tag:blogger.com,1999:blog-97825002024-03-13T15:26:59.007+01:00Talking to MyselfOdcházím z domova a beru s sebou klíč<br>
Možná se stane zázrak zatímco budu pryč<br>
...<br>
[Josef Kainar - Odcházím z domova]Unknownnoreply@blogger.comBlogger320125tag:blogger.com,1999:blog-9782500.post-53376917408944082682021-06-05T23:28:00.003+02:002021-07-10T23:17:41.244+02:00Spinkej synáčku spi<p>Adíne… co Ti tak napoprvé říct? Narodil ses léta Páně 2020, krásný to rok v podobě sympatické číslovky, bylo to v dubenci, sedmého – uprostřed pandemie, která v té době nebyla, ale naše vláda s ní zarputile bojovala, aby se mohla vyhlásit „best in covid“. Císař to byl; neotočil ses, lumpe! Takže maminka musela pod kudlu; takhle jsme to nechtěli, ale život nám nedal na výběr. Asi to byl výraz Tvé individuality a víry v osobní svobodu (jednou možná poznáš, z jakého <a href="https://en.wikipedia.org/wiki/Wild_at_Heart_%28film%29" target="_blank" rel="nofollow">filmu</a> tohle je). Možná taky nebudeš mít rád centrifugu (jako táta), protože jsi zůstal hlavičkou nahoru. A nakonec to proběhlo tak, že si ani nechtěl čekat na lékařsky stanovený termín – uprostřed noci si naznal, že je čas, a pak ses vyklubal na svět. „Je krásný!“ napsala maminka; dojatá, unavená, nevýslovně šťastná. Byl jsi uzlíček života; miminko nejmenší, tvoreček nejkrásnější, zázrak to stvoření.</p>
<p>Nevím, kdy se ve mně něco zlomilo, jestli už tenkrát, nebo až o pár týdnů později – ale stal ses součástí mého života, neoddělitelnou, neoddiskutovatelnou, neměnnou, nejsilnější – a to bez nároku na to, že bych od Tebe něco očekával. Tohle je one-way, tatínkova láska, jsem s tím srozuměn, je to tak správně – a od teď už jen budu sledovat, jak od naší nutné asistence s čímkoliv přecházíš do samostatnosti, až pak jednou, za mnoho to let, otočíš se ve dveřích a řekneš jako Charles Bronson v Tenkrát na západě: <a href="https://www.youtube.com/watch?v=fHRP6gadDQ4" target="_blank" rel="nofollow">„Now I gotto go…“</a>.</p>
<p>Máš hudební vlohy; sedíš u reproduktorů a je-li rytmus, kýváš se ze strany na stranu – líbí se Ti to. Elektro s rytmem a boostované kytary; takže <a href="https://www.youtube.com/watch?v=VWjzlJEmmxM" target="_blank" rel="nofollow">Mogwai</a> a <a href="https://www.youtube.com/watch?v=u10MdzvQYyw" target="_blank" rel="nofollow">Aiiso</a>, tohle Tě baví a nejvíc se Ti líbí. Rozpaříš se na to vždycky! Jo a jasně, musel jsem dát do skříňky s receiverem a přehrávačem plexisklo na míru, prostě to muselo bejt, jinak bys ty knoflíky utočil k smrti a kdo ví, co by se stalo. Ne, nejde mi o to, že bys něco rozbil – ale otočil bys Volume doprava a lekli by se až v prvním patře, pár wattů ten zesilovač má… ale hlavně by ses lekl Ty. A já i maminka. A to přece nechceme, tak proto ta bariéra, promiň hošku.</p>
<p>Jsi jiný, než táta – nestydíš se, nesedíš v koutě, nebojíš se dětí, nestraníš. Naopak – jdeš pro kontakt, plácáš rukama, směješ se, očima mluvíš, seznamuješ se, hraješ si, nebojíš se; na Gran Canaria pán ze severu Španělska, který v krásném klimatu se svojí paní odžíval důchod, Ti i nám řekl, že s tímto se člověk rodí – prostě jsi a budeš sociální. Jsem za to rád. V tomhle to budeš mít v životě jednoduší; nebudeš se muset přeučovat.</p>
<p>Poprvé ses na mě usmál na naší terase; byl konec léta nebo možná začátek podzimu, už nevím, kdy to bylo. Seděl jsem tam, měl jsem vedle sebe pivko z <a href="https://lokal-nadstromovkou.ambi.cz/en/" target="_blank" rel="nofollow">Lokálu</a>, držel jsem Tě před sebou, dívali jsme se na sebe – a pak, najednou a nečekaně, usmál ses, na pár chvilek, neznatelně, ale opravdově usmál – a já měl poprvé pocit, že spolu komunikujeme, mluvíme, že se vzájemně vnímáme.</p>
<p>Necháváš se rád vozit na longboardu – co se v mládí naučíš… tohle Tě třeba jednou chytne. Jsi frajer, co vyleze prudké schody – tohle ses naučil v <a href="https://en.wikipedia.org/wiki/Mog%C3%A1n" target="_blank" rel="nofollow">Mogánu</a> v domku nad pomerančovým sadem, kde ses těm oranžovým míčkům na stromech, jak jsi je poprvé viděl, pobaveně chechtal. Lechtá Tě, když Tě koušu do krku, to se směješ moc. A líbí se Ti, když péruješ na nohách a já Tě občas vyhodím do vzduchu; ne moc vysoko a ne moc často, spíš jen trošku a s citem – to se Ti líbí a tak to máš rád.</p>
<p>Miluješ naše mobily, ovladače všeho druhu; každé ráno si hraješ s ovladačem na venkovní rolety naší ložnice.</p>
<p>Miluješ vodu, moc – a vůbec se jí nebojíš. Ve vaně už stojíš, liješ vodu ven, škrábeš se po šampónech a gelech na mytí, hážeš je do vody jak Priessnitz <a href="https://www.youtube.com/watch?v=Au9_Uc9GAVY" target="_blank" rel="nofollow">kytky na jaře</a>, hraješ si se sprchou, necháš se umýt, nebojíš se vůbec, když Ti voda teče po hlavě a přes obličej i oči.</p>
<p>Lezeš do myčky – otevřená dvířka jsou pro Tebe pozvánkou do ráje. Myčka má totiž dvě patra a je v ní spousta věcí. Odpadkový koš máš také rád, ale tady zůstávají maminka i tatínek neoblomní. V troubě, když se svítí, dějí se věci – a Ty to chceš sledovat. A ve špízové zásuvce si nejednou maminku potrápil, když ses dostal do mouky nebo něco načnul – prostě jdeš si po těch nových věcech, vůbec se neostýcháš, jsi příval energie, co nikdy nevymizí.</p>
<p>Když Tě bolí bříško nebo máš rýmu a nemůžeš dýchat, je mi Tě líto – chtěl bych Ti pomoct a ulevit Ti, ale moc to nejde. Pláčeš a bolí Tě to, musíš to vydržet, nakonec usínáš někdy po půlnoci, když už je to lepší.</p>
<p>Vstáváš brzo, ty skřivánku náš! Mamince se to nelíbí a mně taky moc ne, jenže Ty vstaneš s tím Tvým úsměvem, ještě se zalepenýma očima vstáváš, začínáš dělat zvuky – a očaruješ nás znovu svou upřímností a radostí ze života a jeho objevování.</p>
<p>Jsi náš miláček, naše láska, naše krásné miminko, z kterého je po roce batole, jež dělá první krůčky podél postele.</p>
<p>Byl jsi dvakrát v cizině a to Ti ještě nebyl ani rok.</p>
<p>Měl jsi hračky ve španělštině a v moři jsi byl v deseti měsících; písek Tě bavil moc, moře jen ze začátku a na chvilku – bylo studené a to moc nemáš rád. Jako táta.</p>
<p>Jsi objevitel, bojovníček, máš rád legraci, máš rád hudbu, baví Tě dospělé hračky, na tátu se vždycky usměješ a maminku zbožňuješ.</p>
<p>Jsi Aďásek, naše láska.</p>Unknownnoreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-9782500.post-63915924953943252192017-06-22T21:39:00.000+02:002017-06-22T21:39:20.433+02:00U Zavadilů // Léto začíná<div dir="ltr" style="text-align: left;" trbidi="on"><a href="https://4.bp.blogspot.com/-lR1ZrWfgRCA/WUwYZCb6rkI/AAAAAAAAIbw/Pan7L-spY6IDwzcmv_2OXVBiAbaiYtoKgCLcBGAs/s1600/2nocidorana.jpeg" imageanchor="1" ><img border="0" src="https://4.bp.blogspot.com/-lR1ZrWfgRCA/WUwYZCb6rkI/AAAAAAAAIbw/Pan7L-spY6IDwzcmv_2OXVBiAbaiYtoKgCLcBGAs/s320/2nocidorana.jpeg" width="250" data-original-width="1084" data-original-height="1600" /></a><a href="https://2.bp.blogspot.com/-R-skBYyJObM/WUwYYIojDWI/AAAAAAAAIbk/w53zsY02x5gxcYIDLIQ8VDC6Qra6NFrMACLcBGAs/s1600/agnusdei.jpeg" imageanchor="1" ><img border="0" src="https://2.bp.blogspot.com/-R-skBYyJObM/WUwYYIojDWI/AAAAAAAAIbk/w53zsY02x5gxcYIDLIQ8VDC6Qra6NFrMACLcBGAs/s320/agnusdei.jpeg" width="250" data-original-width="640" data-original-height="914" /></a><a href="https://3.bp.blogspot.com/-266bT5xcGxQ/WUwYZSiA5EI/AAAAAAAAIbo/n9cYNcGgd_8qTT9Hk8DOmqJll1AzPI_xACLcBGAs/s1600/allied.jpg" imageanchor="1" ><img border="0" src="https://3.bp.blogspot.com/-266bT5xcGxQ/WUwYZSiA5EI/AAAAAAAAIbo/n9cYNcGgd_8qTT9Hk8DOmqJll1AzPI_xACLcBGAs/s320/allied.jpg" width="250" data-original-width="801" data-original-height="1248" /></a><a href="https://3.bp.blogspot.com/-1W6xJ1ekwtM/WUwYZX-LRzI/AAAAAAAAIbs/aeaxlt6ldK0RmjiAmqQEgeGJOwp_9kGrgCLcBGAs/s1600/amancalledove.jpeg" imageanchor="1" ><img border="0" src="https://3.bp.blogspot.com/-1W6xJ1ekwtM/WUwYZX-LRzI/AAAAAAAAIbs/aeaxlt6ldK0RmjiAmqQEgeGJOwp_9kGrgCLcBGAs/s320/amancalledove.jpeg" width="250" data-original-width="828" data-original-height="1219" /></a><a href="https://1.bp.blogspot.com/-D3uzgT8LvRE/WUwYZ2gJ5bI/AAAAAAAAIb0/MWi6lifsH1MliBNdSc70j23_fPEOI7lygCLcBGAs/s1600/certifiedcopy.jpg" imageanchor="1" ><img border="0" src="https://1.bp.blogspot.com/-D3uzgT8LvRE/WUwYZ2gJ5bI/AAAAAAAAIb0/MWi6lifsH1MliBNdSc70j23_fPEOI7lygCLcBGAs/s320/certifiedcopy.jpg" width="250" data-original-width="610" data-original-height="813" /></a><a href="https://3.bp.blogspot.com/-J1J1eLvtR1U/WUwYaD6GHaI/AAAAAAAAIb8/bXZv_QC1XZA8KKNCfR8inyVaQvxKQVgEQCLcBGAs/s1600/johnwick2.jpeg" imageanchor="1" ><img border="0" src="https://3.bp.blogspot.com/-J1J1eLvtR1U/WUwYaD6GHaI/AAAAAAAAIb8/bXZv_QC1XZA8KKNCfR8inyVaQvxKQVgEQCLcBGAs/s320/johnwick2.jpeg" width="250" data-original-width="677" data-original-height="960" /></a><a href="https://3.bp.blogspot.com/-wWbN2K9CKQY/WUwYaGJEDTI/AAAAAAAAIb4/uUb69rn8ffgwxIyqR3Oceixhgq7eyrKXgCLcBGAs/s1600/johnwick.jpeg" imageanchor="1" ><img border="0" src="https://3.bp.blogspot.com/-wWbN2K9CKQY/WUwYaGJEDTI/AAAAAAAAIb4/uUb69rn8ffgwxIyqR3Oceixhgq7eyrKXgCLcBGAs/s320/johnwick.jpeg" width="250" data-original-width="509" data-original-height="755" /></a><a href="https://4.bp.blogspot.com/-Fn2RhnzV6Xc/WUwYaQKEryI/AAAAAAAAIcA/sn1mpgIJnfA8LLaCugoVmckYIbPL3dHFACLcBGAs/s1600/kingarthur.jpeg" imageanchor="1" ><img border="0" src="https://4.bp.blogspot.com/-Fn2RhnzV6Xc/WUwYaQKEryI/AAAAAAAAIcA/sn1mpgIJnfA8LLaCugoVmckYIbPL3dHFACLcBGAs/s320/kingarthur.jpeg" width="250" data-original-width="1080" data-original-height="1600" /></a><a href="https://2.bp.blogspot.com/-j_6peNVhnbM/WUwYaSpg1QI/AAAAAAAAIcM/HSR4Q7tCBJ0JRO-RiwbMtSo-77uFuza1ACLcBGAs/s1600/lion.jpeg" imageanchor="1" ><img border="0" src="https://2.bp.blogspot.com/-j_6peNVhnbM/WUwYaSpg1QI/AAAAAAAAIcM/HSR4Q7tCBJ0JRO-RiwbMtSo-77uFuza1ACLcBGAs/s320/lion.jpeg" width="250" data-original-width="500" data-original-height="735" /></a><a href="https://2.bp.blogspot.com/-Wn6jbtNPnbY/WUwYaiwtbvI/AAAAAAAAIcE/T1yMkGhSRLoYlvkyN0dTbMc7zmsCwRdHgCLcBGAs/s1600/loganwolverine.jpeg" imageanchor="1" ><img border="0" src="https://2.bp.blogspot.com/-Wn6jbtNPnbY/WUwYaiwtbvI/AAAAAAAAIcE/T1yMkGhSRLoYlvkyN0dTbMc7zmsCwRdHgCLcBGAs/s320/loganwolverine.jpeg" width="216" height="320"width="250" data-original-width="642" data-original-height="950" /></a><a href="https://1.bp.blogspot.com/-ZvE3dSwhmH0/WUwYa85_8EI/AAAAAAAAIcI/U7dB5VbC8Nso7cECmkfB931cm561_voPgCLcBGAs/s1600/manchesterbythesea.jpeg" imageanchor="1" ><img border="0" src="https://1.bp.blogspot.com/-ZvE3dSwhmH0/WUwYa85_8EI/AAAAAAAAIcI/U7dB5VbC8Nso7cECmkfB931cm561_voPgCLcBGAs/s320/manchesterbythesea.jpeg" width="250" data-original-width="674" data-original-height="1000" /></a><a href="https://3.bp.blogspot.com/-Dtk2Xy3irXc/WUwYbHr2vSI/AAAAAAAAIcQ/_F8i7s9RgvAo9uwG0NsCUPEnrVPncPgsACLcBGAs/s1600/medanielblake.jpeg" imageanchor="1" ><img border="0" src="https://3.bp.blogspot.com/-Dtk2Xy3irXc/WUwYbHr2vSI/AAAAAAAAIcQ/_F8i7s9RgvAo9uwG0NsCUPEnrVPncPgsACLcBGAs/s320/medanielblake.jpeg" width="218" height="320"width="250" data-original-width="500" data-original-height="735" /></a><a href="https://3.bp.blogspot.com/-pcX6cVX5f8E/WUwYbLjE8QI/AAAAAAAAIcc/euUmxVY5Qg4ur7DMzuhf88hXap5zLpD1QCLcBGAs/s1600/moonlight.jpg" imageanchor="1" ><img border="0" src="https://3.bp.blogspot.com/-pcX6cVX5f8E/WUwYbLjE8QI/AAAAAAAAIcc/euUmxVY5Qg4ur7DMzuhf88hXap5zLpD1QCLcBGAs/s320/moonlight.jpg" width="250" data-original-width="860" data-original-height="1246" /></a><a href="https://3.bp.blogspot.com/-WtWDETMDHmE/WUwYbJp-loI/AAAAAAAAIcU/TLxeuqPjSz4wR95o6EPZciU-axNw_yFCgCLcBGAs/s1600/olgahepnarova.jpeg" imageanchor="1" ><img border="0" src="https://3.bp.blogspot.com/-WtWDETMDHmE/WUwYbJp-loI/AAAAAAAAIcU/TLxeuqPjSz4wR95o6EPZciU-axNw_yFCgCLcBGAs/s320/olgahepnarova.jpeg" width="250" data-original-width="500" data-original-height="675" /></a><a href="https://3.bp.blogspot.com/-AGOmFY-ADAg/WUwYbQ1MQcI/AAAAAAAAIcY/nFMjxYKzK2MlGJL2OpyBYWWpMbOdfHQsQCLcBGAs/s1600/perfectstrangers.jpeg" imageanchor="1" ><img border="0" src="https://3.bp.blogspot.com/-AGOmFY-ADAg/WUwYbQ1MQcI/AAAAAAAAIcY/nFMjxYKzK2MlGJL2OpyBYWWpMbOdfHQsQCLcBGAs/s320/perfectstrangers.jpeg" width="250" data-original-width="736" data-original-height="1104" /></a><a href="https://3.bp.blogspot.com/-ZaOM381SdgM/WUwYbp1URlI/AAAAAAAAIcg/FM1nsEmT6q8dOaMzGQJ4yBOvGfvjAzoUgCLcBGAs/s1600/powidoki.jpeg" imageanchor="1" ><img border="0" src="https://3.bp.blogspot.com/-ZaOM381SdgM/WUwYbp1URlI/AAAAAAAAIcg/FM1nsEmT6q8dOaMzGQJ4yBOvGfvjAzoUgCLcBGAs/s320/powidoki.jpeg" width="250" data-original-width="700" data-original-height="1000" /></a><a href="https://2.bp.blogspot.com/-eSbeZQVK47I/WUwYbwLyreI/AAAAAAAAIck/_0QakI8KRhgKCarwRnhPd_Blug74i2UNQCLcBGAs/s1600/predator2.jpeg" imageanchor="1" ><img border="0" src="https://2.bp.blogspot.com/-eSbeZQVK47I/WUwYbwLyreI/AAAAAAAAIck/_0QakI8KRhgKCarwRnhPd_Blug74i2UNQCLcBGAs/s320/predator2.jpeg" width="250" data-original-width="501" data-original-height="755" /></a><a href="https://4.bp.blogspot.com/-8AmjNDjDsZo/WUwYcLc3eKI/AAAAAAAAIcs/zlYw2WgzykkkPZGielsKS2Dcx_0xpaVEwCLcBGAs/s1600/silence.jpeg" imageanchor="1" ><img border="0" src="https://4.bp.blogspot.com/-8AmjNDjDsZo/WUwYcLc3eKI/AAAAAAAAIcs/zlYw2WgzykkkPZGielsKS2Dcx_0xpaVEwCLcBGAs/s320/silence.jpeg" width="250" data-original-width="1026" data-original-height="1600" /></a><a href="https://1.bp.blogspot.com/-99AEdPEWnWw/WUwYcB8GAYI/AAAAAAAAIco/330lmzKqO2YO1IJ0ggwnloza19wx5jvHgCLcBGAs/s1600/silenestastna.jpeg" imageanchor="1" ><img border="0" src="https://1.bp.blogspot.com/-99AEdPEWnWw/WUwYcB8GAYI/AAAAAAAAIco/330lmzKqO2YO1IJ0ggwnloza19wx5jvHgCLcBGAs/s320/silenestastna.jpeg" width="224" height="320"width="250" data-original-width="420" data-original-height="600" /></a><a href="https://2.bp.blogspot.com/-FCAFMOd0ZCI/WUwYYDwhIQI/AAAAAAAAIbg/pPkuCJ4c6VIhLJjI7gJUq7CtMXbnVMFgQCLcBGAs/s1600/T2.jpeg" imageanchor="1" ><img border="0" src="https://2.bp.blogspot.com/-FCAFMOd0ZCI/WUwYYDwhIQI/AAAAAAAAIbg/pPkuCJ4c6VIhLJjI7gJUq7CtMXbnVMFgQCLcBGAs/s320/T2.jpeg" width="200" height="320" data-original-width="768" data-original-height="1228" /></a><a href="https://2.bp.blogspot.com/-heCHfqxr-dI/WUwYcGw5LUI/AAAAAAAAIc4/cIpNMxsRkcQrteBRKuN7UEWFEPbbrt24gCLcBGAs/s1600/the-last-king-poster.jpeg" imageanchor="1" ><img border="0" src="https://2.bp.blogspot.com/-heCHfqxr-dI/WUwYcGw5LUI/AAAAAAAAIc4/cIpNMxsRkcQrteBRKuN7UEWFEPbbrt24gCLcBGAs/s320/the-last-king-poster.jpeg" width="250" data-original-width="864" data-original-height="1222" /></a><a href="https://1.bp.blogspot.com/-reRyQ6VXnWQ/WUwYcdG4OWI/AAAAAAAAIcw/ELGqXQH1mdgTVHjXDzs6CfwC6XEdQxj_wCLcBGAs/s1600/thekiller.jpeg" imageanchor="1" ><img border="0" src="https://1.bp.blogspot.com/-reRyQ6VXnWQ/WUwYcdG4OWI/AAAAAAAAIcw/ELGqXQH1mdgTVHjXDzs6CfwC6XEdQxj_wCLcBGAs/s320/thekiller.jpeg" width="250" data-original-width="800" data-original-height="1213" /></a><a href="https://3.bp.blogspot.com/-9rPDToeIp0M/WUwYcrrsiRI/AAAAAAAAIc0/iexwDkDGyn0B98YeKOFMgycZUH_KHXDXgCLcBGAs/s1600/thelightbetweenoceans.jpeg" imageanchor="1" ><img border="0" src="https://3.bp.blogspot.com/-9rPDToeIp0M/WUwYcrrsiRI/AAAAAAAAIc0/iexwDkDGyn0B98YeKOFMgycZUH_KHXDXgCLcBGAs/s320/thelightbetweenoceans.jpeg" width="250" data-original-width="600" data-original-height="891" /></a><a href="https://3.bp.blogspot.com/-1kdInvc4ZMk/WUwYdXtgyrI/AAAAAAAAIc8/V_s0TpU1VwA8QJ5feUbq72pDS0h8ZmWhQCLcBGAs/s1600/thelostcityofz.jpeg" imageanchor="1" ><img border="0" src="https://3.bp.blogspot.com/-1kdInvc4ZMk/WUwYdXtgyrI/AAAAAAAAIc8/V_s0TpU1VwA8QJ5feUbq72pDS0h8ZmWhQCLcBGAs/s320/thelostcityofz.jpeg" width="250" data-original-width="1081" data-original-height="1600" /></a></br><br />
<i>„A ty?“ zeptal se.<br />
„Učím na fakultě. Na pajdáku.“<br />
„Yveta říkala, že děláš v novinách.“<br />
„Dělal jsem, ale dávno jsem toho nechal.“<br />
„Copak, neneslo to?“<br />
„Peněz bylo dost. Chtěl jsem pomalejší zaměstnání.“ Dávno vím, že v životě můžu mít buď čas, nebo peníze. V poslední době volím čas.<br />
<br />
„A co ty? Ženatej, nebo taky rozvedenej?“ obrátil se Radek ke mně.<br />
„Ještě ne.“<br />
„Ještě ne co?“<br />
„Ještě ne rozvedenej.“<br />
„Dokud jsi nesundal prstýnek...“ usmála se Yveta.<br />
„Nemám rád gesta,“ řekl jsem. Zatím ho nosím. Ostatně vůbec nevím, kam se prstýnky po rozvodu odevzdávají.<br />
<br />
Už nejsme mladí. Ještě nejsme staří. Je to banální, říkám si, ale bohužel ne proto méně pitomé. Je mi čtyřicet pryč, vlasy pryč, manželka pryč, děcko pryč. Zadýchaný nejsem, protože jsem nikam neutíkal. Ale když nastupuju do autobusu, hned z prvního schodu se chytím za zábradlíčko u řidiče a přitáhnu se.<br />
<br />
Pokrčila rameny. „Vždycky je něco za něco,“ odpověděla.<br />
Ano, něco za něco. Takhle platíme za konec bezčasí. Kdysi bývalo úplně normální, že se věci nehýbou a že po pěti, deseti i dvaceti letech všechny najdeme na původním místě. Každý obchod, každou hospodu a v ní každého chlapa na stále stejné židli.<br />
<br />
Ještě docela nedávno sedávaly u těchto stolů spolužačky a opisovaly. Chartu. Několik vět. Dvanáct bodů. Každé prohlášení obvykle do zítřka pozbylo naléhavosti a do pozítří platnost. Nevadí, opisovaly jiná, další, nová, nejnovější. Holky ve stále stejných pletených svetrech, s kruhy pod očima a s permanentně zapálenou cigaretou.<br />
Už tu nesedí ani jedna. Nejspíš se šly po těch letech převlíct.<br />
<br />
„Víte, co nedokážu pochopit?“ řekl jsem polohlasem. „Jak jste mohl tenkrát vůbec vlézt do partaje, když se na to všechno díváte takhle?“<br />
„Jak jsem mohl...“ pokrčil rameny. „Taky o tom mockrát přemýšlel... Po válce byli jediní, kteří vypadali, jako že vědí, co chtějí. To jen já jsem nevěděl, co chtějí. Hodně věcí jsem nevěděl. Uvěřil jsem jim. Pochop... Ona ta hlavní myšlenka... té sociální spravedlnosti... Jenže se toho chytli darebáci. To se v dějinách stalo mnohokrát... A určitě ještě mnohokrát stane... No... A pak už jsem se bál. Dlouho jsem si nechtěl připustit, že jsem se rozhodl špatně. Dlouho jsem si nedokázal přiznat, že svět, který vybudovali, je jiný, než jsem si přál já. Jeli jsme v rychlíku. Kdybych vyskočil, zabiju se. Občas jsem zkoušel sypat písek pod kola. Otec by si možná vzpomněl, kdyby chtěl. Pak přišel Dubček, spousta naděje všude kolem... A taky mi pomohl právě Toni. Zbavil mě předsudků. Došlo mi, že dějinám porozumíš, jen když porozumíš konkrétním lidských osudům, Pavle.“<br />
<br />
K mým nejsměšnějším dospělým omylům patří vážné míněné pokusy o recyklaci vlastního dětství. Přibývá jich. Ještě před pěti, šesti lety by mě na srazech spolužáků ze základní školy nikdo nepotkal a ani teď se z nich nevracím nadšený. Ale chodím tam. Jako bych věřil, že má smysl sedět s nimi u stolu, mlčky si je prohlížet a poslouchat, jak šel jejich život, kdy a kde udělali chyby, kdy jim naopak pámbu přál, co od života ještě čekají a co všechno už ztratili, koho mají rádi a čeho se bojí a jestli jim někdy k něčemu bylo, že se tenkrát v září 1971 sešli ve třídě právě s námi a ne s kýmkoliv jiným. Jenže všichni mají do štěstí, že žijí právě tím dnem, který ráno nalistovali v diáři. Holky pohovoří o dětech, navzájem si ocení oblečení a vytipují hospodu pro příští setkání. Chlapci proberou včerejší hokej, podiskutují o našich šancích na medaili a v rámci krátké historické sebereflexe se pohádají, jestli se víc ožrali loni u Čápa nebo před deseti lety ve Strojnické. Nevím, nebyl jsem u Čápa ani ve Strojnické, a už je mi jasné, že odtud taky brzo vypadnu.<br />
<br />
Posadil jsem se do zeleného křesla. Nemyslel jsem na Karolínu, ani na Yvetu, ani na Vojtu, myslel jsem na sebe. Na svou pošetilost, s níž jsem se sem po dvaceti letech vypravil ulovit Karolínu. Na marnost své existence, která v posledních letech vykazuje nesrovnatelně víc ztrát než zisků. Na neschopnost odstřihnout se od kdysi nalezených hodnot a začít věřit taky nějakým jiným. Na neschopnost nacházet nové přátele a zachovat staré. Na neschopnost udržet ženskou, nebo si aspoň najít jinou. Fakulta je plná mladých a nezadaných, řekla mi Veronika, než za sebou naposledy zavřela. Ano. Mladých a ještě mladších. O neúnosně mnoho let mladších. Už jsem si stihl všimnout. Vyrostly v nových časech. Ve svých časech. Ani v seminářích už si s nimi nerozumím. Pořád samej Žert, pořád samí Zbabělci, pořád samej Havel, řekla mi jedna nezadaná před pár týdny. Pořád samej komunismus! Asi to bylo hrozný, ale copak nás se to ještě nějak týká?<br />
<br />
Díval jsem se na ni. Pomačkaná, ale hezká. „Co se ti zdálo?“ řekl jsem.<br />
Neodpověděla hned.<br />
„Moc jsem nespala. Kdys říkal, že máš to zkoušení?“<br />
„Proč?“<br />
„Zavolám jedné kolegyni, aby za mě podepsala dovolenku. Ještě tady chci zůstat.“<br />
„Ve čtvrtek,“ řekl jsem.<br />
Vstala. Pořád pomačkaná, pořád hezká.<br />
Zamilovat se už asi nedokážu. Na to jsem starej.<br />
Naštěstí to nevadí.</i><br />
<br />
Nespořádává se to úplně snadno a lehce; po pár desítkách stran jsem měl chuť nečíst dále, ale přeci jen – byl to dárek, tak jsem vytrval. Tedy: mohlo by to být stručnější, rychlejší, méně psané pro autora (a jeho známé) a více pro čtenáře. Výsledek je dobrý, ale takový lehce mdlý – z těch surovin šlo myslím navařit lépe, více vtáhnout do děje, možná méně rovin a méně dětství a k tomu více dospívání i dospělosti. Mysteriózní vchody a východy nehodnotím kriticky – přistupuji na hru autorovu, ale zároveň si říkám, že ani časové brány a smyčky hlavnímu hrdinovi vlastně neumožnily vše rozklíčovat. Možná pochopil, co se dělo kolem nich, ale co se dělo v něm – to nevíme. Ambivalentní konec – chce takhle přemítat a žít věčně? Snít o té, která ho nepozná, a odmítnout, co se nabízí? Jistě, takto to obvykle v životě chodí... ale sníme takhle věčně?<br />
<br />
Prach a šeď sedmdesátek vykreslená bravurně, až z toho člověku jde mráz po zádech. Žít v té době... krájet měsíce a roky, dvakrát ročně podniková rekreace, vše se opakuje, vše stejné, stejný marasmus, průměrnost, nemožnost utéci; jsem rád, že jsou tyhle doby pryč.<br />
<br />
<a href="https://www.kosmas.cz/knihy/217013/vsechno-je-jenom-dvakrat/">Zajímavá generační výpověď</a> těch, kterým bylo před pětadvacetileti lety dvacet; generace, která prožila zlom 89 v čerstvé dospělosti, a tak možná lépe než kterákoliv jiná může porovnat před a po, tenkrát a poté, současný překot a zdánlivý klid tehdy před lety.<br />
<br />
-----<br />
<br />
Je druhý letní večer, slunce se již sklonilo k západu a skrylo za obzor, ale přesto je příjemně; světlo, teplo, léto začalo. Pár měsíců života proteklo kolem mne jak voda v horské bystřině a já se dívám zpět na to, co se nevyhnutelně muselo stát, a stejně tak vzhlížím směrem k zítřku a dalším dnům; něco se děje. Trávím večery U Zavadilů, pár posledních měsíců zde v Kunraticích, krájím všední dny a zkouším něco nadčasového vymyslet na víkendy, co po čtvrtkách krájejí plynoucí měsíce.<br />
<br />
Jak blízko se můžeme dostat k tomu druhému? A když se k němu dostaneme, nestane se z lásky přátelství? Kdy přichází ten moment, kdy se ztrácí vzájemná přitažlivost, a přichází (zdánlivá) stabilita a porozumění? Co by nám poradil Kundera? Lehce nesouhlasně jsem kroutil hlavou, když Tomáš tvrdil, že „milovat se se ženou a spát se ženou jsou dvě vášně nejen rozdílné, ale téměř protikladné. Láska se neprojevuje touhou po milování (tato touha se vztahuje na nespočetné množství žen), ale touhou po společném spánku (tato touha se vztahuje jen k jediné ženě).“<br />
<br />
Souhlasím s tím, že láska je spjata s touhou po společném spánku; stejně tak ale říkám, že chemie a přitažlivost nemohou existovat bez vzájemného poznání, a poznání vede k lásce. Jen nerozumím, že v těchto rovnicích nám schází popis toho, kdy se láska ztrácí, kdy toho druhého začneme objímat jinak, bez touhy po milování, kdy nám jeho blízkost stále zůstává zdrojem štěstí, jen je stále více asexuální...<br />
<br />
-----<br />
<br />
Zvolit z množství filmových příběhů tři, moje volby budou <a href="https://en.wikipedia.org/wiki/Manchester_by_the_Sea_(film)">Místo u moře</a> (a to především), <a href="https://en.wikipedia.org/wiki/Perfect_Strangers_(2016_film)">Naprostí cizinci</a> (ach ty telefony - krásná sonda do věcí, co skrýváme) a <a href="https://en.wikipedia.org/wiki/Certified_Copy_(film)">Věrná kopie</a> (mnohovrstevnatý snímek Abbase Kiarostamiho, film, který ač dalek dokonalosti, zůstane v paměti)...<br />
<br />
-----<br />
<br />
Tři zneklidňující příběhy, které se sunou kupředu spíše pomaleji a v závěru toho posledního až nejasně alegoricky a neuchopitelně. Mondschein mě nadchnul, <a href="https://www.kosmas.cz/knihy/223495/k-hranici/">tady trochu váhám</a>; přišlo mi to dlouhé, natahované, občas schované za zbytečnými slovy a větami; zejména Svědek, ten se mi bude muset v hlavě ještě rozležet. Co chtěl vlastně říci, co odsvědčit?<br />
<br />
Téma Vlasovců je mi blízké, ten Stepanův příběh se mohl stát – a útěk naivků vstříc kulkám někde u hranice je pak zapomenutým příběhem, který se skutečně stal (stojí za to progooglit). V příbězích K hranici tuším a čichám McCarthyho, trochu ho tam je, snad proto, že když se nepíše o životě a smrti, nepíše se vlastně o ničem.<br />
<br />
<i>Zapálil v kamnech a trochu polévky si ohřál. Jíst se moc nedala, ale dostal do sebe plný talíř, Adéle to dlužil. Ulehl vedle ní, předstírala, že spí, ale ramena se jí trochu škubala. Zlehka ji pohladil po vlasech. Čekala na to a začala se k němu tisknout s usilovnou žádostí. Mluvila na něj, když se milovali, nikdy dřív to nedělala, teď se ale starala, jestli je spokojený, jestli chce být nahoře nebo dole, jestli už se udělal, jestli to chce pusou. Odpovídal neurčitě nebo vůbec, nechtěl lhát, ale nemohl jít říct, po čem skutečně touží. Být někde sám, být někde jinde, lehnout si na záda v tichu a promítat si na strop výjevy z Karliných obrázků, přidávat k nim svoje vlastní, utéct do nich, mezi bojující princezny a stíny na zdi.<br />
</i></div>Unknownnoreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-9782500.post-1547137038801800302017-01-15T00:50:00.000+01:002017-01-15T09:20:35.405+01:00Ledenec // Exploze v oblacích<div dir="ltr" style="text-align: left;" trbidi="on"><a href="https://3.bp.blogspot.com/-tWp_Zz7kPF4/WHq0JxvzwDI/AAAAAAAAHow/WMoqcbYVuj8z6pKmTsfiLgxC8oO99LdBwCLcB/s1600/assasinscreed.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="https://3.bp.blogspot.com/-tWp_Zz7kPF4/WHq0JxvzwDI/AAAAAAAAHow/WMoqcbYVuj8z6pKmTsfiLgxC8oO99LdBwCLcB/s320/assasinscreed.jpg" width="250" /></a><a href="https://2.bp.blogspot.com/-m1fYCAjZM8c/WHq0JvrJZQI/AAAAAAAAHos/Wgoq5X18U64pnz7HMpX1lJ9De5ysDfQDACLcB/s1600/edward.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="https://2.bp.blogspot.com/-m1fYCAjZM8c/WHq0JvrJZQI/AAAAAAAAHos/Wgoq5X18U64pnz7HMpX1lJ9De5ysDfQDACLcB/s320/edward.jpg" width="250" /></a><a href="https://4.bp.blogspot.com/-jQJImVeJn94/WHq0J0tXUdI/AAAAAAAAHo0/gkS-C1qXOVcZCEl2u2EUk-cZP1wm_VaKwCLcB/s1600/handmaiden.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="https://4.bp.blogspot.com/-jQJImVeJn94/WHq0J0tXUdI/AAAAAAAAHo0/gkS-C1qXOVcZCEl2u2EUk-cZP1wm_VaKwCLcB/s320/handmaiden.jpg" width="250" /></a><a href="https://4.bp.blogspot.com/-tecG4JcnNeA/WHq0KJ3TEUI/AAAAAAAAHo4/CXspVAftJJk8MglCWdDKgrQ1PmfiJh51QCLcB/s1600/humr.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="https://4.bp.blogspot.com/-tecG4JcnNeA/WHq0KJ3TEUI/AAAAAAAAHo4/CXspVAftJJk8MglCWdDKgrQ1PmfiJh51QCLcB/s320/humr.jpg" width="250" /></a><a href="https://1.bp.blogspot.com/-I_uo1m59_Nw/WHq0KEytMpI/AAAAAAAAHo8/m4vm9uRVNgUzYwe1C9A8IW8-6AclodUFQCLcB/s1600/passengers.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="https://1.bp.blogspot.com/-I_uo1m59_Nw/WHq0KEytMpI/AAAAAAAAHo8/m4vm9uRVNgUzYwe1C9A8IW8-6AclodUFQCLcB/s320/passengers.jpg" width="250" /></a><a href="https://4.bp.blogspot.com/-_PJf3CNBVec/WHq0KJLTBDI/AAAAAAAAHpA/gR9l4F5kjQc7R-G3DUtF1dwmr7JngzJTgCLcB/s1600/pustina.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="https://4.bp.blogspot.com/-_PJf3CNBVec/WHq0KJLTBDI/AAAAAAAAHpA/gR9l4F5kjQc7R-G3DUtF1dwmr7JngzJTgCLcB/s320/pustina.jpg" width="250" /></a><a href="https://3.bp.blogspot.com/-PECME3WheRU/WHq0KUBP26I/AAAAAAAAHpE/VMQdEVsT1ikiwWZuqQhSgOm6y0xayFQ5gCLcB/s1600/whenharrymetsally.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="https://3.bp.blogspot.com/-PECME3WheRU/WHq0KUBP26I/AAAAAAAAHpE/VMQdEVsT1ikiwWZuqQhSgOm6y0xayFQ5gCLcB/s320/whenharrymetsally.jpg" width="250" /></a><a href="https://1.bp.blogspot.com/-j1PpJJbFQEY/WHq0Kb5zMkI/AAAAAAAAHpI/LjhuHxxn7RMWoWvzIEz6tlqQ2hP-L7OqwCLcB/s1600/znicenilaskou.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="https://1.bp.blogspot.com/-j1PpJJbFQEY/WHq0Kb5zMkI/AAAAAAAAHpI/LjhuHxxn7RMWoWvzIEz6tlqQ2hP-L7OqwCLcB/s320/znicenilaskou.jpg" width="250" /></a><br />
<br />
<i>Počkej, ty ho budeš kojit někde v bistru na benzínce?<br />
Blanka moc dobře slyší ten tón, ale co Krista o tom ví, řekneme si, až bude mít vlastní dítě, jak s ním bude asi rok někde zavřená, aby se jí náhodou tohle nestalo, a po porodu a všech těch chvílích, kdy prsa jsou jenom k nakrmení dítěte, co jí zbyde z tohodle postoje? Blanka se nad tím musí vlastně shovívavě usmát. Uvidíme, holčičko.<br />
<br />
... – včera dala zase přednost Davidovi, i když Vojtovi stokrát říkala, že se na Davida vykašle, že to nemá cenu, bla bla, tyhle kecy, a Vojta je zas poslední dobou připravenej, kdy se schoulí k němu, a včera večer by za ní klidně přijel, ale ona ho zase vlastně odmítla, a tak teď na něj musí být milá, protože sice schoulit se k němu nechce, ale přijít o tohle citový pohodlí, co s ním má, taky nechce, takže dneska bude obzvlášť milá.<br />
<br />
Ale tys mi pořád nic nevysvětlila. Já vím, že kvůli nám už s tátou nemusíš bejt, když nechceš, ale... já to nechápu, řekne Blanka, opravdu to nechápe, ale v té první části věty lže. Jasně že spolu rodiče nemusí být kvůli nim třem, ale kvůli vnoučatům, kvůli rodině, zvlášť když se nic nestalo, přece i praktický by bylo, aby tu byli spolu, i když už spolu nejsou šťastní, ale kolik lidí je spolu šťastných, po tom, co děti odejdou, rodiče jsou spolu skoro třicet pět let, to se nedá pro nic za nic zahodit, a i kdyby dalo, tak to není správný.</i><br />
<br />
Je to <a href="https://www.kosmas.cz/knihy/202177/pod-snehem/">většinou smutný čtení</a>; o to víc pravdivý, silný, beziluzorní, otevřený a přímočarý. <a href="https://cs.wikipedia.org/wiki/Petra_Soukupov%C3%A1">Petra Soukupová</a> nepíše artistní literaturu, nerýsuje velké scény a nepředkládá obrovské myšlenky, člověk nemá touhu ani potřebu v textu něco podtrhávat či vypisovat – nejsou to odstavce Kunderovy (dosaďte své „literáty“ do tohoto příměru). Ve skutečnosti je to příběh, scénář, film; velmi reálný, byť možná občas zatažený až moc do té šedší a černější části světa, kterou si nechceme moc přiznávat, na kterou radši moc nemyslíme a kterou raději před sebou skrýváme. A o skrývání kniha je: co nechceme říct, jak se děláme lepšími, na co myslíme, ale neřekneme, co ukrýváme. Rodiny někdy a možná i často dopadají takto; rozpad ale může být východiskem, cestou za štěstím a rovnováhou. Kniha o těchto našich šedivých a černých já, která skrýváme, abychom pro okolí (i sebe) byli přitažlivější, milejší, lepší. A tak předstíráme... abychom mohli být s těmi, s kterými už reálně nechceme být. Kniha o kompromisech života, o dětech, o tom, co všechno nám „ti nevychovanci“ (jak tohle z toho čiší) berou, o snech o kompletní a šťastné rodině... a nakonec o tom, co z těchto snů na konci nevyhnutelně zbývá.<br />
<br />
-----<br />
<br />
Tak dnes potřetí, říkám si, když parkuju někde U Milosrdných a odhaduju šance, že se s autem setkám ve stejné podobě po předpůlnočním návratu. Padá soumrak; je před sedmou, spadané listí, jemně prší, uličky Starého Města jsou vylidněné. Takový listopadový říjen, vlhká lesknoucí se dlažba, pán venčí psa, osamělí turisté, spíše poloprázdné restaurace. Okolo půl osmé je před Roxy ještě fronta, vedle zaparkovaný tour bus – volím mleté hovězí z Naše maso a poté malou Plzeň z Lokálu. Pak prodávám domluvený lístek – jsem dnes sám. A pak konečně dovnitř.<br />
<br />
Jsem na místě v pravý čas, jak to mám rád; předkapela právě dohrála, pod podiem volno, žádný stres. Lidí tak akorát – žádná sold out tlačenka, ani neslušné komorní nezaplněno. Publikum různorodé, rozhlížím se okolo sebe, většinou mile nepozérské – trochu hipstři, trochu indie, většinou Česi, půlka zná kapelu více a stojí tu natěšená, půlka je v klidném zvědavém očekávání. Očima hledám v davu Dušana Neuwertha, jako kdysi na Mogwai – dnes asi chybí. Atmosféra je fajn, v sále horko – skoro až moc, ale nevadí mi.<br />
<br />
Když si Munaf (Rayani), Mark (Smith) a Michael (James) společně s hostujícím Carlosem (Torresem) na podiu vyrovnají a odladí pět kytar a dvě baskytary, dochází mi znovu, že to bude velké, sehrané, připravené a epické. A hlavně si opět uvědomuju, jak moc neameričtí tihle dnes-už-ne kluci jsou: nepompézní, nevýstřední, neartistní; na nic si nehrají. Normální, sami sebou, s rodinami, zklidnění. Takový opak toho, co tvoří, a co na koncertech vpalují do hledačů nadčasových zážitků a emocí.<br />
<br />
Poprvé jsem je viděl <a href="stilltalkingtomyself.blogspot.com/2008/05/ve-co-jsem-prohrl.html">před osmi lety ve Vídni</a>; bylo to fajn, ale čekal jsem tenkrát asi víc: nebyl jsem z toho úplně rozsekán na emoční částice, jak jsem si tenkrát v citově nestabilních časech přál. A pak jsem je viděl letos znovu: <a href="http://stilltalkingtomyself.blogspot.cz/2016/05/its-easy-to-be-lonely.html">koncert v Bristolu</a>, sobota, nebylo co řešit – koupil jsem dva lístky, dvě letenky, noc v hotelu a v dubnu jsme tam spolu jeli. Bylo to parádní: krásný sál Colston Hall, přátelské Banksyho město a koncert velkolepý – zvuk, kapela, publikum, všechno si do sebe sedlo. Ráno jsem je pak potkal po snídani na hotelu – zrovna řešili check out, normální kluci, las turistas, možná jen o něco více zavazadel.<br />
<br />
Mám je rád už z dob začátku tisíciletí, kdy jsem objevil jejich klíčové Those Who Tell the Truth Shall Die, Those Who Tell the Truth Shall Live Forever (2001) a The Earth Is Not a Cold Dead Place (2003). Stojím tak v Roxy pár metrů od podia, uprostřed, a o tomhle všem si přemýšlím. Je mi fajn. Po deváté přicházejí – a Munaf je slušný a možná i trochu ostýchavý, řekne, že jsou z Texasu, poděkuje všem moc a moc, že přišli...<br />
<br />
Poslední album The Wilderness je pro Explosions in the Sky trochu netypické; kratší stopáže, syntetické zvuky, elektronika – ale naživo ty songy fungují dohromady s těmi starými velmi dobře. Jsou skvěle sehraní; ty nástupy tří kytar a basy jsou vždy drtící, skvěle časované, rány na sonar. Zvuk je Roxy standard; nebudu hanět, nebudu chválit. Hlasitost není přepálená; tak akorát.<br />
<br />
Znám to cvrlikání kytar a distorze... tuhle ikonickou věc ale zpočátku rozezná málokdo. Půl minuty čekání, lehkého vazbení, už vím, že to je ono a že to přijde: Greet Death! Tohle je výbuch a exploze, zvazbená melodie drtí prostor, otvírák z Those Who Tell the Truth Shall Die, Those Who Tell the Truth Shall Live Forever je monstrózní záležitost.<br />
<br />
V publiku super atmosféra, nadšení, poctivý poslech; není to jak v Rudolfinu, tady se tleská mezi větami, nečeká se na konec - který je někdy těžké rozeznat, jak se to umně jedno přelévá do druhého, bez ohledu na těch patnáct let rozdílu data vzniku jednotlivých skladeb.<br />
<br />
V Bristolu mě odpálila The Birth and Death of the Day a tady jakbysmet: ty tři akordy a pak jak se to nabalí a spustí... to je masakr. Katarze, co nechce končit, pokračuje dál, nabaluje se, vrství. O dvacet minut si nejsem jist – slyším správně? Dav tleská, píská, poznává se mnou – nějak se mi nechce věřit, setlisty koncertů jsem nekontroloval, tenkrát ve Vídni ani letos v Bristolu Your Hand in Mine nehráli – ale teď ano. Moje srdcovka z doby před lety, ano přiznám se, vytáhnu i telefon a chvíli zbytečně nahrávám, kytarové melodie se proplétají, je to krásné naživo tuhle skladbu vidět hrát a slyšet, jak krásně zní...<br />
<br />
No a jdeme do závěru, říkám si, dávají do toho opravdu všechno, tohle je koncert, jak má být – devadesát minut, spousta energie, sehranost, celková perfekce. The Only Moment We Were Alone se probrnká a provazbí ke svému závěru, vše ztichne, dvakrát ta krásná melodie téměř akusticky, lidi vždy tleskají, myslí si, že už je konec – a pak totální exploze, poslední dvě minuty a kdybych byl venku, tak bych skoro přísahal, že odlesk té katarze je vidět v mracích, v černém nebi podzimní Prahy, která k půlnoci utichává a dává tak prostor trochu zpomalit, zastavit a přemýšlet.<br />
<br />
Kupuju plakát – je krásný, z Bristolu jsem si ho nedovezl, počkal jsem na Prahu. Cestou k autu – jdu schválně pomalu – o tom všem přemýšlím, jsem šťastný, je mi dobře. Byl to krásný koncert. Takových je prostě málo. Myslím, že se lidem líbil; celkové souzněné nadšení. Jsem rád. A vděčný.<br />
<br />
-----<br />
<br />
<i>V kuchyni už škvírami žaluzií prosvítalo bledé světlo. Zbyněk seděl u stolu, digitální čas na elektrické troubě ukazoval 5:10. Už nemá cenu pokoušet se usnout. Šel do koupelny a zíral do zrcadla. Co mě zabíjí? Nedokážu to říct. Neumím to nikomu vysvětlit. Co to je, co mě ničí? Mám se celkem dobře. Zřejmě tedy nic. Absurdní závěr. Zabíjí mě VELIKÉ NIC. Mám ženu a práci a úvěr ze stavebního spoření a dva nebo tři kamarády. Normální život. A zabije mě NIC. To je tak pitomý. Necítil už vztek z probdělé noci. Ani na ten už mu nezbývalo sil.<br />
<br />
Pletla čepice a svetry. Celé večery. Celé roky. Seděl s ní v maličké kuchyni a přemýšlel, proč mu to tam připadá zaprášené, i když matka je na čistotu pedant. To nebyla špína, zažraná ve zdech staré bytovky, v ubrusu na stole, v záclonách, v linoleu na podlaze. To byl čas, požírající všechno – naději, životní sílu, radost, lásku...<br />
<br />
Tereza se smála něčemu, co běželo v televizi. Nesledoval matně žhnoucí obrazovku, ty elektronové kaťuše, kterými se většina lidí nechává večer co večer dobrovolně ostřelovat. Nejradši by to vždycky vypnul, ale bavilo ho pozorovat její tvář. Dokázala si podržet dobrou náladu a krásné světlo v očích vždycky tak dva, někdy i tři týdny po návštěvě kliniky. Časovaný pohlavní styk. Znělo mu to jako časovaná bomba. Arzenál lékařských pojmů z oblasti reprodukce v něm vzbuzoval úzkost. Vyvolání ovulace s následným časováním styku. Hlavní slovo měl malý diář v červených deskách.<br />
<br />
Otevřel lednici a vyndal láhev vína. Položil před ni na konferenční stolek skleničky.<br />
„Já dneska nechci pít. Chceš ze mě udělat alkoholičku nebo co?“<br />
Zarazil se. Tak nevlídný a podrážděný tón v jejím hlase už dlouho neslyšel. Sedl si vedle ní na pohovku, opřel si hlavu a přivřel oči. Nekonečný seriál na televizní obrazovce. Před televizí oni dva. Dvě unavená srdce bloudící velkým bytem, opraveným, načančaným a připraveným na rodinné štěstí. Nevěděl, co by měl říct. Cítil napětí. Po chvíli se zvedla a beze slova zmizela v ložnici.<br />
<br />
Samota. Stál pod vysokými stropy čtyřpokojového bytu a chápal Terezinu úzkost, že tu zůstanou sami dva. Žádné dětské pokoje, jen pokoj s knihovnou a pokoj s klavírem. Dvě duše zapletené v notách a tónech, v souřadnicích a kótách map. Dva souputníci životem – tenhle výraz mu vytanul na mysli. Souputníci.<br />
<br />
Moje Tereza má zelený oči. Bohuna má taky zelený oči. A proč nemůžu spát? Je to tím vědomím druhý půlku života? Ráj je už dávno ztracenej. Zbyla práce, sex, drobný radosti, dobrý jídlo. Byt v centru města, úvěr ze stavebního spoření. Před čtyřma lety koupě novýho auta. Leteckej zájezd k moři. To přece vůbec není špatný, taková druhá půlka života s Terezou. S Bohunou jsem zažil to všechno předtím, ty krásný začátky. Dětství na vesnici, dospívání, tu ztrátu ráje. První milování, štěstí ve dvou, pak jaký to je, dělat si na někoho nárok, žárlení, zrada, rozchod.<br />
<br />
„Myslíš, že jsme pořád jeden pro druhýho tím, co na začátku?“<br />
„A kým jsem pro tebe byl, když jsme spolu začínali?“<br />
„Jistotou. Chlapem, kterej je solidní a chce rodinu. Po několika těch umělcích a mizerech a egocentrickejch muzikantech, co prošli mým životem, jsem konečně měla někoho, kdo mě objevoval a ctil a opatroval...“<br />
„A už takovej nejsem?“<br />
Mlčky se dívala do misky s rozpouštějící se vanilkovou zmrzlinou s malinami.<br />
„Jsem takovej, Terez. Pořád jsem!“<br />
Podivně nervózní únorový večer už doma moc nevylepšilo ani moravské víno a nepříliš podařené milování.<br />
<br />
Doktor zabouchl dveře od auta a Zbyněk zvedl ruku na podzrav. Motor naskočil, ale ještě se stáhlo okýnko.<br />
„Měl jsem kousek odtud pacienta, bejvalej sedlák, ročník 1923. V devětatřicátým schoval bustu Masaryka před fašistama. Po osmačtyřicátým ji zase zahrabal zpátky do sena, před komunistama. A když ji po roce osmdesát devět konečně moh vystavit na návsi, za měsíc ji zničili vandalové...“<br />
Šedivá hlava zmizela uvnitř. Zbyněk se díval za oprýskaným fiatem, dokud nezmizel v zatáčce.<br />
<br />
Nepřipadá ti, Terezo, že si už delší dobu hrajeme na něco, co není pravda? Žili jsme ještě svůj život, nebo jen nějakou představu o něm? Oprašovali jsme ten náš byt, tu načančanou klícku, kterou máme na splátky. Není to trochu falešný, Terez? Takový naše panoptikum? A můžu za to všechno opravdu jen já?<br />
<br />
Když odložili dokumenty, seděli u stolku ještě asi půl hodiny. Opatrně se pokoušeli něco si navzájem sdělit o svých životech. Zbyněk ale cítil, jak oba chvátají, aby se každý z nich zase vrátil do toho svého světa. Možná momentálně trochu studeného a cizího, ale známého a střeženého. Odcházeli společně, na ulici si Zbyněk všiml, že se její štíhlá postava jen v kostýmku trochu třese zimou.<br />
„Kde máš kabát?“<br />
„Mám kancelář tady kousek za rohem, přeběhnu to.“<br />
Objal ji. Položila mu ruce na ramena. Chvíli zahříval její křehké tělo a cítil, jak se trochu uvolnilo.<br />
Jaké to asi je, obejmout sestru, napadlo ho, když spěchal nahoru po Václaváku k nádraží. Možná takové jako před chvílí.<br />
<br />
Zůstal v kavárně Au Chat Noir až do zavírací hodiny. Venku se strhla další přeháňka, za okny to šumělo. Už zbyl obsazený jen jeden stůl. Zahlédl útlou slečnu v černém, jak se za barovým pultem starostlivě dívá na hodinky. Pak si přišla k jeho stolu pro prázdnou sklenici.<br />
„Máte nějaké poslední přání?“ zeptala se vážným hlasem.<br />
Otázka jako před popravou. Nesla se tichou kavárnou a osazenstvo stolu u okna vyprsklo smíchy. Zbyněk se udržel, jen zakroutil hlavou a požádal o účet.</i><br />
<br />
Na <a href="https://www.kosmas.cz/knihy/217011/destova-hul/">novou Hájíčkovu knihu</a> jsem se těšil. Chtěl jsem ji přečíst v kuse, netrhat čas, neodbíhat k jinému – začal jsem o poslední noci toho roku, četl do půl druhé ráno (za okny se zataženými roletami svítily a hlučely bláznivé rachejtle), pokračoval na Nový rok a skončil někdy k polednímu. Pár hodin s krásným příběhem. Hájíček nezklame; je to vyzrálý spisovatel. „Vesnický román“, říkají, ale tuhle nálepku strhávám; v jeho knihách vidím především silné příběhy o umanuté touze, o morálce, silných zásadách, o slušnosti a nevzdávání se. Každý máme svoji Terezu a každá naše Tereza je svá, jiná, v něčem k nám pasuje a v jiném ji nerozumíme. Pořád bychom ji ale měli chtít, nežít jen z podstaty a minulosti – jakmile nakročíme do poločasu rozpadu, není cesty zpět. Krásná a oduševnělá Tereza rýsuje jednu linku příběhu; ta druhá je o nostalgických vzpomínkách, které mají moc přehlušit skutečnost – návraty do starých řek bývají nemožné, jakkoli lákavě snad mohou někdy vypadat. A třetí linka je o tom, co bychom ještě v životě měli dělat a co už je přespříliš; je o hranici, za kterou se z chytrosti stává záludnost, z podnikavosti vypočítavost a z odhodlání nemravnost.<br />
<br />
Knihou se prolínají motivy Špicberků, „Norge Post“, daleký a tajemný sever – byl jsem tam, tak rozumím; barevné domy Longyearbyenu, Billefjorden a ledovec Nordenskioldbreen – jiná místa, než o kterých píše Hájíček, ale přeci tak stejná. I tu základnu Jihočeská univerzita na Špicberkách má; malý domek na břehu fjordu, kolem kterého na jaře projde pár ledních medvědů, a plechový lodní kontejner v přístavu Pyramiden.<br />
<br />
Houslové koncerty Camille Saint-Saënse neznám, ale před lety jsem slyšel jeho třetí „varhanní“ symfonii – říkal jsem si tehdy, že to nebylo špatné. Mám rád tyto styčné body, které román přináší, je to něco navíc, mohu na ně podvědomě i vědomě reagovat – příběh je mi pak bližší, je reálnější a působivější; je snazší se s ním ztotožnit.<br />
<br />
Krásné čtení; jsem rád, že jsem skončil a začal kalendářní rok takto. Pár hodin klidu a soustředěné vnímání vtahujícího příběhu – odměnou je pak povznášející pocit a vnitřní očista; tak jsem se po dočtení cítil...<br />
<br />
-----<br />
<br />
Sobotní ledenec, mrazy se kloní do předjaří a pak zase velí k útoku, vše se láme směrem k rozpadu a pak zase zpátky, byt mi mění pod rukami v ruinu a pak zase stavějí, Ty jsi tu se mnou a pak zase u sebe na pár dlouhých dnů. Hraje <a href="https://en.wikipedia.org/wiki/Hidden_Orchestra">Hidden Orchestra</a>, můj objev z Radia 1 před pár týdny – mám rád jejich výběr; někdy, zřídka, občas najdu skrytý poklad – půlnoc dávno odbila, venku tma a světla pouličních lamp, sanitky svítí modře na svoji cestu k lékařským sálům a když bude dostatečně ticho, za pár hodin se ozvou cinkavé zvuky kopýtek muflonů na křižovatce Vídeňské...<br />
<br />
<a href="https://en.wikipedia.org/wiki/The_Handmaiden">Komorná</a>, <a href="https://en.wikipedia.org/wiki/The_Lobster">Humr</a>, <a href="https://en.wikipedia.org/wiki/Down_by_Love">Zničeni láskou</a>. Výběr z hroznů. V Komorné smyčce a příběh, jak dovedně to bylo vyskládané, Asijci umějí zasáhnout a emoce katapultovat do stratosfér, v tomhle je nikdo nepřekoná. V Humrovi se pak hrálo podle přání tvůrců – a kdo se odhodlal hrát podle stanovených a smutných pravidel, nemohl prohrát.<br />
<br />
Tma, ticho, Hidden Orchestra... dlouhý večer v <a href="http://zlycasy.eu/">časech Zlých</a>, dal bych cigáro teď v poloze střelce na gauči, dívám se ven, poslouchám, sním... something is goin‘ to happen this year. Somethin‘. Co to bude? Co se stane? <br />
<br />
<span style="color: #ffe599;"><a href="https://www.youtube.com/watch?v=8zWn1_IY718">NP Hidden Orchestra – Wingbeats (2016 – Wingbeats)</a></span></div>Unknownnoreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-9782500.post-31379146063606760262016-12-16T22:46:00.001+01:002016-12-16T23:09:02.429+01:00Abel<div dir="ltr" style="text-align: left;" trbidi="on"><div style="text-align: center;"><a href="https://1.bp.blogspot.com/-CN-C36F4K_U/WFRXRisSRkI/AAAAAAAAHbE/FgjHp43n86E9LKzN19rxJyOHdmanPMmdwCLcB/s1600/anthropoid.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" src="https://1.bp.blogspot.com/-CN-C36F4K_U/WFRXRisSRkI/AAAAAAAAHbE/FgjHp43n86E9LKzN19rxJyOHdmanPMmdwCLcB/s320/anthropoid.jpg" width="250" /></a><a href="https://3.bp.blogspot.com/-dOemWCZdzaQ/WFRXRj0F70I/AAAAAAAAHbI/f5tSDzwVaPwwgLfRg_GPL0Cxw8GGUIHEwCLcB/s1600/arrival.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" src="https://3.bp.blogspot.com/-dOemWCZdzaQ/WFRXRj0F70I/AAAAAAAAHbI/f5tSDzwVaPwwgLfRg_GPL0Cxw8GGUIHEwCLcB/s320/arrival.jpg" width="250" /></a><a href="https://2.bp.blogspot.com/-ZsWajITakOQ/WFRXRlRzY1I/AAAAAAAAHbM/0NBacUQ1U9gR2PJvCzU6GJ-rR_OMj4SpwCLcB/s1600/doctorstrange.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="320" src="https://2.bp.blogspot.com/-ZsWajITakOQ/WFRXRlRzY1I/AAAAAAAAHbM/0NBacUQ1U9gR2PJvCzU6GJ-rR_OMj4SpwCLcB/s320/doctorstrange.jpg" width="250" /></a><a href="https://2.bp.blogspot.com/-qlu_QgNLD9g/WFRXR1o0jNI/AAAAAAAAHbU/5k0C9_V1-Lo0kxC0eEoeb2V-I_IV7iuEQCLcB/s1600/julieta.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="320" src="https://2.bp.blogspot.com/-qlu_QgNLD9g/WFRXR1o0jNI/AAAAAAAAHbU/5k0C9_V1-Lo0kxC0eEoeb2V-I_IV7iuEQCLcB/s320/julieta.jpg" width="250" /></a><a href="https://2.bp.blogspot.com/--HtledlU7JI/WFRXR5IrqxI/AAAAAAAAHbQ/dy0aq82AnRoO6ECb-v0yHoofI77-CfLKQCLcB/s1600/kamenybolesti.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="320" src="https://2.bp.blogspot.com/--HtledlU7JI/WFRXR5IrqxI/AAAAAAAAHbQ/dy0aq82AnRoO6ECb-v0yHoofI77-CfLKQCLcB/s320/kamenybolesti.jpg" width="250" /></a><a href="https://4.bp.blogspot.com/-kTCB6PCnx8s/WFRXRzusAYI/AAAAAAAAHbY/eqAgL-zXSmw4udnZhqFjyV4EWnBdvEouACLcB/s1600/lavenir.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="320" src="https://4.bp.blogspot.com/-kTCB6PCnx8s/WFRXRzusAYI/AAAAAAAAHbY/eqAgL-zXSmw4udnZhqFjyV4EWnBdvEouACLcB/s320/lavenir.jpg" width="250" /></a><a href="https://1.bp.blogspot.com/-P77ua2pOuNw/WFRXSYuZxDI/AAAAAAAAHbc/8XW9te7gaug7UMQ9RsQappBV6NU0V3KuQCLcB/s1600/narcos.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="320" src="https://1.bp.blogspot.com/-P77ua2pOuNw/WFRXSYuZxDI/AAAAAAAAHbc/8XW9te7gaug7UMQ9RsQappBV6NU0V3KuQCLcB/s320/narcos.jpg" width="250" /></a><a href="https://1.bp.blogspot.com/-q0srSi0gyBA/WFRXTi1w-LI/AAAAAAAAHbs/mOOQkzlnud0wbBEX8Wa4L2ZmSlCBrBYpwCLcB/s1600/nocturnalanimals.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="320" src="https://1.bp.blogspot.com/-q0srSi0gyBA/WFRXTi1w-LI/AAAAAAAAHbs/mOOQkzlnud0wbBEX8Wa4L2ZmSlCBrBYpwCLcB/s320/nocturnalanimals.jpg" width="250" /></a><a href="https://3.bp.blogspot.com/-FOoBV9BGqfk/WFRXSoRsJVI/AAAAAAAAHbg/vl2E1wfrDJs-rq8q2N2w97UcwcvJOc3bgCLcB/s1600/paris%252C%2Btexas.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="320" src="https://3.bp.blogspot.com/-FOoBV9BGqfk/WFRXSoRsJVI/AAAAAAAAHbg/vl2E1wfrDJs-rq8q2N2w97UcwcvJOc3bgCLcB/s320/paris%252C%2Btexas.jpg" width="250" /></a><a href="https://1.bp.blogspot.com/-Uu54MGwWPg8/WFRXTYrF_QI/AAAAAAAAHbk/mnEm0JwNV1omXLm4b-pdg4h_mUyOkPw_QCLcB/s1600/serpico.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="320" src="https://1.bp.blogspot.com/-Uu54MGwWPg8/WFRXTYrF_QI/AAAAAAAAHbk/mnEm0JwNV1omXLm4b-pdg4h_mUyOkPw_QCLcB/s320/serpico.jpg" width="250" /></a><a href="https://2.bp.blogspot.com/-1CSQsy0DoXw/WFRXTkkGjiI/AAAAAAAAHbo/EGFKP4k69cA3tmDO15iCHWbln1T26QiGQCLcB/s1600/strangerthingsposter.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="320" src="https://2.bp.blogspot.com/-1CSQsy0DoXw/WFRXTkkGjiI/AAAAAAAAHbo/EGFKP4k69cA3tmDO15iCHWbln1T26QiGQCLcB/s320/strangerthingsposter.jpg" width="250" /></a><a href="https://4.bp.blogspot.com/-Y28DohaW0UQ/WFRXT1sy0SI/AAAAAAAAHb4/evTWWBzwCCghU7ugC4X-2pV4DZH5StkowCLcB/s1600/theaccountant.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="320" src="https://4.bp.blogspot.com/-Y28DohaW0UQ/WFRXT1sy0SI/AAAAAAAAHb4/evTWWBzwCCghU7ugC4X-2pV4DZH5StkowCLcB/s320/theaccountant.jpg" width="250" /></a><a href="https://4.bp.blogspot.com/-QVudAz8nylI/WFRXUMyuwBI/AAAAAAAAHb0/12JI8ysOUBYAc3GLsHruDp2psI1kbjFngCLcB/s1600/thewayback.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="320" src="https://4.bp.blogspot.com/-QVudAz8nylI/WFRXUMyuwBI/AAAAAAAAHb0/12JI8ysOUBYAc3GLsHruDp2psI1kbjFngCLcB/s320/thewayback.jpg" width="250" /></a><a href="https://3.bp.blogspot.com/-wJKMEwe6q8c/WFRXUElzxqI/AAAAAAAAHbw/dphh9qe177wckJ1eWGb17CvlHb9F7ompQCLcB/s1600/tombstone.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="320" src="https://3.bp.blogspot.com/-wJKMEwe6q8c/WFRXUElzxqI/AAAAAAAAHbw/dphh9qe177wckJ1eWGb17CvlHb9F7ompQCLcB/s320/tombstone.jpg" width="250" /></a><a href="https://3.bp.blogspot.com/-NPdh8XxdJPU/WFRXUa6iSrI/AAAAAAAAHcA/cuInxtlzLIcbhbY-_DnyWHWpvpyI1Z5jACLcB/s1600/tonierdmann.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="320" src="https://3.bp.blogspot.com/-NPdh8XxdJPU/WFRXUa6iSrI/AAAAAAAAHcA/cuInxtlzLIcbhbY-_DnyWHWpvpyI1Z5jACLcB/s320/tonierdmann.jpg" width="250" /></a><a href="https://1.bp.blogspot.com/-wsPIPfatwiQ/WFRXUVLHMyI/AAAAAAAAHb8/RrhaIDuNoF0ljU-w07s7d1nLJYOX2iYawCLcB/s1600/words.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="320" src="https://1.bp.blogspot.com/-wsPIPfatwiQ/WFRXUVLHMyI/AAAAAAAAHb8/RrhaIDuNoF0ljU-w07s7d1nLJYOX2iYawCLcB/s320/words.jpg" width="250" /></a></div><br />
<i>Bylo to k vzteku, fotografové vůbec Jeda štvali už dlouho, obzvláště velcí fotografové, kteří si namýšleli, že ve svých snímcích odhalují o svých modelech pravdu; přitom neodhalovali vůbec nic, jenom si před vás stoupli a mačkali nazdařbůh spoušť přístroje, kvokali a pořídili stovky snímků, z nichž potom vybrali ty nejméně špatné. Tak bez výjimky postupovali všichni ti velcí fotografové, Jed jich pár znal osobně a cítil k nim jen pohrdání, považoval je do jednoho za zhruba stejně tak kreativní jako fotoautomat na nádraží.<br />
<br />
Bylo dokonce s podivem, že když potkala Jeda, neměla oficiálního milence; ještě více s podivem bylo, že si vybrala jeho. Jistě, byl poměrně sladký, avšak v malém a hubeném balení, které ženy tolik nehledají – už několik let se vracel typ mužného zvířete, co to umí v posteli, a po pravdě řečeno nešlo o pouhou novou módu, nýbrž o návrat k přírodním fundamentům, k sexuální přitažlivosti v nejprostší a nejbrutálnější podobě, stejně tak éra anorektických modelek nadobro skončila, a přehnaně kypré ženy zajímaly už jen některé Afričany a úchyly, ve všech ohledech se třetí tisíciletí na samém začátku vracelo po různých výkyvech, jejichž význam vlastně nikdy nebyl valný, ke zbožňování jednoduchých, prověřených typů: krásy vyjádřené naplněností u žen, fyzickou silou u mužů.<br />
<br />
Olga začínala být skutečně nervózní, protože věděla, že se o jejím životě rozhodne tady, v několika příštích minutách, a muži byli v dnešní době tak nečitelní, ze začátku tolik ne, minisukně fungovaly vždycky, ale potom se měnili stále k divnějšímu. Michelin vážně usiloval o posílení svého postavení v Rusku, které pro něj představovalo jednu z prioritních os rozvoje, a její plat se měl naráz ztrojnásobit, měla mít pod sebou padesátku lidí, šlo o přeložení, které nemohla v žádném případě odmítnout, v očích generálního ředitelství by odmítnutí bylo nejen nepochopitelné, nýbrž dokonce zločinné, od určité úrovně mají zaměstnanci povinnosti nejen k firmě, ale i k sobě, musí pečovat o svou kariéru a milovat ji tak jako Kristus církev nebo manželka manžela, přinejmenším věnovat volání své kariéry pozornost dostatečnou na to, aby jejich konsternovaní nadřízení neusoudili, že nikdy nebudou hodni postoupit z nižších pozic.<br />
<br />
„Proč toho nenecháš?“ zeptal se Jed. Otec se na něho podíval bez reakce s výrazem naprostého nepochopení.<br />
„Chci říct, žes vydělal dost peněz. Určitě bys mohl odejít a užívat si trochu života.“ Otec na něj stále hleděl, jako by slova nemohla proniknout až do jeho mysli nebo jim nedokázal přiřadit smysl, až se po dobré minutě zeptal hlasem ztraceného dítěte: „Ale co bych dělal?“<br />
<br />
Zmlkl, dopil na ex koktejl, objednal si další, prohlédl si Jeda se směsí výčitky a melancholie. „Víte...“ vylezlo z něj, „Olga vás milovala.“<br />
Jed se lehce shrbil na židli. „Chci říct...“ pokračoval Beigbeder, „doopravdy milovala.“ Odmlčel se, potřásl hlavou a nevěřícně se na něj podíval. „A vy jste ji nechal odjet do Ruska... A nikdy jste se jí neozval... Láska... Láska je vzácná, hrome. To jste nevěděl? Nikdy vám to neřekli?“<br />
<br />
„Co definuje člověka? Na co se ptáme jako první, když nás zajímá jeho stav? V některých společnostech se nejdřív ptají, zda je ženatý, jestli má děti; v naší společnosti se ho ptáme v první řadě na profesi. Západního člověka definuje především jeho místo ve výrobním procesu, nikoliv reprodukční status.“<br />
<br />
Stárnutí, zejména to viditelně, vůbec není souvislý proces, život lze popsat spíše jako sled mezipater oddělených prudkými spády. Když potkáme někoho, koho jsme léta neviděli, máme dojem, že zestárnul; občas máme naopak pocit, že se nezměnil. Tento dojem klame – než se chátrání projeví naplno, klestí si cestu nejdříve tajně, vnitřkem organismu. Olga se deset let udržela na oslnivé podstatě krásy – aniž jí to přitom stačilo ke štěstí. I on, věřil, se za tu dobu moc nezměnil, něco po něm zbylo, jak se říká, aniž dosáhl štěstí nebo o něm vůbec uvažoval.<br />
<br />
Mezerou mezi dvojitými silnými flísovými závěsy se šarlatovými a žlutými motivy prosvítaly první ranní paprsky. Olga vedle něj pravidelně oddechovala v krátké noční košili vytažené k pasu. Jed jí něžně pohladil bílé zaoblené hýždě, aniž ji vzbudil. Tělesně se za deset let skoro nezměnila, možná prsa jí trochu ztěžkla. I nádherná květina začne vadnout; a bude stále rychleji. Protože byla o dva roky starší než on, náhle si uvědomil, že mu za měsíc bude čtyřicet. Dospěli zhruba do poloviny života; uteklo to rychle. Vztyčil se, shromáždil své oblečení, které se válelo po zemi. Nevzpomínal si, že by se večer svlékal, nejspíš to tedy za něj udělala ona; měl za to, že usnul ihned, jakmile se dotkl polštáře. Milovali se? Pravděpodobně ne, a už jen ten prostý fakt byl vážný, protože po tolika letech odloučení měli, měli to aspoň zkusit, s tím, že okamžitě nedosáhne erekce, se po nadměrné spotřebě alkoholu dalo počítat, ale mohla se pokusit o felaci, nevzpomínal si, že by to udělala, možná ji o to měl požádat. I tato váhavost v oblasti jeho sexuálních nároků, ohledně toho, co se v rámci jejich vztahu jevilo jako přirozené a normální, byla znepokojivá, a pravděpodobně předznamenávala konec. Sexualita je choulostivá věc, tak těžko se s ní začíná, tak snadno končí.<br />
<br />
Jasselin jí koukal výstřihem na prsa: ano, silikonová, před deseti lety si nechala voperovat implantáty, ale zákrok se povedl, chirurg odvedl dobrou práci. Jasselin silikonová ňadra bezvýhradně podporoval, protože prokazují u ženy jistou dobrou erotickou vůli, která je ve skutečnosti v erotické oblasti tím nejdůležitějším a někdy oddálí o deset, případně dvacet let konec sexuálního života páru.<br />
<br />
Uvědomil si, že jemu samotnému právě bylo šedesát. Překvapilo ho to: neuvědomoval si, že by tak zestárl. Vlastní stárnutí si uvědomujeme ve vztahu k druhým a jejich prostřednictvím; sami máme vždy tendenci se považovat za věčné. Jistě, vlasy mu zbělely a obličej mu zbrázdily vrásky; ale k tomu ke všemu došlo neznatelně, bez toho, aby ho cokoliv konfrontovalo s obrazy mládí.</i><br />
<br />
Letí to, letí. Pátky, odkrojené kusy víkendu, nevstávám, spím, nesnídám; oběd mi dovezou, pár pracovních věcí, na chvilku pak usnu, do kina pak, páteční odpoledne, ucpaná magistrála, v sále čtyři lidé, kteří mohli a chtěli před čtvrtou do prázdného sálu. Znepokojující obrazy od začátku a k tomu smyčce, které jsem hned poznal – <a href="https://en.wikipedia.org/wiki/Abel_Korzeniowski">Abel Korzeniowski</a>. A <a href="https://en.wikipedia.org/wiki/Nocturnal_Animals">film</a> se odehrával pomalu, proplouval obrazy, ladné pohyby kamery, jak bruslař na zmrzlém holandském kanálu v šeřícím se odpoledni, melancholie, smutná krása – zapomněl jsem, že jsem na film šel, protože je od <a href="https://en.wikipedia.org/wiki/Tom_Ford">Toma Forda</a>, a když se jeho jméno objevilo v titulcích, došlo mi, že od nikoho jiného být ani nemohl. <br />
<br />
Hlavně se nezastavit, nezačít přemýšlet, nezpytovat minulost a už vůbec se nedívat příliš dopředu; tak žiju, v tom jsem nepřekonatelný, to jediné mi opravdu jde. Přijde mi, že tak žije i většina ostatních; spěchem, povinnostmi, dny přetékají aktivitami, není čas vydechnout, zastavit se; o štěstí a naplnění se nepřemýšlí a když snad ano, myšlenky na něj se zaplaší. Vždyť je přeci tady, teď s námi, teď máme vše, když jsme v přítomnosti. Něco ale nesedí. Na jedné straně houpačky sedíme a na tu druhou nakládáme kompromisy vlastního života. Jeden po druhém, vršíme je, skládáme, jejich váha roste – až se jednou zhoupneme, houpačka se zvedne a naše nohy opustí pevnou půdu. Pak už nepůjde vrátit se zpět; budeme v jiném světe, v jiné konstelaci, život ztratí svůj řád.<br />
<br />
Abel hraje, já přemýšlím, prosinec za okny, ticho a chlad páteční noci. My. Spolu a bez sebe, nedokážeme se opustit ani posunout dál. Vykrváceli jsme. Marionety na provázcích, neživá gesta, mechanicky se pohybujeme, utrácíme dny; kdy jsme k sobě naposledy měli opravdu blízko? Byl takový čas vůbec někdy? Když se chceš přiblížit, já nemám zájem, a když mám chuť, Ty jsi pryč a daleko, i když jen třeba v polštářích vedlejší místnosti. Čekáme. Čekáme na akci toho druhého. Bojíme se, nevíme, nechceme nic měnit, ale přesto víme, že takhle to nejde věčně. Ještě zítra, řekneme si pak, ještě zítra to zvládnu a pak se stane zázrak. Pak začneme fungovat. Láska, vztah, touha; bude to jak z filmu, příběh, který trvá věčně, kompromisy spadnou z mé a Tvojí houpačky, já budu na jednom jejím konci a Ty na druhém, zhoupneme se a zůstaneme viset ve vzduchu, stav <a href="https://www.youtube.com/watch?v=4Ajka5BP8vQ">Beztíže</a>, jak z nové desky Priessnitz, budeme v rovnováze, jen vítr námi bude houpat, záchvěvy života, co nám bude přinášet a co se nám bude dít...<br />
<br />
-----<br />
<br />
Druhého svého <a href="https://en.wikipedia.org/wiki/Michel_Houellebecq">Houellebecqa</a> jsem náhodou našel ve své přeplněné knihovně; koupil jsem ho někdy před lety, když jsem v tisku či na Internetu zaregistroval pochvalné zmínky. Na čtení by člověk měl mít čas; pár spojených dnů, víkend, dlouhé cesty – kouskovat knihu po týdnech nedává smysl, dříve přečtené stránky a odstavce odvanou a dostat se zpět do příběhu bývá složité; paměť slouží někdy lépe a jindy hůře, ale pocity a emoce, které kniha vyvolává, se jen těžko vrací zpět.<br />
<br />
Dal jsem takto <a href="https://en.wikipedia.org/wiki/The_Map_and_the_Territory">Mapě a území</a> pár spojitých dnů – a nelitoval jsem. Začínám mít Houellebecqa rád; takový enfant terrible francouzské literatury, provokatér, ironik, mistr slov svého vlastního proudu. Čte se dobře, skoro by se řeklo, že lehce: není artistní, neexhibuje (nebo jen s mírou), neblázní. Je přístupný, ironicky sžíravý, někdy kousavý, velmi často trefný, s nadhledem, bez pokrytectví, nazývá věci pravými jmény.<br />
<br />
Mapa a území vtáhne. Příběh se rozjíždí zvolna, Houellebecqův klasický samotářský hrdina, odkrajující roky svého života v podivné symbióze s uměním, zažívá pár vztahů, umělecky přelétne mezi disciplínami, až se mu „podaří“, asi spíše nechtěně a nevědomky, úspěch. Zprvu bizarní setkání se samotným Houellebecqem – stylově vylíčeným jako ještě větší solitér a podivín – se stává ještě bizarnějším v poslední části knihy. Příběh se poté nakonec klidně dovypráví a uzavře v epilogu, otevřené otázky se zodpoví, nic nezůstane nejasné a nevyřčené na čtenářovi – a je to tak správně.<br />
<br />
Není to dechberoucí epické vyprávění ani stoh nadčasových překvapivých myšlenek. Je to „jen“ literární mistrovství psané s vědomím, že méně je někdy více, že literatura má zůstat literaturou a ne experimentem; tedy, příběh pro čtenáře, nikoliv pro literaturu samotnou. A jistě, příběh i pro samotného spisovatele. Musel se určitě usmívat, když knihu dopsal a pomyslel na to, jak jeho vlastní zapojení na stránkách pobaví, překvapí i nadchne.<br />
<br />
-----<br />
<br />
Byl jsem v Bratislavě před pár dny; sobotní večer, soumrak v ulicích, šla jsi za kamarádkou a já náhodou zjistil, že dávají <a href="https://en.wikipedia.org/wiki/Paris,_Texas_(film)">Paris, Texas</a> <a href="https://en.wikipedia.org/wiki/Wim_Wenders">Wima Wenderse</a>, v malém sálu artového kina, stará popraskaná kopie, šel jsem za těch pár eur a díval se, o tomhle příběhu jsem věděl, ale tak nějak vždycky prosvištěl kolem mne, když byla příležitost – až teď, najednou, neplánovaně, se do mě zasekl: neznámý muž bloudí v kamenité poušti, nemluví, někam stále jde; pak už víme o koho jde; a nakonec už jen čekáme, jestli najde, co hledá. Ten monolog – nebo takový polodialog – v místnosti před a za zrcadlem, to byla jedna z nejsilnějších filmových scén, co jsem kdy viděl. V těch větách bylo všechno, jeden odžitý život, tolik bolesti, rozhodnutí, co se už nedají vrátit, bylo v tom pochopení, smíření, smutek. Vlastně je to příznačné – tenhle film a jeho vyznění a k tomu ten dnešní Fordův příběh, jsou si vlastně podobné, teď mi to dochází, tahle jedna Wendersova scéna a tenhle druhý Fordův film, jsou stejné krve, stejných nálad, stejného vyznání.<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><iframe allowfullscreen="" class="YOUTUBE-iframe-video" data-thumbnail-src="https://i.ytimg.com/vi/7eP7SFH4mtg/0.jpg" frameborder="0" height="350" src="https://www.youtube.com/embed/7eP7SFH4mtg?feature=player_embedded" width="600"></iframe></div><br />
----<br />
<br />
Ke knize pochmurných povídek s melancholickým bezemočním nadhledem jsem se dostal skrze film. Viděl jsem <a href="https://en.wikipedia.org/wiki/The_Way_Back">Útěk ze Sibiře</a>, téma lágrů, nějak se to všechno propojilo a já jsem místo u Solženicyna skončil u <a href="https://en.wikipedia.org/wiki/The_Kolyma_Tales">Kolymských povídek</a> <a href="https://en.wikipedia.org/wiki/Varlam_Shalamov">Varlama Šalamova</a>. Sháněl jsem je složitě, jejich první část již není dostupná – naštěstí byly ještě na skladě v jedné prodejně v Ústí, odkud jsem si nechal výtisk poslat. Nebylo to pozitivní, laskavé čtení. Bylo to beziluzní vyprávění o tom, jak se z lidí stávají zvířata, jak existuje pouze dnes a maximálně zítra, jak teplo a jídlo jsou ty největší hodnoty, které mohou být, a jak přátelství nebo něco alespoň trochu přátelství podobného vůbec neexistuje: to maximální, v co člověk může doufat a při ohromném štěstí snad i vůbec zažít, je ojedinělé gesto lidskosti, soucitu, pomoci; gesto naprosto výjimečné a nepravděpodobné, zázrak okamžiku, sen, který by se možná ani reálně nikdy nemohl stát.<br />
<br />
Chtělo by to nějaké rozuzlení, nějaký čin nebo snad znamení, něco by se mělo stát; ale hvězdy a planety stojí stále ve stejné konstelaci, roční období se střídají, měsíce putují a dny odpadávají z kalendáře, my se potkáváme, v noci se dotkneme vždy několikrát, ještě tohle nás drží pohromadě, když nemluvíme, když jsme ve stavu snů, potkáme se, nohy se dotknou, jsme pak spolu na pár blouznivých okamžiků, než přijde ráno, rutina, každodennost, pádí to tak rychle, něco se přeci musí stát, takhle nemůžeme žít věčně.....<br />
<br />
<i>Teploměr dělníkům neukazovali, a proč taky, do práce se chodilo, ať bylo stupňů, kolik chtělo. Navíc staří mazáci dovedli skoro přesně určit, kolik je stupňů, i bez teploměru: když je mrazivá mlha, je venku 40 stupňů pod nulou. Když při dýchání vychází vzduch z plic hlasitě, ale ještě se dá snadno dýchat, je 45 stupňů. Kdy je přes 50 stupňů, mrzne plivanec v letu. Plivance mrzly už čtrnáct dní.<br />
<br />
Spal samozřejmě na horní palandě – dole byl ledový sklep a chlapi, kteří měli místa dole, postávali u kamen a jeden po druhém je objímali rukama – byla sotva vlažná. Dříví se věčně nedostávalo. Muselo se pro ně tři čtyři kilometry po práci a každý se té povinnost vyhýbal jak čert kříži. Nahoře bylo tepleji. Pravda, všichni spali samozřejmě v tom, v čem pracovali, v čepicích, vatovaných blůzách, prošívaných kabátech a kalhotách. Nahoře bylo tepleji, ale i tam v noci přimrzávaly vlasy k polštáři.<br />
<br />
Ostatně, jaképak přátelení, když je hlad, zima a v noci nemůže člověk spát. Přestože byl Dugajev tak mladý, už pochopil, jak falešné je úsloví o přátelstvích, které se prověřuje neštěstími a pohromami. Aby přátelství mohlo být přátelstvím, musí se zakládat za podmínek, kdy způsob života ještě nepřekročil hranici, za kterou v člověku už není nic lidského, kdy už zbývá jenom nedůvěra, zloba a lež. Dugajev už dobře chápal trojí vězeňské přikázání, běžné na severu: nevěř, neboj se, nepros...<br />
<br />
Koně se ničím nelišili od lidí. Zabíjel je sever, práce nad jejich síly, špatné krmení, bití. Přestože to všechno na ně dopadalo tisíckrát míň než na lidi, umírali dřív než lidé. A pochopil jsem to nejdůležitější. Že člověk se nestal člověkem proto, že je boží stvoření, ani proto, že má na obou rukou obdivuhodný palec. Stal se jím proto, že byl fyzicky zdatnější, odolnější než všechna zvířata, a později pak proto, že přinutil svůj duchovní princip sloužit úspěšně principu fyzickému.<br />
<br />
Přátelství nevzniká v nouzi ani v neštěstí. Ony „těžké podmínky“, které jsou, jak nám o tom vypravují pohádky umělecké literatury, nezbytnou podmínkou vzniku přátelství, nejsou prostě dost těžké. Pokud neštěstí a nouze lidi sblížily a pokud se z nich zrodilo přátelství, znamená to, že nouze nebyla nejhorší a neštěstí dost velké. Hoře není dost ostré a hluboké, jestliže se o ně člověk může podělit s přáteli. V opravdové nouzi člověk zkoumá jen svou vlastní duševní a tělesnou sílu, stanoví si hranice svých možností, fyzické odolnosti a mravní síly.<br />
<br />
V táboře se spousta lidí snaží (a mnohdy úspěšně) vypadat starší a fyzicky slabší, než ve skutečnosti jsou. Nedělá se to vždycky vědomě, často spíš podvědomě. Ironie života přitom spočívá v tom, že větší část z těch, kdo si přidávají roky a ubírají síly, jsou už v horším stadiu, než jaké chtějí předstírat.<br />
<br />
Jen něco vnějšího nás mohlo vyburcovat z lhostejnosti, odvést od pomalu se blížící smrti. Jen vnější, žádná vnitřní síla. Uvnitř bylo všechno vypáleno, zpustošeno, všechno nám bylo jedno a dál než do zítřejšího dne jsme plány nedělali.<br />
<br />
„Jak vy, prosím vás... jak můžete takhle žít?“ šeptal horce.<br />
„Ano, život vězně je nepřetržitý řetěz ponižování – od chvíle, kdy otevře oči a uši, až do chvíle, kdy ulehne k blahodárnému spánku. Ano, to všechno je pravda, ale člověk si zvykne na všechno. I tady bývají dny lepší a dny horší, po dnech beznaděje přicházejí dny naděje. Člověk nežije, protože v něco věří a v něco doufá. Chrání ho pud sebezáchovy, stejně jako jakéhokoliv jiného živočicha. Ostatně mohl by to říct i kterýkoli strom a kterýkoli kámen. Na pozoru se musíte mít, když musíte bojovat o život v sobě samém, když jsou nervy napjaté a zanícené, střezte se obnažit srdce a rozum z nějaké nečekané strany. Soustřeďte zbytky síly proti čemukoli, dávejte si pozor na ránu zezadu. Na ten nový nezvyklý zápas vám mohou chybět síly. Každá sebevražda je nezbytně následek dvojího působení, přinejmenším dvou příčin. Porozuměl jste mi?“<br />
<br />
Celkově vzato je lágr bezezbytku zápornou školou života. Nic užitečného, potřebného si odtud nikdo neodnese, ani sám vězeň, ani jeho velitel, ani jeho ochrana, ani nechtění svědci, inženýři, geologové, lékaři, ani nadřízení, ani podřízení.<br />
Každá minuta táborového života je minutou otrávenou.<br />
Je tam mnoho z toho, co by člověk neměl znát, neměl vidět, a když už to viděl, měl by raději zemřít.<br />
Vězeň se tam učí nenávidět práci, nic jiného se tam ani naučit nemůže.<br />
Učí se tam podlézání, lhaní, velkým a malým podlostem, stává se z něj egoista.<br />
Když se vrací na svobodu, vidí, že za dobu, kterou odseděl v táboře, nejen že nepovyrostl, ale že se jeho zájmy zúžily, jsou teď omezenější a hrubší.<br />
Morální bariéry byly odsunuty kamsi stranou.<br />
Ukazuje se, že člověk může být podlý, a přesto žít.<br />
Dá se lhát – a žít.<br />
Dá se slibovat, sliby neplnit, a přesto žít.<br />
Dají se propít kamarádovy peníze.<br />
Dá se škemrat o almužnu a žít! Žebrat a žít!<br />
Ukazuje se, že na podlost se neumírá.<br />
Postupně se tu každý naučí zahálce, podvodům, zlosti na všechny a na všechno. Obviňuje z toho celý svět a oplakává svůj osud.<br />
Příliš vysoko si cení své utrpení a zapomíná, že každý člověk má své trápení. Už se odnaučil soucítit s trápením jiných – prostě ho nechápe a nechce pochopit.<br />
Učí se nenávidět lidi.<br />
Bojí se – je zbabělec. Bojí se, že se jeho osud bude opakovat – bojí se udání, bojí se sousedů, bojí se všeho, čeho se člověk bát nemá.<br />
Je morálně rozložený. Jeho představy o morálce se změnily, a on si toho ani nevšiml. <br />
Vězněného intelektuála tábor zničí. Všechno, co mu bylo drahé, je rozšlapáno na prach, civilizace a kultura z člověka spadnou za tak krátkou dobu, která se dá počítat na týdny.<br />
Argumentem ve sporu je pěst, hůl. Donucovacími prostředky – pažba, rána do zubů.</i><br />
<br />
<a href="https://www.youtube.com/watch?v=PZiqhf4o4Hw">NP Abel Korzeniowski – Wayward Sisters (2016 – Nocturnal Animals (OST))</a><br />
<br />
</div>Unknownnoreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-9782500.post-14443734253796173302016-09-05T21:57:00.000+02:002016-09-05T22:25:37.899+02:00Září<div dir="ltr" style="text-align: left;" trbidi="on"><div style="text-align: center;"><a href="https://2.bp.blogspot.com/-sTBhJMcJdXw/V83HzOvxUbI/AAAAAAAAG1w/vHOgcGhg9rg-L_owXTA3fQQDbiXAUxJPwCLcB/s1600/addamsapples.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" src="https://2.bp.blogspot.com/-sTBhJMcJdXw/V83HzOvxUbI/AAAAAAAAG1w/vHOgcGhg9rg-L_owXTA3fQQDbiXAUxJPwCLcB/s320/addamsapples.jpg" width="250" /></a><a href="https://3.bp.blogspot.com/-Hm4fb7yBjuE/V83Hynw4wWI/AAAAAAAAG1k/3BV5FyHpYaMGJYMRcuD8RGBqo-4EfWzPQCLcB/s1600/alien3.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" src="https://3.bp.blogspot.com/-Hm4fb7yBjuE/V83Hynw4wWI/AAAAAAAAG1k/3BV5FyHpYaMGJYMRcuD8RGBqo-4EfWzPQCLcB/s320/alien3.jpg" width="250" /></a><a href="https://4.bp.blogspot.com/-iGObhQ4MF1M/V83HzRiGW7I/AAAAAAAAG1o/ccofw07i-5sopG_G9d-C4Z7meHlRAisOgCLcB/s1600/as_good_as_it_gets.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" src="https://4.bp.blogspot.com/-iGObhQ4MF1M/V83HzRiGW7I/AAAAAAAAG1o/ccofw07i-5sopG_G9d-C4Z7meHlRAisOgCLcB/s320/as_good_as_it_gets.jpg" width="250" /></a><a href="https://3.bp.blogspot.com/-jg9pTyPEJZU/V83HzfIYy9I/AAAAAAAAG1s/ZjateyKXH60gyjAYoYT8P0D3sEWwG_KVgCLcB/s1600/blackdeath.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" src="https://3.bp.blogspot.com/-jg9pTyPEJZU/V83HzfIYy9I/AAAAAAAAG1s/ZjateyKXH60gyjAYoYT8P0D3sEWwG_KVgCLcB/s320/blackdeath.jpg" width="250" /></a><a href="https://2.bp.blogspot.com/-dlgrYBTaRTM/V83HzsRm2BI/AAAAAAAAG10/6qy7R_Bm-lcEbhN5mI7EDI1DC1TtZbriwCLcB/s1600/bloodsport.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" src="https://2.bp.blogspot.com/-dlgrYBTaRTM/V83HzsRm2BI/AAAAAAAAG10/6qy7R_Bm-lcEbhN5mI7EDI1DC1TtZbriwCLcB/s320/bloodsport.jpg" width="250" /></a><a href="https://4.bp.blogspot.com/-Hd20hyE4PeM/V83H0ifbx7I/AAAAAAAAG14/RIgzi1FBNtcNpsn_W2By7o-XNV2VT43tACLcB/s1600/captainfantastic.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" src="https://4.bp.blogspot.com/-Hd20hyE4PeM/V83H0ifbx7I/AAAAAAAAG14/RIgzi1FBNtcNpsn_W2By7o-XNV2VT43tACLcB/s320/captainfantastic.jpg" width="250" /></a><a href="https://1.bp.blogspot.com/-rjV4A2zBBzY/V83H1TofJQI/AAAAAAAAG2A/9if_mU5ItFQJFoAzpV8Qxm4GauEQLsLIQCLcB/s1600/colonia.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" src="https://1.bp.blogspot.com/-rjV4A2zBBzY/V83H1TofJQI/AAAAAAAAG2A/9if_mU5ItFQJFoAzpV8Qxm4GauEQLsLIQCLcB/s320/colonia.jpg" width="250" /></a><a href="https://3.bp.blogspot.com/-26sJx-iGlQI/V83H0-NAAUI/AAAAAAAAG18/1WdTTejtjoc9fJxDML4WygOFyOXmCqh8ACLcB/s1600/conan.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" src="https://3.bp.blogspot.com/-26sJx-iGlQI/V83H0-NAAUI/AAAAAAAAG18/1WdTTejtjoc9fJxDML4WygOFyOXmCqh8ACLcB/s320/conan.jpg" width="250" /></a><a href="https://1.bp.blogspot.com/-yQwG4D4Njoo/V83HyoiNTGI/AAAAAAAAG1g/fhxARBJ2niUDeihfIa2aQq3d9E1gYO3lwCLcB/s1600/Fasandr%25C3%25A6berne.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" src="https://1.bp.blogspot.com/-yQwG4D4Njoo/V83HyoiNTGI/AAAAAAAAG1g/fhxARBJ2niUDeihfIa2aQq3d9E1gYO3lwCLcB/s320/Fasandr%25C3%25A6berne.jpg" width="250" /></a><a href="https://2.bp.blogspot.com/-pIUwhy-ziG4/V83H1QBMu0I/AAAAAAAAG2E/BcoJtGSy3xQgPXdCUd9T4RyU-njeIWVAgCLcB/s1600/fusi.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" src="https://2.bp.blogspot.com/-pIUwhy-ziG4/V83H1QBMu0I/AAAAAAAAG2E/BcoJtGSy3xQgPXdCUd9T4RyU-njeIWVAgCLcB/s320/fusi.jpg" width="250" /></a><a href="https://4.bp.blogspot.com/-k--au55h0l4/V83H6ANS7KI/AAAAAAAAG2M/MPPKkdY3s84behQ8l9-0-e0cLGb0Yf_XQCLcB/s1600/heartofthesea.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" src="https://4.bp.blogspot.com/-k--au55h0l4/V83H6ANS7KI/AAAAAAAAG2M/MPPKkdY3s84behQ8l9-0-e0cLGb0Yf_XQCLcB/s320/heartofthesea.jpg" width="250" /></a><a href="https://4.bp.blogspot.com/-EhGxBLuCFsg/V83H6WD0PvI/AAAAAAAAG2Q/7oZ7DtFuJNwRcOBgHsngBUa6sIGOCM4MQCLcB/s1600/ikariexb1.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" src="https://4.bp.blogspot.com/-EhGxBLuCFsg/V83H6WD0PvI/AAAAAAAAG2Q/7oZ7DtFuJNwRcOBgHsngBUa6sIGOCM4MQCLcB/s320/ikariexb1.jpg" width="250" /></a><a href="https://4.bp.blogspot.com/-MBnAZbv-DrU/V83H-UK7jdI/AAAAAAAAG2g/12AeIwT48DgGpG0-7LRNFzoPzVNoP2A9wCLcB/s1600/jasonbourne.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" src="https://4.bp.blogspot.com/-MBnAZbv-DrU/V83H-UK7jdI/AAAAAAAAG2g/12AeIwT48DgGpG0-7LRNFzoPzVNoP2A9wCLcB/s320/jasonbourne.jpg" width="250" /></a><a href="https://1.bp.blogspot.com/-Yp2Fyse9hNQ/V83H-Y-jvgI/AAAAAAAAG2U/wECaYzmRdbEsh-cdcP233IHf23NgkwzlACLcB/s1600/kvinden.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" src="https://1.bp.blogspot.com/-Yp2Fyse9hNQ/V83H-Y-jvgI/AAAAAAAAG2U/wECaYzmRdbEsh-cdcP233IHf23NgkwzlACLcB/s320/kvinden.jpg" width="250" /></a><a href="https://4.bp.blogspot.com/-2gPJkpfP76g/V83H-rn6L3I/AAAAAAAAG2Y/BjPKayJi2gggkNpBGzO__c52DjOPYh46gCLcB/s1600/morke.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" src="https://4.bp.blogspot.com/-2gPJkpfP76g/V83H-rn6L3I/AAAAAAAAG2Y/BjPKayJi2gggkNpBGzO__c52DjOPYh46gCLcB/s320/morke.jpg" width="250" /></a><a href="https://3.bp.blogspot.com/-Vf8dNRrztDc/V83H-wT7UxI/AAAAAAAAG2c/R3R1g_SJkuwjnUxnEqH-0sqnBL8G9WYNACLcB/s1600/nightcrawler.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" src="https://3.bp.blogspot.com/-Vf8dNRrztDc/V83H-wT7UxI/AAAAAAAAG2c/R3R1g_SJkuwjnUxnEqH-0sqnBL8G9WYNACLcB/s320/nightcrawler.jpg" width="250" /></a><a href="https://2.bp.blogspot.com/-f6RLzDzpSBc/V83H_FtfgTI/AAAAAAAAG2k/yhNaPvzm_Lk1qT7pJWmei-AH_184Ug9awCLcB/s1600/paterson.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" src="https://2.bp.blogspot.com/-f6RLzDzpSBc/V83H_FtfgTI/AAAAAAAAG2k/yhNaPvzm_Lk1qT7pJWmei-AH_184Ug9awCLcB/s320/paterson.jpg" width="250" /></a><a href="https://2.bp.blogspot.com/-I8Zz-MSkAFg/V83H_XyFnKI/AAAAAAAAG2o/wi5TYs7hrDkjfMzQDt0-IIrD2SlKXN4WACLcB/s1600/predator.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" src="https://2.bp.blogspot.com/-I8Zz-MSkAFg/V83H_XyFnKI/AAAAAAAAG2o/wi5TYs7hrDkjfMzQDt0-IIrD2SlKXN4WACLcB/s320/predator.jpg" width="250" /></a><a href="https://1.bp.blogspot.com/-stB5esIzvuk/V83H_aCqEiI/AAAAAAAAG2s/ll5FsU9ORDIoZVr7ruRmhNGMkdNIqtelwCLcB/s1600/vsichnidobrirodaci.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" src="https://1.bp.blogspot.com/-stB5esIzvuk/V83H_aCqEiI/AAAAAAAAG2s/ll5FsU9ORDIoZVr7ruRmhNGMkdNIqtelwCLcB/s320/vsichnidobrirodaci.jpg" width="250" /></a><a href="https://2.bp.blogspot.com/-yYkykK0TBQM/V83H_vMl_9I/AAAAAAAAG2w/2XVmfRecnqIugORVZHQJbOOftVoEs3AvQCLcB/s1600/vzkazvlahvi.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" src="https://2.bp.blogspot.com/-yYkykK0TBQM/V83H_vMl_9I/AAAAAAAAG2w/2XVmfRecnqIugORVZHQJbOOftVoEs3AvQCLcB/s320/vzkazvlahvi.jpg" width="250" /></a></div><br />
<i>Po celé mé smutné mládí mi byl Huysmans souputníkem, věrným přítelem; nikdy jsem o něm nezapochyboval, nebyl v pokušení se ho vzdát ani zaměřit se na jiné téma. Až jsem nakonec, jednoho červnového odpoledne roku 2007 po dlouhém, až trochu nepřijatelném protahování obhájil před komisí univerzity Paříž IV – Sorbonny dizertaci Joris-Karl Huysmans aneb spása po pádu. Už následující ráno (či možná hned večer po obhajobě, už nevím jistě, večer to byl osamělý a utápěný v alkoholu) jsem pochopil, že část mého života skončila, a pravděpodobně ta nejlepší.<br />
Tak to v našich stále ještě západních a sociálnědemokratických společnostech u těch, kdo ukončí studia, chodí, ale někteří si to neuvědomí nebo neuvědomí hned, natolik jsou hypnotizováni touhou po penězích nebo u těch nejprimitivnějších, kteří si vytvořili závislost na určitých výrobcích (těch je míň, většina, uvážlivější, propadne prosté fascinaci penězi, tím „neúnavným Próteem“), možná po konzumování. Hypnotizováni tím spíše, že touží dokázat, co v nich je, vybojovat si záviděníhodné společenské místo ve světě, jejž považují za konkurenční a o němž doufají, že takový i je, poháněni uctíváním proměnlivých idolů: sportovců, módních návrhářů, tvůrců webových stránek, herců či modelek.<br />
<br />
Jedině literatura vám může dát pocit, že jste dosáhli kontaktu s jiným lidským duchem, a to v jeho celistvosti, s jeho slabostmi i velikostí, s jeho hranicemi, malostmi, utkvělými myšlenkami, vírou i přesvědčením; se vším, co toho druhého dojímá, zajímá, vzrušuje nebo odpuzuje. Pouze literatura vám umožní navázat kontakt s duchem mrtvého, a to přímějším, úplnějším a hlubším způsobem než ledajaká konverzace s přítelem – jakkoli hluboké a trvalé může být přátelství, v rozhovoru se nikdy neotevřeme natolik jako prázdné stránce, když se obracíme k neznámému adresátovi.<br />
<br />
Trpěl jsem chudobou, a kdybych měl odpovědět na jeden z těch průzkumů, které pravidelně zjišťují „tep mládí“, zřejmě bych své životní podmínky definoval jako „spíše obtížné“. Přesto jsem ráno po obhajobě (nebo ještě týž večer) nejdříve pomyslel na to, že jsem právě ztratil něco nedocenitelného, něco, co už nikdy nezískám: svobodu. Řadu let mi poslední zbytky odumírající sociální demokracie umožnily (prostřednictvím stipendia, rozsáhlého systému slev a sociálních výhod, nevalných, ale levných obědů v menzách) věnovat se celé dny činnosti již jsem si zvolil: neomezenému intelektuálnímu setkávání s přítelem.<br />
<br />
Univerzitní studia literatury nespějí, jak známo, zhruba k ničemu, nanejvýš u těch nejnadanějších studentů vedou k dráze vysokoškolského pedagoga v oboru literatury – nastává tak poměrně úsměvná situace, kdy jediným cílem systému je jeho vlastní reprodukce s více než 95% mírou odpadu.<br />
<br />
Podle milostného modelu převládajícího za mého mládí (a nic mě nepřimělo k tomu, abych uvěřil, že se věci podstatně změnily) se předpokládalo, že mladí lidé po krátkém období sexuální nestálosti v preadolescenci naváží výlučné milostné vztahy, postavené na striktní monogamii, kde už vstupovaly do hry nejen sexuální, ale i společenské aktivity (večírky, víkendy, prázdniny). Na těchto vztazích nicméně nebylo nic definitivního a musely být vnímány jako svého druhu trénink, taková stáž (jejichž absolvování se ostatně v pracovní sféře stávalo běžným předstupněm k prvnímu zaměstnání). Milostné vztahy proměnlivého trvání (dobu jednoho roku, již jsem poznal já, lze považovat za přijatelnou) a proměnlivého množství (průměr deset až dvacet se mi jeví jako rozumný odhad) měly přicházet jeden za druhým, dokud to nezavršil jako apoteóza poslední vztah, který měl tentokrát být manželský a definitivní a prostřednictvím plození dětí měl vést k založení rodiny.<br />
<br />
Překvapilo mě, když mě přesto pozvala, těsně než jsme vystoupili z taxíku, na „poslední skleničku“. Musí být vážně vyřízená, pomyslel jsem si, a už ve chvíli, kdy se za námi dveře výtahu zavřely, jsem věděl, že nic nebude, neměl jsem ani chuť ji vidět nahou, radši bych se tomu byl vyhnul, přesto k tomu došlo a jen se tím potvrdilo, co jsem už tušil: nevyžrala si to jenom v citové oblasti, i její tělo utrpělo nezvratné škody, její prsa i zadek byly už jen pohublé, smrsklé, ochablé, povislé kusy masa, už nemůže být a nikdy se nestane předmětem touhy.<br />
<br />
Podléhal jsem snad s narůstajícím věkem příznakům andropauzy? To bylo klidně možné, a tak abych si o tom udělal jasno, rozhodl jsem se trávit celé večery u stránek Youporn, z nichž se poslední dobou stal přední pornoweb. Výsledek byl zkraje velmi povzbudivý. Youporn odpovídá erotickým představám normálních mužů, vyskytujících se rovnoměrně na celé planetě, a jak se potvrdilo po několika minutách, i já reagoval jako naprosto normální muž.<br />
<br />
Spousta mužů se zajímá o politiku a válku, ale mě tento druh zábavy příliš netěší, já se o politiku staral asi jako o ručníky, a nejspíš to byla škoda. Je fakt, že za mého mládí byly volby naprosto nezajímavé; průměrnost „politické nabídky“ až překvapovala. Na jedno či dvě období – podle osobního charismatu – zvolili kandidáta z levého středu, a z jakýchsi obskurních důvodů tam nemohl zůstat ještě na třetí; načež se obyvatelstvo tohoto kandidáta a obecněji levého středu nabažilo, pozorovali jsme fenomén demokratické obměny, kdy voliči dali mandát kandidátovi pravého středu, taktéž na jedno či dvě období, podle jeho schopností. Západní státy byly kupodivu na tento volební systém velice pyšné, přestože byl pouhou dělbou moci mezi dvěma konkurenčními gangy, a občas se dokonce vyvolávaly války, aby tento systém vnutily zemím, jež jejich nadšení nesdílely.<br />
<br />
Večery po prezidentské volbě jsem měl vždycky rád. Dokonce myslím, že kromě finále mistrovství světa ve fotbale to byl můj nejoblíbenější televizní program. Napětí je pochopitelně menší, neboť volby probíhají podle zvláštního narativního schématu, jehož rozuzlení známe od první minuty; nicméně výjimečná pestrost účastníků (politologů, „předních“ politických úvodníkářů, jásajících nebo slzejících davů v sídlech politických stran... a konečně politiků a jejich rozvážných nebo dojatých prohlášení pronášených ještě zatepla), všeobecné vzrušení přítomných, to vše skutečně vyvolává vzácný, cenný a mediálně atraktivní pocit, že člověk bezprostředně prožívá historický okamžik.<br />
<br />
V dávnější době lidé utvářeli rodiny, tedy poté, co se rozmnožili, to spolu táhli ještě několik let, než jejich děti dospěly, a pak se vraceli ke Stvořiteli. Nyní však bylo pro pár rozumnější zakládat domácnost kolem padesáti nebo šedesáti, když zestárlá, rozbolavělá těla už potřebují jen známý, uklidňující a nevinný kontakt; přednost před ostatními rozkošemi zároveň definitivně dostává lokální kuchyně.<br />
<br />
Není-li islám politický, není ničím.<br />
Ajatolláh Chomejní<br />
</i><br />
Tak je to tu. Srpenec se zlomil do září, zatáhlo se, tmavé mraky se srocují nad odpolední Prahou a v Kunraticích se štamgasti přesunuli ze zahrádky dovnitř, do Lokálu, kde jsem byl poprvé na podzim roku 1998. Léto právě teď dožívá, končí, odeznívá; ve vzduchu je cítit podzim, lístky padají k zemi, tolik jich bylo, když jsem parkoval v Karlíně – pár desítek minut a auto celé zasypané, jak první ranní sníh v Laponsku. Září jsem míval nejraději, pak jsem se přešaltoval na říjen; teď už je mi to jedno, každý měsíc je krásný a má své kouzlo. Snad jen ten listopad: ty nízké mraky, vlhko, respirační onemocnění, chlad.<br />
<br />
Po delší době konečně <a href="https://en.wikipedia.org/wiki/Submission_(novel)">přečtená kniha</a>, která je myšlenkově bohatá, a to velmi. Myslím tím postřehy, pravdy, věty poznání, glosy, úsudky; Houellebecq je přesný, trefný, ironický, někdy až sžíravě. Není to kniha „proti islámu“, jak by si snad někdo mohl myslet; je to kniha o akceptaci nástupu nového řádu, o tom, jak minulost, minulé hodnoty, zásady, pravdy, postuláty a vše, na čem naše současná společnost stojí a co vyznává, jak toto vše dokáže rychle zmizet – a jak se všech těchto hodnot dokážeme jednoduše, rychle a bez emocí i lítosti vzdát. Jde o popis bezpáteřnosti jakožto hlavního rysu společnosti: bezpáteřnost je pak omluvená „vědeckým“ názorem, vysvětlením, zdůvodněním, které je nakonec ve všeobecném konsensu přijato jako téměř nezpochybnitelná pravda. Média jsou v neustálém zajetí politické korektnosti tak, že naprosto ztrácí svůj smysl a význam existence. Časování knihy je vzhledem k davům poutníků z kdysi krásné Sýrie bezchybné; Houellebecqův scénář však s tímto nesouvisí ani s tímto faktem nijak nepočítá – vychází z reálného politického kolbiště a situace, jejíž nastolení sice není příliš pravděpodobné, ale není vyloučené. I ostatní Houellebecqova témata jsou pak malé přesné trefy do černého – vždy pak s lehkou ironií a sarkasmem...<br />
<br />
Ale pojďme zpět, k tomu podstatnému. Pojedu do <a href="https://en.wikipedia.org/wiki/Sarek_National_Park">Sareku</a> začít podzim, přivolat ho a vzývat. Putování jak vloni, lehce kořeněné dobrodružstvím na řece. Deset dnů, dvě sta kilometrů; kolik potkáme lidí? Jak bude? Zvládneme to stejně tak dobře, jako loňský rok? Bude mrznout? Pršet? První sníh?<br />
<br />
Všechno se mění, i to neměnné má svoji trajektorii změny, po které pluje. Rozmnožila jsi se; Tvá dcera bude určitě po Tobě, budeš dobrá maminka, starostlivá, pečlivá, láskyplná. Jsem o tom přesvědčen, vím to. Nezbylo z toho všeho bláznění před lety ve mně už téměř vůbec nic; kdyby to neznělo tak trestuhodně prázdně, napsal bych, že ÚPLNĚ vůbec NIC. Prostě vůbec NIC, nichts, nada, nothing. Neviděl jsem Tě roky, dílem plánovaně a dílem přispěním náhody, a jsem tomu velmi rád. Moc. Nekomplikuju, žiju, neohlížím se, nevzpomínám, nebarvím minulost narůžovo, v nic nedoufám; odstřihl jsem se jednou provždy, úplně, navěky. Na všechny svoje životy. Střela, co minula svůj cíl, se nemůže vrátit zpět. Snad jen kdyby obletěla celou planetu... ale to nejde, a tak se to nikdy nestane.<br />
<br />
Rozcházíme se, podvádíme, stárneme, z kompromisů tavíme rozhodnutí a z rozhodnutí nové a nové kompromisy. Někde už ne moc daleko bliká magická hranice poloviny života, pokud již snad není za námi. Krájím to řádně, na plný plyn jedu vstříc dalším dnům, večer za večerem si nakládám, potřebuju se na něco těšit, něco zažít, přepnout se a ulevit. Ten opakující se stres, odmítané otázky smyslu toho všeho, pádící dny, na jejichž tempo se nechce myslet – je mnohem jednodušší a tak moc lákavé si říci, dnes ne, dnes nebudeme přemýšlet – dnes si uděláme večer zapomnění...<br />
<br />
Jde to takhle donekonečna? Takhle plout dál, bez přemýšlení, bez hlubšího smyslu? Surfovat na vlně materiálního dostatku, zakotven v komfortní zóně opakování tolikrát pracovně prožitého, a tedy tolik jednoduchého? Asi jsem v rovnováze, byť doma trochu kulháme. Možná trochu víc. Možná jsme už po amputaci a možná taky před resuscitací. Chtěl bych to změnit, nějak se z toho vymotat, najít cestu ven. Chtěl bych, ale nevím, jestli to jde, jestli to je vůbec možné. Nějak se přetavit do toho, mít vše. Jde to vůbec? Vše? Mít vše?<br />
<br />
Když jsme seděli na <a href="https://en.wikipedia.org/wiki/Mark_Lanegan">Marku Laneganovi</a>, přál jsem si, aby dal <a href="https://www.youtube.com/watch?v=DmZpsc0oWtQ">Pretty Colors</a> – ten jeho hluboký hlas v krásné písni... A Mark zpíval ty krásné songy, byl to úplně jiný koncert, než ten první (povedený) i druhý (nepovedený), doma mám plakát, třeba mi někdy bude viset na zdi na Letné, hned vedle Mono a Explosions in the Sky... třeba, jednou, možná, kdo ví. Ty vedle mě, krásný večer to nakonec byl, povedené velmi, Mark je démon a král noci, takové té tiché, klidné, majestátní. Mark přijde a vše ztichne, a když odejde, není moc do řeči. Ještě někdy na něj půjdu; zakotvil se pevně v mém srdci...<br />
<br />
Byl jsem před lety uhranut <a href="http://stilltalkingtomyself.blogspot.cz/2008/03/kruh-se-uzavel.html">Nesnesitelnou lehkostí bytí</a>; množství myšlenek a pravd bylo ohromující, styl jednoduchý a krásný; příběh, který bere za srdce. I když se Kunderovi samotnému film podle knihy nelíbil – a jak jsem pochopil, po jeho shlédnutí se rozhodl zakázat jakékoliv filmové adaptace svých knih – já mám a budu mít Tomáše navždy spojeného s Danielem Day-Lewisem a Terezu s tehdy čtyřiadvacetiletou Juliette Binoche. Přesto jsem si jist, že číst knihu a teprve poté vidět film by bylo lepší pořadí; film zradí spoilery a doslovností, kterou filmové obrazy nutně musí mít.<br />
<br />
I podle Kunderova Žertu vznikl film, jak sám autor píšu v doslovu knihy, ale tentokrát jsem začal (i když vím, že film zkusím najít rovněž). Jediným spoilerem tak zůstávají vzpomínky na gymnaziální maturitu, těch několik vět, které jsem o Žertu v učebnici literatury četl a které mi z oné již dávné doby zůstaly v paměti.<br />
<br />
Od začátku ohromí precizní stavba; jednotlivé kapitoly, miniromány; různé pohledy očima různých postav; výlety do minulosti osvětlující přítomnost; dovedně, až naprosto precizně stavěná souvětí a odstavce. Kundera je jednoznačně mistr jazyka, všech jeho zákoutí, podob, větné stavby, schopnosti vyjádření myšlenek a obrazových paralel. Má svoji vlastní kategorii, to už jsem pochopil po první knize, a Žert mě v tomto svém přesvědčení jen dále utvrzuje.<br />
A ty jeho myšlenky! Vždy se najdou momenty, kdy se člověk zastaví a daný odstavec či dva čte několikráte po sobě – tak ohromující a krystalicky čisté je poznání, které z oněch několika magických vět čiší. Jistě, některé Kunderovy motivy a myšlenky se nutně opakují mezi jeho opusy; Nesnesitelná lehkost bytí tak kupříkladu dovedně rozvádí myšlenku kontrastu lásky fyzické a lásky duše, které je v Žertu poprvé nastíněna.<br />
<br />
Pohnutá doba let padesátých a kontrastující uvolnění šedesátých let jsou kulisou příběhu, spouštěčem, nepřítomným deus ex machina, které směřuje děj vstříc budoucnosti a střetu – který již ale nemůže nastat, protože staré křivdy se po letech ztrácí, mění; nepřestávají existovat, ale již nejsou aktuální a relevantní. A stejný osud postihuje i jiné části minulosti: příběhy se buď v kruhu uzavírají, nebo se naopak nenávratně vzdalují a ztrácejí, s vysvětlením a (do)pochopením.<br />
<br />
Není divu, že román balancoval na cenzurní hraně, a konec šedesátých let byl snad jediný čas mrtvého poválečného čtyřicetiletí, kdy mohl být vydán. Kniha svoji dobu neodsuzuje a nekritizuje; jen věcně popisuje, bez zbytečného hodnocení a káraní. A přestože jsou to jen kulisy a jejich věcný popis, i to málo stačí k pochopení absurdity onoho poválečného desetiletí, kdy stačil jeden mladický žert, nevinný i provokující, zbytečný i pochopitelný, aby se osud jednoho života změnil, otočil, zcela zpřeházel. Šedesátá léta pak vyznívají téměř jako oáza svobody – snad jen kdyby (kulisní) popisy nedostatku, nekvality a poskytovaných neslužeb tak reálně nepřibližovaly marnost zřízení, které navenek kontroluje a řídí vše, ale ve skutečnosti pouze směřuje k svému neodvratitelnému rozpadu...<br />
<br />
Viděl jsem <a href="https://www.youtube.com/watch?v=WaT9dYalyU0">Bloodsport</a>. Jestli vybrat jednu věc, tak tuhle. Je to: laciné, jednoduché, přízemní, naivní, kýčovité, otřepané – a ikonické, úplně nejvíc. Jean-Claude vs. Bolo Yeung. Klasické scény, východ slunce nad Hong Kongem, jedny z posledních záběrů z dnes už neexistujícího Kowloon Walled City, prostě návrat do osmdesátek se vším, co k tomu patří. Byla to prázdná neděle, kde jsem chtěl nicnedělat, a tohle ikonické odškrtnutí mi chybělo. Tak jsem ho dal.<br />
<br />
No a co dál? Zítra poslední den, než naberu směr Gällivare, pak busem do Ritsemu a pak už jen, co nohy zvládnou, den za dnem, přes Sarek, poslední opravdovou divočinu v Evropě. To místo je magické, nespoutané, nádherné, nebezpečné, silné; je to Sarek, údolí co se střetávají uprostřed, s civilizací vždy několik desítek kilometrů daleko. Půjdeme a budeme si vyprávět příběhy, co jsme zažili a které ne, o čem sníme, co nás trápí; probereme všechny naše holky a ženy, všechny zážitky, vše, co se povedlo i to, na co chceme zapomenout. Z paměti vydolujeme i ty poslední věci, které jsme chtěli vymazat, a všechny je položíme ven na oltář podzimní tundry, necháme do nich pršet a foukat vítr, budeme pozorovat, co se s těmi dávnými vzpomínkami bude dít, jestli se nějak mění, bobtnají či sublimují, co z nich zbylo a zbyde, co vlastně ve svém jádru jsou...<br />
<br />
<i>Byl jsem vážný, nadšený a přesvědčený na schůzích; šťouravý a popichovačný mezi nejbližšími kamarády; byl jsem cynický a křečovitě duchaplný s Markétou; a když jsem byl sám (a myslil na Markétu), býval jsem bezradný a školácky rozechvěný.<br />
Byla snad ta poslední tvář ta pravá?<br />
Ne. Všechny ty tváře byly pravé: Neměl jsem jako pokrytci tvář pravou a tváře falešné. Měl jsem několik tváří proto, že jsem byl mlád a nevěděl jsem sám, kdo jsem a kdo chci být. (Avšak disproporce mezi těmi všemi tvářemi mne trémovala; nevrostl jsem zcela ani do jedné z nich a pohyboval jsem se za nimi nemotorně a slepecky.)<br />
<br />
Ozvala se snad ve mně nějaká morální zásada? Nesmysl; byla to prostě nechuť. Ale proč nechuť, když ještě pár hodin předtím jsem měl zuřivou chuť na ženu, přičemž zlobná zuřivost té chuti souvisela právě s tím, že mi bylo programově jedno, kdo bude ta žena? Byl jsem snad jemnější než druzí a ošklivily se mi prostitutky? Nesmysl: zaskočila mne lítost.<br />
Lítost z jasnozřivého poznání, že situace, kterou jsem právě zažil, nebyla čímsi výjimečným, co jsem volil z nadbytku, z rozmaru, z neposedné touhy poznat a prožít vše (vznešené i sprosté), nýbrž že se stala základní příznačnou a obvyklou situací mého nynějšího života. Že jí byl přesně vymezen okruh mých možností, že jí byl přesně nakreslen horizont mého milostného života, jenž mi má od nynějška náležet. Že tato situace nebyla výrazem mé svobody (jak bych ji mohl chápat, kdyby se mi přihodila třeba o rok dříve), nýbrž výrazem mé determinace, mého omezení, mého odsouzení.<br />
<br />
Mluvívá se o láskách na první pohled; jsem si příliš dobře vědom toho, že láska má sklon vytvářet sama ze sebe legendu a zpětně mytizovat své počátky; nechci tedy tvrdit, že tu šlo a tak náhlou lásku; ale jakési jasnozření tu opravu bylo: tu esenci Luciiny bytosti, anebo – mám-li být zcela přesný – esenci toho, čím pak Lucie pro mne byla, jsem pochopil, pocítil, uzřel naráz a hned; Lucie mi přinesla sama sebe, jako se lidem přinášejí zjevené pravdy.<br />
<br />
Nic nesbližuje lidi rychleji (byť třeba zdánlivě a klamně) jako smutné, melancholické porozumění; toto ovzduší klidné účasti, které uspává jakékoli obavy a zábrany a je srozumitelné duši jemné i vulgární, vzdělané i prosté, je nejjednodušším způsobem sblížení, a přece tak velmi vzácným: je totiž třeba odložit vypěstované „držení duše“, vypěstovaná gesta a mimiku a být prostý; nevím, jak se mi toho (náhle, bez přípravy) podařilo dosíci, jak se to mohlo podařit mně, který jsem slepecky tápával za svými umělými tvářemi; nevím; ale pociťoval jsem to jako nečekaný dar a zázračné vysvobození.<br />
<br />
Slova zpozdilá vám nevěřím já věřím mlčení<br />
je nad krásou je nade vším<br />
slavnost porozumění<br />
(František Halas)<br />
<br />
Viděl jsem ve veliteli prostě jen mstivou a úskočnou krysu, dnes ho však vidím především jako člověka, který byl mlád a hrál. Mladí lidé přece za to nemohou, že hrají; jsou nehotoví, ale jsou postaveni do hotového světa a musí v něm jako hotoví jednat. Použijí proto honem forem, vzorů a předloh, těch, které se jim líbí, které se nosí, které jim sluší – a hrají.<br />
...<br />
Mládí je strašně: je to jeviště, po kterém chodí na vysokých koturnech a v nejrůznějších kostýmech děti a pronášejí naučená slova, jimž jen zpola rozumějí, ale jimž jsou fantasticky oddány. A dějiny jsou strašné, protože se tak často stávají hřištěm nedospělých; hřištěm pro mladičkého Nerona, hřištěm pro mladičkého Napoleona, hřištěm pro zfanatizované davy dětí, jejichž odkoukané vášně a primitivní role se rázem proměňují ve skutečnost katastrofálně skutečnou.<br />
Když na to pomyslím, převrací se mi v mysli veškerý pořádek hodnot a já cítím hlubokou nenávist vůči mládí – a naopak jakési paradoxní odpuštění zločincům historie, v jejichž zločinnosti najednou spatřuju jen hrůznou nesvéprávnost nedospělosti.<br />
<br />
Když mi Lucie v Ostravě tak záhadně a krutě zmizela, neměl jsem nejdřív žádnou praktickou možnost po ní pátrat. A jak potom (po mém propuštění z vojny) ubíhala léta, ztrácel jsem pomalu touhu po takovém pátrání. Říkal jsem si, že Lucie, ať už jsem ji miloval jakkoli, ať sebevíc jediná, je zcela neodmyslitelná od situace, v níž jsme se spolu potkali a zamilovali se. Zdálo se mi, že je jakási chyba v úvaze, jestli člověk abstrahuje milovanou bytost od všech okolností, v nichž ji poznal a v nichž ona žije, když se ji snaží v urputném vnitřním soustředění očistit od všeho, co není ona sama, tedy i od příběhu, který spolu prožili a jenž tvoří konturu jejich lásky.<br />
<br />
Snažil jsem si přivolat myšlenku na Helenu, chtěl jsem na ni myslet, abych dlouhé chvíle nějak využil; ale ta myšlenka se nechtěla nijak rozvíjet, nechtěla se hnout z místa a byla s to mi vyvolat nanejvýš Heleninu vizuální podobu. Je to ostatně známá věc: když muž čeká na ženu, nachází v sobě jen ztěžka schopnost přemýšlet o ní a nezbývá mu nic jiného než přecházet sem a tam (klidněji či neklidněji) pod jejím strnulým obrazem.<br />
<br />
Fyzická láska jen zcela zřídka splývá s láskou duše. Co vlastně duše dělá, když tělo srůstá (pohybem tak odvěkým, obecným a nevariabilním) s jiným tělem? Co si jen všechno umí vymýšlet v těch chvílích, dávajíc tak znovu najevo svou převahu nad setrvačnou jednotvárností tělesného života! Jak umí tělem pohrdat a použít ho (i jeho protějšku) jen jako předlohy pro zběsilé fantazie, tisíckrát tělesnější než obě těla sama! Anebo opačně: jak ho umí znevážit tím, že ho zanechá jeho kyvadélku a pustí zatím své myšlenky (unavené již vrtochem těla) docela jinam: k šachové partii, vzpomínce na oběd a k rozečtené knize...<br />
Není nic vzácného v tom, splynou-li spolu dvě cizí těla. A snad i splynutí duší se někdy uděje. Ale tisíckrát vzácnější je, splyne-li tělo se svou vlastní duší a je-li s ní zajedno ve své vášni.<br />
<br />
„Neřekl bych to tak. Imponují mi totiž. Mám je rád právě proto, že jsou docela jiní. Milují svá těla. My jsme je zanedbávali. Rádi cestují. My jsme trčeli na jednom místě. Milují dobrodružství. My jsme proseděli život na schůzích. Mají rádi jazz. My jsme nepodařeně imitovali folklor. Věnují se sobecky sobě samým. My jsme chtěli spasit svět. Ve skutečnosti jsme ho svým mesiášstvím málem zničili. Oni ho snad svým sobectvím zachrání.“<br />
<br />
Viděl jsem, jak se nad naším sporem, který jsem cítil jako stále současný a živý, zavírají smiřující vody času, který, jak známo, umí smazávat rozdíly mezi celými epochami, natož mezi dvěma ubohými jedinci. Ale já jsem se zuby nehty bránil, abych přijal návrh na smíření, který nabízí sám čas; nežiji přeci ve věčnosti, jsem zakotven do pouhých sedmatřiceti let svého života a nechci se od nich odpoutávat (tak jak se od nich odpoutal Zemánek, když se tak rychle podrobil mentalitě těch mladších), ne, nechci se vyzout ze svého osudu, nechci se odpoutat od svých sedmatřiceti let, i když představují úsek času tak zcela nepatrný a prchavý, už teď zapomínaný, už teď zapomenutý.<br />
<br />
Časovým odkladem se mění msta v cosi klamavého, v osobní náboženství, v mýtus odtržený den ze dne více od zúčastněných lidí, kteří zůstávají v mýtu msty stejní, ačkoliv ve skutečnosti jsou dávno někým jiným: dnes stojí Jahn před jiným Zemánkem a rána, kterou jsem zůstal dlužen, je nevzkřísitelná, nerekonstruovatelná, definitivně ztracená, takže udeřil-li jsem nyní, po létech, je má rána zcela nesrozumitelná, nebývá pak docela jiných, cizích, mnou nezamýšlených významů, stává se něčím jiným, než byla v mém záměru, může se obrátit nejrůznějším směrem a já ji nemohu ani řídit, tím méně ospravedlnit.<br />
<br />
Už dnes jsou dějiny jen tenká šňůrka pamatovaného nad oceánem zapomenutého, ale čas kráčí a přijde doba vysokých letopočtů, jež nezvětšená paměť jednotlivcova nebude vůbec s to pojmout; celá staletí a tisíciletí budou zní proto vypadávat, staletí obrazů a hudby, staletí objevů, bitev, knih, a bude to zlé, protože člověk ztratí ponětí o sobě samém a jeho historie, nepojmutelná, neobsáhnutelná, se scvrkne do několika schematických smyslu zbavených zkratek.<br />
<br />
Ano, tak jsem to náhle viděl: většina lidí se klame dvojí chybnou vírou: věří na věčnou památku (lidí, věcí, činů, národů) a v odčinitelnost (činů, omylů, hříchů, křivd). Obě jsou to falešné víry. Ve skutečnosti je to právě naopak: vše bude zapomenuto a nic nebude odčiněno. Úlohou odčinění (pomstění i odpuštění) zastoupí zapomenutí. Nikdo neodčiní křivdy, jež se staly, ale všechny křivdy budou zapomenuty.</i><br />
<br />
<span style="color: #ffe599;"><a href="https://www.youtube.com/watch?v=DmZpsc0oWtQ">NP Mark Lanegan - Pretty Colors (2013 - Imitations)</a></span></div>Unknownnoreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-9782500.post-45225359969198490922016-05-08T10:52:00.000+02:002016-05-08T12:33:56.873+02:00It's easy to be lonely<div dir="ltr" style="text-align: left;" trbidi="on"><div style="text-align: center;"><a href="https://3.bp.blogspot.com/-RMToh1WIGL4/Vy744b_oooI/AAAAAAAAGAM/xKHpjU9QzZUMpaS-obcv-f1MHM6i6dyUwCLcB/s1600/carol.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="https://3.bp.blogspot.com/-RMToh1WIGL4/Vy744b_oooI/AAAAAAAAGAM/xKHpjU9QzZUMpaS-obcv-f1MHM6i6dyUwCLcB/s320/carol.jpg" width="250" /></a><a href="https://2.bp.blogspot.com/-s2wHdYHcE-Y/Vy743mCI3TI/AAAAAAAAGAE/Co-uiPSEPt89JHoLMeKej637l58HsKyDwCLcB/s1600/cekani.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="https://2.bp.blogspot.com/-s2wHdYHcE-Y/Vy743mCI3TI/AAAAAAAAGAE/Co-uiPSEPt89JHoLMeKej637l58HsKyDwCLcB/s320/cekani.jpg" width="250" /></a><a href="https://1.bp.blogspot.com/-K_LlLS8pnsI/Vy744Y2E4LI/AAAAAAAAGAI/wdw5mQNuMDY8PqfYTx4V2wZQ5TMHLsAtACLcB/s1600/krigen.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="https://1.bp.blogspot.com/-K_LlLS8pnsI/Vy744Y2E4LI/AAAAAAAAGAI/wdw5mQNuMDY8PqfYTx4V2wZQ5TMHLsAtACLcB/s320/krigen.jpg" width="250" /></a><a href="https://3.bp.blogspot.com/-FaXsKgzrWEM/Vy746FS-bPI/AAAAAAAAGAQ/d0iNx1to5eck6A1Yxo33WLP698LjWEyLQCLcB/s1600/labellesaison.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="https://3.bp.blogspot.com/-FaXsKgzrWEM/Vy746FS-bPI/AAAAAAAAGAQ/d0iNx1to5eck6A1Yxo33WLP698LjWEyLQCLcB/s320/labellesaison.jpg" width="250" /></a><a href="https://2.bp.blogspot.com/--HkPuQijHtU/Vy74-Vg5ZDI/AAAAAAAAGAc/BwuESb5lcI4shx7KzIH786YRBf7CifHwQCLcB/s1600/monroi.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="https://2.bp.blogspot.com/--HkPuQijHtU/Vy74-Vg5ZDI/AAAAAAAAGAc/BwuESb5lcI4shx7KzIH786YRBf7CifHwQCLcB/s320/monroi.jpg" width="250" /></a><a href="https://2.bp.blogspot.com/-Weysd0oY2rw/Vy748ZLs7tI/AAAAAAAAGAU/LeHpKs4dCRwKhPubn-XqRxiVCKA-GLMFgCLcB/s1600/mustang.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="https://2.bp.blogspot.com/-Weysd0oY2rw/Vy748ZLs7tI/AAAAAAAAGAU/LeHpKs4dCRwKhPubn-XqRxiVCKA-GLMFgCLcB/s320/mustang.jpg" width="250" /></a><a href="https://3.bp.blogspot.com/-6hIqSBv7n6w/Vy749bdufCI/AAAAAAAAGAY/Mw2GPLW7oqclmZFmMRkzhxaXU8Oo1diJQCLcB/s1600/senna.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="https://3.bp.blogspot.com/-6hIqSBv7n6w/Vy749bdufCI/AAAAAAAAGAY/Mw2GPLW7oqclmZFmMRkzhxaXU8Oo1diJQCLcB/s320/senna.jpg" width="250" /></a><a href="https://4.bp.blogspot.com/-Z7Jx85GNcGQ/Vy74-8tbdtI/AAAAAAAAGAg/OW5gGnSPvnwfguoWQ1d58OnfGGDBcOM_wCLcB/s1600/shame.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="https://4.bp.blogspot.com/-Z7Jx85GNcGQ/Vy74-8tbdtI/AAAAAAAAGAg/OW5gGnSPvnwfguoWQ1d58OnfGGDBcOM_wCLcB/s320/shame.jpg" width="250" /></a><a href="https://3.bp.blogspot.com/-03FbgfiF9uA/Vy74_O_pSnI/AAAAAAAAGAk/uc406vgB9EU3AHlDj_BkGVURVL8D4MVogCLcB/s1600/wolftotem.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="https://3.bp.blogspot.com/-03FbgfiF9uA/Vy74_O_pSnI/AAAAAAAAGAk/uc406vgB9EU3AHlDj_BkGVURVL8D4MVogCLcB/s320/wolftotem.jpg" width="250" /></a><a href="https://3.bp.blogspot.com/-Ktaj56wiSXI/Vy74_r_ECqI/AAAAAAAAGAo/jUylU3FrlK8ONa8r8pQ2vVaLbAMWSenbwCLcB/s1600/yarden.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="https://3.bp.blogspot.com/-Ktaj56wiSXI/Vy74_r_ECqI/AAAAAAAAGAo/jUylU3FrlK8ONa8r8pQ2vVaLbAMWSenbwCLcB/s320/yarden.jpg" width="250" /></a></div><br />
<i>Klíč k tomuto chápání mně poskytl jeden Hallerův výrok. Když jsme jednou hovořili o takzvaných ultrakrutostech středověku, řekl mi: „Ve skutečnosti to žádné ukrutnosti nejsou. Středověký člověk by si celý styl našeho dnešního života hnusil ještě daleko víc než jen jako ukrutný, příšerný a barbarský. Každá doba, každá kultura, každý mrav a tradice má svůj styl, má svou sobě vlastní jemnost i drsnost, krásu i ukrutnost, a pokládá určité utrpení za samozřejmé a trpělivě snáší určité zlořády. Skutečným utrpením, skutečným peklem se lidský život stává tehdy, kdy se navzájem přetínají dvě doby, dvě kultury a náboženství. Antický člověk, který by musel žít ve středověku, by žalostně zašel, tak jako by musel zajít divoch uprostřed naší civilizace. Existují období, kdy se celá jedna generace natolik ocitne mezi dvěma epochami, dvěma životními slohy, že pozbude veškeré samozřejmosti, veškerého mravu, všeho bezpečí a nevinnosti. Přirozeně ne každý to pociťuje stejně silně. Taková povaha jako Nietzsche musela protrpět dnešní bídu o celou generaci dřív – co musel zakusit osamocen a nepochopen on sám, to dnes zakoušejí tisíce.“<br />
<br />
Ostatně mám rád i to, jak kontrastuje můj život, ten osamělý, uštvaný, naveskrz nepořádný život bez lásky s tímhle rodinným, měšťanským prostředím. Rád na schodišti vdechuji tu vůni klidu, pořádku, čistoty, slušnosti a mírnosti, která mě i přes mou nenávist k měšťáctví nějak dojímá, a rád pak překročím práh svého pokoje, kde to všechno ustane, kde se mezi hromadami knih povalují zbytky doutníků a láhve od vína, kde je všechno v nepořádku, neútulné a zanedbané a kde všecko, knihy, rukopisy, myšlenky, je poznamenáno a prosyceno strádáním osamělců, problematikou lidství, touhou dát lidskému životu, který znesmyslněl, nový smysl.<br />
<br />
Možná těchto několik stálých hostí, které jsem všechny od vidění znal, bylo naveskrz šosáckých a ve svých maloměšťáckých bytech měli stát jalové domácí oltáře blbých bůžků spokojenosti, ale třeba i oni byli osamělí a vykolejení chlapi jako já, tiší, přemýšliví zapíječi zbankrotělých ideálů, třeba i oni stepní vlci a chuděrové, to nevím. Každého z nich sem táhl nějaký stesk, zklamání, potřeba náhražky, ženatý tu hledal atmosféru let za svobodna, starý úředník si vybavoval svá studentská léta, všichni byli spíš mlčenliví a všichni se rádi napili a stejně jako já raději seděli u půllitru alsaského než u nějaké dámské kapely. Tady jsem zakotvil, tady se to dalo hodinku i dvě vydržet. Sotva jsem si poprvé zavdal alsaského, hned jsem pocítil, že jsem kromě chleba k snídani dnes ještě neměl v ústech.<br />
<br />
Kolem břečťanu, trávníku a jedličky jsem prošel k domovním dveřím, našel klíčovou dírku i vypínač, proplížil se kolem skleněných dveří, naleštěných skříní a květin v kořenáčích, odemkl svou světnici, svůj zdánlivý domov, kde na mne čekala lenoška a kamna, kalamář a krabice s malováním, Novalis a Dostojevskij, tak jako na jiné, skutečné lidi při návratu domů čeká matka nebo žena, děti, služky, psi a kočky.<br />
<br />
A tak stepní vlk hynul na svou nezávislost. Dosáhl svého cíle, byl stále nezávislejší, nikdo mu neměl co poroučet, podle nikoho se nemusel řídit, svobodně a sám rozhodoval o svém konání. Neboť každý silný člověk bezpečně dosáhne toho, co mu opravdový pud přikazuje hledat. Avšak uprostřed dosažené svobody si Harry náhle uvědomil, že jeho svoboda znamená smrt, že tu stojí samoten, že ho svět zvláštním způsobem nechává na pokoji, že se ho lidé netýkají, dokonce ani on sám sebe ne, a že se pomalu dusí ve stále řidším a řidším vzduchu bezvztažné osamělosti. Neboť věci se nyní měly tak, že samota a nezávislost již nebyly jeho přáním a cílem, nýbrž jeho osudem a odsouzením, že kouzelné přání se splnilo a nedalo se odvolat a že už nebylo nic platné, když pln touhy a dobré vůle rozpínal paže a byl ochoten ke vztahům, k pospolitosti: ponechávali ho o samotě. Přitom snad nebyl nenáviděn a nebyl lidem protivný, naopak, měl velmi mnoho přátel. Leckdo ho měl rád. Vždy však nacházel pouze sympatii a přívětivost, dostával pozvání a dary, psali mu hezké dopisy, avšak nepřiblížil se mu nikdo, nikde nevzniklo spojení, nikdo nebyl ochoten ani schopen sdílet s ním život. Obklopovalo ho ovzduší osamění, tichá atmosféra uplývání okolního světa, neschopnost navazovat vztahy, a proti tomu nebyla s to ničeho zmoci žádná vůle ani touha. To byl jeden z nejdůležitějších znaků jeho života.<br />
<br />
Jedna cesta vede ke světci, mučedníku ducha, k odevzdání se Bohu. Druhá cesta vede k tomu být zhýralcem, mučit se pudy, oddat se zániku. A mezi oběma cestami se pokouší v umírněném středu žít měšťák. Nikdy se nebude obětovat, nikdy se neoddá ani rozkoším, ani askezi, nikdy nebude mučedníkem, nikdy se nepodvolí zkáze – naopak, jeho ideálem není vzdát se svého já, nýbrž si je uchovat, jeho snažení neplatí ani svatosti, ani jejímu protikladu, bezvýhradnost je pro něho nesnesitelná, chce sice sloužit Bohu, ale i rozkoši, chce sice být počestný, ale také trochu se na zemi pěkně pohodlně pomět. Zkrátka se pokouší usadit uprostřed mezi extrémy, v mírném a neškodném pásmu bez prudkých vichřic a bouří, a také se mu to daří, jenže na úkor oné životní a citové intenzity, kterou skýtá život zaměřený na bezvýhradnost a extrémy. Intenzivně se dá žít jen na úkor svého já.<br />
<br />
Současně jsem uvažoval: tak jako se teď já obléknu a půjdu navštívit profesora a vyměním si s ním více či méně vylhané zdvořilůstky, aniž to vlastně chci, dělá totéž a žije a jedná tak většina lidí z donucení den co den a hodinu co hodinu, aniž vlastně chce, koná návštěvy, účastní se zábav, odsedí si své úřední hodiny, všechno nuceně, mechanicky, nechtěně, všechno by to právě tak dobře mohly udělat stroje anebo by se od toho vůbec dalo upustit; a ten věčný, stále běžící mechanismus jim brání, tak jako mně, zkritizovat vlastní život, jeho pitomost a mělkost, jeho odporně se šklebící pochybnost, poznat a pocítit jeho beznadějný smutek a pustotu.<br />
<br />
Zdálo se mi, že Marie je první skutečnou milenkou, kterou jsem kdy měl. Od žen, které jsem miloval, jsem vždy vyžadoval ducha a vzdělání, aniž jsem kdy vůbec zpozoroval, že ani ta nejduchaplnější a relativně nejvzdělanější žena nikdy neodpovídá duchovnímu řádu ve mně, nýbrž stojí vždy proti němu; přinášel jsem ženám své problémy a myšlenky a bylo by se mi zdálo naprosto nemožné milovat déle než hodinu dívku, která sotvakdy čte knihu, stěží ví, co je to číst, a která by nedokázala rozeznat třeba Čajkovského od Beethovena. Marie neměla žádné vzdělání, oklik a náhražek jí nebylo zapotřebí, všechny její problémy vyrůstaly přímo ze smyslů. Jejím uměním a úkolem bylo všemi svými smysly, svou nádhernou postavou, svými barvami, svými vlasy, svým hlasem, svou pletí, svým temperamentem dosáhnout takového smyslového a milostného štěstí, jaké je jen možné, a za každou dovednost, za každou svou oblou linii, každý nejjemnější obrys svého těla nacházet a vykouzlit u milence odpověď, porozumění a živou, oblažující souhru.<br />
<br />
„Myslíš, že nedovedu pochopit tvůj strach z foxtrotu, tvou nechuť k barům a tančírnám, tvůj odpor k jazzu a celému tomu harampádí? Až moc dobře to chápu a zrovna tak i tvůj odpor k politice a smutek ze žvástání a neodpovědných čachrů politických stran, tisku, tvé zoufalství z války, z minulé i z těch budoucích, z toho, jak se dnes myslí, čte, staví, jak se dělá hudba, co se oslavuje a čemu se vyučuje! Máš pravdu, stepní vlku, tisíckrát máš pravdu, a přesto musíš podlehnout. Pro tenhle jednoduchý, pohodlný dnešní svět, který se spokojí s takovým málem, jsi moc náročný a hladový, svět tě vyvrhne, pro něj máš o rozměr víc. Kdo dnes chce žít a radovat se ze života, ten nesmí být jako ty a já. Kdo žádá místo fidlání hudbu, místo zábavy radost, místo peněz duši, místo patlání opravdovou práci, místo hříček opravdovou vášeň, pro toho tenhle hezoučký svět není žádný domov.“<br />
<br />
Ach, všechno jsem chápal, chápal jsem Pabla, chápal jsem Mozarta, slyšel jsem kdesi za sebou jeho hrozný smích, cítil jsem všechny ty statisíce figurek hry života ve své kapse, otřesen jsem tušil smysl všeho, byl jsem hotov začít hru znova, znova okusit jejích strastí, znova se chvět hrůzou před její nesmyslností, znova a ještě častokrát proputovat peklem svého nitra.<br />
Jednou budu hrát hru s figurkami lépe. Jednou se naučím smát. Čeká na mne Pablo. Čeká na mne Mozart.</i><br />
<br />
Kde začít? <a href="https://en.wikipedia.org/wiki/Steppenwolf_%28novel%29">Stepní vlk.</a> Není to jednoduché čtení a recenzenti na Kosmovi zmiňují, že vícenásobný průzkum stránek knihy může být jak nutný, tak velmi obohacující. Věřím a váhavě souhlasím. Myšlenky stepního vlka levitují, přelévají se, jsou umně schovány, netrčí z textu. Teď, když o knize přemýšlím, dochází mi, že jen to samotné přemýšlení mě vytrhává z měšťáctví, o kterém Hesse píše, tolik jej kritizuje (a tolik po něm nevysloveně touží) – ale v mém případě to je jiné měšťáctví, z kterého mě ta kniha a přemýšlení vytrhává; měšťáctvím naší doby je nestálost, nepozornost, prchavost – nespočineme na chvíli na jednom místě, nepostojíme v jedné myšlence či jedné věci, stále nás něco rozptyluje, telefon či notebook láká novinkami, statusy, updaty, přátelé se ozývají a pokud snad ne, čekají pak, že se ozveme my.<br />
<br />
Někdy je Hessův text až neuvěřitelně předvídavý, fantastický, dopředu hledící, budoucnost věštící – ale možná (asi ano) byl stejně tak platný ve své době. Střet civilizací; víme, jaké to je teď, ale jaké to muselo být tenkrát, kdy noviny hlásaly válečné štváčství, porážka se nepřipouštěla a válka nebyla ničím jiným, než krátkým dobrodružstvím? Tenkrát to muselo být horší než teď, mít tu schopnost vidět mezi řádky, číst, chápat; tenkrát to muselo bolet, ta zoufalost uvědomění a poznání nevyhnutelnosti, kam se svět řítí – teď, když chápeme a vnímáme nelehkou opravdovost a realitu světa (je-li to vůbec možné), máme spíše než bolest pocit smutku a smutného úsměvu, vidíme-li, jak se zdravý rozum ztrácí a úsudky, jež jsou zřejmé a jasné, není jednoduché či vhodné (a to především) vyslovit...<br />
<br />
I já mám rád kontrast svého nepořádku, vypité lahve, korkové zátky – ale jen do určité míry, potřebuji stejně tak pořádek a úklid. I já mám rád opuštěné lokály, nádražní restaurace, osamělé putyky, kde hosté jsou jednotlivci, tiše sedí, popíjejí a s hlavou skloněnou k pivním sklům nechávají tiše plynout času. Tak zdánlivě nekonečná je vzdálenost obou těchto světů, kraje osamělosti, úpadku, špíny, rozpadu – a naproti tomu svět štěstí, budoucnosti, žití, přátel, Tebe, nás. Jenže ve skutečnosti jsou oba tyto světy jeden, vzájemně se doplňují, tvoří a ovlivňují: není to záležitost volby, ale umění symbiózy. Rovnováhy. Tohle pochopení, přiznání si této skutečnosti, je klíčem ke všemu, je rozhřešením, rozuzlením, spásou i vystřízlivěním. Tyto dva světy se přitahují a jsou spojeny; ztratit jeden znamená utopit se v tom druhém.<br />
<br />
A jistě, to dělání toho, co nechceme – všichni jsme spoutáni dobrovolně zvolenými povinnostmi (a kompromisy, o kterých jsem často psal). Pomineme-li životní nutnost (tu nelze nepominout), tak řešení je – a o tom Hesse nepíše – žít život vícekrát. Vracím se ke svým starým myšlenkám. Kromě těch dvou světů, osaměle-vágusovsky-melancholického a přátelsky-šťastně-partnerského, je tu ještě svět lovu (obživy) a spočinutí (všeho ostatního, co nás naplňuje). A člověk nemůže jen lovit, musí i spočinout. A aby mohl spočinout, musí lovit, spočinutím se totiž nelze šťastně živit... Dvakrát, proto je třeba žít život alespoň dvakrát – jedno žití bez druhého nelze, a pokud snad ano, je to pak přežívání prázdné, jednonohé, chudé.<br />
<br />
A tak si tu přemýšlím o stepním vlku i o té jeho myšlence o milování, o fyzické touze, která nakonec vůbec nemusí souviset s tím (a je ve skutečnosti spíše v protikladu), jak moc nás protějšek chápe, rozumí nám, je naším druhým já. Kundera nám přeci říká: milovat se se ženou a spát se ženou jsou dvě vášně nejen rozdílné, ale téměř protikladné. Láska se neprojevuje touhou po milování (tato touha se vztahuje na nespočetné množství žen), ale touhou po společném spánku (tato touha se vztahuje jen k jediné ženě). A Hesse dodává: touha po milování se nevztahuje na nespočetné množství žen – a já souhlasím, ta množina je velmi úzká, a stále více se časem zužuje. Nevím jistě, jakým působením to je, kterým zákonem gravitace či pravidlem stárnutí, ale je to tak, děje se tomu neustále. Tak jako už netoužíme pít výčepní piva a krabicové zbytky z vinohradů, chceme i v lásce otevírat pouze ta nejlepší archivní vína, oceněná, s gloriolou, s puncem vítězství a získaného pokladu. Už nám nestačí jeden večer se opít a ráno bolavě vzpomínat na to, co bylo – nejde o počty, ale o momenty, které z podstaty své jedinečnosti už nikdy nezmizí z našich já.<br />
<br />
A Hesse nám nakonec dává vědět – a tady byl evidentně nepochopen a z tohoto nepochopení sám poté zklamán – že nikdy není pozdě, začít znovu žít jinak, lépe; s těmi figurkami, které jsou okolo nás, hrát lepší hru, pravdivější, otevřenější, více vnímat, dávat, více se otevřít. Nevěřím, že jeho kniha je kritikou maloměšťáctví; naopak – je kritikou právě jednoho či druhého způsobu života, kritikou extrémů, kritikou nepřirozené povrchnosti či nemocné hloubavosti. Přestože to stepní vlk nikdy nevysloví, touží nevědomky po jediném – nechce skončit, přestat žít, zabít se; chce žít – šťastně, plně, v rovnováze...<br />
<br />
-----<br />
<br />
Je jaro. Sedím tu teď v slunečném, ale ještě trochu chladném nedělním ránu; za okny slunce, ale dovnitř útulného prostoru letenské <a href="https://www.facebook.com/Farmletna/">The Farm</a> proudí chladivý vzduch. Je jaro, začátek sezóny, a stromy mají všechny ty odstíny zelené, které jsou jen na světě možné; dříve jsem to tak nevnímal, jaro mi splývalo s nudně zeleným létem – ale teď vidím, že jaro má s podzimem mnohem více společného, než jsem si kdy myslel.<br />
<br />
Dopřávám si luxus zastavení, krátkých výletů; pár dnů po <a href="https://en.wikipedia.org/wiki/West_Highland_Way">West Highland Way</a> a poté Bristol, kam jsem cestoval – s Tebou – primárně na <a href="https://en.wikipedia.org/wiki/Explosions_in_the_Sky">Explosions in the Sky</a>, které jsem viděl <a href="http://stilltalkingtomyself.blogspot.cz/2008/05/ve-co-jsem-prohrl.html">tenkrát</a> kdysi ve Vídni, ale poté mne míjeli, snad pro své nečasté evropské koncertování. Byl to krásný večer; byl jsem jim vděčný, že mají pochopení a uvědomění, a nové věci dovedně střídají s opusy ze své zlaté éry druhého a třetí alba. Bristol je krásné město; mám tyto menší anglická či skotská města daleko raději, než přehektický a překosmopolizovaný Londýn. Tady jsou ještě okamžiky a místa skutečně anglické, pravé, tradiční; procházka okolo přístavu, svrchně kvašené ejly, Banksyho dnes již kultovní malůvky, hipsterské bary a kavárny – takový je Bristol, příjemný a neuspěchaný. A s přímým letem z Prahy...<br />
<br />
Pár dnů po explozích v Bristolu jsem viděl na Dobešce <a href="https://en.wikipedia.org/wiki/Sophia_%28British_band%29">Sophii</a>; nečekal jsem mnoho, ale po vábivém doporučení <a href="http://www.silver-rocket.org/">Silver Rocket</a> jsem neodolal a nechtěl tuto příležitost minout. Bylo to dobré, velmi dobré, nečekaně dobré: ne virtuózní, ale upřímné, pečlivě stavěné, s gradacemi, vhodnou stopáží. A <a href="http://planetyplanetyplanety.tumblr.com/">Planety</a>, které jsem viděl poprvé, byly dobré rovněž - a ukázaly svou nedoceněnost.<br />
<br />
Tak jak to s Febiofestem většinou bývá, náhodné výstřely do nabídky filmů málokdy uloví nadčasové kusy; viděl jsem zajímavé filmy, které ale po pár dnech či týdnech z hlavy vyšumí a zmizí. Nezmizí ale Juliette Binoche v <a href="https://en.wikipedia.org/wiki/The_Wait_%282015_film%29">Čekání</a>; to byl zásah, emoce, silný příběh. Juliette je jedinečná; od <a href="https://en.wikipedia.org/wiki/Three_Colors:_Blue">Modré</a> až navždy. Řekla jsi mi pak, že Ti film připomínal Ozonův Bazén a právě Kieslowského Modrou; já tam tyto paralely neviděl. Ale ocenil jsem pomalé smyčce a tóny a label ECM v titulcích. Bylo to příliš natažené; scény z vesnice, kápě, metafory – to tam vůbec nemělo být, bylo to zbytečné. Devádesátiminutová stopáž by byla o mnoho lepší – a silnější. Co se mu vlastně stalo? Pršelo a neozýval se... to jediné se dozvíme. Touha nepřiznat si ještě pravdu, počkat ještě pár dnů a poznat tu, která ho znala... Mohl to být bičový kýč, ale nebyl a není. A k tomu Juliette...<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><iframe allowfullscreen="" class="YOUTUBE-iframe-video" data-thumbnail-src="https://i.ytimg.com/vi/K4Dj1EHneCY/0.jpg" frameborder="0" height="266" src="https://www.youtube.com/embed/K4Dj1EHneCY?feature=player_embedded" width="550"></iframe></div><br />
<a href="https://en.wikipedia.org/wiki/Senna_%28film%29">Senna</a> vs. Prost, pamatuju si to tak z konce osmdesátek a začátku let devadesátých. Pak jsem to přestal sledovat, na střední už mě formule moc nebraly, a Imolu jsem vlastně jen zpovzdálí vstřebal z novin, bez větších emocí. V osmdesátkách byl můj favorit Alain Prost: byl přístupnější, lidštější, měl šarm, intelekt. Ayrton Senna vypadal... jako sobec, dravec, ten, kdo nebere ohledy. Jsem rád za tenhle dokument, který mi pomohl vrátit se v čase a znovu prožívat velké ceny Japonska. Je to ohromný příběh a tenhle dokument mi vrátil Sennu na piedestal; jen ten smutný konec tam nemusel být, neměl...<br />
<br />
Porn is killing all of us, a k tomu ta prázdnota, pádící dny, první století třetího tisíciletí; století povrchnosti, průměrnosti, prázdnoty. Vše se zrychluje, vše mizí. Každý má svoji drogu. Tak moc jsem mu rozuměl; jen chtěl být šťastný. Hledal, tápal, nenalézal. <a href="https://en.wikipedia.org/wiki/Shame_%282011_film%29">Stud</a> není smutný film a už vůbec to není film amorální. Je to jeden z příběhů, které se dějí. Vzdalujeme se navzájem. Odcházíme a přestáváme si rozumět. Gramofon, Bach, krásný výhled a občas krásné tělo. Je to málo, vím – ale někdy je to o mnoho více, než nic, prázdné zoufalé nic...<br />
<br />
<a href="https://en.wikipedia.org/wiki/Carol_%28film%29">Carol</a> mohl být filmem zoufale nudně melodramatickým a herecky přehrávaným, ale nebyl. Stejně tak to mohlo být neuvěřitelné, nereálné, nepředstavitelné – a rovněž nebylo. Bylo to: lidské, citlivé, uvěřitelné; pozvolné, občas lehce úsměvné; s emocemi; o lásce. Když je člověk mladý, tak potřebuje rozumět, ptá se, hledá odpovědi; o deset let později přijímá zvraty života bez otázek a marného přemýšlení. Za tu poslední scénu jsem byl rád, moc...<br />
<br />
A nakonec <a href="https://en.wikipedia.org/wiki/A_War">Boj</a>. 236. film o válce, ale tenhle je... jiný. Vlastně i těch pár vět v popisu filmu jsou spoilerem; kdyby tam nebyly, člověk by mohl být překvapen kontrastem i návazností obou částí filmu. Lidské, pochopitelné, silné a uvěřitelné; nesklouznutí k lacinému moralizování je největší devizou filmu. Zachoval by se někdo z nás jinak? Takoví jsme – a to není povzdechnutí ani chlubení, to je jen konstatování bez jakýchkoliv přidružených emocí.<br />
<br />
-----<br />
<br />
A my. My dva. Téměř pět let. Jsme spolu, někdy nám to jde lépe, jindy o něco hůře; rozumíme si i nechápeme, sbližujeme i odcizujeme. Jsme taková společná jednotka života. Nejsme dokonalý pár a nikdy nebudeme; máme v sobě míru nekompatibility, která to znemožňuje – ale která nás drží pohromadě. Chybím Ti a chceš mě vždy více, když spolu nejsme, a když se vidíme, magická moc chybění rychle mizí. Je to zvláštní. Budeme si muset nějak říci, co dál. Nebo něco udělat; to spíš. Protože stárneme, dospíváme, okolo nás se rodí nové životy a my nemůžeme žít v naší jednoduché neřešené přítomnosti navždy. Budeme se muset podívat do budoucnosti. Myslím si, že bez sebe nemůžeme být – možná pár týdnů, ale pak bychom si chyběli. Moc. Zkusil jsem to – a od té doby to vím. A tak občas porovnáváme náklady obětované příležitosti, abychom se vždy vrátili k naší společné reálné existenci. Jak dlouho ještě... takto stejnosměrně dál? Přichází pomalu léto; uplyne, zmizí, vypaří se; co pak?<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><iframe allowfullscreen="" class="YOUTUBE-iframe-video" data-thumbnail-src="https://i.ytimg.com/vi/96y_wH0rSow/0.jpg" frameborder="0" height="266" src="https://www.youtube.com/embed/96y_wH0rSow?feature=player_embedded" width="550"></iframe></div><br />
<span style="color: #ffe599;">NP Sophia – It’s easy to be lonely (2016 – As We Make Our Way)</span></div>Unknownnoreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-9782500.post-4908778492927834732016-03-12T23:53:00.002+01:002016-03-13T09:52:38.574+01:00Ex Machina<div dir="ltr" style="text-align: left;" trbidi="on"><a href="https://4.bp.blogspot.com/-47K1pdkq5Uw/VuSfU7-wVoI/AAAAAAAAF6Y/H8fiHrb1MZ09qULfiBbflGCWhdoeln5gQ/s1600/13hours.jpg" imageanchor="1" ><img border="0" src="https://4.bp.blogspot.com/-47K1pdkq5Uw/VuSfU7-wVoI/AAAAAAAAF6Y/H8fiHrb1MZ09qULfiBbflGCWhdoeln5gQ/s320/13hours.jpg" width="220"/></a><a href="https://2.bp.blogspot.com/-0eW79-hIIEQ/VuSfU6b2UwI/AAAAAAAAF6c/S29BBeZCJ6s1TjOFaBkOrWUxUa4UWaNWg/s1600/abettertomorrow2.jpg" imageanchor="1" ><img border="0" src="https://2.bp.blogspot.com/-0eW79-hIIEQ/VuSfU6b2UwI/AAAAAAAAF6c/S29BBeZCJ6s1TjOFaBkOrWUxUa4UWaNWg/s320/abettertomorrow2.jpg" width="220"/></a><a href="https://4.bp.blogspot.com/-fQMWDwbEbKA/VuSfU3obLiI/AAAAAAAAF6g/0TvAc4UeDiE1_Kn5WhNucj0lUTTCp7Etw/s1600/abettertomorrow.jpg" imageanchor="1" ><img border="0" src="https://4.bp.blogspot.com/-fQMWDwbEbKA/VuSfU3obLiI/AAAAAAAAF6g/0TvAc4UeDiE1_Kn5WhNucj0lUTTCp7Etw/s320/abettertomorrow.jpg" width="220"/></a><a href="https://4.bp.blogspot.com/-an6rsvALyjs/VuSfVUsRy0I/AAAAAAAAF6s/JXwJkOeS0UQxhNSveMceZpziVoVmgJypA/s1600/cerrotorre.jpg" imageanchor="1" ><img border="0" src="https://4.bp.blogspot.com/-an6rsvALyjs/VuSfVUsRy0I/AAAAAAAAF6s/JXwJkOeS0UQxhNSveMceZpziVoVmgJypA/s320/cerrotorre.jpg" width="220"/></a><a href="https://2.bp.blogspot.com/-WrEnTIaSRM4/VuSfVhKJElI/AAAAAAAAF6k/01znov4N6uoNYxmSlZKozfKC17gNQx7gA/s1600/danishgirl.jpg" imageanchor="1" ><img border="0" src="https://2.bp.blogspot.com/-WrEnTIaSRM4/VuSfVhKJElI/AAAAAAAAF6k/01znov4N6uoNYxmSlZKozfKC17gNQx7gA/s320/danishgirl.jpg" width="220"/></a><a href="https://4.bp.blogspot.com/-BuLyOR0ixMs/VuSfViCyWYI/AAAAAAAAF6o/NHroIuXLcb87Bp8m-9sdZHeXdmvprLfpw/s1600/easyrider.jpg" imageanchor="1" ><img border="0" src="https://4.bp.blogspot.com/-BuLyOR0ixMs/VuSfViCyWYI/AAAAAAAAF6o/NHroIuXLcb87Bp8m-9sdZHeXdmvprLfpw/s320/easyrider.jpg" width="220"/></a><a href="https://2.bp.blogspot.com/-P2YhQMCq2_o/VuSfWLa5KZI/AAAAAAAAF6w/oasH_MUB1qcz9gQMbXtG-4ootcn1Fd1aw/s1600/exmachina.jpg" imageanchor="1" ><img border="0" src="https://2.bp.blogspot.com/-P2YhQMCq2_o/VuSfWLa5KZI/AAAAAAAAF6w/oasH_MUB1qcz9gQMbXtG-4ootcn1Fd1aw/s320/exmachina.jpg" width="220"/></a><a href="https://2.bp.blogspot.com/-nn-r-F0caAI/VuSfWcMwSWI/AAAAAAAAF60/NRHnQ5C7AREpupj8ek5ZnQF8YLgSfxF3w/s1600/okuratechalidech.jpg" imageanchor="1" ><img border="0" src="https://2.bp.blogspot.com/-nn-r-F0caAI/VuSfWcMwSWI/AAAAAAAAF60/NRHnQ5C7AREpupj8ek5ZnQF8YLgSfxF3w/s320/okuratechalidech.jpg" width="220"/></a><a href="https://2.bp.blogspot.com/-MzRUsVzritk/VuSfWnrlVuI/AAAAAAAAF64/Dyf7rlS2yPsei-iFT9CIFqNPyLEBeK2Pg/s1600/sel8nne.jpg" imageanchor="1" ><img border="0" src="https://2.bp.blogspot.com/-MzRUsVzritk/VuSfWnrlVuI/AAAAAAAAF64/Dyf7rlS2yPsei-iFT9CIFqNPyLEBeK2Pg/s320/sel8nne.jpg" width="220"/></a><a href="https://3.bp.blogspot.com/-rg8Q3g1LyvY/VuSfWxeqk6I/AAAAAAAAF68/-atpHkhjo3YNnB6K5zfR6zTlp9yRSI31A/s1600/thebigshort.jpg" imageanchor="1" ><img border="0" src="https://3.bp.blogspot.com/-rg8Q3g1LyvY/VuSfWxeqk6I/AAAAAAAAF68/-atpHkhjo3YNnB6K5zfR6zTlp9yRSI31A/s320/thebigshort.jpg" width="220"/></a><br />
<br />
<br />
<i>Když s basketbalisty cestovali po Slovensku, všude vcházeli do stejných neútulných hospod. Seděli v nich neoholení muži s dechem páchnoucím včerejším vínem a borovičkou. Podlahy byly ztmavlé od zažrané špíny, stěny natřené do výšky chlapa olejovou barvou. Všelijaké nepohodlné židle, kulhající stoly bez ubrusů. Ubohý výčep s matným pultem a sklenicemi naskládanými jako kusy ledu. Ale stejně tak, jak tento způsob pití odmítal, tak cítil, že sem patří, že je tu doma.<br />
<br />
Silvie, lásko moje! Nedá se to říct jednoduše. Ani napsat ne. Protože skoro všechno, co napíšu, Ty už víš, tak jako jsme vždy věděli a víme o sobě všechno. Stále Tě mám plnou hlavu, a i směrem dolů a stranou a všude možně jinde jsem Tě plný, protože jinak už to nebude. Jestliže si mi v životě hodně dala, tak o jednu strašně důležitou věc jsi mě připravila: ztratil jsem schopnost být šťastný sám. Naučila si mě, že nejšťastnější je člověk s někým.<br />
<br />
Už přicházela, kráčela tak, jako chodí baletky, špičkami ven. Měla na sobě šaty z červené froté látky s velkými kapsami. Za těch pár dní byla už krásně opálená. Vlasy měla vyčesané nahoru a ohromně jí to slušelo. Na světě není lepší chvíle, než když někoho milujete, toužíte být s ním, domluvíte si s ním setkání a on právě přichází.<br />
<br />
Pochopil, že muži chtějí vždy nahotu a ženy téměř nikdy, ale když k ní dojde, jsou ženy v o hodně větší pohodě. Muži nahota nesluší, ale pro ženu je nejnádhernějším kostýmem. Nahá žena je ozbrojená, nahý muž je bezbranný.<br />
<br />
Sex je posvátná věc, která jako hodně posvátných věcí zevšední. Ale v lidském životě je pár okamžiků, bohužel jen pár, pokud vůbec jsou, kdy je takové milování se z lásky, ze skutečně velké lásky, vesmírným zážitkem nejvyšší úrovně. Je tak silný jako narození, jako smrt, jako nanebevstoupení.</i><br />
<br />
Jedenáctá. Dvanáctá za chvíli. Zima odumírá, pomalu, neslyšně; za okny tma, sobotní večer, vedle mne archivní Barolo a z reproduktorů tiše hraje Colin Stetson svoji variaci na Goreckého masterpiece. Směřuje to všechno vůbec k něčemu? Co má přijít zítra, co je vlastně smysl? Jen další dny, další rána, východy a západy slunce? – Ale vždyť vím, vím; zázraky se nedějí, svatý Grál neexistuje, každý další den je požehnáním, to přeci stačí, nic více není potřeba...<br />
<br />
Za posledních pár měsíců jsem přečetl tři knihy, jež mají hodně společného: minulost – tu naši českou, třicetiletí komunistické ztráty v čase posledního století. Část svého života jsem v těch dobách prožil a dnes, s odstupem času, jsem tolik moc rád, že to byla jen chvíle, deset let, ne o moc více. Teď máme vše a pokud snad ne, můžeme mít, nesvítí-li nám černé slunce nepožehnání. Žádné zákazy, omezení; jen svoboda, prostor – je to na nás. Dýchá se nám lépe, o tolik lépe...<br />
<br />
Filanův <a href="https://www.goodreads.com/book/show/25255701-klimt-v-polibek">Klimtův polibek</a> je přístupný, s příběhem, s nádechem melancholie. Láska je křehká a její přitažlivost nakonec vždy silnější než cokoliv jiného, i než ta sebevíc silná sebekázeňská předsevzetí tesaná s předtuchou blížícího se neodvratného a nenavratitelného odjezdu. Pomalé odpočítávání začátku lásky a stejně tak pomalá a neustále oddalovaná konzumace. To už nikdy nezažiju: na lásku už moc nevěřím a pomalost už pro mě taky není. Vlastně je to škoda, uvědomit si, že člověk už nikdy nebude hořet tak, jak může sám sebe i ostatní spalovat ve věku do dvaceti let. A nebude hořet ani tak, jak je to možné jen do třiceti, kdy rozum sice začíná pomalu a občas vítězit, ale touha ho stále ještě dokáže rozsekat ze dne na hodinu a z hodiny na den. Tyhle nebezpečně krásné okamžiky v životě člověka, kdy je život jediný opravdový, silný, bez přemýšlení a rozumu; jen srdce, vnitřnosti, mozek vypnutý, naše duše nepřemýšlí, emoce nám pumpují krev do hlavy a všech orgánů, chceme nepřemýšlet, chceme milovat, hořet, spálit se na popel... V další dekádě života jsou to už jen okamžiky, které nás mohou takto pohltit a ve kterých můžeme takto plát. Okamžiky. Hodiny. Dny. Ne více...<br />
<br />
Ivan Binar ve <a href="https://www.goodreads.com/book/show/22141556-jen-mouha-po-nebi">Šmouze po nebi</a> píše ve třech rovinách; z doby přistěhování, o pozdním návratu a o podivných snech, které mohou něco znamenat. Ještě trochu tlačit na pilu, a bylo by to až příliš alegorické – a i tak mi ta jeho snová (zbytečná) rovina nesedí. Přemýšlím, je-li to smutné či šťastné vyprávění; je to vyprávění bez přívlastku, životní příběh, který jako každý jiný má své vzlety i propady, sinusoida života se týká každého, nikdo nežije čistě dle přímky. Pálí zbabělost, vypočítavost, prospěchářství; co ale pálí nejvíce, je ten pocit marnosti, uplynulého času, pohled zpět na to, co se nedalo změnit, ovlivnit, co nešlo žít jinak. To pálí nejvíce. Žít v nesvobodě, nebo svobodné zemi, je to ale nakonec tak velký rozdíl? Vždyť Antonín v nesvobodě získal to, co svobodný ztratil... V jedné věci mu pak rozumím: jsou příběhy, které se neotevírají, které se staly, zůstanou ve vzpomínkách, ale navázat se na ně nemá (a ani nedá). A když přijde obálka z minulosti, skončí ve stole ve spodní přihrádce, tak jako i já mám příběhy, kde roky plynou a čas vzpomínek se občas stáčí zpět, ale příběh skončil, nic dalšího není, nic nepokračuje, žádná bramboračka nebo chudý vývar minulých štěstí a potěšení, nic takového...<br />
<br />
A pak <a href="https://www.goodreads.com/book/show/18456284-zlod-ji-zelen-ch-kon">návrat k Jiřímu Hájíčkovi</a>. Mám jeho příběhy rád; někdy mi sice chybí možnost podtrhnout, vypsat si pravdu, myšlenku – ale o to více je v jeho stránkách lidskosti a opravdovosti. Jeho hrdinové i teď, v znovu vydaných Zlodějích zelených koní, nosí obstarožní svetry, spravované kalhoty a mají boty od bláta. Takový je Hájíček: vesnický, lidský, obyčejný. Je mi tím sympatický; protipól nabubřelé intelektuální nadřazenosti a stejně tak opak hospodského zevlování, hnití a zoufalství.<br />
<br />
Vybrat jen jeden film – byla by to <a href="https://en.wikipedia.org/wiki/Ex_Machina_%28film%29">Ex Machina</a>. Neotřelý příběh, krásná <a href="https://en.wikipedia.org/wiki/Alicia_Vikander">Alicia Vikander</a>, střet naivity, chytrosti a vypočítavosti. Jak to všechno skončí? Jeden z nejoriginálnějších filmů poslední doby. Působivé velmi, jiné a netradiční, vtahující, překvapivé; dobře po všech stránkách připravené. My love for the deep north... to místo je krásné a já už se teď dívám, kdy a jak bych tam mohl jet, do toho <a href="http://www.juvet.com/the-juvet-hotel/the-hotel">krásného hotelu</a> v Norsku, kde se film točil... Příběh se odehrává plynulým tempem bez přerušení, stejně tak jako AI myslí; my máme city a emoce – někdy to může být méně, než více...<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><iframe allowfullscreen="" class="YOUTUBE-iframe-video" data-thumbnail-src="https://i.ytimg.com/vi/EoQuVnKhxaM/0.jpg" frameborder="0" height="266" src="https://www.youtube.com/embed/EoQuVnKhxaM?feature=player_embedded" width="320"></iframe></div><br />
Před několika týdny jsem poprvé viděl <a href="https://en.wikipedia.org/wiki/The_Ecstasy_of_Saint_Theresa_%28band%29">EOST</a> live; splacený dluh. Ale <a href="https://manonmeurt.bandcamp.com/">Manon Meurt</a>, kteří hráli před nimi – ty mám rád. Ne všechno od nich, jen pár věcí, a nejvíce pak <a href="https://www.youtube.com/watch?v=UzEwyN5cXc0">To Forget</a>. Asi nikdy nebudou úplně slavní, dříve nebo později skončí, rozpadnou se. Ale v mých vzpomínkách vždy zůstane, jak jsem je slyšel tuhle skladbu hrát, v Arše letos a loni na Střeláku, kdy se den měnil v noc a já měl pocit, že jsem o deset let mladší. Mám rád umění, nadšení, nadčasové momenty; tohle byl jeden z nich, v české hudbě jich moc podobných není. Perfektně stavěné gradace, kontrasty ticha a distorze, krásný hlas, krásný úvod, silný závěr.<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><iframe allowfullscreen="" class="YOUTUBE-iframe-video" data-thumbnail-src="https://i.ytimg.com/vi/UzEwyN5cXc0/0.jpg" frameborder="0" height="266" src="https://www.youtube.com/embed/UzEwyN5cXc0?feature=player_embedded" width="320"></iframe></div><br />
<a href="https://en.wikipedia.org/wiki/Colin_Stetson">Colin Stetson</a> začíná druhou část <a href="https://en.wikipedia.org/wiki/Symphony_No._3_%28G%C3%B3recki%29">Goreckého neuvěřitelného eposu</a>. Vždycky jsem přemýšlel, proč se ve vážné hudbě tohoto a minulého století nerodí podobné skvosty. Proč je nepřístupnost a matematicky poskládaný kalkul harmonií vydáván za umění. Proč se z hudby, kterou někdo složil pro orchestr a zároveň nejde o film, ztrácí emoce. Proč se nelze klasikou dále dojímat. Jistě; mám v hledáčku <a href="https://en.wikipedia.org/wiki/Henri_Dutilleux">Henri Dutilleuxe</a>, kterého mi doporučil jeden německý uživatel Soulseeku, žívící se jako básník, bylo to před několika lety, během temné zimní noci blízko Silvestru. Emocí je v hudbě málo, čím dál méně. Ale i tak, je to pořád lepší přehrabování než knihy, kde vybrat a nalézt rovná se zázraku; časová investice do stránek je značná, zisk malý; u hudby to alespoň tolik nebolí, času totiž nežádá tolik a smutek z prázdnoty mizí okamžitě s vypnutím či přeladěním. Ale u knih zmařená investice bolí více; miliardy stran textu, co na světe jsou – co v nich vlastně je? Co by nám řekl ten, kdo přečetl vše? Vzpomínám si teď, že když jsem hledal svůj první příbytek k vlastnění, potkal jsem při prohlídce bytu nedaleko majitele, bývalého soudce; jeho byt přetékal knihami, police přeplněné stránkami v obýváku i jinde, stovky výtisků, spousta pravdy – a když jsem se ho na to zeptal, usmál se a řekl, že opravdu dobrých knih není více než padesát. Padesát... i tak je to příliš mnoho. Deset knih by mělo stačit. Ale které to jsou? Vybereme si deset nejlepších z těch, které jsme četli – a můžeme být úplně vedle, úplně mimo... Já jich mám pět. Co vy?<br />
<br />
<i>Zuzička nebyla to, co se mi zjevovalo ve slastných, úlevných snech, Zuzička nebyla ženská, Zuzička, aniž něco tušila, byla bytost utkaná z mého prahnutí po duchovním naplnění. Zuzička nebyla pro můj chtíč, jenž se ve mně hromadil, byla pro mou touhu po kráse, byla poskytovatelkou štěstí. Ani prstem nemusela pohnout. Vůbec mě nenapadlo, že bych se jí mohl dotknout, o tom, že bych se s ní mohl vyspat, ani pomyšlení. Čistému vše čisté... Ano, byl jsem čistý, naivní jak sotva vyklubané house, až to hraničilo s přitroublostí.<br />
<br />
Nedokázal jsem ani v lukách Růžence říct, co bych jí rád řekl. Co bych jí rád řekl, nešlo říct jen tak, chyběla slova. Chyběla by komukoliv, každému, protože slov je málo, taková slova, jaká jsem potřeboval, nikde nejsou. Co bych rád sdělil, k tomu je zapotřebí ještě cosi. Ale co a kde to vzít? – Copak jsem tenkrát věděl, Mňau, že i koktání a zajíkání, rudé uši a zpocené dlaně jsou řečí srozumitelnou, sdělnější než slova, slova, slova... slova pečlivě promyšleně volená a správně jedno za druhé kladená? A tak jsem se držel zpátky, abych nepokazil to, co jsem stejně kazil, jak to jenom šlo.<br />
<br />
Převážné většině občanů města Spáleného bylo srdečně jedno, kdo je nebo není jejich starostou a stojí-li na náměstí, které se dnes jmenuje tak a zítra zase jinak, Panenka Maria nebo domobranný gardista. Hlavně že mají kam chodit do práce pro peníze, že mají mísu masa a nehrozí zdražení piva. Ó, my se máme!<br />
<br />
To bylo probuzení! V obývacím pokoji, v pruhovaném křesle, ani do postele jsem se nedoštrachal. A tys mě nezachránila, Mňau. Obě flašky prázdné, ani jsem do ložnice nedolezl. A to jsem si myslel, že se mi to už nikdy nestane. Bylo to horší než kdykoliv jindy, pokud si vzpomínám. A jak to bývalo tenkrát zlé. Skončil jsem s tím, abych neumřel hrůzou a sklíčeností. Abych mohl fungovat a probouzet se s čistým svědomím, aby mi chutnalo jíst; abych se nemusel plížit podél zdí, abych se nebál potkat pamětníka mého včerejška. Abych se nemusel bát, že vypustím duši na pochcaném záchodě, na chodníku v psí hromádce. Skončil jsem s tím a začal machrovat: Přestaňte chlastat, ožralkové, kdo vás nutí? Já taky nechlastám! Že se nestydíte, opilci opilí, smrdět kořalkou, zvratky, chcánkama a zoufalstvím! – A je to tu zas. Andělíčku, můj strážníčku, kde se flákáš? Maminko! Proč mě nedržíš za ruku! Bože, jaký já mám strach! Sebe se bojím... Bojím se, že umřu. Ne, bojím se, že až umřu, bude to dál, bude to trvat navěky, navěky budu trvat vyprázdněný v prázdnu nicoty. Není to díra v něčem, je to díra v ničem, nic v nicotě, nic na věky věků. Nic!</i><br />
<br />
<span style="color: #ffe599;"><a href="https://www.youtube.com/watch?v=crZRfPohEGg">NP Colin Stetson - III (2016 - Sorrow: A reimagining of Gorecki's Third Symphony)</a></span></div>Unknownnoreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-9782500.post-75434302780535263862016-01-17T16:57:00.000+01:002016-01-17T16:58:13.402+01:002016<div dir="ltr" style="text-align: left;" trbidi="on"><a href="http://3.bp.blogspot.com/-CFPD-r_i_ZE/VpuW8IdajaI/AAAAAAAAFD0/zg52b1uR5xw/s1600/aliens.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://3.bp.blogspot.com/-CFPD-r_i_ZE/VpuW8IdajaI/AAAAAAAAFD0/zg52b1uR5xw/s320/aliens.jpg" width="220" /></a><a href="http://4.bp.blogspot.com/-R04a5HA7iRg/VpuW90dJe_I/AAAAAAAAFD8/X-Q2ojmUUMU/s1600/amy.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://4.bp.blogspot.com/-R04a5HA7iRg/VpuW90dJe_I/AAAAAAAAFD8/X-Q2ojmUUMU/s320/amy.jpg" width="220" /></a><a href="http://4.bp.blogspot.com/-MDJg8ZBvRps/VpuW_Bg_BxI/AAAAAAAAFEE/bVNw9xJ12As/s1600/burnt.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://4.bp.blogspot.com/-MDJg8ZBvRps/VpuW_Bg_BxI/AAAAAAAAFEE/bVNw9xJ12As/s320/burnt.jpg" width="220" /></a><a href="http://4.bp.blogspot.com/-8jsoKDLqDd4/VpuXCIKiv-I/AAAAAAAAFEQ/Wz6kjAZVNfU/s1600/enchancetil.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://4.bp.blogspot.com/-8jsoKDLqDd4/VpuXCIKiv-I/AAAAAAAAFEQ/Wz6kjAZVNfU/s320/enchancetil.jpg" width="220" /></a><a href="http://1.bp.blogspot.com/-VkQNrJNelSI/VpuXCHTa1MI/AAAAAAAAFEM/HdwEkl5zP6w/s1600/equalizer.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://1.bp.blogspot.com/-VkQNrJNelSI/VpuXCHTa1MI/AAAAAAAAFEM/HdwEkl5zP6w/s320/equalizer.jpg" width="220" /></a><a href="http://3.bp.blogspot.com/-O6gjwgxNuTE/VpuXCEYGjYI/AAAAAAAAFEg/Nudjlw_Z1dM/s1600/everest.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://3.bp.blogspot.com/-O6gjwgxNuTE/VpuXCEYGjYI/AAAAAAAAFEg/Nudjlw_Z1dM/s320/everest.jpg" width="220" /></a><a href="http://4.bp.blogspot.com/-UgQOHvVjoTw/VpuXCZ3iEEI/AAAAAAAAFEc/1ppGUUcQ70c/s1600/kingsman.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://4.bp.blogspot.com/-UgQOHvVjoTw/VpuXCZ3iEEI/AAAAAAAAFEc/1ppGUUcQ70c/s320/kingsman.jpg" width="220" /></a><a href="http://4.bp.blogspot.com/-Lr9IgHTri-c/VpuXCtLiRnI/AAAAAAAAFEY/4Q1uMvILXqE/s1600/madmaxfuryroad.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://4.bp.blogspot.com/-Lr9IgHTri-c/VpuXCtLiRnI/AAAAAAAAFEY/4Q1uMvILXqE/s320/madmaxfuryroad.jpg" width="220" /></a><a href="http://3.bp.blogspot.com/-qqADo4T8AM0/VpuXDaAFKRI/AAAAAAAAFEw/5iR0BV3eMvQ/s1600/prisoners.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://3.bp.blogspot.com/-qqADo4T8AM0/VpuXDaAFKRI/AAAAAAAAFEw/5iR0BV3eMvQ/s320/prisoners.jpg" width="220" /></a><a href="http://2.bp.blogspot.com/-WVBtHiLcT6g/VpuXD29sJ4I/AAAAAAAAFFA/K02cxGuzXWM/s1600/redarmy.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://2.bp.blogspot.com/-WVBtHiLcT6g/VpuXD29sJ4I/AAAAAAAAFFA/K02cxGuzXWM/s320/redarmy.jpg" width="220" /></a><a href="http://4.bp.blogspot.com/-QlzCbWw9V6k/VpuXEFZLq-I/AAAAAAAAFE4/ghP9MEkuohQ/s1600/revenant.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://4.bp.blogspot.com/-QlzCbWw9V6k/VpuXEFZLq-I/AAAAAAAAFE4/ghP9MEkuohQ/s320/revenant.jpg" width="220" /></a><a href="http://4.bp.blogspot.com/-wLJBLQWFFz8/VpuXE16m1aI/AAAAAAAAFFM/xt6DVt7GmjM/s1600/schmitke.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://4.bp.blogspot.com/-wLJBLQWFFz8/VpuXE16m1aI/AAAAAAAAFFM/xt6DVt7GmjM/s320/schmitke.jpg" width="220" /></a><a href="http://1.bp.blogspot.com/-yfaECqCF9Cw/VpuXIL3l_RI/AAAAAAAAFFc/l0tCljkyJio/s1600/sicario.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://1.bp.blogspot.com/-yfaECqCF9Cw/VpuXIL3l_RI/AAAAAAAAFFc/l0tCljkyJio/s320/sicario.jpg" width="220" /></a><a href="http://4.bp.blogspot.com/-qDM_l5_NQCE/VpuXIMzmtaI/AAAAAAAAFFY/h7V0Ap_m_A0/s1600/spectre.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://4.bp.blogspot.com/-qDM_l5_NQCE/VpuXIMzmtaI/AAAAAAAAFFY/h7V0Ap_m_A0/s320/spectre.jpg" width="220" /></a><a href="http://4.bp.blogspot.com/-Gtx-vdNgrzs/VpuXJTxWl_I/AAAAAAAAFFk/XzriOcDCY8w/s1600/stalespolu.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://4.bp.blogspot.com/-Gtx-vdNgrzs/VpuXJTxWl_I/AAAAAAAAFFk/XzriOcDCY8w/s320/stalespolu.jpg" width="220" /></a><a href="http://2.bp.blogspot.com/-XDH2m0CQ4LM/VpuXKBX0hMI/AAAAAAAAFF4/GKnbSEQ2l8E/s1600/terminatorgenisys.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://2.bp.blogspot.com/-XDH2m0CQ4LM/VpuXKBX0hMI/AAAAAAAAFF4/GKnbSEQ2l8E/s320/terminatorgenisys.jpg" width="220" /></a><a href="http://1.bp.blogspot.com/-L631vo-NDh4/VpuXKMRYsCI/AAAAAAAAFF0/ceDKxFdc-hg/s1600/thehatefuleight.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://1.bp.blogspot.com/-L631vo-NDh4/VpuXKMRYsCI/AAAAAAAAFF0/ceDKxFdc-hg/s320/thehatefuleight.jpg" width="220" /></a><a href="http://4.bp.blogspot.com/-5jwOkdUb_xw/VpuXMLezqLI/AAAAAAAAFGE/gGgelNV2eW0/s1600/themartian.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://4.bp.blogspot.com/-5jwOkdUb_xw/VpuXMLezqLI/AAAAAAAAFGE/gGgelNV2eW0/s320/themartian.jpg" width="220" /></a><a href="http://4.bp.blogspot.com/-Zd_6yxup9Kw/VpuXymlmOVI/AAAAAAAAFGU/SVzUq-5vxMg/s1600/pioneer.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://4.bp.blogspot.com/-Zd_6yxup9Kw/VpuXymlmOVI/AAAAAAAAFGU/SVzUq-5vxMg/s320/pioneer.jpg" width="220" /></a><a href="http://1.bp.blogspot.com/-7aHMIlTQA38/VpuXxBP6ZEI/AAAAAAAAFGM/RVA2GIj7oSM/s1600/youth.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://1.bp.blogspot.com/-7aHMIlTQA38/VpuXxBP6ZEI/AAAAAAAAFGM/RVA2GIj7oSM/s320/youth.jpg" width="220" /></a><br />
<br />
<i>„Byly doby, kdy neexistovala žádná mapa, která by odpovídala realitě, již jsme se snažili vytvořit.“<br />
„Jaké realitě?“<br />
„Vytváříme si ji, každičkým mrknutím oka. Lidské vnímání je příběhem uměle stvořené reality. Ale my vymýšleli věci přesahující dohodnuté hranice, jež bylo možné uznat a objasnit. Lži jsou potřeba. Stát musí lhát. Ve válce či v přípravě na válku neexistuje lež, kterou by nebylo možné obhájit. My šli dál. Snažili jsme se přes noc vytvářet nové reality, pečlivě sestavené řady slov, které jsou tak dobře zapamatovatelné a citovatelné, že se podobají reklamním sloganům. Tato slova se nakonec měla složit do obrazu a stát se trojrozměrnými. Realita stojí, kráčí, dřepí. Ale někdy taky ne.“<br />
<br />
„Umím si přesně představit tvoje manželství,“ prohlásil Elster v kuchyni. „Bylo to takové to manželství, v němž si partneři všechno říkají. Svěřoval ses jí se vším. Máš to vepsané ve tváři. To je vůbec to nejhorší, co můžeš v manželství udělat. Říkat všechno, co cítíš, o všem, co děláš. Proto si myslí, že jsi blázen.“<br />
„Pochop, není to otázka strategie,“ pokračoval Elster u večeře nad další omeletou a mávl přitom vidličkou. „Nemluvím o tajnůstkářství a klamání. Mluvím o tom, co znamená být sám sebou. Když všechno odhalíte, obnažíte každý svůj pocit a žádáte o pochopení, ztrácíte cosi klíčového pro vnímání sebe sama. Potřebuješ vědět věci, které ostatní nevědí. To, co o tobě nikdo neví, ti umožňuje znát sebe sama.“<br />
<br />
Jessie střídala sklenice a talíře v kredenci, abychom nepoužívali pořád stejné a neopomíjeli ty ostatní. Prováděla to v pravidelných návalech energie jako posedlá, vytvářela systematický plán v dřezu, v odpadovém sítku a na policích. Její otec to podporoval. Utíral talíře a pak sledoval, jak je skládá do předem určených přihrádek. Pracuje, pomáhá v domě a dělá to s maximálním nasazením, což je dobré, skvělé, prohlašoval, protože jaký smysl má mytí nádobí, když člověka nepohání nic než pouhá nutnost?</i><br />
<br />
Takže další rok. 2016. Letí to, letí; čím dál více. Snažím se neuměle a neustále zastavovat čas, co to jen jde, co to jen umím. Mávám pažemi, vysílám signály, tiše křičím: zastavte to, zpomalte, neutíkejte pryč! Omezuju hodiny strávené prací, snažím se ztrácet, netrávit u ponku pondělky až pátky: oběť je příliš velká, můj čas cenný a vzniklá nerovnováha, pokud o ní člověk přemýšlí, je bolestivě zraňující. A tak pluji časoprostorem vstříc neznámé a přesto tak důvěrně blízké budoucnosti, neohlížím se zpět, nelituji ničeho, méně sním a více piju, jsem realista a dusím v sobě nerozvážného snílka. Jen tu melancholii, tu si stále držím a nechávám, je vzácná, obohacující... měl jsem jí v sobě kdysi více, mizí mi, ztrácí se.<br />
<br />
Ale teď se sem pomalu vkrádá, jako tichý pozvaný host; je po jedenácté, venku roztál čerstvě napadaný sníh, páteční večer, hraje <a href="https://www.youtube.com/watch?v=sBfzwPoX_Zw">Helios</a>, na stolku vedle pohovky láhev Barola z italských týdnů v Lidlu – koupil jsem tenkrát celý kartón. Na náhrdelník zážitků navlékám další a další poznané krajiny; čím více pěšky, tím lépe. <a href="https://en.wikipedia.org/wiki/Sarek_National_Park">Sarek</a> ve mně navždy zůstane – musím se tam příští rok vrátit. A teď, když třídím fotky z Argentiny, mi dochází, že čas v <a href="https://en.wikipedia.org/wiki/Los_Glaciares_National_Park">Los Glaciares</a> byl krásný neuvěřitelně, byť tam jsem si to tolik neuvědomoval; snad pro tu přemíru lidí – či snad barvy léta namísto podzimu.<br />
<br />
A kde jsi teď Ty, můj temný letní příběh barvy noci? Má zničená karma, nesplněné sny, přetržené vyprávění? Nevím vlastně, co o tom všem psát, jak a proč, komu, nač... Blížilo se léto a já měl pocit, že zůstávám sám. Možná jsem chtěl ještě něco zažít. Byla si mi vždy sympatická, i když jsem Tě vlastně neznal. Myslel jsem si, že by z toho mohlo něco být... a bylo.<br />
<br />
Někde hluboko v paměti je pár vzpomínek, které z hlavy nevymažu, nepůjde to, nechci a nelze to. Byl to vlastně jen sen, říkám si stále a skoro si myslím, že opravdu byl, že se to všechno ve skutečnosti nestalo. Poslední bláznova epizoda, posledních pár nocí a dní. Nestala se z toho nakonec bramboračka, i když to bylo v posledním dechu trpké a zvláštní, dospělé, smutné. Hlavně pro Tebe. Jenže já nejsem zachránce a nemohu být, nemohl jsem nabídnout více, nemohl jsem Tě zachránit a převézt na druhý břeh; mohl jsem, snad, na pár dnů s Tebou plout a tvářit se přitom, že před námi nejsou peřeje, že to vše dobře dopadne, že doplujeme, zvládneme to, že dny budou začínat krásnými rány a ne zataženou potemnělou oblohou. A tak jsme spolu chvíli byli, než to skončilo, já zatáhl za ruční brzdu – pozdě, pohříchu – a od té doby mlčíme, já mlčím, Ty rovněž, není co říci, není co psát. Stačí jen výmluvný pohled; oči mlčí stejně jako ústa. Ticho je vypovídající více, než jakákoliv slova. O čem bychom taky spolu ještě mluvili? Tahle kniha byla krátká a o to více je uzavřena a navždy bude. Je to tak dobře; to vím jistě.<br />
<br />
Trpím autocenzurou; nemůžu psát otevřeně, co bych chtěl a co mě napadá. Jenže to, že se to stalo, popřít nemohu. Ani nechci. Letní sen, snová přeháňka, poblouznění okamžiky, splav u řeky, stříbrný měsíc, prchavé okamžiky. Skoro by se dalo říci, láska – jenže ty jsou trvanlivější. Tohle byl jen přelud, bláznovství, pár červencových týdnů. Navzájem jsme se rozbalili a já si uvědomil, jak moc je pravdivý Kundera, kterého jsem <a href="http://stilltalkingtomyself.blogspot.cz/2008/03/kruh-se-uzavel.html">před léty četl</a>:<br />
<br />
<i>Dokud jsou lidé ještě mladí a hudební skladba jejich života je teprve u svých prvních taktů, mohou ji psát společně a vyměňovat si motivy (tak jako si Tomáš a Sabina vyměnili motiv buřinky), ale když se setkají a jsou už starší, jejich hudební skladba je více méně uzavřena a každé slovo, každý předmět znamená něco jiného ve skladbě jednoho i druhého.</i><br />
<br />
A Ty jsi svoji skladbu psala s jinými a hlavně s jiným, a proto je zcela jiná, než ta moje. Těžko se mi o tom všem píše, protože za tím vším vidím hlavně své chyby a svá selhání – a proto se snažím nemyslet, vytěsnit to, nechat být a zapomenout. Odstranit všechny zlé věci, podivnosti, smutné konce – a nechat ve vzpomínkách jen těch pár frajerských momentů, na které vzpomenu v Sareku či domově důchodců, tak jako každý muž, který chtěl rozumět ženám, netrhat jich po tuctech, ale nezůstat u jediné.<br />
<br />
Ale teď jsi zapadaná sněhy minulosti, hlouběji a stále níže, ztrácíš se jako všechny ostatní, které prošly mým životem, aby nezůstaly, plavaly dál, jiným směrem, s někým či za někým jiným. Za chvíli pustím Abela Korzeniowského; blíží se půlnoc, bude čas. Barolo je výborné. Jsem tu sám. Ticho, ticho, dejte mi více ticha – a k tomu trochu více času...<br />
<br />
Tolik věcí bych ještě chtěl stihnout – filmy, knihy, hudba, cesty, poznání. Ale budu muset udělat trade-off. Měl bych. Zpřeházet svůj život – a posunout se dál. Redefinovat. Chci a ani se nebojím. 2016. Nemohu nevnímat ten svistot, tu světelnou rychlost času, která se o mě odírá a nenechává mě spočinout a vydechnout, zraňuje mě a trápí. Ta rychlost mi neustále říká a křičí: nečekej, dělej něco, nestůj na místě, nespi! Žij! A tak někdy, z marnosti pozorování oněch peřejí času, piju, abych se unavil, a pak spím, abych zapomněl.<br />
<br />
Podívám-li se na posledních devět měsíců, z hromady vizuálních příběhů mě jich přikovalo jen pár: Villeneuvův thriller o <a href="https://www.youtube.com/watch?v=2SupordEUpw">Zmizení</a>. Začíná pozvolna, táhle, rodinná sešlost, pohodová atmosféra, ale něco podivného a zlého visí ve vzduchu. Jake je výborný, Hugh možná až příliš vzteklý, a vše je plné překvapení a zvratů. V žánru thrilleru jedna z nejlepších věcí - dokázala vtáhnout i v horkém (před)letním večeru. Příběh <a href="https://www.youtube.com/watch?v=_2yCIwmNuLE">Amy</a>; to byla rána na solar. Tolik talentu... a tak málo schopnosti ho přežít. Je jednodušší být závislý, než mít život ve vlastních rukách, ten druhý nás může stahovat tam, kam sami nechceme, a hlavně, ocitnout se v nekonečné komfortní zóně může pořádně narušit smysl našeho bytí. Back to Black si dnes nepustím, ale za pár týdnů ano – tenhle film ve mně rezonoval ještě dlouho... <br />
<br />
Filmové jízdy: <a href="https://www.youtube.com/watch?v=ej3ioOneTy8">Marťan</a> (je to zábavné, zejména videa ala Youtube a pak taky vědecky uchopené dílčí pokusy v akci přežití. Matt Damon je fajn a prostřihy do centra NASA a kosmické lodi neruší a v příběhu sedí. Film na nedělní večer u televize, ale samozřejmě tenhle příběh potřebuje velké plátno.), <a href="https://www.youtube.com/watch?v=VjctHUEmutw">Equalizer</a> (náboj, charisma a dovede udržet pozornost. Denzel je správně drsný a s ničím se moc nepáře – tak jak to máme rádi. Působivé. Strávil jsem s filmem 2 hodiny cestou na druhou stranu planety - a byla to dobrá volba.), <a href="https://www.youtube.com/watch?v=XKSQmYUaIyE">Vetřelci</a> (vlastně jsem je reálně viděl poprvé až teď, necelých třicet let po premiéře. Velké plátno filmu sluší. Na to, že to je osmdesátkové a mohlo by to být akčně hloupé a hláškově patetické, to není zlé. Naopak. Je to dobré. Velmi dobré. Profesionálně budované od začátku do konce, Cameron umí. Film graduje pozvolna a postupně, nenudí. Monstra jsou dokonalá. Sevřený zadek, i když člověk dopředu ví, že to dobře dopadne. Slizouni jsou hnus a ta jejich máma nejvíc!).<br />
<br />
<a href="https://www.youtube.com/watch?v=5ZQVpPiOji0">Everest</a> (pro mě srdcová záležitost – když jsem před lety viděl Into the Wild, poté si přečetl Krakauerovu stejnojmennou knihu, byl to už jen kousek k Into Thin Air, která mě poctivě rozsekala. A pak se pár let nic nedělo, až jsem někde zahlédl zprávu, že se chystá film. A že ho točí Baltasar Kormákur. A kdo všechno v něm hraje a hlavně, kdo koho hraje. Čekal jsem trochu, že ten příběh bude vyrovnaný a bude se zaměřovat na obě skupiny, ale to by asi nefungovalo dohromady a bylo by jednoduché se v takovém množství postav ztratit. Takhle z toho ční Rob a Beck. A těžko rozklíčovat Scotta a jeho tým včetně Anatolije, kterému dal osud jen pár let navíc. Potěšilo mě, že se film neodlišuje od (Krakauerovy) reality. A že je to celé dobře natočené, udělané, že je to realistické. A silné, mrazivě silné. Mám procházky v pustinách a kopcích rád – ale tohle je trošku něco jiného. Trošku jiná liga...).<br />
<br />
<a href="https://www.youtube.com/watch?v=LoebZZ8K5N0">Revenant</a> (syrové, byť možná trochu dlouhé, velmi realistické, zasněžené, zimní, chladné. Připomnělo mi to Sarek; takhle to tam musí vypadat v zimě... Leonardo je velmi uvěřitelný; během filmu jsem si vzpomněl na Jeremiah Johnsona Sydney Pollacka s Robertem Redfordem. Ty časy ještě nejsou tak dávno pryč, ten příběh se mohl stát (a taky se vlastně tak nějak podobně stal, jak se teď dívám). Není to nejlepší film za poslední rok, stejně jako 8. film Quentina. V něčem jsou si ty filmy vlastně podobné. Asi v té syrovosti. Ale tam, kde Tarantino dávkuje humor, nabízí Iñárritu ještě větší syrovost – a přírodu. Severní, zasněženou, mrznoucí; nebezpečnou a krásnou.).<br />
<br />
<a href="https://www.youtube.com/watch?v=7GqClqvlObY">Spectre</a> (je to jízda; jako ostatně v posledních vydáních téměř vždy. Dokonalé to není, ale je to stále velmi dobré - pořád se něco děje, příběh pádí kupředu a umně spojuje předchozí vyprávění do jedné mozaiky. Mexiko, Řím, Londýn, Maroko, Rakousko – taková Bondova malá cesta kolem světa. Krásné obleky James má, jako vždy. Mám tuhle sérii s Danielem Craigem rád, asi víc, než kteroukoliv jinou...).<br />
<br />
<a href="https://www.youtube.com/watch?v=gnRbXn4-Yis">Osm hrozných.</a> Tarantinův návrat ke kořenům, tedy Gaunerům, to je. Povídkové, v podstatě divadelně jevištní, setkání na jednom místě, co přinese? Nemohl jsem neocenit dostavníkovou jízdu hlubokým sněhem s Morriconeho hudbou – reminiscence Corbucciho <a href="https://www.youtube.com/watch?v=30tXnk8Mfn4">úvodní scény k Velkému tichu</a>. Je to vtipné, dobře vypointované, a Tarantinovsky spíše umírněné.<br />
<br />
<a href="https://www.youtube.com/watch?v=-T7CM4di_0c">Mládí</a>: to byl krásný příběh. Tak jak mi nádhera nepřišla Velká, Mládí se mi líbilo moc. Bylo a je mnohovrstevnaté. Když se díváme dalekohledem opačným směrem, je to jako ze stáří se dívat do minulosti. Nevím, jestli to tak je či bude. Zásadních témat je ve filmu více a jak jsem někde četl, je to jako hudební skladba; různé motivy, některé delší, jiné kratší, některé zásadní, jiné chvilkové. Harvey Keitel i Michael Caine jsou skvělí a u Rachel Weisz člověka opravdu nenapadne, že by snad měla zůstat sama. Krásný film. A abych nezapomněl – <a href="https://www.youtube.com/watch?v=QSEBMasM6Ng">slyšet Godspeed You! Black Emperor v tomhle filmu</a>, to mě docela dostalo (a potěšilo).<br />
<br />
Ale film posledních devíti měsíců může být <a href="https://www.youtube.com/watch?v=G8tlEcnrGnU">jen jeden</a>. Hodně vtahující, nepovolí vydechnout a těžko se při jeho sledování dýchá. Klame tělem; opravdu to není běžná rutinní záležitost, nelze moc předvídat, co se bude dít. Na jih od mexické hranice platí jiná pravidla, než stanovuje zákon, to věděl už McCarthy. Stát se tu může cokoliv a taky se tak děje – a je to temné a silné. Herci jsou výborní; Benicio Del Toro si poslední čtvrtinu filmu v podstatě ukradne pro sebe. Méně temný a McCarthyovský než Konzultant, ale stejně dobrý a silný.<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><iframe allowfullscreen="" class="YOUTUBE-iframe-video" data-thumbnail-src="https://i.ytimg.com/vi/7XLQ1bkSLDo/0.jpg" frameborder="0" height="266" src="https://www.youtube.com/embed/7XLQ1bkSLDo?feature=player_embedded" width="320"></iframe></div><br />
Přečetl jsem <a href="https://www.goodreads.com/book/show/7663248-the-omega-point">Bod Omega</a> Dona DeLillo, který je trochu jako Ian McEwan a trochu jako Julian Barnes; je to dobré, to, co píše. Současné, vtahující, vícevrstevnaté. A pak přišel <a href="https://www.goodreads.com/book/show/49552.The_Stranger">Cizinec</a>. Nikdy jsem ten útlý román nečetl, ani na střední nebo po ní. Jen něco málo mi zůstalo v paměti z těch dob, kdy jsem se o knize učil: „zabije Araba“. Jak mnohoznačné v dnešním světě. Ta kniha je... silná, zneklidňující, čte se lehce a o to pak více působí. Proč to tak vlastně je, ten příběh, který se děje? Jak to Camus myslel? A jak to vnímám já?<br />
<br />
Letošní zima zdá se být zvláštní: přináší sníh. A pod tím sněhem, který hned neroztává, zapadává jedno zmatené poblouznění loňského léta, které, tak jako každý podobný příběh, změnilo konstelaci světa. Svět je teď totiž jiný: je stabilnější, jasnější i předpověditelnější. A taky šťastnější. Alespoň ten můj – více vědět nemohu. 2016. Je ticho, noc, lidé spí. Ráno, až se probudím, budu spokojený a šťastný. To stačí. Nic více není třeba.<br />
<br />
<i>Ráno u mě Maria zůstala a já jí řekl, abychom obědvali spolu. Šel jsem koupit maso. Cestou zpátky po schodech jsem v bytě u Raymonda zaslechl ženský hlas. Za chvíli bylo zas slyšet, jak starý Salamano nadává na psa, z chodby se ozýval na dřevěném schodišti šramot podrážek a drápů a pak: „Svině, dobytku jeden!“ a oba vyšli na ulici. Vyprávěl jsem o dědovi Marii a ona se dala do smíchu. Měla na sobě pyžamo a vyhrnula si rukávy. Když se smála, ozvala se ve mně znova chuť. Za chvíli nato se mě zeptala, jestli ji miluju. Odpověděl jsem, že to je bezvýznamné, ale že se mi zdá, že ne. Zasmušila se. Ale při vaření se pro nic za nic dala znova do takového smíchu, že jsem ji začal líbat.<br />
<br />
Brzy na to si mě dal zavolat šéf a já měl hned po náladě, protože jsem čekal, že mi zas jednou řekne, abych míň telefonoval a víc dělal. Jenže tentokrát šlo o něco zcela jiného. Oznámil mi, že si se mnou chce promluvit o jistém plánu, prozatím ještě velmi neurčitém. Chtěl by jen na to znát taky můj názor. Má v úmyslu zřídit v Paříži kancelář, která by samostatně pro něho vedla obchodní jednání s tamějšími velkými společnosti, a rád by věděl, jestli bych byl ochoten tam nastoupit. Měl bych možnost žít v Paříži a jistou část roku cestovat. „Jste mladý a já se domnívám, že by vám takový život vyhovoval.“ Řekl jsem, že ano, ale že mi na tom v podstatě nezáleží. Nato mi tedy položil otázku, zdali nemám vůbec žádný zájem o změnu ve svém životě. Odpověděl jsem, že člověk svůj život stejně nikdy nezmění, že beztoho je koneckonců jeden jako druhý a že ten můj mi zatím není ani dost málo proti mysli.<br />
<br />
Večer za mnou přišla Marie a vyzvídala, jestli bych si ji chtěl vzít. Řekl jsem jí, že je mi to jedno, a jestli o to stojí, mohli bychom to udělat. Chtěla taky ode mě slyšet, jestli ji miluju. Odpověděl jsem jí totéž, co už jednou, že to přece je bezvýznamné, ale že ji podle všeho nemiluju. „Proč by sis mě tedy měl brát?“ řekla. A já jí vysvětlil, že na něčem takovém ani dost málo nezáleží, a jestli si přeje, můžeme se vzít. Ostatně s tím přišla ona a já jenom kývl. Poznamenala, že manželství je vážná záležitost. Řekl jsem, že není. Chvíli se na mě beze slova dívala. A pak zase začala. Prostě by ráda věděla, jestli bych takový návrh přijal i od jiné ženy, ke které bych byl poután stejně jako k ní. Řekl jsem: „Přirozeně.“ Potom si sama položila otázku, zdali mě miluje, a o tom jsem nemohl nic vědět. Na chvíli jsme se oba odmlčeli a pak zas začala breptat, že jsem podivín a že jistě jen proto mě miluje, ale že jí asi taky proto jednou půjdu na nervy. Nevěděl jsem, co bych na to měl říct, a tak jsem mlčel, a ona mě vzala s úsměvem za ruku a prohlásila, že si mě vzít chce. Řekl jsem, že to provedeme, hned jak sama rozhodne. Potom jsem jí vyprávěl o návrhu svého šéfa a Marie řekla, že by Paříž ráda poznala. Vysvětlil jsem jí, že už jsem tak kdysi žil, a ona se vyptávala, jak to tam vypadá. Řekl jsem: „Je to špinavé město. Jsou tam holubi a tmavé dvorky a lidi mají bílou pleť.“<br />
<br />
Kohoutek povolil, prst mi sjel na hladké bříško pažby, a teď v tom suchém, ohlušujícím třesku všechno začalo. Setřásl jsem pot i slunce. Pochopil jsem, že se právě zvrátila rovnováha dne, výjimečné ticho pláže, na níž jsem prožil štěstí. Vystřelil jsem pak ještě čtyřikrát do nehybného těla, a kulky se do něho zakusovaly, ani to nebylo znát. Jako bych čtyřikrát krátce zaklepal na bránu neštěstí.<br />
<br />
Na vlastní uši jsem se doslechl, že jsem považován za inteligentního. Jenom jsem nedovedl pochopit, jak se můžou z vlastností obyčejného člověka stát pádné důkazy proti zločinci. Když nic jiného, tohle mě zarazilo a já přestal prokurátora sledovat až do chvíle, kdy jsem ho slyšel volat: „A projevil snad alespoň trochu lítost? Ani dost málo, pánové. Za celé vyšetřování nedal ten člověk najevo jediný náznak pohnutí nad svým odporným přestupkem.“ Při těch slovech se ke mně otočil, ukázal prstem a cupoval mě dál, přestože mi nebylo dost jasné, proč vlastně. Musel jsem samozřejmě uznat, že má pravdu. Svého činu jsem nijak zvlášť nelitoval. Ale ta jeho zavilost mi přesto nešla na rozum. Byl bych mu rád upřímně, takřka přátelsky vysvětlil, že jsem nikdy nedokázal něčeho doopravdy litovat. Vždycky mě zaujalo jen to, co se právě odehrávalo, co se dělo dnes nebo zítra.<br />
<br />
Už potřetí jsem odmítl kaplana. Nevím, o čem s ním mluvit, není mi do řeči a beztoho se s ním už brzo uvidím. Nic jiného mě teď už nezajímá, než jak uniknout mechanismu, jak zjistit, jestli existuje východisko z nevyhnutelného. <br />
...<br />
Ani při nejlepší vůli jsem nebyl s to se smířit s tou nehoráznou jistotou. Koneckonců tu byl přece směšný nepoměr mezi rozsudkem, na kterém se zakládala, a její uhrančivou sveřepostí od okamžiku, kdy byl ortel vynesen. Okolnost, že rozsudek byl vyhlášen spíš ve dvacet hodin místo v sedmnáct, okolnost, že mohl znít docela jinak, že o něm rozhodli lidé, kteří si převlékají prádlo, že byl přičten na vrub tak neurčitému pojmu, jako je francouzský lid (nebo čínský či německý), to všechno podle mého názoru taková usnesení značně znevažovalo. A přesto jsem byl přinucen uznat, že od té vteřiny, kdy byl rozsudek vynesen, jsou jeho důsledky stejně nepopiratelné a stejné závažné jako tahle zeď, o kterou si po celé její délce rozdírám tělo.</i><br />
<br />
<a href="https://www.youtube.com/watch?v=O8AdOU86fPQ" target="_blank"><span style="color: #ffe599;">NP John Cage – In a Landscape (2002 – Alexei Lubimov – Der Bote (ECM 1771))</span></a><br />
<br />
</div>Unknownnoreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-9782500.post-41289276539508943582015-04-23T18:47:00.000+02:002015-04-23T20:57:39.326+02:00Třebová<div dir="ltr" style="text-align: left;" trbidi="on"><a href="http://3.bp.blogspot.com/-XATxrWr8f_c/VTkZ2DtWSII/AAAAAAAACss/eg_6vLZDYZ8/s1600/atlantic.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://3.bp.blogspot.com/-XATxrWr8f_c/VTkZ2DtWSII/AAAAAAAACss/eg_6vLZDYZ8/s320/atlantic.jpg" width="220" /></a><a href="http://3.bp.blogspot.com/-hBQ4k-3N2os/VTkZ2GyINrI/AAAAAAAACsw/uRvUL2ibLPw/s1600/gunman.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://3.bp.blogspot.com/-hBQ4k-3N2os/VTkZ2GyINrI/AAAAAAAACsw/uRvUL2ibLPw/s320/gunman.jpg" width="220" /></a><a href="http://1.bp.blogspot.com/-341zXE1TZjs/VTkZ1zPRboI/AAAAAAAACso/3VsPYTDz-QU/s1600/nocnijezdec.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://1.bp.blogspot.com/-341zXE1TZjs/VTkZ1zPRboI/AAAAAAAACso/3VsPYTDz-QU/s320/nocnijezdec.jpg" width="220" /></a><a href="http://3.bp.blogspot.com/-MH0Co3EOHwQ/VTkZ3bS8AHI/AAAAAAAACs0/vLhZvplRZ5I/s1600/postriziny.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://3.bp.blogspot.com/-MH0Co3EOHwQ/VTkZ3bS8AHI/AAAAAAAACs0/vLhZvplRZ5I/s320/postriziny.jpg" width="220" /></a><a href="http://4.bp.blogspot.com/-W5N2xBnwMgI/VTkZ5eMB3dI/AAAAAAAACtQ/RWIaZilO__8/s1600/samba.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://4.bp.blogspot.com/-W5N2xBnwMgI/VTkZ5eMB3dI/AAAAAAAACtQ/RWIaZilO__8/s320/samba.jpg" width="220" /></a><a href="http://2.bp.blogspot.com/-QfWI4fFgrVU/VTkZ5UebWQI/AAAAAAAACtI/kmqEMwgYRqE/s1600/septej.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://2.bp.blogspot.com/-QfWI4fFgrVU/VTkZ5UebWQI/AAAAAAAACtI/kmqEMwgYRqE/s320/septej.jpg" width="220" /></a><a href="http://2.bp.blogspot.com/-WeZVsBImjLs/VTkZ5ZybHoI/AAAAAAAACtM/Cpjv3IOPP54/s1600/taken.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://2.bp.blogspot.com/-WeZVsBImjLs/VTkZ5ZybHoI/AAAAAAAACtM/Cpjv3IOPP54/s320/taken.jpg" width="220" /></a><a href="http://2.bp.blogspot.com/-rnmLG25Qh4Y/VTkZ6Q1qE5I/AAAAAAAACtY/Br0TDXfjb3I/s1600/thedeadlands.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://2.bp.blogspot.com/-rnmLG25Qh4Y/VTkZ6Q1qE5I/AAAAAAAACtY/Br0TDXfjb3I/s320/thedeadlands.jpg" width="220" /></a><br />
<br />
<br />
<i>Teď je mu ale ještě pořád čtrnáct let, a tak píše – jako Breton a Nezval – zeleným inkoustem.<br />
„Řekl jsem, že se vydám na cestu do světa, neboť toto pochmurné město mi pro nejbližší dobu nemůže nic darovat. Kdyby umřel někdo, koho bych miloval, nosil bych v knoflíkové dírce umělou černou květinu. Mohl bych chodit ulicemi, které jsou dosud průhledné, a byla by to smrt, jakou miluji. Představuji si bez hrůzy rakev, smuteční hudbu, nehraje protivná dechová kapela s pláčem, který křiví ústa. V průvodu jede klavír tažený nejkrásnějšími vraníky. Pro tento smutek bych nikam neodjížděl, byl bych šťasten, že mohu dýchati vzduch poznamenaný krásnou smrtí, a říkal bych si, že mě zanechá navždy melancholickým jako dnes. Lidé budou málokdy nešťastni, když porozumí kráse hřbitova, na němž ztrácíme nejdražší ruce, budou milovati z kulis nejvíce lepenková zábradlí podivně řezající obzor. Rakev se zavírá, házíme na hrob dvě karty: pikovou sedmičku a křížové eso...“<br />
<br />
„Obávej se, Ivánku, dne, kdy tě již nevzruší vlak!“ ocituje bez přechodu svého zamilovaného Apollinaira.<br />
<br />
Následuje několik schůzek, než dojde k tomu okamžiku:<br />
„Filip viděl stoupat Alžbětu po vysokém schodišti vily, kde bydlil. Stál u okna a venku svítilo slunce. Tu chvíli si dlouho představoval ve svých snech. Hle, přijde a pohladí mu čelo a ruce. Filip bude malý, nekonečně malý, a bude se chtít skrýti v záhybu jejího šatu...<br />
Po krátké rozmluvě se Alžběta Filipovi nabídne. Je to štěstí a veliký okamžik.“<br />
Jenže o týden později dostává Alžběta – stejně jako její předloha z masa a kostí – strohý dopis končící slovy:<br />
„Nemiluji a nebudu moci milovat žádnou ženu. To budu vždycky já, koho budu milovat nejvíce.“<br />
Toužit je totiž mnohem důležitější – a koneckonců umělecky plodnější – než dosahovat... Zvláště když dosažené se jen těžko může rovnat tomu, co nadaná fantazie uhnětla v představách.<br />
<br />
A nemysli, že tě zradím! (Jiří Orten, 30.8. 1938)<br />
V tom pokoji kde píši nyní<br />
jsem se prý kdysi narodil<br />
nevím co říkávají jiní<br />
však přenešťastný den to byl<br />
<br />
Mám naříkat anebo smát se<br />
zajíkající se duše má<br />
snili jsme spolu o veliké lásce<br />
a ona je v nás pohřbená<br />
<br />
jak my jsme pohřbeni v tom světě<br />
plném zlých snů a nemocí<br />
Veliká lásko odejděte<br />
nebo my musíme utéci<br />
<br />
---<br />
<br />
Celý svět je jeviště (Ivan Blatný, 1933)<br />
Bylo to jednou zvečera<br />
v divadle se hrála opera<br />
a sladká vůně jemných parfémů<br />
se nesla do šera...<br />
<br />
Melancholické procházky (Ivan Blatný, 1940)<br />
Kouř vlaků dívá se, jak padá krůpěj rosy<br />
na vrásky baráků a unavených čel.<br />
Tiše se otáčí, jak by se ohlížel,<br />
jak by se ohlížel a hledal ještě cosi.<br />
<br />
Pilíř národa (Ivan Blatný, 1944)<br />
Houpací křeslo, v kterém sedávali<br />
Rodiče, tety mého přítele!<br />
Rodiče, tety, bratři, všichni známí,<br />
Dřív než si pro ně přišla jejich mammy<br />
(Řekni to tiše:) Smrt.<br />
<br />
Odchod (Ivan Blatný, 1946)<br />
Jdou zvolna všední dny, úterky, čtvrtky, pátky,<br />
blíží se vánoce ořechů, chvojí, ryb.<br />
V mrznoucí zahradě zaskřípal vítr vrátky<br />
a hvízdá vesele svou píseň: Bude líp.<br />
Zapískám si ji s ním. Tu právě. Žádnou jinou.<br />
Na tebe, litanie stížností.<br />
Vítr a vločky víří nad krajinou.<br />
A mrzne do kosti.<br />
<br />
LM: Keby ste mal formulovať svoje najväčšie želanie v tejto chvíli.<br />
IB: Největší přání... Mít na oddělení americký psací stůl, jaký jsem měl v obchodě. S tím krytým předkem, kde je člověk schovanej, a mít všecko v pořádku v zásuvkách v tom stole... A mít vlastní velkou knihovnu jenom na knihy, který jsem napsal já, a vydat tolik knih, že bych zaplnil tu knihovnu, to je snad moje největší přání.<br />
LM: Keby ste si mal vybrať život ešte raz, kde by ste ho chcel žiť a ako by ste ho chcel přežiť?<br />
IB: Znovu? To je někdy těžký... protože já jsem hodně iracionální, jsem velký snílek, sním často i přes den, jenže vím, že existuje i úplně racionální pohled na vesmír a na život... Kdybych si mohl vybrat, tak bych se nenarodil. To jsem napsal i ve Starých bydlištích, snad to tam je, nemuset se narodit. Lásku k životu mám taky, to je mně upřímný taky, ale nemuset se narodit, to by nebylo k zahození. To bych si vybral, ale když už to musí být, tak s tím osudem se smířit a být šťastnej.<br />
<br />
Edensor (Ivan Blatný, 80. léta)<br />
Je skutečně pravda, neuvěřitelná pravda,<br />
co mi řekl Orten na plošině pražské tramvaje,<br />
když vyjížděla z mostu Legií<br />
a zahýbala kolem Národního divadla.<br />
Řekl mi, že jen staří lidé<br />
mohou být skutečně šťastní...</i><br />
<br />
Vlak se s trhnutím rozjel. Pokolikáté už toto píšu... mám cestování vlakem rád a nikdy nepřestanu mít. Jednou za čas se podívám do Vídně a zpět a snažím se přitom využít železného oře – jídelní vůz má magickou moc, na stole se vlní hladina točené plzně v jemných záškubech vlaku a za okny se klidní podvečer vídeňských předměstí. Dám gulášovku a hovězí nebo svíčkovou, ještě nevím. Plzní asi dnes padne více; jsou to čtyři hodiny cesty a je to 50:50, zda se stanu štamgastem až do cílové stanice. Čtvrtek lepší pátku pro návrat z rakouského centra – zítra tomu dám pár hodin a pak víkend, poslední víkend, než zmizím na dva týdny na opačnou stranu planety.<br />
<br />
Stabilizován ve všech směrech a šťasten – tak to nějak právě teď je. Nehledám nic, co nemám, netoužím po ničem, co nemohu získat, nesním o nedosažitelném a neutápím se v odžité minulosti. Jen existuju, ze dne na den, ve stereotypu, který uklidňuje a zabraňuje depresi, víkend od víkendu, dovolená od dovolené. Říkám si teď, že jednou budeme muset náš vztah nějak posunout a redefinovat, jak by řekl jeden můj blízký přítel – takhle totiž nelze žít věčně. A není to o slibech před svědky a oddávajícím, ale o tom, jestli vsadíme na kartu rozmnožení a změníme náš život nezvratitelně, zásadně a navždy.<br />
<br />
Vlak přejíždí Dunaj; hausbóty na stranách řeky a uprostřed motorový člun, za nímž přivázán na laně surfuje jinoch na vodních lyžích či prkně či něčem jiném. Slunce se schovává za mraky a krajina za okny je zelená – je jaro, duben, stromy jsou stále ještě obalené květy, zima skončila. Přemýšlím a napadá mě, že to je všechno umělá bublina, skořápka, ve které jsem se dobrovolně uzavřel, abych mohl být šťastný. Že jsem sám sebe přesvědčil, že náklady obětované příležitosti mého života jsou tak nízké, že nemá cenu o nich vůbec přemýšlet. Že žádná jiná cesta pro mě neexistuje; že budu žít tak, jak žiju, stejná práce, lidé okolo mne, Ty, žádné změny a výstřednosti, žádné hlouposti či dobrodružství. Je to vlastně jednoduché – mám až příliš mnoho, co ztratit. Takže zbývá jen jediný krok – ještě to vše spoutat hypotékou, ať už není cesty jinam, a měsíční splátka ať ve dne v noci ukazuje přikázaný směr životní jízdy, který nebude možné na příštích deset let změnit.<br />
<br />
Přečetl jsem <a href="https://www.kosmas.cz/knihy/192189/basnik/">Básníka Martina Reinera</a> – v lecčems mi připomněl Sebaldovy <a href="http://stilltalkingtomyself.blogspot.cz/2013/01/hon.html">Saturnovy prstence</a>, ale Reiner je mile přístupnější a pokornější, bez zbytečného lehce nabubřelého ega, které by mohlo opanovat jednotlivé stránky. Básník je příběh jednoho zvláštního života, podivného génia, ztracence, který nemohl žít, jak by chtěl, protože neměl sílu nebo chuť poznat, jak žít doopravdy chce. Spokojenost v kompromisu, touha neztratit to málo, co mám, klidné přežívání. Nežiju vlastně o moc jinak. Jen už dávno nic netvořím.<br />
<br />
A přečetl jsem taky <a href="https://www.kosmas.cz/knihy/195449/vzpominky-na-jednu-vesnickou-tancovacku/">Hájíčkovy povídky</a> – sebrané spisy z tohoto tisíciletí a možná i o pár let starší. Některé příběhy jsou silnější, jiné člověk hned zapomene, jak to s povídkami bývá. Klasické venkovské kulisy, lidé, vesnice, historie. Není to Rybí krev ani Selské baroko, ale i tak na vnímavého čtenáře znovu zavane duch venkovské romantiky a čestné opravdovosti. Takhle se už dávno nikde nežije, přijde mi; naše společnost je už dávno jiná. A samozřejmě, ani horší ani lepší – jen jiná.<br />
<br />
Ve Středozemním moři se dál potápějí bárky s hledači naděje a zoufalými sázkaři posledních karet. Odstoupím-li od reality všedních dní a získám-li nadhled, nemůžu se neptat, dojde-li opravdu k onomu střetu civilizací, jak nastylizoval <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Clash_of_Civilizations">Huntington</a> již v minulém století. Vše k tomu potichu směřuje, přijde mi. Je velmi obtížné najít správnou trajektorii v onom rozkladu a střetu hodnot, je těžké říci, jak to všechno vyřešit. Zrušil jsem příspěvky Člověku v tísni; získal jsem pocit, že ztratili smysl pro realitu.<br />
<br />
<a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Samba_%282014_film%29">Samba.</a> Asi nejvíce zůstane v paměti právě reálný pohled na přistěhovaleckou problematiku; z pohodlí našich vytápěných obývacích pokojů a ložnic, z života plného příspěvků sociálního státu na cokoliv, co nemáme, je najednou zřejmé a jasné, jak moc dobře se nám žije a život lehce krájí. Všichni se dobře mít nemůžou – tenhle svět takto není nastaven, takováto rovnováha neexistuje. Ale láska může vzniknout v jakýchkoliv podmínkách a vyhoření a deprese jsou průvodní rysy naší civilizace. Některé momenty jsou neuvěřitelně vtipné, z jiných naopak mrazí. Skoro bych napsal Hřebejkův film, ale to by vyznělo moc pejorativně. <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Ludovico_Einaudi">Einaudiho</a> melodické ornamenty rámují krásné scény a člověk si podvědomě přeje, aby byl konec šťastný, milý a hřejivý. Je takový?<br />
<br />
Febiofest jsem letos spíše odflákl. <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/The_Dead_Lands">Krajina smrti</a> - velmi autentické a syrové, velmi reálně působící. Tak to asi mohlo fungovat, v těch dobách daleko v minulosti, kdy boj a soupeření bylo součástí života stejně, jako východ či západ slunce. A pak znovu <a href="http://www.csfd.cz/film/387366-atlantic/">film o cestě</a> z jihu na sever - snílci; takoví občas jsme. Sedávat na útesu nad mořem, dívat se na vlny a toužit po něčem, co nemůžeme mít. Vsadit vše na jednu kartu, která asi nemůže nikdy přijít. Z příslibů a domněnek stavět jistoty a skutečnost. Bez lásky se nedá žít. Ne všechny cesty ale musí nutně dobře dopadnout...<br />
<br />
Po letech a poprvé s Tebou jsem znovu viděl <a href="http://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0eptej">Šeptej</a> – a s pořádnou dávkou nostalgie. Mám tenhle film mnohem radši, než další Ondříčkovy opusy. Nejen proto, že zde nestraší a humorem nejiskří Macháček. Střelecký ostrov na podzim je krásný a Muchowovy dvojzvuky s echem mám zaryté pod kůží. Být v pohodě a parkovat jsem už skoro zapomněl, ale teď se usmívám, vzpomínaje na devadesátá léta a začátek tisíciletí. A <a href="https://www.youtube.com/results?search_query=colorfactory&search=Search">Colorfactory</a> mám hluboko v podvědomí; pustím si je tak jednou za dva roky, ale tuhle jejich první (českou) desku mám fakt rád. V Kmotře jsem už dlouho nebyl a pohled na Roxy bez Lokálu vedle je hodně archaický. Nostalgie.<br />
<br />
<a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Liam_Neeson">Liam Neeson</a> jako <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Run_All_Night_%28film%29">záplata</a> v prázdném sobotním večeru. Poctivé, syrové, plné těch správných klišé. Když už nelze nic získat, jen ztratit, je třeba to učinit s grácií, stylově a velmi odpovědně. Po tomhle filmu mám chuť podívat se na starší Liamovy akční opusy, které jsem ještě neviděl.<br />
<br />
Blíží se hranice s Bohemií; po nich Břeclav, Brno, Třebová. Slunce už je nízko a stíny se prodlužují. Venku je příjemně a za okny v prázdném jídelním oddílu též. Jsem jediný host, štamgast; čekám na gulášovku a pak se asi rozhodnu pro hovězí. Ještě pár plzní, než na mě sedne melancholická a já se začnu propadat do moře sebelítosti a krasosmutnění. Ale to teď ještě ne, až za chvíli, až slunce zapadne a vlak se bude proplétat kopci před Třebovou. Jsem šťastný, svobodný, spokojený. Mám vše, co jsem kdy chtěl. Život v rovnováze. Po tolika letech...<br />
<br />
<i>Pocit provinilosti z probuzení, ten úděl mnoha mých rán. A představa sebe sama v odrazu zrcadla, jak asi vypadám, oči nečisté od včerejšího alkoholu a pod nimi zarudlé rýhy. Stále jsem jen ležel a nehýbal se a naslouchal. Po delší době sprchování ustalo. A najednou ticho, takové ticho, které nejvíc svádí k představám a nejvíc dává hádanky. Zaklaply dveře a znovu kroky na chodbě, ale zněly mi už jinak, tak nějak čistěji nebo lehčeji, proměněné. Jako by z koupelny vyšel někdo jiný, než kdo do ní vstupoval. Po chvíli jsem uslyšel zvuky z kuchyně, vzdálené cinkání nádob a zase vodu z kohoutku.<br />
<br />
Mátový čaj. Trochu hloupý pocit, třásly se mi ruce, když jsem si bral chleba a máslo z talířku. Eva zapíjela čajem suchý rohlík. Sedla si hned vedle mě přes rok stolu, trochu jsme se navzájem dotýkali lokty, voněla mýdlem nebo nějakou pěnou do koupele, tak nádherně čistá. Přepadl mě náhle strach, že budeme teď oba mlčet, a jak z toho ven. Hlavou se mi neuspořádaně honily myšlenky, samé hlouposti, jestli má den končit nocí, nebo ránem, jestli tohle ráno je konec včerejška, nebo začátek dneška. Nevěděl jsem, co s tím, a modlil jsem se k Eviným rtům, aby už konečně něco řekla.<br />
<br />
Libuna za sebou zavřela plechová vrata, ráno se pomalu trhalo z oblohy a únava ležela ve svalech a v kůži a ve slovech, co scházela doříct.<br />
„Až budeš mít náladu, tak se zase někdy stav, Libuš, přivez jsem z Prahy ňákou novou muziku, desky a kazety.“<br />
Rozloučili jsme se a já jsem se vrátil zpátky po silnici, naše chalupa byla tichá, opatrně jako zloděj jsem vstoupil do svého pokoje a zavřel za sebou dveře. V okně plavalo světlounké časné ráno, ozývali se ptáci ze zahrady. Lehl jsem si na bílé povlečenou postel a v hlavě mi bušila krev, věděl jsem, že nebudu moct usnout. A jestli přece jen usnu, tak budu ve snu tancovat a bude hrát muzika, kolem stolu budou sedět hrozně povědomí, ale přesto jakoby cizí lidí, jeden přes druhého budou povídat a já budu jen sedět a poslouchat, ale stejně se nic nedozvím a nikdo mi nepoví, jak mám žít.<br />
<br />
Paní Kűhlmayer se podívá se soustředěným výrazem na Terezu.<br />
„Víš, co je podle mě mládí?“ chvíli jen mlčí, jako by čekala na odpověď. „Mládí je přece pomyšlení, že všechno to nejkrásnější teprve bude.“</i><br />
<br />
<span style="color: #ffe599;">NP Nothing. Jen vlak tiše vrní...</span></div>Unknownnoreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-9782500.post-5798830357417195452015-03-21T16:02:00.001+01:002015-03-21T16:17:09.788+01:00Hážeš kytky do vody<div dir="ltr" style="text-align: left;" trbidi="on"><a href="http://3.bp.blogspot.com/-XDOm0PwVWBE/VQ17ZQulUaI/AAAAAAAACDA/cBELxdUdKe0/s1600/3_c%C5%93urs.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://3.bp.blogspot.com/-XDOm0PwVWBE/VQ17ZQulUaI/AAAAAAAACDA/cBELxdUdKe0/s320/3_c%C5%93urs.jpg" width="230"/></a><a href="http://1.bp.blogspot.com/-OBoUAUfb9ns/VQ17ZktjqXI/AAAAAAAACC8/5R37FTMM6Pc/s1600/10000km.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://1.bp.blogspot.com/-OBoUAUfb9ns/VQ17ZktjqXI/AAAAAAAACC8/5R37FTMM6Pc/s320/10000km.jpg" width="230"/></a><a href="http://4.bp.blogspot.com/-2xUrR_gN8ug/VQ17ZBJZBzI/AAAAAAAACDE/sHdNpJqkYYE/s1600/a-separation.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://4.bp.blogspot.com/-2xUrR_gN8ug/VQ17ZBJZBzI/AAAAAAAACDE/sHdNpJqkYYE/s320/a-separation.jpg" width="230"/></a><a href="http://1.bp.blogspot.com/-OA7wHIRKTkw/VQ17aVacrXI/AAAAAAAACEA/Cr-14BOAhmk/s1600/americansniper.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://1.bp.blogspot.com/-OA7wHIRKTkw/VQ17aVacrXI/AAAAAAAACEA/Cr-14BOAhmk/s320/americansniper.jpg" width="230"/></a><a href="http://2.bp.blogspot.com/-LZJIXvmLgCs/VQ17ag2yaUI/AAAAAAAACDI/Vm_xmhx6GEg/s1600/brokencirclebreakdown.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://2.bp.blogspot.com/-LZJIXvmLgCs/VQ17ag2yaUI/AAAAAAAACDI/Vm_xmhx6GEg/s320/brokencirclebreakdown.jpg" width="230"/></a><a href="http://4.bp.blogspot.com/-6T7OaId1i3A/VQ17bFdez6I/AAAAAAAACDM/L-gWknjm6ic/s1600/das-finstere-tal-(2014).jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://4.bp.blogspot.com/-6T7OaId1i3A/VQ17bFdez6I/AAAAAAAACDM/L-gWknjm6ic/s320/das-finstere-tal-(2014).jpg" width="230"/></a><a href="http://1.bp.blogspot.com/-OomQFmrGnTI/VQ17cG7Ug_I/AAAAAAAACDc/V0SKS3KaDG0/s1600/groundhogday.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://1.bp.blogspot.com/-OomQFmrGnTI/VQ17cG7Ug_I/AAAAAAAACDc/V0SKS3KaDG0/s320/groundhogday.jpg" width="230"/></a><a href="http://1.bp.blogspot.com/-b9skeN4fk8U/VQ17c56xFKI/AAAAAAAACDo/tXH7kYAwvRk/s1600/outofnature.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://1.bp.blogspot.com/-b9skeN4fk8U/VQ17c56xFKI/AAAAAAAACDo/tXH7kYAwvRk/s320/outofnature.jpg" width="230"/></a><a href="http://3.bp.blogspot.com/-KkoNBErKzvY/VQ17d6Hm84I/AAAAAAAACDw/rOgVYsSx0vg/s1600/pokojskalynn.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://3.bp.blogspot.com/-KkoNBErKzvY/VQ17d6Hm84I/AAAAAAAACDw/rOgVYsSx0vg/s320/pokojskalynn.jpg" width="230"/></a><a href="http://3.bp.blogspot.com/-JyXq5NMat3M/VQ17ggkUyOI/AAAAAAAACEY/-ZJjxEndSvM/s1600/silsmaria.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://3.bp.blogspot.com/-JyXq5NMat3M/VQ17ggkUyOI/AAAAAAAACEY/-ZJjxEndSvM/s320/silsmaria.jpg" width="230"/></a><a href="http://3.bp.blogspot.com/-mTPI86ynpOc/VQ17f8Rue8I/AAAAAAAACEM/Q1OSD8Khw1E/s1600/whiplash.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://3.bp.blogspot.com/-mTPI86ynpOc/VQ17f8Rue8I/AAAAAAAACEM/Q1OSD8Khw1E/s320/whiplash.jpg" width="230"/></a><a href="http://2.bp.blogspot.com/-uiXXwQsy3Fs/VQ17g1nx-0I/AAAAAAAACEU/OKXm0QjZRIk/s1600/wild.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://2.bp.blogspot.com/-uiXXwQsy3Fs/VQ17g1nx-0I/AAAAAAAACEU/OKXm0QjZRIk/s320/wild.jpg" width="230"/></a><br />
<br />
<i>Jako každý inteligentní člověk mám sklony k neurotismu, hypochondrii a jiným preciznostem.<br />
<br />
Sedím jak Lajka ve vesmírném modulu těsně před tím, než toho důvěřivého psíka dobří lidé navždy vystřelili do mrazivých hlubin kosmu. Jsem na tom hůř, dámy a pánové, já dobře vím, co přijde, nevěřím nikomu, nikdy už nebudu.<br />
Můj dobrý přítel je spisovatel, jenže se mu hnusí příběhy. Díky němu jsem pochopil, co to je tréma. Tréma je hrůza z příběhu vlastního života.<br />
<br />
Sylvie nemyslela na gravitaci, ale na parfém, který jí v letištní hale koupil Martin jako malé překvapení. Vůně byla mohutná a těžká. Ležela Sylvii na ramenou jako trám z nějakého cizokrajného dřeva. Jako zdřevěnělá Martinova paže, z jejíhož křečovitého objetí se už nevyvlékne. Cítila dítě, které jí přes tenkou břišní stěnu kopalo do dlaně, čichala parfém, pozorovala okolí, čekala. Čekala dítě. Tím dítětem ji Martin přišpendlil do svého života jako nějaký exotický hmyz. Před půl rokem byla Sylvie rozhodnutá, že Martina opustí, chystala se na to každý den, už to skoro vyslovila, ale pak po jedné obzvlášť smutné hádce, která skončila stejně smutným milováním, zjistila, že je těhotná. Rezignovaně si navlékla prsten, který jí Martin nabídl, a z posledních sil se přesvědčila, že má toho muže vlastně ráda.<br />
...<br />
Martin do Sylvie, která se před ním tyčila jako mrazivá stěna Mount Everestu, zasekl cepín jejich dítěte a vší silou jej svíral v slábnoucích dlaních.<br />
Je tohle láska? Ptala se Sylvie často.<br />
Ano, takhle nějak vypadá láska, odpovídala si. Martin Sylvii miloval každým centimetrem svého těla: choval se jako idiot, jako mladý Werther, byl by pro ni udělal cokoliv.<br />
Martin se vrátil pod slunečník, políbil ji na tvář a posadil se do písku. Vzal do svých dlaní její ruku a začal ji hladit. Usmál se, ale Sylvie zůstala chladná.<br />
„Nech mě,“ řekla nepřítomně a ruku vyprostila.<br />
Martin rozpačitě sklopil oči.<br />
Večer začal od moře foukat vítr, na kůži posledních opozdilců zvedl hroty husí kůže a zabalené v ručnících je vyhnal z pláže. Sylvie stála na terase a poslouchala zlověstný hukot vln.<br />
V noci okenní skla drnčela deštěm a ona si všimla, že Martin je vzhůru a dívá se do tmy. Zavřela oči a dál předstírala, že spí.<br />
<br />
Anno, tvé oči to vidí, vášeň dávno neexistuje, jen návody na ni, smutné návody, které nás občas vzruší, smutná videa, kde kulturista podle scénáře znásilňuje anorektičku. Erotické stránky, kde je žal rozdělen do dvaceti kategorií podle různých praktik, starých tak, že je člověku do pláče. A když pak někoho potkáš, když potkáš muže, se kterým by to mohlo za něco stát, který se ti líbí, hned se jak svlékneš, jako by se rozsvítilo rudé světlo v laboratoři I. P. Pavlova, jako by někdo práskl klapkou a zařval akce! Vidíš, jak se polekaní muži s oroseným čelem pokoušejí vpravit do některé z dvaceti kategorií, jak kolem tebe poskakují a cvičí podle scénáře, a nakonec, když leží, strojeně oddechují a předstírají, jak v nich dohasíná slast, se jako malí polekaní chlapci oklikami ptají, jestli se divadlo povedlo, jestli byli dobří ve svých rolích, a tobě se v koutcích očí sbírají slzy. Mlčíš a muži se stahují do svých ulit a sami sebe uvnitř hladí, utěšují se a zadělávají v sobě na ještě hysteričtější akrobatickou show, ještě šílenější hru na divokost a vášeň.<br />
<br />
To byla zlá doba. Černá doba růstu. Když ti bylo čtrnáct, začala ses líbat a jinak dotýkat s chlapci, protože se to jaksi muselo. Dospívající lidé jsou jako stroje. Celé dny dělají to, co si myslí, že se dělat má, a dost se v tom natrápí. Všechny ty předem připravené rebelie, pozice a pózy. Ty strašlivé večery prvních polibků, kdy se k době dva náctiletí lunatici naklánějí jako svázaní ve svěracích kazajkách a dýchají a tmí se jim před očima a trnou, jestli se všechno odehrává podle manuálu líbání.<br />
<br />
Večer pokročil, stála jsi u baru se zakloněnou hlavou a polykala vodku. Mluvila jsi s Ondřejem o etických problémech drůbežích velkochovů, o Xenakisovi, o józe, pornografii a kompostování. Rozuměli jste si naprosto ve všem. Kolem tančil dav. Podobné večírky byly tenkrát v módě – bylo narváno k prasknutí. Do rytmu tu podupávala spousta kostnatých srnčích chlapců v úzkých kalhotách a obrovských brýlích. Někteří měli plnovousy – poslední hit, pečlivě předžvýkaný a natrávený v Berlíně a jiných velkoměstech. Bylo velmi žádoucí vypadat ve dvaceti staře a použitě. Vůbec tady tančila spousta nefalšovaných mladých lidí. Na mobilních telefonech psali krátké textové zprávy na facebook o tom, že právě tančí. Všichni ti designéři vlastního ega. Brusiči diamantových avatarů na sociálních sítích.<br />
<br />
Auto uhánělo rovnou večerní krajinou, protrhané mraky nad polem, kapky na čelním skle. Minul několik vesnic, objevily se první zlé sny: příměstské satelity, paranormální úkazy, které na mapách a katastrálních plánech vypadaly jako zhoubná nemoc. Monokulturní čtvrti, v nichž se kolektivně kazí touha po rodinném životě. Do nichž zubatí, solárními panely opálení netvoři z plakátů developerských společností nalákaly celé regimenty důvěřivých úředníčků, kterým hypotéka vyžrala rozum z hlavy a oni – otroci toho se drolícího se betonu, těch hroutících se novostaveb – nakonec beztak skončí v kyselou maltou páchnoucích sklepích jako hrušky visící na vlastních kravatách.</i><br />
<br />
Je první jarní den; dle kalendáře i reality. Alespoň tady v Praze, pár prvních dopoledních hodin, než mraky po obědě začaly opanovat oblohu a teploměr přestal vykazovat dvouciferně kladnou anomálii. Byl jsem běhat a pak venku, na jídle a pár pivech – a teď jsem zpět doma, hraje Pat Metheny, <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Travels_%28Pat_Metheny_Group_album%29">deska z 1982</a> – při sledování <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Wild_%28film%29">Divočiny</a> jsem objevil tuhle <a href="https://www.youtube.com/watch?v=N6I02UdoT6w">krásnou skladbu</a>, tak ji sjíždím ve všech možných provedeních.<br />
<br />
<iframe allowfullscreen="" frameborder="0" height="315" src="https://www.youtube.com/embed/N6I02UdoT6w" width="560"></iframe><br />
<br />
Příjemné sobotní odpoledne – dávám červené, pak asi čaj, pak možná zase víno – nic se nechce dělat, doháním resty, provádím mentální jarní úklid. Večer pivní speciály, večer s Tebou, víkend se přelomí do své smutnější poloviny; nic zásadního to ale nebude znamenat, nic se nebude dít. Žádné deprese, žádné smutky, žádné výčitky. Jen metronom života bude i nadále tikat tím samým tempem, neustále stejně, bez zastavení a přestávky, stále dál, dopředu, směrem k tomu, o čem ještě nevíme, že přijde.<br />
<br />
Nemohl jsem se nevrátit k <a href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Marek_%C5%A0indelka">Marku Šindelkovi</a>; jeho <a href="http://stilltalkingtomyself.blogspot.cz/2012/01/dane-street.html">povídkový soubor</a> mě před pár lety uhranul, a tak jsem chtěl další porci. Je možná méně vyrovnaná, ale o to více jsou některé pasáže přesnější, jasnější, nás vystihující. Ty naše hry, předstírání, slabosti; dobrovolné volby kompromisů, touha nic neztratit, o nic nepřijít, a někdy možná ještě něco získat.<br />
<br />
A další <a href="http://www.kosmas.cz/knihy/151368/pravidla-smesneho-chovani/">Hakl</a>; jeden z těch starších. Mám ho tak nějak rád – jak kreslí obrazy ztracených osudů a předurčených životních ztroskotanců, kteří jsou vlastně normální, nejnormálnější a nejopravdovější – protože nic nepředstírají, žijí sami sebou, žijí pro sebe, své životy, nic neobětovávají, nic neztrácejí, nic nemají. Nic. Osvobozeni od všeho, nic nevlastní. Tak moc mě láká takhle žít – jednou třeba překročím ten most a začnu žít ze ztrát, ne ze získávání... Tak moc to nechci - a tak moc to nelze vyloučit...<br />
<br />
<a href="https://en.wikipedia.org/wiki/Mark_Lanegan">Mark Lanegan</a> podruhé byl stejně charismatický, jako <a href="http://stilltalkingtomyself.blogspot.cz/2012/05/acores.html">tenkrát</a>, ale snad to bylo místem, kde jsme byli, nebo nazvučením – tak dobré jako poprvé to nebylo. I když, <a href="https://www.youtube.com/watch?v=bzVtVoz2wfw">Grey Goes Black</a>... ta je dobrá vždy, má grády, zvedne ze židle, a povedlo se jí to i tentokrát. <a href="https://en.wikipedia.org/wiki/Warpaint_%28band%29">Warpaint</a> hráli tak, jak jsem čekal – přesně, neartistně, s lehkou show, s invencí – jsem rád, že jsem je viděl. Mám jejich desky rád; je to něco jiného v krajinách opakování a maskulinní dominance. Ale <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Yann_Tiersen">Yann Tiersen</a> byl nejlepší – a asi překvapivě, protože všichni čekali kytarovou dominanci, a on namísto toho prokládal kytary pianem, houslemi a čímkoliv dalším, co bylo na podiu, a časově se pohyboval mezi všemi svými deskami, které mám rád všechny, těžko vybírat nejlepší.<br />
<br />
<iframe allowfullscreen="" frameborder="0" height="315" src="https://www.youtube.com/embed/T0TrnA_cJr4" width="560"></iframe><br />
<br />
Viděl jsem <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Whiplash_%282014_film%29">Whiplash</a>. Motivační sonda naruby, příručka pro manažery. I takto lze ten film brát. Fascinace hudbou a tempem. Touha po dokonalosti. Chtíč uspět, prosadit se za každou cenu, nezůstat v rybníku většinové průměrnosti. Nenechat si nic líbit. A nakonec se odevzdat své největší vášni.<br />
<br />
Ale nejvíc mě rozsekal <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/The_Broken_Circle_Breakdown">Broken Circle Breakdown</a>. Nejsem fanda bluegrass, ale mám rád lidi, kteří se nebojí žít. Žil jsem s nimi ten příběh, a přestože se nikdy nenechám tetovat, tak po tomhle filmu jsem tomu byl nejblíže. Bylo to ve <a href="http://www.fullmoonmagazine.cz/">Full Moonu</a>, kde jsem o tomhle filmu četl a poznamenal si nutnost jeho shlédnutí – a bylo to neuvěřitelně silné, podmanivé, krásné. Byla to láska. Nic jiného to být nemohlo. Ty poslední scény, poslední tetování...<br />
<br />
<iframe width="560" height="315" src="https://www.youtube.com/embed/JrBgSZIQAz0" frameborder="0" allowfullscreen></iframe><br />
<br />
V <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Clouds_of_Sils_Maria">Sils Maria</a> jsem žil příběh, který se rozmotával a zamotával zároveň. Zneklidňující, mnohovrstevnaté. To podstatné se odehrává mimo vyřčené věty a je na nás, abychom interpretovali. Když Valentine ráno spí jen v titěrných kalhotkách po těžké noci, dusno divadelní hry a její náboj je najednou velmi hmatatelný. Nikdo nechce zestárnout a mít vše pod kontrolou činí život jednodušším. Ne nutně však šťastnějším...<br />
<br />
<a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Three_Hearts_%28film%29">Tři srdce</a>. Svěrací kazajka nevyhnutelného a krutého osudu; vášeň, co může spálit vše; kompromisy, které by nemusely bolet, ale bolí. Zakázané ovoce nejvíce chutná, zvlášť když není spoutáno rozumem.<br />
<br />
<a href="http://en.wikipedia.org/wiki/The_Dark_Valley">Alpský western</a>; dnes už je možné míchat cokoliv. Je v tom trochu <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Sergio_Corbucci">Sergia Corbucciho</a> a trochu všech dalších westernových bardů. Alpy jsou na podzim s prvním sněhem krásné a vše se schyluje k nevyhnutelnému střetu. Přímočaré, stylové, lehce Tarantinovské, velmi žánrové. A taky John Woo v tom je. Není to western století, ale charisma má. Některé věci nelze zapomenout a všechno má svůj čas; i v horském alpském údolí.<br />
<br />
A dva filmy o putování. Mám sever rád a chodit v tundře v barvách přicházejícího podzimu je krásná kratochvíle. A vím, že to je příležitost vše promyslet, uchopit, probrat, uležet, nechat odeznít. To pravé přetrvá, to zbytečné ztratí svou naléhavost. A tak jsem chápal a <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Out_of_Nature">věřil mu</a> – i když trochu bláznil. V horách se kalhoty tak často nestahují – a vlastně, to ani v nížinách...<br />
<br />
A <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Wild_%28film%29">Divočina</a>. Někomu, kdo hodně chodí – patří mezi takové – se ten film nemůže nelíbit. Ty scény jsou tak známé, tak pochopitelné; nebylo málo momentů, kdy jsem si říkal, že kdysi jsem taky udělal podobnou hloupost. Příliš těžký batoh, příliš mnoho věcí, malé boty, málo vody... to se stává, tak to bývá. Bylo to hodně opravdové a skutečné. A velmi přitažlivé pro snílky a dobrodružné povahy. Vlastně nakonec ve mně zůstává hlavně ta touha – taky si ten trail někdy dát. Pár měsíců... najdu je někdy?<br />
<br />
No a tak tu jsme. Nějak se dáváme dohromady. Snažíme se. Nějak se mi asi podařilo vysvětlit, že s Tvojí negací nemohu žít – že je jako mor, který ničí mě i Tebe. A já se snažím – věnovat, dávat, milovat se, být blízko. Nakonec z toho tu lásku uděláme, říkám vždycky, a už i Ty se směješ. Blázni, blázni do života, ale jinak než <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/On_the_Road">Kerouac</a>, chceme jen být šťastní, milovaní, s pozorností, s chápaním a souzněním – a já s porcí svobody a možností být sám, a Ty s touhou po fyzické blízkosti a rozmazlováním pozornostmi. Tak dopíšu, dám si možná ještě jednu sklenku červeného – Rioja – , kterou jsem včera po Febiofestu ukořistil v Tescu, a pak asi půjdu trápit se s klaviaturou, <a href="https://www.youtube.com/watch?v=wOelvknXyKI">tenhle song</a>, jenom jeden song, jeden, poslední, nejlepší, jediný – ten bych chtěl umět hrát, opravdu, cele, bez chyb, dostat ze sebe to nejlepší, v tom průměru talentu na vše, co dělám, bych chtěl aspoň jednou překonat bariéru přičinlivého opakování, a naučit se to, něco přidat, něco víc, udělat z toho svoji píseň, svůj song, mé já...<br />
<br />
<i>Doktor z dálky přikyvuje. S uspokojením kvituje, jak se na té židli kymácím. Zdá se mu, že se vyznávám z čehosi hlubinného. Že pozdě, ale přece nacházím cestu ke svému stvořiteli.<br />
„Vyhřezlý motory, pokroucený plechy, nejty vysypaný do písku,“ špitám do otcova odpojeného sluchovodu.<br />
„Trubky, hadice, odpadaný krytky, zkroucený žebra, všecko zarostlý krušinou, posraný vod racků, víš. Úplně cejtim ty zpuchřelý pneumatiky, vyteklej volej, ten do křídel zadřenej nebeskej prach. Tenhle tejden se specializuju na vraky izraelskejch Kurnassů. V Berševě jich hnijou desítky, mezi nima eště předloni žárlivě utajovanej přízrak RF-4ES Peace Jack. Před čtrnácti dny mě zase braly MiGy-15 až 19, sprostý, křivě snejtovaný brachratý roury. S tou nesmlouvavou nasávací hubou vepředu, rozumíš.“<br />
„Možná je divný, že se zabejvám takovejma kravinama,“ říkám. „Mě zkrátka fascinuje ten bezdůvodně prudkej optimizmus a traumata dvacátýho století, střídání jatek s rajskejma zahradama kvetoucích ekonomik. Plynulej přerod bezstarostnýho vejletu v pochod smrti. Zajímá mě pravá podoba těch chvil. Sbírám fotky, no. Jsem spotter. Vášeň můžeš vrazit, do čeho chceš. A nemusí to bejt nic vznešenýho. Naopak, čím stupidnější podnět, t<span style="background-color: black;"></span>ím silnější rezonance.“<br />
<br />
Tatík jemňounce pochrochtává. Držím ho za ruku. Někde tu visí cedule, že se návštěvy žádají, aby se nedotýkaly pacientů. Puchvaldek to naopak propaguje, tak se v tom vyznej.<br />
„Možná si říkáš, že jsem se za těch padesát let nikam neposunul,“ šeptám. „Ale neni to tak – vidím věci z úplně novýho, mnohem zajímavějšího úhlu. Přinejmenším se dozvídám, že tenhle svět není jedinej, že světů je spousta. Dokonce i na stejným místě ve stejným čase se jich vyskytuje několik. Fakt je, že praktickej výstup je nulovej, nikoho to nezajímá. Známý jsou plný svejch vlastních objevů. A muj synek, tvuj vnuk? Ten trajdá po Evropě a vydírá pomocí rozštěpěnýho ega, který má po mně, starší bohatý ženský. Stal se z něj euro-gigolo. Ozve se jednou za rok. Sere na mě, jako já sral na tebe.“</i><br />
<br />
<a href="https://www.youtube.com/watch?v=N6I02UdoT6w"><span style="color: #ffe599;">NP - Pat Metheny Group - Are You Going With Me? (1982 - Travels)</span></a></div>Unknownnoreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-9782500.post-26984271605968917562015-01-31T16:04:00.000+01:002015-01-31T22:22:16.035+01:00Potichu<div dir="ltr" style="text-align: left;" trbidi="on"><a href="http://4.bp.blogspot.com/-ndw8VENJtWw/VMznuEV3eOI/AAAAAAAAB_Y/sesSLPwqZ7s/s1600/akumulator.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://4.bp.blogspot.com/-ndw8VENJtWw/VMznuEV3eOI/AAAAAAAAB_Y/sesSLPwqZ7s/s320/akumulator.jpg" /></a><a href="http://4.bp.blogspot.com/-eLo9X15tLPg/VMznueT8aAI/AAAAAAAAB_c/7ky6CaLsPQg/s1600/blackhat.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://4.bp.blogspot.com/-eLo9X15tLPg/VMznueT8aAI/AAAAAAAAB_c/7ky6CaLsPQg/s320/blackhat.jpg" /></a><a href="http://3.bp.blogspot.com/-DaHdsG0QSGQ/VMznwKl6LtI/AAAAAAAAB_o/SfroD8tOZ6E/s1600/gonegirl.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://3.bp.blogspot.com/-DaHdsG0QSGQ/VMznwKl6LtI/AAAAAAAAB_o/SfroD8tOZ6E/s320/gonegirl.jpg" /></a><a href="http://1.bp.blogspot.com/-RSp5RFveVZw/VMzn1bPcKkI/AAAAAAAAB_w/QW41pvONwG0/s1600/hameoo.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://1.bp.blogspot.com/-RSp5RFveVZw/VMzn1bPcKkI/AAAAAAAAB_w/QW41pvONwG0/s320/hameoo.jpg" /></a><a href="http://2.bp.blogspot.com/-zC04cNQHBNI/VMzn15FACWI/AAAAAAAAB_4/rD3iwRHyFOg/s1600/hundredfootjourney.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://2.bp.blogspot.com/-zC04cNQHBNI/VMzn15FACWI/AAAAAAAAB_4/rD3iwRHyFOg/s320/hundredfootjourney.jpg" /></a><a href="http://1.bp.blogspot.com/-5Ou3Hg-SGas/VMzn2cWMFyI/AAAAAAAAB_8/L18THuh1qk8/s1600/interstellar.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://1.bp.blogspot.com/-5Ou3Hg-SGas/VMzn2cWMFyI/AAAAAAAAB_8/L18THuh1qk8/s320/interstellar.jpg" /></a><a href="http://1.bp.blogspot.com/-SoLC7MoJrXw/VMzn2uO6MkI/AAAAAAAACAA/3a1rS-Ogecw/s1600/l%2BOrigins.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://1.bp.blogspot.com/-SoLC7MoJrXw/VMzn2uO6MkI/AAAAAAAACAA/3a1rS-Ogecw/s320/l%2BOrigins.jpg" /></a><a href="http://4.bp.blogspot.com/-8bSe6luPgwU/VMzn1mX2CxI/AAAAAAAAB_0/p_ODMcZlDXQ/s1600/Leviathan.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://4.bp.blogspot.com/-8bSe6luPgwU/VMzn1mX2CxI/AAAAAAAAB_0/p_ODMcZlDXQ/s320/Leviathan.jpg" /></a><a href="http://4.bp.blogspot.com/-sJbfuX5Gq8k/VMzn3JD89CI/AAAAAAAACAI/re7BNnWT3Jw/s1600/notearsforthedead.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://4.bp.blogspot.com/-sJbfuX5Gq8k/VMzn3JD89CI/AAAAAAAACAI/re7BNnWT3Jw/s320/notearsforthedead.jpg" /></a><a href="http://1.bp.blogspot.com/-gMIgTObPWao/VMzn3jepWaI/AAAAAAAACAQ/LlRBF8FfCiw/s1600/railwayman.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://1.bp.blogspot.com/-gMIgTObPWao/VMzn3jepWaI/AAAAAAAACAQ/LlRBF8FfCiw/s320/railwayman.jpg" /></a><a href="http://4.bp.blogspot.com/-8mhaW9pRBO8/VMzn3iht8NI/AAAAAAAACAM/NccX7QTHO14/s1600/samanocitmou.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://4.bp.blogspot.com/-8mhaW9pRBO8/VMzn3iht8NI/AAAAAAAACAM/NccX7QTHO14/s320/samanocitmou.jpg" /></a><a href="http://1.bp.blogspot.com/-szxE9gX0fMc/VMzn4GIZyJI/AAAAAAAACAU/KPeZ8WktcWI/s1600/stvincet.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://1.bp.blogspot.com/-szxE9gX0fMc/VMzn4GIZyJI/AAAAAAAACAU/KPeZ8WktcWI/s320/stvincet.jpg" /></a><br />
<br />
<br />
<i>Klára měla na sobě tričko s britskou vlajkou a seprané džíny. Byla bez podprsenky. Vysoká a hubená, z dálky spíš kluk než holka. A hlavně byla úplně dohola. Možná i tohle na ní Petra bavilo. Vzrušovalo. Určitě.<br />
„Máš hrozně hezký oči.“<br />
„Hezký?“<br />
„Takový jako... modrý. Se mi zdá.“<br />
„To jsem nevěděla. Malmö, seznam se, pan Všímavý,“ podrbala svého psa.<br />
„Petr.“<br />
„Klára... Tak jaký mám teda oči?“<br />
„Takový jako šukací.“<br />
„Trochu hustý, ne?“<br />
„Trochu upřímný.“<br />
„Jdeš na to nějak ostře.“<br />
„To já ne.“<br />
„A kdo teda?“<br />
„Ty.“<br />
„Hele, já si právě kvůli jednomu takovýmu oholila vlasy. Taky mi furt říkal, jak krásný mám oči. Tak klid, jo? Zařaď zpátečku.“<br />
„Jasně... Ty oči vlastně zas tak krásný nejsou.“<br />
„Ty ses hajzl.“<br />
„Hm...“<br />
„Blbečku.“<br />
<br />
Kouřili, jedli na odpočívadlech, milovali se na sklopených sedačkách volva a Malmö se na ně dívala.<br />
„Chci si s tebou povídat. Chci o tobě vědět úplně všechno,“ řekla mu hned na autobánu do Drážďan. „Chci, abys mi šedesát tisíc hodin jenom vyprávěl.“<br />
„Umřeš nudou.“<br />
„Clověk musí na něco umřít.“<br />
„Mám za sebou jen nudnej českej život. A před sebou nejspíš taky.“<br />
„V Čechách ani jinej žít nemůžeš.“<br />
„Možná, že to tak je vždycky.“<br />
„Vždycky?“<br />
„No, že máš pocit, že skutečnej život je jinde než v tom tvým vlastním životě, kterej ti přijde nudnej a prázdnej. Přitom někomu jinýmu přijde úžasně napínavej.“<br />
<br />
Egon krčil obočí a holky odvedle se na něj usmály.<br />
„Určitě budou dole vyholený. To mě bere.“ Egon se dlouze nadechl a pokračoval: „U holek existuje něco jako hranice dospělosti. Ty nad pětatřicet se holí jen trochu, takový mišmaš. Holky pod pětatřicet naopak hodně, většinou si tam nechaj čárku, trojúhelník nebo jiný geometrický prvky. A když je holka vyholená kompletně, je to zcela user friendly, jestli rozumíš, co tím chci říct.“<br />
„Myslím, že jo.“<br />
„Zarostlý holky jsou prostě písíčka a ty vyholený apple, chápeš? User friendly. Apple jde po logice věci, proto je Mac čím dál oblíbenější. A holky, co se holej, to věděj. Ty nejkrásnější holky jsou hladký jablíčka. Chlupatý broskve jsou over.“<br />
„Ty ses vážně debil.“<br />
„Jsem realista a ne nějakej nadrženej romantik. Nejsem Emil Holub, abych se prosekával deštným pralesem k pramenům Amazonky.“<br />
<br />
Přitulí se k Petrovi.<br />
„Přes den nemůžeš město vůbec slyšet. Jediná chvíle, kdy slyšíš, jaký město doopravdy je, přijde nad ránem. Nikdy jindy není úplně potichu jako právě teď.“<br />
Město bylo neskutečně tiché. Slyšet byl jen vítr, který od Severního moře přinášel podzim.<br />
„A co si dělala, než si začala hledat něco novýho?“<br />
„Cestovala. A ty?“<br />
„Taky. Hlavně po Praze. Tramvajema a tak.“<br />
„Chce se mi spát, trochu...“<br />
„Tak spi.“<br />
„Dobrou.“<br />
Zavřela oči. Přitiskl ji k sobě. Hezky voněla. Slyšel, jak oddechuje. Díval se na spící město a představoval si, jaké by to bylo, probudit se vedle ní ráno v posteli.</i><br />
<br />
Ospalé vesnice a malá města v krajině před Kolínem. Ranní světlo posledního lednového dne nasvěcuje unavené ostrůvky listnatých stromů, které tiše a spořádaně čekají, až je někdo za pár týdnů jarně probudí. Poslouchám soundtrack z Heat; nedávno jsme si ten film znovu pustili. Je stejně dobrý, jako byl tenkrát před lety – a hudba mi přijde ještě o něco lepší, než jsem si ji pamatoval. Elliot Goldenthal a Terje Rypdal. Tenkrát jsem stáhl Rypdalovu kompletní diskografii, abych ji, jak už to bývá, nikdy nedoposlouchal. Půl jedenácté dopoledne. Někde mezi snídání a domácím obědem, k němuž směřuji.<br />
<br />
Něco se změnilo. Před pár týdny, před pár měsíci; nevím, kdy přesně. Dřív jsem býval na Vysočině doma – teď už jsem jen návštěvník. Dříve jsem utíkal z Prahy, protože o víkendech jsem se v ní dusil a nemohl dýchat. Náklady obětovaného času mi přišly až příliš vysoké. Probudit se v Praze v sobotu ráno – je snad něco horšího? To jsem si vždycky říkal a tak to vždy cítil. Jenže teď je to jiné. Něco se změnilo – Země se možná začala otáčet opačným směrem a já začal mít Prahu rád. Sobotní rána i odpoledne. To samé v neděli. Asi jsem až příliš cestoval poslední měsíce. Příliš moc. Teď se zastavuju, zpomaluju, hledám klid. Nikam neutíkám, cesta přestala být cíl. Kolín – zastávka. Za chvíli kolínský most přes Labe a zdymadlo. Ten pohled... stokrát jsem ho viděl. Tolikrát jsem tu byl. Za skly brzdícího nebo rozjíždějícího se vlaku; nikdy jsem ale na tom nábřeží nestál. Tak blízko i tak daleko.<br />
<br />
Přečetl jsem <a href="https://en.wikipedia.org/wiki/1Q84">dalšího Murakamiho</a>; bylo to možné jen proto, že jsem darem dostal hodiny v letadle mezi kontinenty a tiché večery v socialistickém království, kde mě bolelo být. Tisíc stran. Příběh. Nešlo v něm o velké pravdy či poznání. Byl to příběh. Plastický, opravdový, reálný; byl to film, který se odehrával na stránkách těch dvou knih. Střihy kamer, různé dějové linie, různé pohledy. Nějak se mi to vrylo do paměti – ti hrdinové mi přirostli k srdci. Nebyli to ti takoví, co po přečtení knihy a zavření její poslední stránky zmizí. Tito byli opravdoví. Znal jsem je. Díval se na ně a žil jejich příběh s nimi. Držel jim palce, fandil jim, přál, věřil a doufal. <br />
<br />
Rudišovo <a href="https://www.kosmas.cz/knihy/138070/potichu/">Potichu</a> jsem taky zhltnul při cestě odněkud někam. Scénář; tak bych tu knihu popsal. Reálné, přímé. Takhle žijeme – neustále putujeme, od jednoho vztahu ke druhému, a konce bývají novými začátky. Nebo možná, takhle jsme putovali. Než jsme se zastavili. Než jsme si podvědomě řekli dost. Než jsme zpohodlněli. Než jsme přestali chtít jít dál. Než jsme si uvědomili, že teď stojí za to, zkusit zastavit čas. Že teď jsme v rovnováze, že jsme přestali kulhat, že nás vítr přestal hnát a my jsme přestali vrávorat. Probrali se z kocoviny, s rozbřeskem nového dne si uvědomili, že potřebujeme zastavit. Zklidnit se. Začít dýchat zvolna, nechat čas plynout, nechat život žít.<br />
<br />
Jezera za Kolínem; zvláštní místo s několika chatami, borovicovým lesem, starou hájenkou, na níž před lety vlávala australská vlajka. Křižují se tu železniční tratě: koridor na Čekou Třebovou a obloukovitý železniční had do Havlíčkova Brodu, který se proplétá poli a lesy okolo Golčova Jeníkova. Říkám si vždycky, když cestuji vlakem, jestli bychom v tomhle století ještě dokázali začít z ničeho. Z ničeho postavit silnice, železnice, města. Jestli bychom dokázali přestat žít z minulosti a na dluh. Století, jež jako žádné jiné před ním využívá to předchozí. Úplně, zcela, bezezbytku. Jako ta nejlepší recyklace. Jsme už dávno za zenitem rozvoje naší civilizace. Svištíme na vlně směřující k útlumu; není to špatná jízda – je nám přitom přeci tak fajn. Všeho je dostatek, nic nám nechybí, nikdo nám neubližuje. Ještě nikdy jsme se neměli tak dobře. Přesto ale, je to cítit ve vzduchu – zpomalujeme, brzdíme; jedeme a žijeme z podstaty. Je to nekonečně dlouhý a mírný kopec, z něhož pozvolna klesáme volnoběhem. Plynový pedál je nedotčen, přesto se pohybujeme. Jedeme dál. Ještě chvíli. Pár desítek – či stovek – let.<br />
<br />
Kdybych si měl vybrat jen jeden film z těch, které mi prolétly oční sítnicí až do mozku, některé aby zmizely a jiné aby tam zůstaly navždy, byl by to <a href="https://www.youtube.com/watch?v=2oo7H25kirk">Leviathan.</a> Co jiného, taky? Ty úvodní sekvence, kdy daleko na severu vlny naráží na skalnaté pobřežní útesy. Znám ta místa dobře; jsou moji součástí daleko více, než rovinatá krajina, kterou právě teď projíždím. Mraky se tam dotýkají země, jak jsou nízko, fouká, horizontální déšť studí do obličeje. <a href="https://www.flickr.com/search/?q=grense+jakobselv&ss=2&ct=6&mt=all&w=21648944%40N05&adv=1">Grense Jakobselv.</a> <a href="https://www.flickr.com/photos/gregor_samsa/sets/72157624816916291/">Špicberky.</a> <a href="https://www.flickr.com/photos/gregor_samsa/sets/72157632817907027/">Hornstrandir.</a> Byl jsem tam, zažil to a viděl, a zůstane to navždy ve mně – ten pocit naší nepatrnosti a dočasnosti. Tam jsme ještě daleko méně, než tady. Tam jsme nic. Jen částečky dočasnosti ztracené v časoprostoru. Ztělesnění pomíjivosti, zrnka života v tichu věčnosti.<br />
<br />
<iframe width="560" height="315" src="https://www.youtube.com/embed/2oo7H25kirk" frameborder="0" allowfullscreen></iframe><br />
<br />
Železniční had se proplétá zkřehlými poli a mezemi a míří do ztichlých lesů. Slunce se snaží najít cestu skrze mraky; mám rád to nízké zimní světlo, kdy se slunci nikdy nemůže podařit vyšplhat se až na vrchol nebe. Golčův Jeníkov. Zastávka s železničním přejezdem. Auta stojí, několik unavených chodců. Zimní zahrady se zbytky sněhu. Oranice začínající hned za krajem města.<br />
<br />
Proč tu jsme a co máme vlastně dokázat? Co je vlastně smyslem naší existence, co bychom měli vykonat? Nemůžeme přeci jen tak proplouvat životem, ze dne na den, beze smyslu, bez ničeho. Chybí nám kompas, přijde mi. Nevíme, kam máme jít. Pohybujeme se chaoticky z místa na místo, z jednoho okamžiku v našem životě přecházíme do jiného, ale naše kroky mají podivnou trajektorii. Kdybychom se podívali dozadu, zkusili tyto naše šlépěje zakreslit a pak na ně aplikovali statistická pozorování a disciplíny, nenajdeme žádné korelace ani závislosti. Najdeme opakované vzorce chování. To asi ano. Ale jinak nalezneme pouze náhodu. Střídání ročních období. Střídání dnů a nocí. Vše se opakuje, i my se opakujeme, přesto je ale naše putování plné náhody. A když se podíváme dozadu, tak zjistíme, že těmi zásadními křižovatkami nakonec nejsou životní rozhodnutí a zlomy, ale okamžiky nadčasovosti, vzpomínky na momenty, které nikdy nezmizí. Tak bych asi kreslil svůj život: nebyly by v něm narozeniny, rozchody a první milování s novým člověkem, změny škol a práce. Jako milníky by v tom grafu byly vzpomínky na okamžiky, kdy se čas zastavil. Kdy jsme vnímali prožitky tak hluboké, že je nikdy nezapomeneme. To jsou ty opravdové křižovatky našich životů. Měl bych si ten graf nakreslit, říkám si teď, kdy za oknem začal přibývat sníh a slunce je schováno za oblaky. Život v síťovém grafu. Spojnice nadčasových okamžiků. Byl by to zvláštní pohled – pohled, kterému bych dokázal plně rozumět jen já sám. Nebyl by totiž nikdo jiný, kdo by tu spletitost dokázal rozplést a zcela a úplně pochopit. Na mém náhrobku by pak mohla být tato videoprojekce okamžiků z mé mysli. Sto momentů. Ne více; déle by to nikoho nebavilo, tolik času by mi nikdo nevěnoval. Sto momentů. Zkusím je někdy sepsat. Někdy. Jednou. Až roztaje sníh.<br />
<br />
<i>Tenga jiné ženy ani zvlášť nepřitahovaly. Jemu šlo ze všeho nejvíc o svobodu a klid. Pokud měl zaručený pravidelný sex, nic víc už od ženských nevyžadoval. Poznat nějakou svou vrstevnici, zamilovat se do ní, udržovat s ní sexuální vztah a brát pak na sebe odpovědnost, co z toho nevyhnutelně vyplývá, to bylo něco, co nemohl dost dobře potřebovat. Všechny ty psychologické fáze, kterými je nutno projít, návrhy toho, co by mohlo být, nevyhnutelné střety v očekáváních... celý tenhleten sled různých komplikací na sebe pokud možno vůbec nechtěl nakládat.<br />
<br />
Sex se ženami mladšími než on bylo něco docela jiného. Od začátku do konce musel uvažovat o všem možném, volit z různých možností, rozhodovat se. To všechno Tengovi kazilo náladu. Na ramenou mu pak ležel náklad nejrůznějších odpovědností. Připadal si s ním jako kapitán malého člunu na rozbouřeném moři. S kormidlem v ruce musel kontrolovat stav plachtoví a vtloukat si do hlavy sílu a směr větru. Ovládat sám sebe, aby neztrácel důvěru lodníků. I drobná chyba, i malé škobrtnutí se mohly změnit v tragédii. To pro něj nebyl žádný sex, ale spíš plnění svěřeného úkolu. Takže pak nakonec celý vystresovaný nevrcholil, kdy měl, nebo mu, když přišlo k věci, pořádně nestál. Pročež o sobě Tengo začínal postupně pochybovat.<br />
<br />
Jak se tak osamělý třásl ve spacím pytli, vybavily se mu dny, kdy žil obklopený svou rodinou. Ne že by se mu snad potom nějak stýskalo. Přišlo mu to na mysl jako příklad situace představující dokonalý protiklad k té, ve které je teď. Samozřejmě, že byl Ušikawa osamělý i v dobách, kdy měl rodinu. Jednak nedokázal nikomu důvěřovat a jednak stejně považoval podobný život řadového smrtelníka jen za přechodnou a pomíjivou záležitost. Na dně duše byl přesvědčený, že něco takového musí stejně jednoho dne vzít rychlý konec. Uspěchaný život právníka, vysoké příjmy, dům v Čúó Rinkan, jeho pohledná žena, dvě roztomilé dcerky na soukromé základní škole, pes s rodokmenem. Takže když se pak přihodila celá série všeho možného, celý ten život vzal rychlý konec a on zůstal po tom všem úplně sám, téměř se mu ulevilo. No jo, tak už se konečně nemusím o nic strachovat. Vrátil jsem se zas na samý začátek.<br />
<br />
„A ty v tom případě zůstaneš už možná napořád sama. Bez jedinýho člověka, kterýho budeš mít ráda. To ti takový pomyšlení nenahání strach?“<br />
Aomame se zadívala na červené víno ve sklenici. „Možná i nahání. Ale můžu si tak alespoň říkat, že je někde na světě člověk, na kterýho si myslím.“<br />
„I kdyby on sám na tebe třeba nemyslel?“<br />
„Když někoho dokážeš doopravdy milovat, i jen jednoho jedinýho člověka, znamená to, že máš naději. I když s tím člověkem třeba nemůžeš být.“</i><br />
<span style="color: #ffe599;"><br />
</span> <span style="color: #ffe599;"><a href="https://www.youtube.com/watch?v=dfLT_SCFaHg">NP Terje Rypdal and The Chasers – Last Nite (1995 – Heat (OST))</a></span></div>Unknownnoreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-9782500.post-21239915232387639732014-12-05T19:07:00.000+01:002014-12-05T21:19:12.447+01:00Vídeňská<div dir="ltr" style="text-align: left;" trbidi="on"><a href="http://2.bp.blogspot.com/-8bqtTDJzo_8/VIHvo0q_LHI/AAAAAAAAB0Y/6k5Rjh7Wjlg/s1600/20000DaysOnEarth.png" imageanchor="1" ><img border="0" src="http://2.bp.blogspot.com/-8bqtTDJzo_8/VIHvo0q_LHI/AAAAAAAAB0Y/6k5Rjh7Wjlg/s320/20000DaysOnEarth.png" /></a><a href="http://3.bp.blogspot.com/-sTxPx4LX0AI/VIHvpZvK76I/AAAAAAAAB0g/AuAaZQ3Q2DY/s1600/BoyHood.jpg" imageanchor="1" ><img border="0" src="http://3.bp.blogspot.com/-sTxPx4LX0AI/VIHvpZvK76I/AAAAAAAAB0g/AuAaZQ3Q2DY/s320/BoyHood.jpg" /></a><br />
<br />
<i>„Mám rád mraky, protože mraky se hýbou. Mám rád věci v pohybu. Možná proto, že sám se pohnout neumím.“<br />
<br />
Obzor není hladký. Je hrbolatý, protože hrbolaté jsou i mraky. A naše sny. A naše životy.<br />
Noci nikdy nejsou beze snů a nebe nikdy není bez mraků. Jsou tam, i když nejsou vidět ani cítit.<br />
<br />
Míjeli jsme nástěnky. Program kina. Nějaká hesla. Desku cti. Nejlepší pracovníky. Mezi nimi jsem zahlédl tvář svého táty. Ale možná to byl i jiný táta. Tátové si tenkrát byli podobní, stejně jako všechno. Všichni nosili stejné obleky, kravaty, trenýrky i účesy s pěšinkou. Všichni měli stejné brýle a stejné řeči.</i><br />
<br />
Tma spadla teprve nedávno, ale vypadá to teď, v temném a chladném podvečeru panujícím na vídeňském nádraží Simmering, jako by odpoledne ani neproběhlo. Jakoby slunce přestalo existovat a my žili ve tmě, od rána do večera venku jen tma – a jediné světlo bylo to z venkovního osvětlení a pokojových zářivek. Je pátek, bude večer a já jsem znovu na cestě. Rok se chýlí ke svému konci. Kam jdeme? Kdo jsme? Odkud pocházíme? Mám pořád v paměti obraz Paula Gauguina a jeho název – i teď, když přemýšlím, kdy se zvednu a odejdu do jídelního vozu. Cesta je dlouhá. Může být i cíl. Je vysvobození. Účel. Hraje <a href="https://www.youtube.com/watch?v=9lDcVuZ7ou4">Abel Korzeniowski</a> – čím taky jiným začít tuto dlouhou cestu, než smyčci ze Single Mana.<br />
<br />
Profrčel jsem posledními měsíci neuvěřitelnou rychlostí – snad ještě nikdy mi čas nepádil tak rychle a nezastavitelně, jako poslední čtvrtrok. Byl jsem v Africe, na otočku v Gruzii, toulal jsem se v Grónsku, a byl jsem taky v několika dalších zemích, co jsou okolo nás. Soukromé cesty dovedně smíchané s těmi služebními. Letištní salónky, připojení na wi-fi, mobilní aplikace, sbírané míle. Už mě čeká jen Kuba – a pak bude konec, konec roku, konec podzimu, nesmyslný Silvestr, přehoupneme se do zimního bláta a teplot okolo nuly. Světla za okny pomalu mizí, vlak opouští vídeňská předměstí. Je mi dobře – možná až překvapivě, vzhledem k rozpadajícímu se mému fyzickému já. Nedbám o sebe a nedělám dobře. Moc piju. Necvičím. Ztrácím čas. Nestíhám. Nestíhám... nestíhám, a vlastně ani nevím, co nestíhám – a o co vlastně přicházím.<br />
<br />
Přečetl jsem <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Grandhotel_%28novel%29">Grandhotel</a> a líbil se mi ten příběh z(pod) Ještědu. Mám rád outsidery, kteří sní, a můj pravidelný ranní Flickr je stejně marně obohacující, jako každodenní záznamy počasí. Pár týdnů poté jsem přečetl <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Embers_%28novel%29">Svíce dohořívají</a>; koupil jsem tu knihu před pár lety, když jsem si tenkrát vzpomněl, že jsem někde četl, že se ji chystal zfilmovat Miloš Forman. Byl to příběh, který se jen velmi zvolna rýsoval na prvních desítkách stran; nebylo vůbec zřejmé, co přijde, proč a jak. Ale pak se to začalo dít a odehrávat. Věty a odstavce do sebe začaly zapadat, byly najednou čím dál jasnější i silnější. Byla to chůze po tenkém ledu, kdy probořit se znamená propadnout se do melancholie, zranitelnosti, přehnané citlivosti – a byly to reminiscence vlastních zážitků a proher, posledních otázek, které nebyly položeny – a pravděpodobně nikdy nebudou.<br />
<br />
<i>„Na důležitější otázky člověk vždycky nakonec odpovídá celým životem. Není důležité, co mezitím říká, jakými slovy a argumenty se brání. Nakonec, na konci všeho, odpovídá fakty života na otázku, kterou mu svět tak tvrdošíjně adresoval. Tyto otázky znějí takto: kdo jsi? ... Co jsi chtěl doopravdy? ... Co jsi věděl doopravdy? Čemu jsi byl věrný a čemu nevěrný? ... K čemu nebo ke komu jsi byl odvážný nebo zbabělý? ... Toto jsou ty otázky. A člověk na ně odpovídá, jak umí, upřímně nebo lživě; to ale není moc důležité. Důležité je, že nakonec odpovídá celým svým životem.“<br />
<br />
„Na dně tvé duše se však choulila křečovitá touha být jiný, než jaký jsi. Toto je ta největší rána, jako může osud postihnout člověka. Touha být jiný, než kdo a jací jsme: bolestnější touha v lidské srdci ani hořet nemůže. Život totiž ani jinak vydržet nelze, pouze s vědomím, že se smíříme s tím, co znamenáme sami pro sebe a pro svět. Musíme přijmout, že jsme takoví nebo onací, a musíme vědět, že sotva se s tím smíříme, život nás za tuto moudrost nepochválí, nepřipnou nám na prsa záslužný řád, když víme a snášíme, že jsme ješitní nebo sobečtí anebo jsme plešatí a břichatí – ne, musíme vědět, že žádnou odměnou ani pochvalu nedostaneme. Toto tajemství pozůstává jenom z toho, že to musíme snášet. Musíme snášet svůj charakter, povahu, její chyby, sobectví a nestřídmost nezmění ani zkušenost, ani poznání těchto vlastností. Musíme snášet, že naše touhy nenalézají ve světě plnou odezvu. Musíme snášet, že ti lidé, které máme rádi, nás rádi nemají, anebo nás nemají rádi tak, jak doufáme. Musíme snést zradu a nevěru a musíme snést charakterovou anebo intelektuální výjimečnost jiného člověka, což patří k nejtěžším lidským úkolům.“<br />
<br />
„Když se osud v nějaké podobě obrátí přímo k naší osobě, jako by nás oslovil jménem, ze dna, zpod úzkosti a strachu nás vždycky k němu něco přitahuje, protože člověk chce nejenom žít stůj co stůj, ne, člověk chce úplně poznat a přijmout svůj osud, za každou cenu, i za cenu nebezpečí a záhuby.“<br />
<br />
„Říkala, že nikdy nechce přede mnou něco skrývat, tajemství nechce ani sama před sebou, a proto zaznamená všechno, o čem je jí zatěžko mluvit. Jak říkám, pochopil jsem mnohem později, že kdo se takto utíká do upřímnosti, ten se něčeho bojí, bojí se, že jednoho dne se jeho život naplní něčím, o co se nebude moci se mnou podělit, opravdovým tajemstvím, nepopsatelným a nevyslovitelným.“<br />
<br />
„Člověk a jeho osud se drží navzájem, přivolávají se a tvoří. Není to pravda, že osud vstupuje slepě do našich životů, ne, není to pravda. Osud vstupuje dovnitř dveřmi, které mu my otevřeme, a pobídneme jej, aby vešel. Žádný člověk není dostatečně silný a moudrý na to, aby slovem anebo činem zamezil přístupu k tomu neblahému údělu, který se železnou zákonitostí vyplývá z jeho povahy, z jeho charakteru.“<br />
<br />
„Dlouhá doba a mnoho hodin o samotě mě naučí, že ustavičně jde o totéž, že všechno, ženy a muži, přátelé, vztahy ve světě, závisí na té jinakosti, která rozděluje lidstvo na dvě strany. Občas si už myslívám, že na světě jsou pouze tyto dvě strany, a rozmanité varianty této jinakosti, třídní rozdíly, světonázorové a mocenské odstíny vyplývají pouze z této jinakosti. A jako ve chvílích nebezpečí si mohou pomoci pouze lidé patřící do stejné krevní skupiny, dají-li svým blízkým svou krev, stejně tak duše může pomoci jiné duši pouze tehdy, není-li ‚jiná‘, je-li podobné její nazírání, skutečnost ještě tajemnější než přesvědčení.<br />
...<br />
Cit, který mě poutal k matce, k tobě a ke Kristině, byl týž: byla to táž touha, táž hledající naděje, táž bezmocná a smutná vůle. Vždycky milujeme to ‚jiné‘, to hledáme ve všech situacích a variantách života.“<br />
<br />
„Co je věrnost, kterou očekáváme od toho, koho milujeme? Není věrnost vlastně takové strašlivé sobectví, sobectví a ješitnost, jako většina lidských věcí a nároků v životě? Chceme, aby byl ten druhý šťastný, když vyžadujeme věrnost? A pokud toho druhého nemilujeme tak, abychom ho učinili šťastným, máme právo něco vyžadovat, věrnost nebo oběť?“<br />
<br />
„Člověk stárne pomalu: nejdříve zestárne jeho chuť do života a zájem o lidi.<br />
...<br />
Potom ti zestárne tělo; ne najednou, to ne, nejdříve ti zestárnou oči nebo nohy anebo žaludek, srdce. Člověk stárne takto po částech.<br />
Potom ti najednou začne stárnout duše: protože tělo je nadarmo hříšné a podléhá zkáze, duše ještě touží a pamatuje si, hledá se a těší se, touží po radosti. A když tato touha po radosti pomine, nezůstane nic jiného než vzpomínky nebo ješitnost; a tehdy člověk stárne doopravdy, osudově a definitivně. Jednoho dne se probudíš a mneš si oči: už ani nevíš, proč ses probudil. ... Už nic překvapivého se nemůže přihodit: už tě nepřekvapí ani nečekané, neobvyklé, strašlivé, protože všechny možnosti znáš, se vším jsi počítal a nic už neočekáváš, ani špatného, ani dobrého. A toto je stáří.“<br />
<br />
„Byl bych rád, kdybys mi pověděl,“ pokračuje tak potichu, jako by se obával, že mu někdo stojí za zády a naslouchá jeho slovům, „jaký máš na to názor? Také si myslíš, že smyslem života není nic jiného než vášeň, která nám jednoho dne prostoupí srdce, duši a tělo a potom hoří navěky, až do smrti? Ať už se mezitím děje cokoli? Vášeň tak hluboká, tak zlá, tak skvělá a tak nelidská? ... A snad ani není určena osobě, jenom touze? To je otázka. Nebo přece jen je určena osobě, která může být dobrá, může být špatná, ale niternost vášně, která se k ní pojí, nezávisí na jejích činech a vlastnostech? Jestli můžeš, odpověz,“ řekne hlasitěji, naléhavě.<br />
„Proč se ptáš?“ zeptá se host klidně. „Víš, že je to tak.“</i><br />
<br />
---<br />
<br />
Viděl jsem <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Boyhood_%28film%29">Chlapectví</a>; dobré nápady jsou výjimečné a toto byl jeden z nich. Čím byli všichni starší, tím více jsem jim fandil a rozuměl. Jak stárli, znal jsem je víc, chápal je víc a měl je rád víc. Byli mi blíže. Na konci jsem pak chtěl, aby příběh neskončil a pokračoval dále. Mohl pokračovat – ale stejně tak mohl skončit kdykoliv předtím.<br />
<br />
Viděl jsem zvláštní <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/20,000_Days_on_Earth">podobenství o Nicku Caveovi</a>; když jsem se vrátil domů, pustil jsem si po několika měsících jeho poslední desku, která mi už napoprvé nepřišla špatná – a teď byla samozřejmě mnohem lepší. Ty motivy a harmonie, na kterých se jen pozvolna staví a graduje, jsou krásné a silné. Nevěděl jsem, že žije v Británii; ženatý, s dětmi, svůj.<br />
<br />
Chtěl jsem znovu vidět <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Une_liaison_pornographique">Pornografický vztah</a>; mám ten film rád. Ten netradiční příběh o lásce, sexu, porozumění i nedorozumění – a úvodní scéna se smyčkami bicích, která mě tenkrát v Aeru přibyla do křesla. Je to tak dávno – více jak deset let. Začínám se pomalu vracet k artefaktům minulosti. Někdy mám pocit, že už ani nechci jít dál. Že už vím dost, viděl jsem dost, četl dost – že bych se měl vrátit k tomu málu, co mě někdy zasáhlo.<br />
<br />
Ani nevím, o čem dál psát – Abelovy smyčce dále zní, pomalu se blíží Břeclav – páteční večer plyne. Vlak jede rychlostí 120km v hodině – jak ukazuje informační panel. V o něco menší rychlosti jsem se před pár dny otáčel mezi svodidly na tenkém ledu na silnici na jih od Znojma; bez svodidel bych už pravděpodobně neexistoval. Ten zlomek vteřiny – uvědomil jsem si v něm, že jsou okamžiky, kdy člověk ztratí kontrolu – a může jen čekat. Není to o modlení, doufání, nic se nepřehrává v duchu, nic se neděje – jen se čeká. Potichu se čeká. Na ten náraz. Na to, co přijde po něm.<br />
<br />
<a href="https://www.youtube.com/results?search_query=Andrey+Dergatchev">Andrey Dergatchev</a> mi zní v uších – propadám se dále. V kinech je nový film <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Andrey_Zvyagintsev">Andreye Zvyagintseva</a>, který bych chtěl vidět. Mrzí mě, že doma filmy nikdy nemohou vyniknout – doma kino nikdy nemůže být. Ten domácí prostor je příliš malý a je v něm příliš málo lidí. A tedy příliš málo energie, příliš málo sdílení. A Zvyagintsev sdílení vyžaduje – i pro to společné mlčení, kdy začnou běžet titulky a film končí. I pro ten společný pomalý odchod z kina, ztichlé pohledy, sklopené hlavy.<br />
<br />
Bojana, Eva, Lenka... přestal jsem poznávat lidi, přestal jsem poznávat opačné pohlaví – to jsem nikdy nedělal. Únava, nedostatek chuti – a Ty, které nechci lhát ani nic vysvětlovat. Nechávám věci být, nic se neděje, nic. 120km/hod. Takovou rychlost má vlak – a můj život stejně tak. Ani nestíhám nic říct, něco malého, nic – nic, co by mělo nějakou hodnotu a něco znamenalo. Něco víc, než jen fráze či banální konverzace. Nic takového se neděje. Jen stárnu, piju, jsem unavený, usínám okolo jedenácté a ráno se mi nechce vstávat.<br />
<br />
Viděl jsem <a href="https://www.youtube.com/watch?v=h7ofue5LKu4">Mono</a> v Kodani – letos nezvládnu Prahu, jel jsem někam jinam, někam pryč. Kodaň je krásná – i v podzimní zimě, kdy zem je vlhká, nestačí nikdy oschnout, po třetí se začíná smrákat, fouká celé dny a mraky neustále visí nad střechami domů. <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Freetown_Christiania">Christiania</a> je krásné místo. S charismatem a vůní svobody. Jak dlouho ještě? Krásné věci jen málokdy vydrží...<br />
<br />
Tak pojďme, pojďme dál. Něco pozitivního před námi přeci ještě je. Musí být. Státní hranice a za ní domov. Tak pojďme, pojďme dál...<br />
<br />
<a href="http://photos-a.ak.instagram.com/hphotos-ak-xap1/1597914_287711768094160_1865690364_n.jpg" imageanchor="1" ><img border="0" src="http://photos-a.ak.instagram.com/hphotos-ak-xap1/1597914_287711768094160_1865690364_n.jpg" width="600"/></a><br />
<br />
<span style="color: #ffe599;"><a href="https://www.youtube.com/watch?v=-ojHWQrm4UM">NP Kleerup feat. Robyn – With Every Heartbeat</a></span></div>Unknownnoreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-9782500.post-67987919236528625802014-09-28T01:12:00.000+02:002014-09-28T10:36:07.986+02:00Markéta<div dir="ltr" style="text-align: left;" trbidi="on"><a href="http://4.bp.blogspot.com/-BSbDehchOqA/VCc9d5r2omI/AAAAAAAABtU/1CP1-qcnpxU/s1600/duel.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://4.bp.blogspot.com/-BSbDehchOqA/VCc9d5r2omI/AAAAAAAABtU/1CP1-qcnpxU/s320/duel.jpg" /></a><a href="http://1.bp.blogspot.com/-Kl7b6NnXQV0/VCc9d__-cXI/AAAAAAAABtQ/jYFXj_unG54/s1600/greenbutchers.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://1.bp.blogspot.com/-Kl7b6NnXQV0/VCc9d__-cXI/AAAAAAAABtQ/jYFXj_unG54/s320/greenbutchers.jpg" /></a><a href="http://4.bp.blogspot.com/-Xb3M3FJQm58/VCc9eBqGYtI/AAAAAAAABtY/yb7A0ZYGtgQ/s1600/headintheclouds.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://4.bp.blogspot.com/-Xb3M3FJQm58/VCc9eBqGYtI/AAAAAAAABtY/yb7A0ZYGtgQ/s320/headintheclouds.jpg" /></a><a href="http://3.bp.blogspot.com/-anGWU5o9wAs/VCc9l6P3YwI/AAAAAAAABvY/JeRj3wAnbfg/s1600/hunted.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://3.bp.blogspot.com/-anGWU5o9wAs/VCc9l6P3YwI/AAAAAAAABvY/JeRj3wAnbfg/s320/hunted.jpg" /></a><a href="http://4.bp.blogspot.com/-fr1Oh9udEa0/VCc9e8o5JoI/AAAAAAAABtc/fxnLsd9oe0M/s1600/ida.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://4.bp.blogspot.com/-fr1Oh9udEa0/VCc9e8o5JoI/AAAAAAAABtc/fxnLsd9oe0M/s320/ida.jpg" /></a><a href="http://4.bp.blogspot.com/-xQR8hZD1P4w/VCc9fDDXroI/AAAAAAAABtk/br_fn8Pgn7s/s1600/inthevalleyofelah.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://4.bp.blogspot.com/-xQR8hZD1P4w/VCc9fDDXroI/AAAAAAAABtk/br_fn8Pgn7s/s320/inthevalleyofelah.jpg" /></a><a href="http://4.bp.blogspot.com/-Q4_BXNBiO8o/VCc9fXd_7WI/AAAAAAAABto/nDnRg0T2zLw/s1600/lagrandebelezza.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://4.bp.blogspot.com/-Q4_BXNBiO8o/VCc9fXd_7WI/AAAAAAAABto/nDnRg0T2zLw/s320/lagrandebelezza.jpg" /></a><a href="http://3.bp.blogspot.com/-7AuK6NRGP6w/VCc9f_CdmWI/AAAAAAAABtw/6tFnp0tSlJ8/s1600/lincolnlawyer.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://3.bp.blogspot.com/-7AuK6NRGP6w/VCc9f_CdmWI/AAAAAAAABtw/6tFnp0tSlJ8/s320/lincolnlawyer.jpg" /></a><a href="http://1.bp.blogspot.com/-NBq5p3TnteU/VCc9gP8hTgI/AAAAAAAABt0/7KtLXmaW_IU/s1600/lucy.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://1.bp.blogspot.com/-NBq5p3TnteU/VCc9gP8hTgI/AAAAAAAABt0/7KtLXmaW_IU/s320/lucy.jpg" /></a><a href="http://2.bp.blogspot.com/-_s9tyFta5qU/VCc9gz6MkdI/AAAAAAAABuI/sckR-yNhLw0/s1600/magicky_hlas_rebelky.jpeg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://2.bp.blogspot.com/-_s9tyFta5qU/VCc9gz6MkdI/AAAAAAAABuI/sckR-yNhLw0/s320/magicky_hlas_rebelky.jpeg" /></a><a href="http://4.bp.blogspot.com/-sC09pGQcQks/VCc9gxAGQAI/AAAAAAAABuE/u2g3VUVv4gs/s1600/marketalazarova.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://4.bp.blogspot.com/-sC09pGQcQks/VCc9gxAGQAI/AAAAAAAABuE/u2g3VUVv4gs/s320/marketalazarova.jpg" /></a><a href="http://1.bp.blogspot.com/-4qpk_q-FF8Q/VCc9hj6mH9I/AAAAAAAABuQ/gltnvD-lCgg/s1600/mostwantedman.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://1.bp.blogspot.com/-4qpk_q-FF8Q/VCc9hj6mH9I/AAAAAAAABuQ/gltnvD-lCgg/s320/mostwantedman.jpg" /></a><a href="http://3.bp.blogspot.com/-T0oecWEB9ZE/VCc9hv7jhKI/AAAAAAAABuo/j6X0ARjFrRo/s1600/philomena.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://3.bp.blogspot.com/-T0oecWEB9ZE/VCc9hv7jhKI/AAAAAAAABuo/j6X0ARjFrRo/s320/philomena.jpg" /></a><a href="http://4.bp.blogspot.com/-F9o_9xg44gE/VCc9iHkogKI/AAAAAAAABuc/UNIt6wgJg9Q/s1600/singles.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://4.bp.blogspot.com/-F9o_9xg44gE/VCc9iHkogKI/AAAAAAAABuc/UNIt6wgJg9Q/s320/singles.jpg" /></a><a href="http://4.bp.blogspot.com/-rokcvRRx-9o/VCc9i4MIqmI/AAAAAAAABus/TdltU0tclfg/s1600/thereturn.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://4.bp.blogspot.com/-rokcvRRx-9o/VCc9i4MIqmI/AAAAAAAABus/TdltU0tclfg/s320/thereturn.jpg" /></a><a href="http://2.bp.blogspot.com/-ln97LPSPJTI/VCc9jRbOR_I/AAAAAAAABuw/KWkbDhyAI6E/s1600/touchingthevoid.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://2.bp.blogspot.com/-ln97LPSPJTI/VCc9jRbOR_I/AAAAAAAABuw/KWkbDhyAI6E/s320/touchingthevoid.jpg" /></a><a href="http://1.bp.blogspot.com/--_ZpW2j760c/VCc9j-SRkuI/AAAAAAAABu4/j3_wqA5f5pU/s1600/valhallarising.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://1.bp.blogspot.com/--_ZpW2j760c/VCc9j-SRkuI/AAAAAAAABu4/j3_wqA5f5pU/s320/valhallarising.jpg" /></a><a href="http://1.bp.blogspot.com/-jSbN8d0CbyQ/VCc9kLpaacI/AAAAAAAABu8/p9FHpHKPFE0/s1600/wallstreet.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://1.bp.blogspot.com/-jSbN8d0CbyQ/VCc9kLpaacI/AAAAAAAABu8/p9FHpHKPFE0/s320/wallstreet.jpg" /></a><a href="http://2.bp.blogspot.com/--5Hnqf_PyUk/VCc9kQrAFuI/AAAAAAAABvE/b8UmpyqFwo8/s1600/whistleblower.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://2.bp.blogspot.com/--5Hnqf_PyUk/VCc9kQrAFuI/AAAAAAAABvE/b8UmpyqFwo8/s320/whistleblower.jpg" /></a><br />
<br />
<i>Znáte se z jedné dávné, kdysi hlučné party. Mnozí ztichli, mnozí přestali mluvit vůbec. Tenhle kluk, řečený Daktyl, však mlčel už tenkrát, v létech naplněných debatami spletenými z načtených pravd, opilého veselé a předsudků.<br />
Jednou jsi s ním zůstal sedět na hostinské zahrádce v novostavbách za Spořilovem – tehdy mluvil souvisle do rána o skrytých rozměrech, cyklickém vesmíru, hledání finální energie, o babách, o svém mládí.<br />
Sedíte, držíte pivo.<br />
„Je dost banální sedět a držet pivo,“ podotkne.<br />
„Je,“ souhlasíš, „jenže víno hází žáhu, panáky je třeba omezovat, na kolu chuť nemám, džus je pro mladý a po kafi bych nespal.“<br />
Úvod máte za sebou. Je čas na půlhodinku, hodinku ticha.<br />
<br />
„Na ústupu... Poslední dobou si ale řikám, že bych v tý Praze docela rád hodil kotvu, to ovšem znamená mít kde bydlet.“<br />
„S tim bych ti rád pomoh, bohužel nemám jak,“ říkáš.<br />
„Nevadí,“ uklidňuje tě, „škudlivost – neznám horší vlastnost. Cíleně se vomezovat, šetřit, kombinovat, vymejšlet, jak na to vyzrát. Nedokázat se vodvázat, ani když cálujou jiný. Hlídat užitnou hodnotu, procenta, snažit se, vnucovat, zešednout, vyschnout, vodevzdat nastřádaný žetony. A eště v urně rotovat kvůli tomu, co s tvejma žetonama prováděj tvý nejbližší.“<br />
<br />
„Jak to přijde, že s každou vydržíš dva, dva a půl roku – a dost?“<br />
„Jsem tak naprogramovanej, nevim... Vztahy jsou tajemný jak vesnická vražda. Když vedle mě kráčí milá, tolerantní, duchapřítomná ženská a já se utápim v dojmu, že je to konečně ta, co by ze mě udělala chlapa, už vim, že zklamu. Vim, vo koho přijdu. Rozpadám se steskem, ale nemůžu jinak – jsem tak naprogramovej.<br />
...<br />
„No a jak to bylo s tou poslední?“ nedá synkovi zvědavost.<br />
„Co myslíš – průběh nebo střih?“<br />
„Průběh znám – střih.“<br />
„Jdeme jen tak bezcílně po nábřeží, povídáme si, zpíváme, sedáme do Kuželky, dáváme si rajskou se šesti, dojíme, pochválíme jídlo, chvíli na sebe koukáme. Vona vstane, hodí na sebe bundičku, lípne na stůl dvoukilo, řekně: promiň, pohladí tě po řepě a jde. Koukáš za ní. Její ruka zavírá dveře. Sedíš, objednáš si pivo, sleduješ akrobatický výkony pingla. Poslední člověk vodchází z tvýho života a tebe to nechává klidným.“<br />
<br />
Jsi ve Varšavské, kousek od Blatouchu. Jenže ten má až od deseti, čili pokračuješ Americkou na náměstí Míru. Každý krok je malý svátek. Koupíš od báby v kiosku dva párky v rohlíku, stojíš na zastávce, polykáš první, dijonská tě pálí v nose. Deštník jsi někde nechal, škoda ho.<br />
Chrám svaté Ludmily srší všemi svými špicemi vzhůru, do pročištěného vzduchu nového dne. Socha dívky vypouští holuba k nebesům. Utíráš hubu ubrouskem, se zájmem sleduješ spoluobčany. Snažíš se odhadnout, jakým bodem na stupnici mezi nadějí a zatracením kdo prochází.</i><br />
<br />
Ticho. Je ticho. Půlnoc, přelom mezi dny volna. Ještě můžu pít do rána a snídat obědem. Praha je o víkendu tak tichá, prázdná, vylidněná... město pro osamělé snílky, zbloudilé duše, unavené stárnoucí souputníky. Před chvílí jsem přijel z Ořechovky; stačí vyslovit to slovo a v mysli se mi začnou promítat zážitky z toho starého domu a kina s dřevěnými sedačkami. Co všechno jsem tam viděl? A s jakými dívkami jsem tam byl? Dnes jsem byl sám; Ty v Bratislavě, já zde, Ty s kamarády, já sám, Ty ve městě, já na promítání <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Marketa_Lazarov%C3%A1">Markéty Lazarové</a>.<br />
<br />
Markéta... zůstane mi v paměti. Mám rád <a href="http://stilltalkingtomyself.blogspot.cz/2005/10/krsn-smutnost.html">Údolí včel</a> a kdybych si měl vybrat, příště si pustím právě to, jenže Markéta je prostě až příliš silná, dokonalá, neuvěřitelná, nadčasová, strhující, drásavá, dlouhá, svá. Těžko se o tom píše, tak jako o čemkoliv, co stojí mimo tento prostor a čas. Co se tolik vymyká. Co nezmizí a neupadne v zapomnění za pár let. Je to zvláštní, ale v hlavě mi z hlavních hrdinů zůstává Alexandra – ta, jejíž příběh vlastně filmově neskončil. Interpretace je na nás. Líbila se mi. Třinácté století... tak dávno, tak blízko. Je toho tolik, tolik věcí mě napadá, náboženství a jejich střet, těch sedm století není zas tak moc, opravdu není, historie naší doby je jen záblesk v životě téhle planety a těch, co na ní žijí...<br />
<br />
Skáču mezi měsíci i roky a vybavuju si, že tenkrát si měla modré kalhotky, které jsem svlékal u Tebe doma, a to odpoledne bylo vášnivé a zvláštní, plné touhy, snahy jít dál, dotáhnout ten flirt – a pak, jako vždy, vystřízlivění: tohle by nemohlo fungovat, to nejsem já, já nejsem Tvůj zachránce a Ty nejsi moje druhé já. Pít večer tu nejlepší whisky a ráno se pracně drápat z kocoviny. Jsem unavený, stárnoucí, už dlouho tomu tak je.<br />
<br />
Noci jsou chladné, začne říjen; já a Ty spolu za chvíli budeme začínat rok čtvrtý, a to mám přitom pocit, že se vlastně moc neznáme. Možná, kdyby sis tohle všechno přečetla, trochu mě poznáš – ale jak mám poznat já Tebe? Vlastně nevíme, neznáme se: kdybychom měli říct deset našich největší snů a přání, trefili bychom se aspoň z třetiny? Nebo alespoň jeden zásah? Čím více čtu <a href="https://www.kosmas.cz/knihy/180464/hovezi-kostky/">Emila Hakla</a>, tím víc si připadám, že jsem jako on: nejdůležitější lidi mého života mohou můj život opouštět – a já si dám další pivo a možná o tom budu přemýšlet. Mám Hakla rád; není to Balabán, ale v některých pocitech se mu podobá.<br />
<br />
Co dál kromě Markéty?<br />
<a href="http://en.wikipedia.org/wiki/The_Return_%282003_film%29">Návrat</a> mě minul tenkrát před lety a já se k němu vrátil až teď. Ty dlouhé obrazy, kdy kamera jede do strany a zahýbá široký prostor krajiny... tak málo a tak moc v tom filmu vlastně je: cesta pryč, cesta k počátku; teď už pro ně nebude nikdy nic stejné, jako před jeho Návratem.<br />
<a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Head_in_the_Clouds">Hlavu v oblacích</a> si doporučila Ty; zvláštní příběh, který se pomaleji rozjíždí a boří dobové i dnešní konvence – pak ale zasáhne momenty, kdy ideály a povinnosti začnou vítězit, obracejí naše životy a dávají jim poslání či snad osud.<br />
Viděl jsem taky <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Touching_the_Void_%28film%29">polo-dokument</a> o jednom z nejobdivuhodnějších horolezeckých příběhů o přežití; když nezdolná vůle nevzdat se a žít znamená nejvíc.<br />
<a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Valhalla_Rising_%28film%29">Valhalla Rising.</a> Působivé, jiné, zadumané a násilné. HDR obrazy se střídají s přirozenými barvami. Lidé umírají a je jen otázkou, kdo dříve. Důvody nejsou; snad jen osud – nastíněný ve snech. Před tisícem let to tak mohlo být. „Podobenství“ bych napsal, kdyby to slovo nebylo tak zprofanované. Mám zas chuť jet na sever.<br />
<a href="http://en.wikipedia.org/wiki/In_the_Valley_of_Elah">In the valley of Elah.</a> Sám bych ten film nenašel; od Tvé kamarádky se dostal k Tobě a od Tebe ke mně – Ty jsi usnula, já se dodíval. Bylo to... zvláštní, nepatetické a nehollywoodské – o to více pak reálné, uvěřitelné, nečernobílé. Válka nemůže přinést nic pozitivního. A frázovitá věta nemůže popsat film. Rozumím té neuhasitelné a neuvěřitelně silné touze každý večer zapomenout. A chápu, že někdy z té touhy vyroste ještě něco víc, než jen nesplnitelné a nerealizovatelné přání.<br />
<a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Singles_%281992_film%29">Singles</a>; viděl jsem ten film až teď, kdy už dávno nejsem tápaje dospívající a všelijak hledající. Seattle, grunge na začátku své vlny a předobraz všech budoucí epigonů, Přátel, filmů o vztazích, které jsou recyklovatelné jak plastové obaly a trvanlivé jako jogurty z místní sámošky.<br />
<a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Philomena">Philomena.</a> Líbilo se mi, že sentiment a líbivost neválcovala příběh a realitu, která se kdysi stala. Krásný film.<br />
<a href="http://kultura.idnes.cz/kubisova-dokument-03s-/filmvideo.aspx?c=A140716_115441_filmvideo_ts">Dokument o Martě.</a> Byla – a je – vždy svá. Kdo z nás to může říci? Já ne...<br />
<a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Ida_%28film%29">Polský film</a> o jednom intenzivním poznání světa na hranici dospělosti. Ida. Byl jsem na ní v Oku, vedle mě lehátka místo sedaček a auto, pár lidí, melancholie; pil jsem před filmem i po něm, úplně to nešlo jinak.<br />
<a href="http://en.wikipedia.org/wiki/A_Most_Wanted_Man_%28film%29">Nejhledanější muž</a> je skvělý film; byl bych překvapen, kdyby nebyl. Corbijn je až moc filmový a dobrý a i všechno ostatní hrálo tomuhle příběhu do karet. Srdcaři nakonec vždy dojdou hodně daleko, téměř pod vrchol – ale pak se vždy něco stane. Jako tady. A je to nevýhra, jak by řekli fotbaloví experti v ČT. Zůstává pachuť, silná jak lógr poctivého turka, nesplněné sliby na všech stranách, ztráta iluzí, smutek, rezignace.<br />
Legendární <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Duel_%281971_film%29">Spielbergův film</a> o souboji za dvěma volanty; i přes tu patinu oněch třiceti či kolika let se mi to líbilo – Spielberg umí dělat příběh a já si tenhle dlužil, slíbil jsem si ho před pár týdny v Grónsku, když jsme krájeli dlouhé hodiny slovy o filmech a příbězích.<br />
<br />
Na školení před pár měsíci, kde jsem večer metastázoval v depresích a v dnech chrlil korporátní entuziasmus, jsem dostal knihu o jednom polárním dobrodružství. <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Endurance:_Shackleton%27s_Incredible_Voyage">Endurance.</a> Začal jsem číst a pomalu jsem se dostával do příběhu, ale teprve těch několik nepřetržitých hodin večer a ráno jeden víkend před pár týdny mě vtáhlo do děje tak, že jsem vše viděl a téměř se ho účastnil – neuvěřitelný příběh o přežití a lidské nezdolnosti. Dechberoucí, obdivuhodné, neporovnatelné.<br />
<br />
V Krymské jsem byl dvakrát za poslední půl rok. Před týdnem na akci pořádané v pražských ulicích, a před několika měsíci na koncertě <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Marissa_Nadler">Marissy Nadler</a>. Café v lese. Líbila se mi, moc. Krásný hlas a křehké tóny kytary i bicích zněly tlumeně celým sklepním prostorem a já měl radost, že po dlouhé době slyším něco zajímavého, autentického, krásného. Skoro jako <a href="http://bandzone.cz/nylonjail">Nylon Jail</a> v jarním čtvrtletí roku v Akropoli; jenže, méně je někdy více (oblečení, zpěv). <br />
<br />
Asi bych se měl ptát a přemýšlet a pak říkat, co bude dál. Co bude dál? S námi, bez nás, o nás? S touhle zemí a touhle planetou? Kam to všechno směřuje? Vyčítáš mi tiše a někdy hlasitě, že Tě mám rád jen málo, páčíš ze mě vyznání citů, srovnáváš náš příběh s těmi okolo, čekáš na znamení, které potvrdí, že je správné zůstat – nebo že přišel čas jít. Jenže znamení neexistují, ani správné volby, ani černá či bílá. Jsou to všechno jen odstíny šedi, kterými procházíme a ve kterých žijeme, a je to jen občas, kdy se nám uděje něco zázračného, něco, co v nás vyvolá pocit, že tu nejsme nadarmo. Má neteř mě má ráda a stýská se jí po mně; bylo mi to dnes až líto, že jsem odjel tak brzy a pak slyšel, jak by ještě ráda byla se mnou, ten dvouletý zázrak, který touží objevovat svět a je tak krásný, smějící se a svůj.<br />
<br />
<span style="color: #ffe599;"><a href="https://www.youtube.com/watch?v=rrVDATvUitA">NP Johann Sebastian Bach – Air on the G string (Orchestral Suite No. 3 in D major, BWV 106)</a></span></div>Unknownnoreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-9782500.post-36922015781008631742014-05-23T16:38:00.000+02:002014-05-23T23:50:24.463+02:00Going home<div dir="ltr" style="text-align: left;" trbidi="on"><a href="http://4.bp.blogspot.com/-E9A3HIO8O7g/U39aNNWwiyI/AAAAAAAABoU/1BMWbRPQdU4/s1600/centurion.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://4.bp.blogspot.com/-E9A3HIO8O7g/U39aNNWwiyI/AAAAAAAABoU/1BMWbRPQdU4/s320/centurion.jpg" /></a><a href="http://1.bp.blogspot.com/-r4A2w-l8ick/U39aN5f2S8I/AAAAAAAABog/WNzQz-lU8vg/s1600/eagle+of+the+ninth.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://1.bp.blogspot.com/-r4A2w-l8ick/U39aN5f2S8I/AAAAAAAABog/WNzQz-lU8vg/s320/eagle+of+the+ninth.jpg" /></a><a href="http://4.bp.blogspot.com/-RjJ2RsWkJ3U/U39aN6KQmyI/AAAAAAAABoc/E3XvstKuwEg/s1600/lastdaysonmars.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://4.bp.blogspot.com/-RjJ2RsWkJ3U/U39aN6KQmyI/AAAAAAAABoc/E3XvstKuwEg/s320/lastdaysonmars.jpg" /></a><a href="http://3.bp.blogspot.com/-ZGlpWfqe3Aw/U39aOj7o4II/AAAAAAAABos/MsqK91zw5Xc/s1600/les-amants-criminels.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://3.bp.blogspot.com/-ZGlpWfqe3Aw/U39aOj7o4II/AAAAAAAABos/MsqK91zw5Xc/s320/les-amants-criminels.jpg" /></a><a href="http://3.bp.blogspot.com/-H4yFP1wvEyI/U39aO7D5ElI/AAAAAAAABoo/HA-Ee9IWPVY/s1600/swimming+pool.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://3.bp.blogspot.com/-H4yFP1wvEyI/U39aO7D5ElI/AAAAAAAABoo/HA-Ee9IWPVY/s320/swimming+pool.jpg" /></a><br />
<br />
<i>Když zamžourala proti slunci, tak rozpoznávala růžovou kopuli Mitchellovy plešatějící hlavy. Madelaine Sheridanová, která měla pro hovězí velkou slabost a často si večer připadala osamělá, se zamyslela, zda v sobě najde sílu Mitchellovo pozvání odmítnout. Usoudila, že ano. Když nějaká dvojice nabídne azyl či pokrm tulákovi nebo samotáři, nebere ho ve skutečnosti mezi sebe. Hrají si s ním. Předvádí se před ním. A když si to odbydou, nejrůznějšími oklikami dají bezprizornému hostu najevo, že už musí odejít. Dvojice se vždycky nemůžou dočkat, až se budou moci vrátit ke svému úkolu, tedy ke snaze zničit svého životního partnera pod záminkou, že jim jde pouze o jeho dobro. Nezadaný host je pouhým rozptýlením od takového úkolu.<br />
<br />
A potom vytáhl zápisník a černé plnicí pero, které ráno zmizelo, s vědomím, že Isabel je odzbrojena vždycky, když se on tváří, že píše, a když spolu mluví o své dceři. Těmito zbraněmi dokázal svou ženu umlčet a udržet si ji, udržet rodinu pohromadě, plnou chyb a nepřátelství, ale stále to byla rodina. Jeho dcera byla jeho hlavním vítězstvím v tomhle manželství, tou jedinou věcí, kterou udělal správně.<br />
<br />
Nemůžu vystát LIDI S DEPRESÍ. Mají to jako povolání, je to to jediné, na čem dovedou opravdu tvrdě makat. Jé, výborně, mé depresi se dneska daří moc dobře. Jé, výborně, dneska mám další záhadný příznak a zítra budu mít zas jiný. LIDI S DEPRESÍ jsou plní nenávisti a žluči, a když zrovna nemají panický záchvat, píšou básně. Co chtějí těmi svými veršovánkami DOKÁZAT? Jejich deprese je na nich ta NEJŽIVOTNĚJŠÍ věc. Jejich básně jsou výhrůžky. NIC NEŽ výhrůžky. Neexistuje pro ně zřetelnější ani živější vjem než jejich bolest. Neoplácejí ničím jiným než svojí depresí. Je to jen další nezbytnost. Jako elektřina, voda, plyn a demokracie. Nedokázali by bez ní žít.</i><br />
<br />
Je pondělí. Týden začíná. Jsem na cestě; ten omamný pocit svobody, pro který mi dnes stačí už jen pohybující se krajina za okny. Cesta, moment, během něhož člověk nikam nepatří; jsem sám, bez závazků, bez povinností, bez minulosti a budoucnosti. Ještě pár hodin, než se objeví rakouská metropole. Budu sledovat jarní zelená pole – tolik se změnila od březnových či listopadových dnů – , a poslouchat <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Abel_Korzeniowski">Abela Korzeniowského</a>. Budu přemýšlet o všech těch zbytečných věcech i o těch, o kterých si naivně a bláhově myslím, že jsou podstatnější a důležitější. Květen se láme směrem k létu a Morava za okny dýchá optimismem. Je snad vše, jak má být? Tak bych se snad mohl ptát, kdyby můj pohled občas přes uličku nezavál k cestující na druhé straně, jejíž noha tančí a podupává v náporech Parkinsonovy nemoci. Ne, není tomu tak. Nic není dokonalé. Mám jen pár vypůjčených hodin, které jsem si ukradl rozhodnutím použít vlak – a teď se je snažím naplno využít. Pracovní hovory a maily nepřetržitě synchronizovaného telefonu jsou jak nálety s občasným bombardováním. Prší povinnosti a zbytečnosti. Ale ne, nechám to všechno být. A třeba vystoupím v Břeclavi a nedojedu. Ztratím se. Odejdu. A zmizím.<br />
<br />
Vrátil jsem se z řeckých ostrovů před týdnem – <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Santorini">Santorini</a> a <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Folegandros">Folegandros</a> to byly – a stále si ještě nemohu zvyknout na tu naši jinou realitu, kterou žijeme. Dýchal jsem mořský vzduch, vítr vál, slunce svítilo intenzivněji a řecké bílé víno a olivy nás provázely dny, které se líně a přece tak krásně děly. Pláže byly malé, kamenité a prázdné, a většinou k nim vedla stezka, ne silnice. Jaro znamená trochu zelené barvy ve Středozemí, jež se jinak mění v hnědou vyprahlou zemi s rozpáleným vzduchem v průběhu léta; cestoval jsem po mapě mezi těmi ostrovy s magickými jmény, pročítal kapitoly historie z dob perských válek a říkal si, že se sem jednou budu muset vrátit. Tak jako kamkoliv jinam, kde jsem kdy byl. Jednou. Někdy. Až budu moci a nebudu nic muset.<br />
<br />
Předtím to byl krátký čas v Londýně; někdy je jednodušší, cestovat delší cestou. Londýn zůstal stejný, jak jsem si ho pamatoval – hektický, multikulturní, pulzující. Takže bylo indické jídlo a čtvrti s denními trhy, které sis vybrala, pak procházky po nábřeží a večer koncert v <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Barbican_Centre">Barbicanu</a>, kde <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Nonesuch_Records">Nonesuch</a> slavil své výročí; <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Devendra_banhart">Devendra Banhart</a> sólově nevyzněl tak melancholicky romanticky hravě, jak na deskách, ale <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Rokia_Traor%C3%A9">Rokia Traoré</a> tančila jak vítr, někdy tichá a smutnící, jindy radostná, a občas jak bouře, co nechce končit – znal jsem ji předtím, pár desek mám, ale naživo to bylo něco zcela jiného, mnohem lepšího. Končili jsme před jedenáctou – byl ještě čas na nejbližší anglickou hospodu a několik ejlů, jak by zdomácněle řekli pivní znalci; čas nás tlačil, libry se měnily v půllitry a já postupně prošel většinu nabídky – měl jsem chuť pít. Tenkrát to bylo pro radost, melancholie jen stopové množství. A pak už jen noční autobusy, přestup, krátká procházka, Peckham, hotel, spát, ráno vstát, letiště, jih, slunce, moře, svoboda...<br />
<br />
Přečetl jsem <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Swimming_Home">knihu</a>, která mi připomínala <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Francois_Ozon">Ozonův</a> <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Swimming_Pool_%28film%29">Bazén</a>; snad jsem tak díky filmu mohl vidět obrazy přímořského francouzského venkova, které kreslila, a příběh se do mě více a více zakusoval, jak pozvolna a nenásilně spěl ke svému (ne)překvapivému rozuzlení.<br />
<a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Swimming_Pool_%28film%29">Bazén</a> jsem viděl kdysi před lety a rozhodil mě stejně jako tenkrát. Ta Ozonova vždy přítomná zneklidňující atmosféra, horké léto a dusno, neexistující konvence, smrt; pozvolna a líně gradující příběh. Byla to fikce či skutečnost?<br />
Z dob dávných jsem zkusil <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Criminal_Lovers">ještě jeden</a> Ozonův film. Byl z časů, kdy si tvořil styl – zvláštní, fantaskní, morbidní filmové vyprávění; groteska překvapujících momentů, kdy člověk kroutí hlavou a na míře nadhledu pak závisí, zda se nechá vtáhnout či se bude smát. Já povlával někde mezi tím.<br />
Malý kluk se díval na příběhy z historie římských legií; chtěl jsem vidět oba, za sebou, vrátit se staletí dozadu, kdy Římané postavili Hadriánův vál, za nímž nebylo nic, končily mapy, svět neexistoval – jen kmeny Piktů, nesrozumitelná nářečí a krutost. Stejná, pochopitelně, jako ta Říma. <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/The_Eagle_%282011_film%29">Orel deváté legie</a> byl pak tím přístupnějším, který neurazí ani nenadchne, a <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Centurion_%28film%29">Centurion</a> temnějším a dospělejším filmovým bratrem, který tolik neobětoval potřebě příznivějšího ratingu a přístupnosti – líbil se mi více.<br />
A jedna <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Last_Days_on_Mars">sci-fi záležitost</a> z Marsu, o které jsem se náhodou dozvěděl. Nebyl to ani <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Moon_%28film%29">Měsíc</a> ani <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Sunshine_%282007_film%29">Sunshine</a> ani <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Alien_%28film%29">Alien</a>, ale ostudu žánru to nedělalo; někdy doma večer nechce přemýšlet ani nic řešit.<br />
<br />
-----<br />
<br />
Úterý večer. Vídeň. Černo venku, matné světlo uvnitř hotelového pokoje, tma okolo i součástí mé duše. Nevěřím. Nevěřím ničemu. Ničemu. NIČEMU. Vše se rozpadá, tahle korporace končí, nemůže přežít. A dříve nebo později skončí i naše civilizace. Utopíme se v našich komfortních zónách, které jsme si vybudovali, a uplácáme se k smrti v nedostatku touhy a v chybějící nutnosti přežít. Už nemáme, o co bojovat, proto nebojujeme a prohráváme; ztrácíme se, končíme, umíráme. Nevíme, proč tu jsme, a zmatenými pohledy okolo sebe se snažíme najít pevný bod, o který bychom se mohli zapřít. Jedenáctá pryč, já si objednal snídani s donáškou na pokoj a dopíjím červené; zítra další hodiny, kdy budu ztrácet čas a stárnout, další zbytečné konverzace, hry, povídání a sdílení. Jak mám být budoucí leader, když nevěřím v nic, v co bych měl věřit? Jediná rada pro všechny, kteří by se mě zeptali, by byla: zmizte, vypadněte, začněte žít, přestaňte předstírat a ztrácet čas. Tohle nechte na mě. To udělám za vás. V tom mě nemůžete překonat. Ztratím vše a tím vás zachráním. Fráze. Hlouposti. Prázdné řeči. Zbytečnosti. Prázdnota. Jak obrovská krabice v krásném papíru pod vánočním stromkem, ve které je po rozbalení jen vzduch – nejkrásnější to vlastně dar. Jak opuštěné <a href="https://www.flickr.com/search/?w=21648944@N05&q=pyramiden">Pyramiden</a> na Špicberkách, kde jsem strávil dva dny před pár lety. Jak ztracený let z Indonésie do Číny. Jak zbytečné vztahy, zbyteční přátelé, zbytečné kontakty i známosti, zbytečný sex, zbytečné erekce i ejakulace, zbytečné vysvětlování a přemlouvání, zbytečné začátky i konce. Proč to všechno děláme? Proč tím vším ztrácíme čas, když víme, že jsou to zbytečnosti, náhražky, placeba, prázdné záležitost? Proč?<br />
<br />
-----<br />
<br />
Hej hej, říkám si teď, trošku jsem se včera či předevčírem propadl a nyní zase stoupám vzhůru, že? Čím to tak asi může být: krajina se pohybuje, je čtvrtek večer, slunce bude zapadat nad Rakousy a já se za chvíli přesunu do jídelního vozu; „happy hours“ nabídky na českém území nelze nevyužít. Mám rád ty kdysi zaprášené a unavené vozy, které se pozvolna mění v snesitelná místa k pobytí; jakoby o nich nikdo nevěděl, bývají poloprázdné, s lampičkou u okna, čepovanou plzní a kuchyní, kterou lze možná překvapivě i jíst. Občas zabloudí turisté z první třídy posledního vozu a občas vědoucí místní zepředu, obvykle hned po svém nástupu – vědí, moudří, že prosedět cestu v jídeláku má zvláštní kouzlo, nádech melancholie, náladu spiklenectví. Vzpomínám, teď když dopíjím plzeňskou třetinku, jak jsem kdysi opouštěl vysočinské kopce vstříc pražskému studiu právě v předposledním jídelním voze; tenkrát to byl Budvar, jeho lahve tančily na stole zvláštní tanec neposedů, když vlak rychlostí projížděl výhybky v Říčanech, a já si říkal, že jsem tak rád, že už nejsem na střední, že už nic nemusím, že teď už jen můžu. A teď tu sedím, plzeň je točená a ne v lahvích, a já mám pocit, že jsem rád, že už nejsem na posledním to stupni studia a že už nemusím vlastně vůbec nic, že teď už jen můžu, spoután jen vlastními rozhodnutími a kompromisy, které vědomě činím. Stárnu. Pokud to bude na konci sedmdesát, až požádám o účet, blížím se své polovině. Tělo začíná protestovat vůči nezřízenému i neřízenému životnímu stylu, mám občas ten pocit, záda bolí a tukový záhyb na břiše vyčítavě kárá, to když se sprchuji a vidím tu neforemnost, která se gravitací propadá níž a níž...<br />
<br />
Přijedu domů za pár hodin, budeš už asi spát – hodím věci do pokoje, umyju se jen rychle, ale pak – pak si ještě sednu na gauč, rozsvítím tlumené světlo, otevřu okno a budu dýchat noc; možná ještě půl sklenky whisky na rozloučenou s dalším dnem, tma bude proudit dovnitř, vzduch bude chladit, já se budu dívat ven, bude ticho, klid po půlnoci, vše bude mít najednou smysl a řád a já budu mít pocit, že nakonec se vše v dobré obrátí, že je vše správně, že není potřeba nic řešit, o ničem přemýšlet, že vlastně stačí jediné – žít...<br />
<br />
<span style="color: #ffe599;"><a href="http://www.youtube.com/watch?v=LNYUOp4bK38">NP Abel Korzeniowski – Six Hours (2012 – W./E. (OST))</a></span></div>Unknownnoreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-9782500.post-8273709137607392552014-04-26T23:22:00.000+02:002014-04-26T23:22:01.778+02:00Střepy<div dir="ltr" style="text-align: left;" trbidi="on"><a href="http://2.bp.blogspot.com/-QzndKhdIGGQ/U1wflKjEnwI/AAAAAAAABl4/fh_Sq8LzxUc/s1600/centurion.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://2.bp.blogspot.com/-QzndKhdIGGQ/U1wflKjEnwI/AAAAAAAABl4/fh_Sq8LzxUc/s320/centurion.jpg" /></a><a href="http://1.bp.blogspot.com/-3MmXZJWC9YI/U1wfn2yRS8I/AAAAAAAABmM/8cQcXrOx7ng/s1600/dohonitvitr.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://1.bp.blogspot.com/-3MmXZJWC9YI/U1wfn2yRS8I/AAAAAAAABmM/8cQcXrOx7ng/s320/dohonitvitr.jpg" /></a><a href="http://3.bp.blogspot.com/-yvW7-aFefgk/U1wfl-kPeVI/AAAAAAAABmA/s0QoEHdpQaU/s1600/hotel.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://3.bp.blogspot.com/-yvW7-aFefgk/U1wfl-kPeVI/AAAAAAAABmA/s0QoEHdpQaU/s320/hotel.jpg" /></a><a href="http://2.bp.blogspot.com/-t83q4AFEWUY/U1wfnjm5UyI/AAAAAAAABmI/x6AU5kGKzTQ/s1600/jsemtva.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://2.bp.blogspot.com/-t83q4AFEWUY/U1wfnjm5UyI/AAAAAAAABmI/x6AU5kGKzTQ/s320/jsemtva.jpg" /></a><a href="http://2.bp.blogspot.com/-qS8RPKUKOkQ/U1wfoP6_fGI/AAAAAAAABmQ/EF0zEW24v7E/s1600/moebius.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://2.bp.blogspot.com/-qS8RPKUKOkQ/U1wfoP6_fGI/AAAAAAAABmQ/EF0zEW24v7E/s320/moebius.jpg" /></a><a href="http://3.bp.blogspot.com/-zR_gOpKH0k8/U1wfovMJ52I/AAAAAAAABmc/mK7WHu1xcyo/s1600/mud.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://3.bp.blogspot.com/-zR_gOpKH0k8/U1wfovMJ52I/AAAAAAAABmc/mK7WHu1xcyo/s320/mud.jpg" /></a><a href="http://2.bp.blogspot.com/-qPPzbe3Vw6A/U1wfsTCy4zI/AAAAAAAABmw/RSuibeNLVsc/s1600/oh_boy.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://2.bp.blogspot.com/-qPPzbe3Vw6A/U1wfsTCy4zI/AAAAAAAABmw/RSuibeNLVsc/s320/oh_boy.jpg" /></a><a href="http://4.bp.blogspot.com/-Qsycpssz5EY/U1wfpqKuSbI/AAAAAAAABmo/izfXhmBFSyU/s1600/truedetective.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://4.bp.blogspot.com/-Qsycpssz5EY/U1wfpqKuSbI/AAAAAAAABmo/izfXhmBFSyU/s320/truedetective.jpg" /></a><br />
<br />
<br />
<i>Nastupoval jsem do autobusů, zase z nich vystupoval a toulal se po nádražích. Nastupoval jsem do autobusů, usínal v nich a nechal plynout dny i noci. Nastupoval jsem do autobusů, vystupoval v malých městech, celé dny jsem chodil tmou a říkal si: jak je tenhle mladý cestující odhodlaný, když se nechá vláčet po cestách, které ho mají dovést až na práh té neznámé země.<br />
<br />
Najednou z ještě větší hloubky vyrazila ta netrpělivá touha a prostoupila celým mým tělem, ta touha být zároveň tady a tam. Jako bych zaslechl pár slov, otřásl jsem se chladem, a v tu chvíli jsi do dveří vešla ty, moje krásko, má Canan. Na sobě jsi měla ty bílé šaty, jako když jsem tě zahlédl na chodbě v Taşkışla, a tvůj obličej byl celý od krve. Pomalu ses ke mně blížila.<br />
Nezeptal jsem se tě, co tady děláš. Ani ty, Canan, jsi nepoložila tutéž otázku mně, neboť jsme oba dva věděli. <br />
Vzal jsem tě za ruku a posadil na vedlejší sedadlo, na číslo 38, a kostkovaným kapesníkem z Krásného Města jsem opatrně stíral kapky krve z tvého čela a tváří. Pak jsem tě, krásko moje, chytil za ruku a dlouhou dobu jsme takto mlčky seděli. Rozednívalo se. Přijely sanitky a z rádia mrtvého řidiče zazněla, jak se říká, naše píseň.<br />
<br />
A zatímco já jsem koukal z okna zapadlého hotelu a ty jsi v zaprášených šatech znaveně pospávala na jedné z postelí hned za oknem, viděl jsem zvenku i zevnitř nás oba, okno, hotel, náměstí, městečko, zemi i mnoho cest, kterými jsme projeli.<br />
Jako by se všechna ta města, vesnice, filmy, benzinové pumpy a cestující, které jsem si vysnil a pamatoval jen matně, sloučili s neúplností a bolestí, kterou jsem cítil ve svém nitru. Ale nemohl jsem přijít na to, zda ten smutek na mě doléhá z těch měst, obnošených věcí a cestujících, nebo jsem to já, kdo tím smutkem deroucím se z mého bolavého srdce zaplavuje celou zemi a okolí.<br />
<br />
Když si přečetl knihu, kterou spatřil a zakoupil v knihkupectví svého kamaráda, všechno najednou začalo „do sebe“ zapadat. Konečně pochopil, že smrt má v našem životě své místo: přijal její existenci jako nezbytnou existenci stromu v zahradě nebo přítele na ulici a přestal se proti tomu bouřit. Pochopil důležitost dětství. Naučil se mít rád a vzpomínat na drobnosti spjaté s minulostí, žvýkačky nebo komiksy. Naučil se, že první knížky mají v životě své místo podobně jako první lásky.<br />
<br />
V tak mladém věku se můj život dostal kvůli lásce na scestí – jak vidíš, milý čtenáři, jsem natolik při smyslech, že neříkám kvůli knize – a vše, co bylo na toto téma řečeno v novinách, časopisech, knihách, rádiu, televizí, reklamách, co tvrdili sloupkaři nebo bylo napsáno v románech či časopiseckých okénkách, se mi navždy vrylo do paměti.<br />
Co je to láska?<br />
Láska je odevzdat se. Láska je důvodem k lásce. Láska je porozumění. Láska je hudba. Láska a šlechetné srdce jedno jsou. Láska je poezií zármutku. Láska je pohled zlomené duše do zrcadla. Láska je pomíjivá. Láska je nikdy neříct „je mi líto“. Láska je krystalizace. Láska je dávat. Láska je podělit se o žvýkačku. Láska není nikdy jistá. Láska je prázdné slovo. Láska je splynutí s Bohem. Láska je bolest. Láska je hledět andělu tváří v tvář. Láska jsou slzy. Láska je čekat, až zazvoní telefon. Láska je celý svět. Láska je držet se v kině za ruku. Láska je slyšet tlukot srdce. Láska je posvátné ticho. Láska je námětem písní. Láska je dobrá na pletˇ.<br />
Přijal jsem tyto perly, aniž bych se jim zcela oddal a uvěřil jim, ale také aniž bych se propůjčil posměchu, jenž by zanechal moji duši beze střechy nad hlavou. Vnímal jsem je stejně jako televizní záběry, jimiž se člověk nechá vědomě svést, a nenechal se svést, ačkoliv jsem chtěl být sveden. Vycházeje ze své vlastní omezené, ale přesto bohaté zkušenosti, dodávám k tématu několik svých postřehů:<br />
Láska je touha někoho pevně obejmout, být s ním na jednom místě. Láska je touha někoho obejmout a přitom zanechat svět bez povšimnutí. Láska je touha nalézt bezpečné přístřeší pro lidskou duši.</i><br />
<br />
Je jaro, počasí se točí všemi směry. Ještě pár dnů a pojedu na jih za sluncem, které bude hřát více než to vysočinské či pražské, uteču na týden a dalšího kousek, zmizím z těch všech podivných a zbytečných událostí a věcí, kterými proplouvám a které mě obklopují. Ještě před několika hodinami jsem měl v sobě pocity; teď už ne. Noc začíná vládnout, ticho panuje – až na druhou desku <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Bohren_%26_der_Club_of_Gore">Bohren & der Club of Gore</a>, která tu se mnou je a společně se mnou směřuje k blížící se půlnoci.<br />
<br />
<a href="http://cs.wikipedia.org/wiki/St%C5%99epy_%28album%29">Střepy.</a> Slyšel jsem nejdřív první píseň, o týden později druhou, a pak několikrát celou desku, to když jsem putoval po D1 ze západu na východ a zase zpět. Je v ní tolik síly. Vyznání a zpověď. Věty křehké jak popraskané okenní tabulky a k tomu tóny piana, někdy jemné a citlivě melancholické, jindy omračující a bolestné. Míjel mě <a href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Filip_Topol">Filip</a>, asi o pár let, a možná se teď k němu budu vracet; vlastně už tak činím. První dvě písně jsou nejsilnější, přijde mi; zvlášť ta dlouhá, o celém roce, čtyřech ročních obdobích, o domě s okny a výhledu do dvora, návratu, o vyšších mocnostech a poznání, jestli je uvnitř našeho těla tma.<br />
<br />
Kolegové odcházejí a já se s nimi loučím; zůstávám jako jeden z posledních, kapitán potápějícího se plavidla. Dívám se z velkých oken a někdy mám pocit, že vidím Střepy, a jindy je zase v sobě cítím. S jedním si dávám Tullamorku na rozloučenou před pátečním polednem a druhý se mě o hodinu později ptá na možnost „soft landingu“, jak říká – a já nemám moc co říct ani v jednom případě, je to všechno až příliš absurdní, zbytečné a nesmyslné, nedá se to pochopit. A tak mlčím, občas prohodím nějaké slovo, a snažím se odejít co nejdřív, pryč z té budovy, zavřít dveře a vypnout; víkend přinášející dva dny svobody, než se budu muset vrátit a začít znovu hrát a předstírat.<br />
<br />
A tak si žiju, v komfortní zóně nadstandardu a té protikladné prázdnoty, ohňostroj marnosti vesele září dál, a já se se budu i nadále pokoušet o nemožné, bojovat se všemi a se vším, budu chtít něco vytvořit, posunout a dodat, zázrak stvoření v korporátním světě organizace, která se již dlouhou dobu neodvratitelně rozkládá.<br />
<br />
Byl jsem po nějaké době na <a href="http://www.lonelyplanet.com/czech-republic/prague/entertainment-nightlife/other/klub-007-strahov">007ce</a>; obě desky od <a href="http://bandzone.cz/kieslowski">Kieslowski</a> se mi líbí a naživo byli upřímní a příjemní, a <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Barzin">Barzin</a> pak pokračoval ve zklidněné melancholii. <br />
Přečetl jsem svoji <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/The_New_Life_%28novel%29">první</a> <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Orhan_Pamuk">Pamukovu</a> knihu; nevím už, proč jsem si vybral právě tuto, snad jsem někde v recenzi viděl slovo road-movie – a vstoupil jsem tak do zvláštního světa, který je jiný, než svět ostatních knih, co jsem kdy četl, který září zvláštním světlem, láká i děsí zároveň. Možná trochu jako první střet s Márquezem; jen Pamukův svět je méně fantaskní a více hmatatelný – a tím bližší.<br />
Přečetl jsem další <a href="http://www.kosmas.cz/knihy/60956/karla-klenotnika-cesta-na-korsiku/">Topolovu povídku</a> – začal jsem mít jeho styl rád, je v něm vždy přítomný pocit ztracence, který nepřestává hledat víru, jež se někam schovala a zřejmě přestala existovat. Ta touha vše ztratit, všeho se vzdát, klesnout až na opravdové nejhlubší dno – a z něj se pak odrazit, dnes ještě ne, tuhle noc ne, ale zítra, zítra ráno už, zítra se to všechno změní...<br />
<br />
A hodně jsem toho viděl.<br />
<a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Hotell">Hotel.</a> O ztrátě, se kterou se nelze vyrovnat, a útěcích a obavách a hledání a nejistotě.<br />
<a href="http://www.csfd.cz/film/341155-dohonit-vitr/">Dohonit vítr.</a> Mám rád filmy ze severu a tenhle měl ty správně dávkované severské ingredience. Návrat, vzpomínky, rozhřešit minulost a pochopit, že nakonec je vždy potřeba jít dál.<br />
Kim Ki-Duk <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Moebius_%282013_film%29">tentokrát</a> namíchal svůj tradiční koktejl – a překročil svoje vlastní hranice dál k absurditě, zvláštnosti, podivnosti – a přece s dávkou emocí a pochopení.<br />
<a href="http://en.wikipedia.org/wiki/True_Detective_%28TV_series%29">Temný případ</a> na šest pokračování; nelitoval jsem šesti hodin, bylo to až příliš dobré, vtahující, silné, neamerické, opravdové a reálné – vše se rozpadalo tak, jak se v životě opravdu děje.<br />
<a href="http://en.wikipedia.org/wiki/I_Am_Yours">Jsem tvá</a> byl další film ze severu; přál jsem jí, ať jí to vyjde, jenže slunce svítilo příliš krátce a lásce se nedaří, když po ní někdo až příliš touží.<br />
<a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Oh_Boy!_%282012_film%29">Německý film</a>, který na západ od nás nemohl neuspět; jinakost se cení. Nebyl to sever, byl to západ; nebylo to dokonalé, nebylo to špatné.<br />
<a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Centurion_%28film%29">Centurion.</a> Kluk ve mě se vrátil do doby římských legií válčících s Pikty v dnešní Británii; poslední výspa civilizace, která se nemůže udržet. Mám rád dobré řemeslo, kdy můžu vypnout na dvě hodiny a přestat přemýšlet.<br />
A <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Mud_%282012_film%29">Mud.</a> Jak příběh od McCarthyho, přišlo mi; snílci, co tahají za kratší konec, a hra, v níž lze pouze prohrát. Láska jako motiv všeho podstatného a svoboda, která může zachránit. Život na řece a okolo ní, čas dospívání a s ním spojený svět černobílých pravd; láska, nakonec to je přece všechno o ní, o čem jiném by to mělo být?<br />
<br />
A tak se dostáváme k nám. My dva, Ty a já, ve třetím roce našeho snažení, zažehnali jsme blížící se rozloučení tím, co nejvíce potřebuješ a já Ti tak málo dávám – a najednou je vše jinak, problém je pryč, jsme si blíž – jak to jen v téhle fázi vztahu jde. Není to dokonalé, není to zázračné, není to špatné ani zlé; jsme to jen my dva, náš vztah, naše slabosti. To je to slovo; náš vztah nestojí na našich silných stránkách a nemá mantinely v nich – stojí na našich slabostech a v nich má své hranice. Není o tom, co bychom mohli, ale spíše o tom, co nemůžeme. Jsme opatrní. Chceme být spolu, ale víme, že to není a nikdy nebude všechno; vždycky bude něco chybět. Je to kompromis. Náš svět, náš život. Jsme tu a ještě nějakou dobu budeme. Den, měsíc, rok, desetiletí. Nevím. Nepřemýšlím. Nechávám život žít.<br />
<br />
Noc je tu s námi čím dál více a já přeskočil ke třetí desce melancholiků ztichlých časů po půlnoci, kteří občasné basy a bicí staví nad základy jemných harmonií a teskných zvuků saxofonu. Dopsat, dopít, spát. Zítra vstát a zpět na západ. Tři dny předstírat a hrát. A pak už jen... moře, vlny, podvečerní slunce bude barvit bílé domy a odrážet se ve vodní hladině, a když se mi povede uvidět jeho východ, nebudu už chtít víc, tohle mi bude stačit ke štěstí, jen tak málo, nic víc... <br />
<br />
<i>Myslel jsem na tu ženu, na její bezmocné vzdechy a nenáviděl se za vlastní slabost a ubohost; myslel jsem na A., na to, jak jsem jí kazil život, nechávaje se unášet vlastními chimérami, o jejichž skutečnosti jsem se A. snažil často zpitý do němoty přesvědčit; na zmatená, nekonečná klopýtání noční Prahou, kdy jsem pil u výčepů a barů, dávil jsem se vlastním já a opravdu se mi nechtělo žít.<br />
Viděl jsem svůj život, černou díru, do které jsem se řítil s děsivou závratí. I když v pokoji stále teskně pršelo, byl jsem zpocený a rozpálený. Vše mi bylo těsné. Vzpomínky mi ležely na prsou jako hromady suti a nemohl jsem dýchat.<br />
<br />
Chtěl jsem už vládnout jenom sám sebou a zahnat všechny ty zakuklené loutkoherce, které jsem si buď sám stvořil, anebo kteří se, ač nezváni, se sadistickou chutí sami připojili k té pitvorné frašce.<br />
A slyšel jsem, jak říkám: „Jsem muž. Tady na světě. A tohle je můj život. A já ho chci a já ho prožiju. Sám.“<br />
A to poslední slovo se nade mnou vztyčilo jako svorník nekonečné klenby.<br />
To jsem podnikl celou tu cestu, abych si potvrdil tu všeobecně známou pravdu, že je člověk na Zemi sám? Asi ano.<br />
A pochopil jsem, že moře mi nic nenabízí, že mi jen ukazuje to, co mne čeká: nekonečné plochy, které se neochvějně valí dopředu, aby se vzápětí stejně neochvějně mohly vracet zpět. Jaká je pravidelnost osamělosti?<br />
Zaplavila mě úleva. Tak to je. Už není co hledat a nad čím si zoufat. Ukázalo mi to moře a stačilo jen nahlas vyslovit to záhadné slovo: osamělost. Kdo ví, jak je bohatá? Rozhodně je tichá. Opona se rozevřela. Osamělost jako volba? To nebyla volba, to bylo potvrzení.<br />
Cítil jsem, že se usmívám. Točila se mi hlava – z pohybu moře, z větru, z vína a ze skutečnosti, která měla jasné ostré obrysy, že bylo až nebezpečné se jí dotknout, a přesto jsem to udělal a nepořezal se.</i><br />
<br />
<span style="color: #ffe599;"><a href="https://www.youtube.com/watch?v=qS-9v1ZEwBw" target="_blank">NP Bohren & der Club of Gore – Faul (2008 – Dolores)</a></span></div>Unknownnoreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-9782500.post-70691979138146292482014-03-18T18:20:00.000+01:002014-03-26T18:16:41.124+01:00Zápisky z cesty<div dir="ltr" style="text-align: left;" trbidi="on">
<a href="http://1.bp.blogspot.com/-8GDnADENPso/Uyh9UeKHaFI/AAAAAAAABig/ESvPC6r5l7U/s1600/detachment.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://1.bp.blogspot.com/-8GDnADENPso/Uyh9UeKHaFI/AAAAAAAABig/ESvPC6r5l7U/s320/detachment.jpg" /></a><a href="http://4.bp.blogspot.com/-TccRcHpUGSI/Uyh9UsUARUI/AAAAAAAABio/Oc7GdGHO4Wc/s1600/gattaca.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://4.bp.blogspot.com/-TccRcHpUGSI/Uyh9UsUARUI/AAAAAAAABio/Oc7GdGHO4Wc/s320/gattaca.jpg" /></a><a href="http://4.bp.blogspot.com/-ub0-gJtfGhQ/Uyh9SuaGlyI/AAAAAAAABiY/GZ6Xjogw2OU/s1600/horiciker.jpeg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://4.bp.blogspot.com/-ub0-gJtfGhQ/Uyh9SuaGlyI/AAAAAAAABiY/GZ6Xjogw2OU/s320/horiciker.jpeg" width="220" /></a><a href="http://1.bp.blogspot.com/-15m697EBKGk/Uyh9U9m5dPI/AAAAAAAABik/MqgAtgufKEI/s1600/inthehouse.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://1.bp.blogspot.com/-15m697EBKGk/Uyh9U9m5dPI/AAAAAAAABik/MqgAtgufKEI/s320/inthehouse.jpg" /></a><a href="http://1.bp.blogspot.com/-xPw7jmZEdyE/Uyh9VbR3C3I/AAAAAAAABi0/MWa14Ftjcao/s1600/labourday.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://1.bp.blogspot.com/-xPw7jmZEdyE/Uyh9VbR3C3I/AAAAAAAABi0/MWa14Ftjcao/s320/labourday.jpg" width="220" /></a><a href="http://3.bp.blogspot.com/-vMO7GR9pHA0/Uyh9VoD5OxI/AAAAAAAABi8/_i5hzct9ADw/s1600/souslesable.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://3.bp.blogspot.com/-vMO7GR9pHA0/Uyh9VoD5OxI/AAAAAAAABi8/_i5hzct9ADw/s320/souslesable.jpg" /></a><br />
<br />
<i>Jiří nebyl zdaleka první. Já nebyla nána, která si myslí, že to s každým novým vydrží do konce života. Jde přece o to předsevzetí, o opravdovost, kterou já většinou uměla odhadnout. Že to prostě myslel se mnou vážně. A pak jsme to klidně mohli dělat při světle nebo před zrcadlem, na židli a tak. Tohle všechno jsem dovolila a i víc. Když pomalý doteky přešly do šeptání, laskání na krku a jinde a když já jsem cejtila, že si můžem ráno povídat, držet se za ruce a on necukne, když nás spolu někdo uvidí, bylo všechno možný. A já si plula jak víla v kočáru taženým labutěma někdo vysoko v mracích.<br />
<br />
Holky vždycky zapluly do jeho pokoje, já je stěží znala jménem. Nocovaly jen výjimečně. Nezdálo se mi to vhodný a Jiřímu taky ne. Ale když nás Ondřej umlouval, tak jsme je nechali. Ráno byly pryč a já je často už nikdy neviděla. Nebylo mi to příjemný, ale těm představám se někdy nešlo vyhnout. Nahý tělo mýho syna a takovýhle holky. Zvlášť když dělali hluk, tak to bych tloukla hlavou do zdi. A když jsme se náhodou ráno potkaly, ty holky klopily oči a zdravily mě nahlas jak nahluchlou. Já věděla, ony věděly. Mezi pokojema nebylo víc než tenká stěna.</i><br />
<br />
Brno zmizelo, blíží se Břeclav – podruhé za několik měsíců jsem na cestě do rakouské metropole, úsměvné to a zbytečné setkání nad jednoduchým tématem, jenž by se dal vyřešit krátkým telefonátem; přehlídka korporátní zbytečnosti, ohňostroj marnosti. Jedu vlakem a jedu sám, pochopitelně – jak bych mohl nevyužít těch pět hodin samoty, jeden z nejcennějších darů, jež může služební cesta, je-li dobře zorganizována, nabídnout? Dívám se z oken na zelená předjarní pole nížin u Břeclavi, v uších <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Olafur_arnalds">Ólafur Arnalds</a> (snažím se proniknout do jeho <a href="http://www.allmusic.com/album/for-now-i-am-winter-mw0002486166">poslední desky</a>, která mě nechytla na první poslech), na sedačkách přes uličku tučnoucí Američanky a v polích občas moravské vesnice. Kontrastní pohledy, kontrastní den, kontrastní čas.<br />
<br />
Zdá se mi, že se stále více vzdaluji od normálního žití, od toho nejobyčejnějšího, nejzákladnějšího, nejdůležitějšího a nejkrásnějšího, co naše planeta nabízí. Vzdaluji se od druhého pohlaví. Dívám se ještě občas kolem sebe a říkám si, tu bych chtěl poznat a tu bych chtěl možná někdy mít – ale pak si uvědomím, že ve skutečnosti nechci a že bych nemohl. Realita je už dávno jinde. Už bych nedokázal předstírat, že bych snad ještě mohl splnit všechna ta očekávání a udělat protistranu šťastnou. Milovat – fyzicky i duševně –, souznět, chápat, pomáhat a podpírat, rozumět, být opravdovým partnerem a milencem, dávat to všechno, o čem se píše v knihách a ukazuje ve filmových příbězích – a jak možná jeden z deseti párů i žije; jeden z deseti, jsem optimista. Tohle všechno mě drží zpět, rezignovaného i vyrovnaného zároveň. Chybí motivace. Na otázku „proč?“ chybí odpovědi. Viděl jsem až příliš mnoho začátků a konců, okolo sebe i se sebou v <strike>hlavní</strike> vedlejší roli.<br />
<br />
A pak Ty – my. Náš příběh, náš život. Zastabilizováni v komfortní zóně, uháníme vstříc dovoleným; pracovní čas, kradoucí nám život, od sebe oddělujeme víkendy, co mizí rychleji než voda v jarní řece. Směřujeme k samotě uvnitř našeho vztahu. Já určitě; Tebou si nejsem jist. Míjíme se. Ubývá věcí ke sdílení. Chce se mi mlčet, když podruhé vidím <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Sous_le_sable" target="_blank">Pod pískem</a> a Ty poprvé, a Tobě se to vůbec nelíbí a mně naopak líbí o dost více, než tenkrát před pár lety. Mám pak chuť být sám, pít, cítit ticho půlnoci a dívat se do černé noci, když se blíží prvá ranní, otevřít přitom okno, polykat chladný vzduch odcházející zimy a přát si, aby vítr nepřestal nikdy foukat a já cítil volnost a oceán, jak v dokumentu o Shetlandách, který sis včera pustila k dopolednímu žehlení.<br />
<br />
Tenkrát v Akropoli jsem měl pocit, že žiju – tak intenzivní to bylo, že všechna průměrnost a každodennost mizela z mé mysli a já se nechal vtáhnout do podmanivého světa efektovaných melodií, ozvěn a kontrastů. A <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Nils_Frahm">Nils</a> hrál, povídal a smál se, vrstvil melodie a plochy, byl to koncert člověka, jenž došel k dokonalosti v tom, co dělá; klavír se syntezátorem dohromady v symbióze, někdy impresionismus, jindy romantismus – všechny styly, všechna staletí, všechny žánry.<br />
<br />
Vrátil jsem se k <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Petra_Hulova">Petře Hůlové</a>; <a href="http://www.kosmas.cz/knihy/123258/pres-matny-sklo/">mezilidská črta</a> s několika silnými momenty. Budeme se asi nadále míjet – nedokážu se přiblížit a nechat zasáhnout. <a href="http://www.kosmas.cz/knihy/159242/ani-pozdeji-ani-jinde/">Dva paralelní příběhy</a> ze současné Paříže byly mnohem silnější. Nedalo se v nich nevidět, nepoznávat; byly o nás – o tom, jak nám naše životy splašeně pádí pryč, bez možnosti je kontrolovat, udávat tempo a směr – naše životy se nám žijí sami, bez nás. Udiveně sledujeme, kam jsme se to vlastně dostali – tohle jsme přeci nikdy nechtěli, říkáme, a někdy si možná dáme závazek něco změnit a jindy doufáme v zázrak, příslib štěstí, osudové znamení. Jenže znamení nejsou, zázraky se nedějí a štěstí je jen náš pocit. Vnitřní pocit. A ten nemůžeme změnit, nezačneme-li opravdově žít. Aspoň jednou, jednou udělat rozhodnutí – přestat jen udržovat, začít rozhodovat. Uchopit vše a vzít kontrolu. Zastavit se a změnit směr. Přepřáhnout. O tom vše se v té knize píše a já měl pocit, že rozumím a chápu jeho i ji; znám ten svět, který nelze zastavit, tu zrychlující se planetu, která nás nechce nechat vydechnout a nedovolí vystoupit...<br />
<br />
Nedávno jsem si dal <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Burning_Bush_%28mini-series%29">tříhodinový filmový maratón</a> – pověsti nelhaly, Hořící keř mrazí náznaky a nehodnotícím zobrazením reality dob minulých.<br />
Z Ozona tentokrát <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/In_the_House_%28film%29">příběh o jednom domě</a>, kompromisech a snech, naději a rozhodnutích. Mám Ozona rád.<br />
<a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Gattaca">Gattacu</a> jsem znal dříve z melodií Michaela Nymana než prostřednictvím filmových obrazů. Líbily se mi ty obrazy z budoucnosti – směřujeme tam, myslím. Jednou budeme vědět všechno a budeme zařazeni v momentu narození. Nebude možnost úniku. Možná to nebude jak v tom filmu, ale stane se to – dobrovolně se svazujeme čím dál víc.<br />
<a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Detachment_%28film%29">Příběh</a> z prostředí předávání myšlenek těm, co většinou nemají zájem. Adrien Brody nehrál, on takový byl. A já byl on – vyhořelý, nic nehledající, srozuměný s nicotou, bez jakýchkoliv tužeb a snů. Jak moc jsem mu rozuměl. A jak ho obdivoval – pro tu sílu, ještě něco někdy udělat. Něco málo. Něco podstatného. Něco možná rozhodujícího – ne pro sebe, pro někoho.<br />
A pak <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Labor_Day_%28film%29">Prodloužený víkend</a>. Byl by to jen pokus plný klišé a amerických snů, kdyby v něm nehrála Kate Winslet. Dostalo mě to; rozsekalo, rozemlelo. Nebyl jsem sám, tenkrát v podvečer v kině na Smíchově. Film o tom, že zázraky se nakonec přeci jen mohou dít; popření toho, o čem tu všude a pořád dokola píšu a budu psát.<br />
<br />
Slunce venku začalo svítit a pole mají pravidelnější tvary; více symetrie, zelená střídá hnědou, fasády jsou udržovanější a ulice čistější. Blíží se Vídeň a já se pomalu začnu vracet ze světa myšlenek zpět ke své hře, jež mě živí a dává možnost poznávat a přemýšlet; nemůžeme mít všechno, vím. Přesto bych ale tolik chtěl. Neztrácet a neplýtvat. Aspoň jednou. Jednou se rozhodnout...<i><br />
<br />
Nemají ponětí, co je taková firma, ten svět sám o sobě, plný ubohostí, pomluv, nemají ponětí, jak drkotá nápojový automat nebo výtah, jak šedivý je koberec, úsměvy navenek a zespod zášť, otevřený boj a zákopová válka, tajemství kuloárů a služební hlášení.<br />
<br />
Už zapomněl, že je tak zranitelný. Tenhle pocit křehkosti, to je láska? Ten strach, že každou chvílí o všechno přijde, kvůli jednomu chybnému kroku, jedné špatné odpovědi, jednomu nevhodnému slovíčku? Je to ono, tahle ztráta sebejistoty, ve čtyřiceti letech stejně jako ve dvaceti? Pokud ano, existuje něco politováníhodnějšího, marnějšího?<br />
<br />
Dost brzy narazil. Narazil, to je přesný výraz. Dost brzy narazil na její odtažitost, na její odstup, na její nepřítomnost. Velmi rychle pochopil, že ho dokáže milovat pouze ve vodorovné poloze nebo když ji drží na stehna nad sebou. Potom se na ni díval, jak spí na opačném konci postele hlubokým, vzdáleným spánkem. Od počátku narážel na tohle lhostejné chování, jímž se obrnila proti veškerému jeho úsilí o projevy citu, další dny pak na její odměřenost, nevrlou náladu v závěru víkendu, na její neschopnost se jakkoliv normálně rozloučit.<br />
<br />
Lila byla jeho prohra. Jeho trest. Za všechny ženy, které nedokázal milovat, s nimiž se setkal jen na pár nocí a které nakonec opustil – protože pokaždé něco nesedělo, co neuměl pojmenovat. Bylo to směšné, ale měl přesně tenhle pocit: přišel čas, aby zaplatil účet.<br />
...<br />
Tentokrát prohrál on.<br />
Miluje ženu, která nemiluje jeho. Možná neexistuje žádné krutější zjištění než tahle bezmoc? Možná není horší trápení, horší nemoc?<br />
Ne, ví, že tak to není. Je to směšné. Je to nesmysl.<br />
Nešťastná láska není nic víc ani nic míň než kalkul, který se zabodl v podbřišku. Ať už je velký jako zrnko písku, hrášek, kulička nebo golfový míček, krystalizace chemických látek vyvolává velkou bolest, snad i nesnesitelnou. Ale nakonec vždycky pomine.<br />
<br />
Doufá, že jí bude chybět, prostě tak, zničehonic. Že jí nutně dojde to propastné prázdno. Doufá, že ji za pár hodin přepadnou pochybnosti, že postupně zjistí, jak jí chybí. Chtěl by, aby si uvědomila, že ji nikdo nikdy nebude milovat tak, jako ji miluje on, daleko za hranice, které mu vnucuje, za hradbu té její hlubinné osamělosti, kterou Lila staví proti všem ve svém okolí, ale téměř se o ní nezmiňuje.<br />
...<br />
Usmála se. Jako by to čekala. Jako by měla spoustu času, aby se na to připravila.<br />
Řekla děkuji. Děkuji za všechno.<br />
Copak může být někdo tak slepý k zoufalství druhého?<br />
<br />
Občas sní o nějakém muži, kterého by se zeptala: dokázal bys mě milovat? I s tou její únavou minulých let, sílou a slabostí? O muži, který by se uměl pobláznit, strachovat i radovat. Který by se nebál slz za jejím úsměvem ani jejího smíchu v slzách. O muži, který by to znal.<br />
Jenomže zoufalci se neseznamují. Leda tak ve filmu. Ve skutečném životě se potkají, zavadí o sebe, narazí. A často se navzájem odpuzují jako shodné póly dvou magnetů. To už ví odedávna.<br />
<br />
Unášen hustým neuspořádaným proudem, myslel na to, že město bude vždycky vnucovat svůj rytmus, svůj shon a dopravní špičky, že už nikde nebude vnímat ty miliony osamělých drah, v jejichž protnutí není nic, nic než prázdnota nebo jen jiskřička, která vzápětí pohasne.</i><br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<iframe allowfullscreen='allowfullscreen' webkitallowfullscreen='webkitallowfullscreen' mozallowfullscreen='mozallowfullscreen' width='320' height='266' src='https://www.youtube.com/embed/xLNeZogTsK8?feature=player_embedded' frameborder='0'></iframe></div>
<br />
<span style="color: #ffe599;"><a href="http://www.youtube.com/watch?v=R-I_GEd_iPQ">NP Ólafur Arnalds – Words of Amber (2013 – For Now I Am Winter)</a></span></div>
Unknownnoreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-9782500.post-25204885369799444012014-02-22T23:25:00.000+01:002014-02-27T00:27:14.631+01:00Hvězdy byly tak blízko<div dir="ltr" style="text-align: left;" trbidi="on"><a href="http://3.bp.blogspot.com/-rU8udp4Tu8A/UwkkONyzlLI/AAAAAAAABgk/hO73SxiNs-U/s1600/12monkeys.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://3.bp.blogspot.com/-rU8udp4Tu8A/UwkkONyzlLI/AAAAAAAABgk/hO73SxiNs-U/s320/12monkeys.jpg" /></a><a href="http://4.bp.blogspot.com/-c-lutiGef8U/UwkkOCVYUgI/AAAAAAAABgg/Op-AatgHIXE/s1600/breakingthewaves.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://4.bp.blogspot.com/-c-lutiGef8U/UwkkOCVYUgI/AAAAAAAABgg/Op-AatgHIXE/s320/breakingthewaves.jpg" /></a><a href="http://3.bp.blogspot.com/-j8I6yIeiXFQ/UwkkOOhnlCI/AAAAAAAABgo/WqrhbIy8OK0/s1600/refuge.jpg" imageanchor="1"><img border="0" width="210" src="http://3.bp.blogspot.com/-j8I6yIeiXFQ/UwkkOOhnlCI/AAAAAAAABgo/WqrhbIy8OK0/s320/refuge.jpg" /></a><a href="http://2.bp.blogspot.com/-AJC2evxsXx8/UwkkPHpGiLI/AAAAAAAABg4/UW_GmJH912Q/s1600/robocop.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://2.bp.blogspot.com/-AJC2evxsXx8/UwkkPHpGiLI/AAAAAAAABg4/UW_GmJH912Q/s320/robocop.jpg" /></a><br />
<br />
<i>Díval jsem se tehdy na větrák hospody, ruku na půllitru a kouřil jsem jak zběsilý. Ladislav do mě hučel své rady, pozorování a co já vím ještě. Měl divoký přiopilý pohled, týdenní strniště, vlasy mu padaly do očí a z rozhalené vyšisované košile mu koukaly chlupy. Potkali jsme se v hospodě náhodou. S nikým už jsem se moc nestýkal. Prožíval jsem otřesnou krizi, naprosté zborcení vztahů k čemukoli, hodnot čehokoli. Veškeré víry, iluze, ideje se rozpadly v prach.<br />
...<br />
Mluvili jsme ještě dlouho. Hučelo mi v hlavě a začínal jsem být sťatý. Hovor pomalu sklouzával do pivních žvástů, Ladislav nevraživě mžoural do půllitru a slova mu padala pod stůl. Po další hodině jsem odešel. Chtěl jsem být sám a přemýšlet o tom, co mi řekl. Měl pravdu, ale co s tím? Nic jsem stejně nevymyslel, vypil jsem příliš piva a byl jsem unavený. Nevymyslel bych nic, i kdybych byl střízlivý. Doklopýtal jsem domů, snědl jsem nějaké jídlo, seděl u stolu a snažil se přemýšlet. Ale jen jsem koukal do tmavého okna, na čistý papír ve stroji, špínu na koberci, knihy, desky, samé podvody vůči sobě. Myslel jsem na jednu holku, s kterou jsem nedávno spal. Nic jsem necítil. Mohl jsem jí zavolat. Chvilkový nápad. Okamžitě v prachu. Až jsem se té myšlenky vyděsil. Kousal jsem si nehty, otevíral šuplata, pátral jsem po něčem, co by mne zaujalo, vytrhlo z dusné samoty, pocitu marnosti a naprosté opuštěnosti. Nic. Jen mi hlavou probíhala všechna svinstva, která jsem komu udělal, všechny pózy, do kterých jsem se zahaloval, podrazy, kterými jsem jizvil svou i cizí duši.</i><br />
<br />
Viděl jsem hvězdy neuvěřitelně jasně – byly tak blízko – tenkrát na severu, když jsem se v noci vzbudil uprostřed údolí <a href="http://www.flickr.com/photos/gregor_samsa/11867191056/lightbox/">Nikkaluokta</a>, začátek září barvil sytými barvami podzimu stromy i lány borůvčí a vřesu, dny byly ještě teplé, vysvitlo-li slunce, ale noc signalizovala, že pár dnů uplyne – a napadne první sníh. To bylo v září, loňský rok, a teď už krájíme další kus koláče jedenadvacátého století, já se vrátil z <a href="http://www.flickr.com/search/?w=21648944@N05&q=essaouira">Essaouiry</a> a <a href="http://www.flickr.com/search/?w=21648944@N05&q=djemaa">Marrakéše</a>, pár dnů v jiné civilizaci, jiném světě a možná i století, a teď přemýšlím o tom, co se děje na <a href="http://www.flickr.com/search/?w=21648944@N05&q=kiev">východě</a>, kam jsem kdysi jezdil a naučil se to město nenávidět; teď, tady a teď, cítím ale lítost, soucit, sounáležitost – ne snad proto, že bych rozuměl všemu a dovedl rozpoznat bílé od černého, ale ještě mě dokáže pohnout lidská víra, vzdor, síla, schopnost neuhnout a neustoupit, nevzdat se, nesklonit hlavu – to už v sobě dávno nemáme...<br />
<br />
Zima končí a já se cítím: unaveně, prázdně, melancholicky – nestíhám. Nestíhám nic, co bych chtěl, tak jako vždy. Svět toho tolik nabízí! Tolik míst, cest, knih, zvuků, obrazů, myšlenek... přehrabuji se náhodně vybranými vzorky naší planety, snažím se je třídit, vnímat, něco si z nich brát – ale je to marnost, marnost nad marnost, dny odkapávají do dřezu minulosti, bojím se otočit a pohlédnout zpět, abych neviděl tu rychlost, rychlost zapomnění a odcházení, ten mlhavý horizont minulosti, který se rozplývá pohledem krátkozrakého, načal jsem už druhou polovinu života? – ptám se s hříšnou a domýšlivou myšlenkou, že snad mám život pod kontrolou, že ho řídím a směřuji, sám, vlastní vůlí, svými skutky a přičiněními...<br />
<br />
Někde na severu je naděje a ve mně stále doutná ta prokletá touha vše ztratit, vše opustit a od všeho se osvobodit – stát se poutníkem, začít se toulat – zítra, zítra začít, a nepřestat, dokud nenastane poslední den. Mé plány jsou přehlídkou marných náhražek: vidět kompletního <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Kim_Ki-duk">Kim Ki-Duka</a>, přečíst zbytek knihovny, který se rozšiřuje exponenciálně novými úlovky, prochodit všechny oblasti severu, které stojí za to navštívit, a najít možnost, jak žít jen v podzimu, jak z toho krásného měsíce, kdy barvy vládnou – měsíc je to možná u nás, na severu stěží polovina – udělat více, delší čas; jak dýchat, stát, nespěchat, pozorovat, užívat si: babí léto, poslední slunce, vítr, ranní mlhy, padající listí – jak loni v říjnu v <a href="http://www.flickr.com/search/?w=21648944@N05&q=mion%C5%A1%C3%AD">Mionší</a> a loukách pod <a href="http://www.flickr.com/search/?w=21648944@N05&q=kamenit%C3%BD%20autumn">Kamenitým</a>.<br />
<br />
V několika krátkých <a href="http://www.kosmas.cz/knihy/184831/jako-pes/">povídkách</a> Filipa Topola jsou <a href="http://www.youtube.com/watch?v=1-b5y55kInY">Střepy</a> jak v jeho písních; minuli mě tenkrát jeho vojáci a už se k nim nikdy nevrátím, ale ta útlá kniha je jako stroj času – do minulého století i vlastního dospívání. <br />
Chtěl jsem si přečíst dalšího <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Julian_Barnes">Barnese</a> – až příliš se mi líbil jeho <a href="http://stilltalkingtomyself.blogspot.cz/2012/09/nebraska.html">oceňovaný příběh</a> – a zvolil jsem zvláštní <a href="http://www.kosmas.cz/knihy/151292/zadny-duvod-k-obavam/">pojednání o našem konci</a>, o tom, čeho se nejvíce bojíme – pokud jsme tedy schopni o tom nárazníku na konci železniční tratě našeho života přemýšlet a nezvolili jsme raději úkrok stranou a vytěsnění konečnosti sebe sama někam do podvědomí, jak se mi to povedlo někdy koncem století, v onom posledním pokusu o sebezáchranu vedoucímu k (vynucenému) poznání, že náš mozek je jen orgán, stroj, funkčnost – nic víc, nejsme to my, není to naše duše. A Barnes byl trochu jako <a href="http://stilltalkingtomyself.blogspot.cz/2013/01/hon.html">Sebald</a>, snad jen méně intelektuálně pyšný a zpychlý a více ironický, a předkládal různé varianty, názory, pohledy – bez rozuzlení, samozřejmě, to zůstává a zůstane na každém.<br />
<br />
Viděl jsem starší <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/The_Refuge_%28film%29">Ozonův film</a>, který mi kdysi unikl – byla v něm zase ta melancholická poetika, kterou mám tolik rád – a krásné kytarové melodie.<br />
Chlapec ve mně se pak bavil <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/RoboCop_%282014_film%29">remakem</a> Verhoevenova opusu – originál je nepřekonatelný, ta ironie míchaná krví – a <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Twelve_monkeys">umným příběhem</a> nejen o cestách časech.<br />
A vrátil jsem se ke staršímu <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Breaking_the_waves">filmu Von Triera</a> – chtěl jsem něco silnějšího než Nymfomanku, a byl to náraz, dlouhé, bolestné – ten příběh nezmizí z paměti.<br />
<br />
A to bude vše. Žádné zásadní myšlenky, nápady, názory. Nic o nás – jsme a budeme. Noc je černá tady na Vysočině a <a href="http://www.youtube.com/watch?v=XgZVr-uWlpQ&list=PL5840B3D5A217B611">Heliosova první deska</a> právě dohrává. Pak přijde John Cage – jeho <a href="http://www.youtube.com/watch?v=ExUosomc8Uc">Dream</a> a <a href="http://www.youtube.com/watch?v=XF1DoVdHM9M">In a Landscape</a>; nečekaně krásné skladby od inovátora a pokušitele forem, zvuků i nástrojů. A potom únava, sny, sychravé ráno, další den – šedé mraky a možná slunce vysvitne na pár chvil, dvanáct hodin svobody než přijde nedělní noc – a pak už jen začátek dalšího týdenního divadelního cyklu, nic dalšího, žádné zázraky či prozření, jen další dny, práce, zbytky času, jež lze tak lehce promrhat, ... není pointa, kde ji brát, z čeho? Další měsíc, únor bude pryč, tak pojďme dál, spolkněme další měsíc, jen dál a dál, dál...<br />
<br />
<i>V Boha nevěřím, ale schází mi. Přesně takhle odpovídám, když mi tu otázku někdo položí. Zeptal jsem se svého bratra, který učil filozofii na Oxfordu, v Ženevě a na Sorbonně, co si o takovém výroku myslí, aniž bych prozradil, že je vlastně můj. Odpověděl jediným slovem: „Selanka.“<br />
<br />
Když jsem byl ještě nesmiřitelným puberťákem, považoval jsem otce za slabocha. Později mi připadal pouze povolný. A ještě později zcela autonomní ve svých názorech, ale neochotný kvůli nim jakkoli bojovat.<br />
<br />
„Měli bychom o ní více přemýšlet,“ prohlásil Šostakovič, „a uvyknout myšlenkám na smrt. Nemůžeme si dovolit, aby nás strach ze smrti přepadl naprosto neočekávaně. Měli bychom se s tímto strachem důvěrně seznámit, třeba tak, že o něm budeme psát. Nedomnívám se, že psaní a přemýšlení o smrti je typické pouze pro starce. Mám za to, že když lidé začnou o smrti přemýšlet dřív, udělají méně hloupých chyb.“<br />
Šostakovič rovněž prohlásil: „Strach ze smrti je možná vůbec tou nejsilnější emocí. Někdy si myslím, že není hlubšího pocitu.“<br />
<br />
Možná, že ta důležitá dělící čára nevede ani tak mezi věřícími a nevěřícími, jako spíš mezi těmi, kdo se smrti bojí, a těmi, kdo se jí nebojí. Tímto se tedy rozčleňujeme do čtyř kategorií a je zcela zjevné, kterým z nás bude připadat, že mají navrch: těm, kdo se smrti nebojí, protože věří, a těm, kdo se jí nebojí, přestože nevěří. Tyto skupiny mají morální převahu. Na třetím místě jsou lidé, kteří se navzdory své víře nedokážou zbavit tradičního niterného racionálního strachu. A mimo medailové pozice, na nejméně čestném místě a v pěkné bryndě, končí ti z nás, kdo se smrti bojí a nejsou věřící.<br />
<br />
Beyle/Stendhal nevěřil v Boha a stavěl na odiv, že jeho existenci logicky ignoruje: „Čekáme na to, až se nám zjeví Bůh, ale já se domnívám, že tomuto smutnému světu stejně tak dobře vládně jeho ministerská předsedkyně Náhoda.“ A dále prohlásil: „Mám pocit, že jsem poctivý člověk a že by to ani jinak nešlo, a to nikoli proto, že chci potěšit nejvyšší bytost, která neexistuje, ale kvůli sobě, neboť potřebuji žít v míru se svými zvyky a předsudky, dát svému životu účel a svým myšlenkám potravu.“<br />
<br />
Existovala dvě Maughamova moudra, která mnou rezonovala celé roky, pravděpodobně proto, že jsem s nimi neustále polemizoval. První bylo tvrzení, že „krása je nuda“. To druhé pocházelo ze sedmasedmdesáté kapitoly knihy Shrnutí: „Velká tragédie života není v tom, že lidé umírají, nýbrž v tom, že přestávají milovat.“<br />
...<br />
Kdybych býval chtěl sepsat dodatek, možná by zněl takto: „Další tragédie života je v tom, že neumíráme v pravý čas.“<br />
<br />
Teorie morální filozofie běžně praví, že velkým zlem je to, když člověka smrt skosí [v rozkvětu života]; zlo však podle mě spočívá v našem povědomí o tom, že k ní vůbec dojde. Kdyby k ní došlo, a my o ní předem nevěděli, vůbec by na tom nezáleželo.<br />
<br />
Wilson se ke své ženě nechoval hezky před svatbou ani po ní a jeho žal zamořily oprávněné pocity viny. A právě to dává proudu truchlícího vědomí patřičnou sílu. Oživujícím paradoxem Wilsonova rozpoložení je to, že tyto city v něm uvolnila až smrt člověka, který ho obviňoval z nedostatku citu. A věta, jež mi nikdy nevymizela z paměti, zní takto: „Poté, co zemřela, jsem ji miloval.“<br />
<br />
Měli bychom vzít v úvahu svědectví Arthura Koestlera. V Dialoge se smrtí zachytil svou zkušenost z frankistických věznic v Malaze a Seville během španělské občanské války. Mladí lidé, kteří bezprostředně čekají na to, až je jejich političtí protivníci popraví, jsou na tom nepochybně jinak, než starší muži a ženy, kteří už mají většinu života za sebou a rozjímají o poklidnějším zániku. Koestler však pozoroval celou řadu těch, kdo brzy měli umřít – včetně sebe samotného, jak byl přesvědčen –, a došel k následujícím závěrům. Zaprvé, že nikdo – dokonce ani v cele smrti, dokonce ani když slyší, jak střílejí jeho kamarády a soudruhy – nemůže opravdu uvěřit ve svou vlastní smrt; a Koestler se navíc domníval, že tuto skutečnost lze vyjádřit téměř matematicky: „Neschopnost uvěřit ve smrt roste přímo úměrně s tím, jak se blíží.“ Zadruhé, když se lidská mysl ocitne v přítomnosti smrti, uchyluje se k různým fíglům : vyrábí „milosrdná narkotika nebo látky vyvolávající extázi“, aby nás obelstila. Především, jak se domníval Koestler, je schopná rozdělit vědomí na dvě části, z nichž jedna zcela chladně zkoumá, co prožívá ta druhá. Tímto způsobem „vědomí dohlíží na to, aby nikdy nezažilo naprostý zánik“.<br />
<br />
Kdesi mezi účelným a taktickým odvracením zraku a mým vyděšeným zíráním do temných jam se nachází – musí se nacházet – nějaké racionální, dospělé, vědecké, liberální kompromisní stanovisko. Zde tedy je. Vyslovil ho dr. Sherwin Nuland, americký thanatolog a autor knihy Jak umíráme: „Realistické očekávání rovněž vyžaduje, abychom se smířili s tím, že čas, jenž je nám na zemi přidělen, se musí omezovat pouze na povolené maximum, které je v souladu s kontinuitou našeho druhu... Umíráme, aby svět mohl i nadále žít. Dostalo se nám zázraku života, protože triliony a triliony živých věcí nám připravily cesty a zemřely – v jistém smyslu tedy zemřely pro nás. My na oplátku umíráme, aby zas mohli žít jiní. Tragédie jednotlivce se z hlediska rovnováhy věcí v přírodě stává triumfem pokračujícího života.“<br />
<br />
S vítězoslavným pocitem si nárokujeme vlastnictví těch nejlepších dob – a s patřičnou sebelítostí taky těch nejhorších – a často zaměňujeme vědecký a technický pokrok za pokrok mravní a společenský. Až příliš snadno zapomínáme, že pokud evoluce dovedla náš druh do tak obdivuhodného stavu, je nanejvýš logické, že se od nás vydá ještě někam dál.<br />
<br />
Přednedávnem požádali vědce z různých oborů, aby uvedli jednu jedinou myšlenku, kterou by podle nich lidé měli obecně přijmout za svou. Všechny jsem zapomněl, až na jednu – tak převratný účinek na mě mělo vyjádření královského astronoma a profesora kosmologie a astrofyziky v Cambridgi Martina Reese: „Rád bych rozšířil povědomí lidí o tom, jak obrovský časový interval ještě zbývá – jak naší planetě, tak samotnému životu. Nejvzdělanější lidé se uvědomují, že jsme výsledkem darwinistické selekce, která trvala čtyři miliardy let, ale mnozí z nás se jaksi domnívají, že lidé jsou jejím naprostým vyvrcholením. Naše Slunce je však přibližně v polovině doby své existence a rozhodně to nebudou lidé, kdo za dalších šest miliard let spatří jeho zánik. Ať už v té době budou existovat jakékoli bytosti, budou se od nás lišit stejně, jako my se lišíme od bakterií a měňavek.“</i><br />
<br />
<span style="color: #ffe599;"><a href="http://www.youtube.com/watch?v=ExUosomc8Uc">NP John Cage – Dream (2012 - As It Is (Alexei Lubimov))</a></span></div>Unknownnoreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-9782500.post-86334989654614244442014-01-26T15:14:00.000+01:002014-01-26T23:37:46.848+01:00Sun, snow, winter, me<div dir="ltr" style="text-align: left;" trbidi="on"><a href="http://2.bp.blogspot.com/-ZbdHGNyg0CQ/UuTQ0DydB4I/AAAAAAAABew/tcAYpuMExTI/s1600/12yearsaslave.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://2.bp.blogspot.com/-ZbdHGNyg0CQ/UuTQ0DydB4I/AAAAAAAABew/tcAYpuMExTI/s320/12yearsaslave.jpg" /></a><a href="http://4.bp.blogspot.com/-vF6c2cz3ZR0/UuTQ0uQLS_I/AAAAAAAABe8/Okmd2gND8ZQ/s1600/allislost.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://4.bp.blogspot.com/-vF6c2cz3ZR0/UuTQ0uQLS_I/AAAAAAAABe8/Okmd2gND8ZQ/s320/allislost.jpg" /></a><a href="http://4.bp.blogspot.com/-CJQFjRA8HSs/UuTQ0tchtTI/AAAAAAAABe4/Sd5u56cTs_4/s1600/fairgame.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://4.bp.blogspot.com/-CJQFjRA8HSs/UuTQ0tchtTI/AAAAAAAABe4/Sd5u56cTs_4/s320/fairgame.jpg" /></a><a href="http://3.bp.blogspot.com/-AEOSEPUdHOY/UuTQ1JlBXJI/AAAAAAAABfA/dXAEQ1fcqrs/s1600/goodyear.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://3.bp.blogspot.com/-AEOSEPUdHOY/UuTQ1JlBXJI/AAAAAAAABfA/dXAEQ1fcqrs/s320/goodyear.jpg" /></a><a href="http://3.bp.blogspot.com/-XcBh1UEiiak/UuTQ1Z6K0wI/AAAAAAAABfM/35OYTs-5OCg/s1600/impossible.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://3.bp.blogspot.com/-XcBh1UEiiak/UuTQ1Z6K0wI/AAAAAAAABfM/35OYTs-5OCg/s320/impossible.jpg" width="214" /></a><a href="http://1.bp.blogspot.com/-_ImQ7AdZzFc/UuTQ1imlVVI/AAAAAAAABfU/pZJhoC0Xo4E/s1600/lonesurvivor.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://1.bp.blogspot.com/-_ImQ7AdZzFc/UuTQ1imlVVI/AAAAAAAABfU/pZJhoC0Xo4E/s320/lonesurvivor.jpg" /></a><a href="http://1.bp.blogspot.com/-k12napXf1I0/UuTQ2CzdMlI/AAAAAAAABfY/Z0e4axPpJL0/s1600/mysticriver.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://1.bp.blogspot.com/-k12napXf1I0/UuTQ2CzdMlI/AAAAAAAABfY/Z0e4axPpJL0/s320/mysticriver.jpg" /></a><a href="http://3.bp.blogspot.com/-XMbYWXhSNEY/UuTQ2fxH85I/AAAAAAAABfk/FyTiH5yyWQo/s1600/nymphomaniac.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://3.bp.blogspot.com/-XMbYWXhSNEY/UuTQ2fxH85I/AAAAAAAABfk/FyTiH5yyWQo/s320/nymphomaniac.jpg" /></a><a href="http://4.bp.blogspot.com/-6Siki9NDxFw/UuTQ5Tbnd7I/AAAAAAAABgA/EEvowWNieFE/s1600/pulpfiction.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://4.bp.blogspot.com/-6Siki9NDxFw/UuTQ5Tbnd7I/AAAAAAAABgA/EEvowWNieFE/s320/pulpfiction.jpg" /></a><a href="http://1.bp.blogspot.com/-wVA1_8irmIc/UuTQ4OLhIhI/AAAAAAAABfw/ezDEXuqaLoc/s1600/stealingbeauty.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://1.bp.blogspot.com/-wVA1_8irmIc/UuTQ4OLhIhI/AAAAAAAABfw/ezDEXuqaLoc/s320/stealingbeauty.jpg" /></a><a href="http://3.bp.blogspot.com/-Wk3Jk2sVUwE/UuTQ4p3axCI/AAAAAAAABf4/v8Q6J5ywX2o/s1600/waltermitty.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://3.bp.blogspot.com/-Wk3Jk2sVUwE/UuTQ4p3axCI/AAAAAAAABf4/v8Q6J5ywX2o/s320/waltermitty.jpg" /></a><br />
<br />
<br />
<i>Když byl pryč, měl hrůzu z návratu do mrtvolně nehybného uspořádání důvěrně známých věcí, děsil se, jak najde lenošky opět sedět ve stejném podřepu, bál se umaštěných talířů a starých novin odložených na zemi vedle nich. Patřilo ke vzdorovitě povaze předmětů – záchodového prkénka, pokrývek v ložnici, špíny na podlaze –, že zůstávaly přesně stejné, jak je opustil.<br />
<br />
Myšlenka, že čím je společnost vzdělanější, tím připravenější je řešit své problémy, se tiše vytratila. K zániku obecnějších principů patřilo přesvědčení, že se život bude zlepšovat pro stále větší množství lidí a že je odpovědností vlády zrežírovat tento dramatický kus realizovaného potenciálu rozšiřujících se možností.<br />
<br />
Přeplněnou podzemní dráhou se dopravil na nádraží Victoria. Vlak se odtud vydal s rachotem přes bělostnou oblohu odrážející se v široké řece. Prošel všemi vagóny, aby si našel nejodloučenější místo. Rušivá menšina lidstva pokládala cestování, dokonce i na krátké vzdálenosti, za výbornou příležitost k milým setkáním. Existovali jedinci připravení vyklopit své intimity cizím lidem. Takovým cestujícím bylo nutné se vyhnout, pokud jste patřili k většině, pro niž je cestování příležitostí k tichému zadumání a dennímu snění. Požadavky byly prosté: nikým necloněný výhled na měnící se krajinu, jakkoli fádní, a být ušetřen dechu jiných pasažérů, jejich tělesného tepla, sendvičů a údů.</i><br />
<br />
.....<br />
<br />
Sníh... tolik sněhu za okny, jak nepatřičné a nečekané na konci ledna. Jsem někde u Klánovic, krajina za okny utíká o mnoho rychleji, než před pár týdny ta ceylonská, barevné kompozice s černobílým spektrem – zasněžené pole, černé kmeny stromů, bílá oblaka. Komíny a bílý kouř, ráno je třeba zatopit – tak moc rád bych měl krb či kamna – jsem na cestě do kopců, poprvé tuto zimu kolejemi a ne asfaltem, je krásné, tiché a prázdné sobotní dopoledne.<br />
<br />
Včera jsem pil – pomalu vysychající zásoba francouzského a italského červeného, kterým mě před Vánoci častovali dodavatelé – a nad ránem pak poslouchal různé <a href="http://www.youtube.com/watch?v=wOelvknXyKI">cover verze</a> Exit Music (for a Film), a chtěl umět opravdově hrát, opravdu, kreslit obrazce a koláže, rozebrat píseň na harmonická prvočísla a pak ji znovu skládat dohromady... Slunce jemně vysvitlo, je jen lehce nad obzorem, jak uprostřed dne během léta na severu – není třeba žádat více.<br />
<br />
Na pozadí notebooku mi rotují krajiny, které jsem zvěčnil vloni či před roky, a každá z nich vyvolává asociace a vzpomínky, skoro cítím vůni toho okamžiku, chlad či vítr, hřejivé paprsky slunce – nemůžu zůstat na jednom místě, potřebuji se hýbat, objevovat, poznávat, potřebuji se vracet, letadlo roluje po letištní ploše hodinu po půlnoci, projít halou, vyzvednout zavazadlo, koupit lístek na autobus do centra, pak otevřít dveře a vyjít jen tak nalehko a ucítit: svobodu, chladnou noc, lehký vítr... to je neuvěřitelný pocit, nepopsatelný, silný, magický; když jsem potřetí opouštěl letištní budovu <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Keflav%C3%ADk_airport">KEF</a> a pak pozoroval zeleným mechem porostlé lávové pole při cestě do nočního města, přál jsem si, aby ty okamžiky nikdy neskončily, aby první noc a cesta trvala tak dlouho, až mě pocity z té už ne tolik neznámé země znovu úplně omámí.<br />
<br />
Po pár letech jsem znovu viděl <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Stealing_beauty">Bertolucciho příběh</a> příběhů a zasvěcení jednoho léta – krásný film; emoce, otázky a srpnová nálada italského venkova. <br />
V Modřanech jsem čekal, jestli se vůbec bude promítat – a bylo nás pak šest, co jsme sledovali <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/All_Is_Lost">Robertův boj</a> s nepřízní osudu, mořem a bouřemi; mrazilo z toho v zádech, ten příběh a řetězce smutných náhod – a pak hlavně on, stárnoucí a znavený, ale pořád ještě schopný bojovat, ještě jednou, naposled – jak Eastwood v Unforgiven či Gran Torinu.<br />
<a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Lone_Survivor_%28film%29">Válečný příběh</a>, co se stal, vyprávěný bez příkras – občas se tajil dech. <a href="http://www.youtube.com/watch?v=B5m9CMT_1bU&t=13m35s">Rozhovor</a> s tím, kdo přežil, pak ještě o něco silnější – moderátorka říká, že se rozhodli správně – a on nemůže nereagovat...<br />
Sean Penn v Eastwoodově silném a poctivém <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Mystic_river">vyprávění</a> – dluh z minulosti, co jsem měl a chtěl odmazat.<br />
Návrat na trávou zarostlé náhrobky srílanského pobřeží – takhle to asi <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Lo_imposible">opravdu bylo</a>. Když jsem tam před pár týdny byl, četl jsem o vlaku, co <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Queen_of_the_Sea_train_disaster">tenkrát po pobřeží jel.</a> Spojilo se to všechno dohromady.<br />
<a href="http://en.wikipedia.org/wiki/The_Secret_Life_of_Walter_Mitty_%282013_film%29">Příběh s Benem Stillerem</a>, co by asi vyšuměl – nebýt těch obrazů z Grónska.<br />
Von Trierův <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Nymphomaniac_%28film%29">opus</a>. Spousta ale - ale přesto stojí za časové investici.<br />
Příběh o <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/A_Good_Year">lásce a víně</a>. Nelze zhlédnout bez dobrého červeného.<br />
<a href="http://en.wikipedia.org/wiki/12_Years_a_Slave_%28film%29">Film o ztrátě svobody</a>. Srdce se místy svíralo; reálný příběh, žádný Hollywood.<br />
A pak první, opravdový, neopakovatelný, <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Pulp_Fiction">neuvěřitelný Tarantino</a>. Opravdu jsem ho viděl až teď. A hned jsem pochopil, co to v té době muselo být. Jaká pecka, rána, nářez, jiný filmový vesmír.<br />
<br />
Při cestě do asijského světa jsem se <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/The_Child_in_Time">vrátil k Ianu McEwanovi</a>; mám rád jeho neemotivní styl, kdy to nejsilnější bývá nevyřčeno, něco, co si člověk musí – a nebo nemusí – uvědomit. Kniha, co jsem četl, byla přesně té kategorie – a možná netypicky a překvapivě se na konci objevila naděje, tak to přeci nebývá, říkal jsem si, McEwan nám toto nedělá, ale přál jsem jim to, bylo mi o něco lépe, duše zklidněná, možnost v klidu zavřít stránky, podívat se z okna, možná se trochu usmát a jít pomalu spát. <br />
<br />
Zpět, když jsem cestoval, střetnul jsem se pak se svým <a href="http://www.kosmas.cz/knihy/175427/skutecna-udalost/">prvním Haklem</a> – a líbil se mi, moc. Obyčejné lidské psaní na první pohled, jeden by řekl, a hrdina, jakým možná budu za dvacet let či spíše deset – ale znovu, bylo to hlubší, než by se mohlo zdát, a některé momenty byly nadčasové a otázky nezodpověditelné.<br />
<br />
Propřemýšlel jsem se do nedělního odpoledne – a venku stále sníh, jen slunce už zmizelo a bílá začíná znovu opanovat oblaka i obzor. Přemýšlím o tom, jak nás čas odstřihává od minulosti – stačí nicnedělat a z hlubokých zážitků se stanou matné vzpomínky, a co hůř, z přátel a blízkých pak kamarádi a známí, co se možná ještě někdy potkají – a nebo taky ne. Čas nás vane daleko od sebe, pouze ta opravdová přátelství přetrvají – nemluvím teď o lásce – tolik lidí, kterým dlužím setkání, chtěl bych je vidět, mluvit s nimi, sdílet – ale znovu, čas, není čas – ale ne, jen priority jsou jiné. Priority a čas, a kdybych se měl teď se všemi potkat, po pár upřímných větách a radosti ze shledání přijdou prázdnější odstavce a fráze, potom pomlky, pohledy z oken, telefon, dopovídat, už bez kafe na závěr, rozloučit se, jít – s pocitem, že tohle mohlo být poslední setkání či jedno před ním.<br />
<br />
A pak je tu láska a vášeň, jejich zbytky, to, co zbylo na stole z kdysi opulentních hodů. Zbyl nám kompromis, vzpomínky, pár nezapomenutelných momentů – a hluboko v nás pak ta nepříjemná otázka, kterou odháníme, kdykoliv se objeví – nebyl to vlastně kompromis už na začátku? Opravdu jsme do toho chtěli jít, neměla to být jen zkouška na pár dní či povyražení na pár týdnů? Máme vůbec na čem stavět? Prokompromisujeme se až do konce, do posledního dne, do stáří, slaboty a nemohoucnosti? Pekli jsme dort jak pejsek s kočičkou? Nemnoho sexu, hodně alkoholu, trochu porozumění; pluli jsme po povrchu a báli se hlubinných vrtů do našich niter, protože jsme věděli, že nálezy nebudou kompatibilní – Ty mi nebudeš rozumět a já Ti nebudu dávat to, co potřebuješ. A tak to asi opravdu je, kompromis, není to přeci tak špatné, říkáme si, lepší(ho) už nepotkám, tak co, už se nám nechce rozcházet, poznávat, dávat se s někým dohromady – nebo jinak, Tobě možná ještě ano, ale mně už ne. Už nemám sílu. Už bych nemohl. Už bych nevěřil. Už bych nemohl nabídnout vše. Už bych nesnil. Nehledal. Netrápil se. Jen existoval. Nechal bych svůj život, aby se žil sám. Byl bych jeho účastníkem, nikoliv hlavním hrdinou. Byl bych indiferentní ke všem scénářům a koncům. Žil bych pro život samý, ne jeho formu, ne pro štěstí a naplnění. Možná by to tak bylo, možná. Ale třeba bych v sobě ještě někdy sebral sílu. Snad. Možné možnosti. <br />
<br />
Já jsem ale jinde, v realitě. Žiju, jsme spolu, náš kompromis... je to vůbec kompromis? Jsme spolu přeci tak dlouho, dvě zimy za námi a v té třetí jsme, to přeci nemůže být jen nudný kompromis šedivé barvy. To přeci musí být něco víc, co nás drží dohromady. Nebude to vášeň ani souznění, ale nemůže to být jen kompromis. Láska. Že by to byla láska? Jak to poznat? A je to vůbec důležité? Co je vlastně důležité? Kam jdeme, kdo jsme, odkud pocházíme? Proč Gauguin pojmenoval <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Where_Do_We_Come_From%3F_What_Are_We%3F_Where_Are_We_Going%3F">ten obraz</a> takto? Proč mě z <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Rave_Tapes">poslední desky</a> Mogwai odvála Blues Hour do jiného světa? Proč jsem ještě neodešel z práce? Proč začalo mrznout až teď? Jaký bude dnešní večer? Co si řekneme? Budeme se milovat? Budu pít? Budu unavený? Ve stresu z práce?<br />
<br />
Vlak vyjel z kopců a pomalu se blíží ke svému poslednímu zastavení. Je konec ledna, zima, barevné spektrum krajiny za okny je znovu černobílé – jak včera ráno. <i>There is no choosing, there is only accepting</i>, <a href="http://stilltalkingtomyself.blogspot.cz/2013/12/konzultant.html">psal jsem</a> před dvěma měsíci. Myslím, že to tak opravdu je. Teď a tady. Teď. Tady.<br />
<br />
....<br />
<br />
<i>Ke mně se mají jen obvyklí staří emigranti. Světoběžníci s pohaslým pohledem. Osmašedesátníci. Vane z nich specifický smutek, zvláštní vysušený klid. Táhne z nich bílé víno, samota, nenaplněnost. Prosí, abych jim popsal, jak moc to teď u nás doma stojí za hovno.<br />
Říkám, co chtějí slyšet – rezignace, stagnace, rozklad, nulové etické mantinely, volný exekuční lov. Sítem prošla desetina obyvatel.<br />
Třesou se štěstím, dětinsky se radují. Hehé! Hó! Křivda z nich čiší jako smrt. Vyměňujeme si kontakty.<br />
<br />
Nic o ní nevím. Přesto mezi námi drnčí mnohonásobně zrychlený, maximálně zjednodušený, zazipovaný vztah. Dálkový záchvat přízně. Zbavený dětí, hádek, splátek. Trápení se vyleje do kláves jako žluklý terpentýn. Pak už většinou není jak navázat.<br />
Druhá možnost je jít na kafe. Vidět proti sobě sedět nijak zvlášť přitažlivého dvojníka, jemuž žití vytetovalo na hubu archiv průserů, křivd, křiváren, zklamání, planých vášní. Bytost, která ode mě chce to samé, co já od ní – vysvobození. Což je z podstaty nemožné.<br />
<br />
Objímám ji, nejklidnější z klidných.<br />
„Já mám pro tebe, člověče, v míše nebo kde tolik lásky,“ říká oznamovacím tónem bytu za mými zády. „Zkusim tě s ní vobčas zásobovat, aby ses necejtil bejt na suchu.“<br />
„Na suchu jsem byl, než jsem tě poznal. Nepotřebuju doplňovat pohonný hmoty, připadám si spíš jako tanker.“<br />
„Tanker rovná se frajer?“<br />
„Ne, to je zařízení, který doplní palivo a pak se vodpoutá.“<br />
„Paliva jsem plná, takže se prosimtě nevodpoutávej.“<br />
„Problém je v tom, že jsem si zvyk bejt sám.“<br />
„Nebyls v životě sám ani čtvrt roku.“<br />
„Sám nebo s někym, kdo mě má na háku.“<br />
...</i><br />
<br />
<span style="color: #ffe599;"><a href="https://soundcloud.com/exclaim/mogwai-08-blues-hour/s-vnhqN">NP Mogwai - Blues Hour (2014 - Rave Tapes)</a></span></div>Unknownnoreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-9782500.post-55378929255040803002013-12-04T21:38:00.001+01:002013-12-04T22:15:02.724+01:00Konzultant<div dir="ltr" style="text-align: left;" trbidi="on"><div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="http://1.bp.blogspot.com/-hgP8iDuERgU/Up-SdP1Z8vI/AAAAAAAABbU/r8MP0rmL-M0/s1600/counselor.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="320" src="http://1.bp.blogspot.com/-hgP8iDuERgU/Up-SdP1Z8vI/AAAAAAAABbU/r8MP0rmL-M0/s320/counselor.jpg" width="202" /></a></div><br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="http://3.bp.blogspot.com/-mEWKcaNgIac/Up-SdOKMqEI/AAAAAAAABbQ/rD0PkFUCbSk/s1600/escapeplan.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="320" src="http://3.bp.blogspot.com/-mEWKcaNgIac/Up-SdOKMqEI/AAAAAAAABbQ/rD0PkFUCbSk/s320/escapeplan.jpg" width="216" /></a></div><br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="http://3.bp.blogspot.com/-xOq1zvCmiC8/Up-Sc4BBJpI/AAAAAAAABbM/a1-S-mT-3B0/s1600/gravity.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="320" src="http://3.bp.blogspot.com/-xOq1zvCmiC8/Up-Sc4BBJpI/AAAAAAAABbM/a1-S-mT-3B0/s320/gravity.jpg" width="216" /></a></div><br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="http://3.bp.blogspot.com/-vqnzHEqQf3k/Up-Sdl0U5jI/AAAAAAAABbY/b5JuViCWzpk/s1600/lifeofdavidgale.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="320" src="http://3.bp.blogspot.com/-vqnzHEqQf3k/Up-Sdl0U5jI/AAAAAAAABbY/b5JuViCWzpk/s320/lifeofdavidgale.jpg" width="216" /></a></div><br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="http://4.bp.blogspot.com/-LfrYmG2IBWU/Up-SeGv38PI/AAAAAAAABbs/vVZhMdgpr38/s1600/margincall.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="320" src="http://4.bp.blogspot.com/-LfrYmG2IBWU/Up-SeGv38PI/AAAAAAAABbs/vVZhMdgpr38/s320/margincall.jpg" width="215" /></a></div><br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="http://3.bp.blogspot.com/-DM26I2GeneQ/Up-SeVQ3FsI/AAAAAAAABbw/e8r52Gazv58/s1600/perfectsense.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="320" src="http://3.bp.blogspot.com/-DM26I2GeneQ/Up-SeVQ3FsI/AAAAAAAABbw/e8r52Gazv58/s320/perfectsense.jpg" width="215" /></a></div><br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="http://2.bp.blogspot.com/-ZpR7NWP3z3M/Up-SejHvfCI/AAAAAAAABb0/oxQ6T1pYC9s/s1600/pointbreak.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="320" src="http://2.bp.blogspot.com/-ZpR7NWP3z3M/Up-SejHvfCI/AAAAAAAABb0/oxQ6T1pYC9s/s320/pointbreak.jpg" width="217" /></a></div><br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="http://2.bp.blogspot.com/-6__Evysg9qk/Up-Se6xQnGI/AAAAAAAABb4/d2lbpVBEjh4/s1600/reprise.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="320" src="http://2.bp.blogspot.com/-6__Evysg9qk/Up-Se6xQnGI/AAAAAAAABb4/d2lbpVBEjh4/s320/reprise.jpg" width="215" /></a></div><br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="http://2.bp.blogspot.com/-_hn1Hc2qflU/Up-SgQLxuiI/AAAAAAAABcQ/VYa5SHgWodQ/s1600/silverlinings.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="320" src="http://2.bp.blogspot.com/-_hn1Hc2qflU/Up-SgQLxuiI/AAAAAAAABcQ/VYa5SHgWodQ/s320/silverlinings.jpg" width="216" /></a></div><br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="http://2.bp.blogspot.com/-NIALUKQSHYs/Up-Sf15dCQI/AAAAAAAABcM/j9Vnim31VPQ/s1600/sugarman.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="320" src="http://2.bp.blogspot.com/-NIALUKQSHYs/Up-Sf15dCQI/AAAAAAAABcM/j9Vnim31VPQ/s320/sugarman.jpg" width="216" /></a></div><br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="http://4.bp.blogspot.com/-NukC4NEkrhw/Up-SgktOsTI/AAAAAAAABcY/a-BrChOByoE/s1600/tearsofthesun.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="320" src="http://4.bp.blogspot.com/-NukC4NEkrhw/Up-SgktOsTI/AAAAAAAABcY/a-BrChOByoE/s320/tearsofthesun.jpg" width="220" /></a></div><br />
<br />
<i>„You continue to deny the reality of the world you’re in. There is no choosing, there is only accepting. The choosing was done a long time ago… There is no rule of exchange here, you see. Grief transcends every value. A man would give whole nations to lift it from his heart. And yet with it you can buy nothing.“</i><br />
<i>Cormac McCarthy, The Counselor</i><br />
<br />
Je večer, prosinec, tma spadla z oblohy na zpola zmrzlé trávníky ve vnitroblocích této nové čtvrti, podzim odchází, venku auta opouštějící hlavní město, je polovina týdne, rok pomalu končí. Poslouchám <a href="http://www.youtube.com/watch?v=D7SNvG52_fk" target="_blank">Abela Korzeniowského</a> a začínám se propadat vrstvou vzpomínek uplynulých týdnů a měsíců někam na úplné dno mé mysli, kde leží pár nezapomenutelných momentů, vět, obrazů či zvuků; jistě, jednou zapomenu i je, tak jako všechno, co mi protéká životem. <br />
<br />
Je to více <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/The_Counselor" target="_blank">film</a> <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Cormac_McCarthy" target="_blank">Cormaca McCarthyho</a> než <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Ridley_Scott" target="_blank">Ridleyho Scotta</a>; i ti, kteří nikdy nečetli byť jen některé z jeho příběhů, musí tušit, že ty dlouhé věty a monology jsou něčím víc, než jen pár odstavci ve scénáři. V tom filmu se zobrazují a rozehrávají věčné autorovy motivy, to, o čem píše vždy a v každé knize, jeho přesvědčení a pravdy. Je to jiný film. Někde na pomezí všech žánrů. Ani art, ani blockbuster, ani neuvěřitelně povedený, ani propadák. Po poslední scéně se objeví temné plátno a po předlouhé ztichlé vteřině titulky. Ta vteřina je zasahující. Tak nějak si vždy přejeme, aby na závěr vysvitlo slunce a bylo proč dál žít. Jenže, jak Cormac píše a jedna postava říká, <i>there is no choosing, there is only accepting. The choosing was done a long time ago…</i><br />
<br />
Viděl jsem <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Jeune_and_Jolie" target="_blank">nový film</a> <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Francois_Ozon" target="_blank">François Ozona</a>; mám ho rád od té doby, kdy jsem s ním prožil Pod pískem a <a href="http://stilltalkingtomyself.blogspot.cz/2006/05/srdce-je-seven.html" target="_blank">5x2</a>. V těch dobách jsem povlával nocí z temných kin do prázdného bytu a v duchu se trápil všemi těmi nezodpověditelnými otázkami roztřesené a rozbolavělé duše. Topil jsem se ve své melancholii, o kterou jsem zároveň nikdy nechtěl přijít. V paměti mi zůstaly <a href="http://grooveshark.com/#!/s/Theme+Piano+Score/2NZRf5?src=5" target="_blank">křehké klavírní melodie</a> <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Philippe_Rombi" target="_blank">Philippe Rombiho</a>, který nechyběl ani tentokrát. Byl to krásný a zvláštní příběh. Ty časy zrání, hledání, chybějícího nadhledu. Člověk přísahá na lásku, nebo se cítí úplně prázdný. Ale jen málokdy něco mezi tím. Teď, po deseti letech, je tomu naopak: láska neexistuje a stejně tak ani prázdnota. Je jen život, něco mezi tím. Něco me-zi. Kompromis. Naše štěstí i neštěstí, výhra i porážka, záchrana i utrpení.<br />
<br />
Vznášel jsem se s <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Gravity_%28film%29" target="_blank">Gravitací</a> někde mezi hvězdami, planetami a vesmírnými stanicemi. Chtěl jsem tenhle příběh vidět s třetím rozměrem; přišlo mi a četl jsem, že ve vesmíru to dává smysl. Komorní etuda pro dva herce, hvězdy a naši planetu. Tak obyčejné, působivé, silné i zasahující.<br />
<br />
<a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Reprise_%28film%29" target="_blank">Norský příběh</a>, o kterém jsem četl někde v letadle při návratu ze severu; příliš dobrý na to, aby se dal odbýt jako hipsterská záležitost.<br />
<br />
Spousta dalších filmů a dvě knihy. Součet posledních týdnů. <a href="http://www.kosmas.cz/knihy/127670/selsky-baroko/" target="_blank">Selský příběh</a> z jihu, stejně dobrý jako <a href="http://www.kosmas.cz/knihy/167537/rybi-krev/" target="_blank">Rybí krev</a>. Poctivý, čistý, upřímný. Chtěl bych ji nakonec? Nebo by zvítězila poctivost a mravnost? Ta nečernobílost kladoucí otázky, to je nakonec to, co zůstane v hlavě. U <a href="http://www.kosmas.cz/knihy/146096/hodina-mezi-psem-a-vlkem/" target="_blank">druhé knihy</a> je tomu naopak: pár vypsaných odstavců a vět, pochopení – ano, život je těžký. Ale něco chybí. Opravdovost. Cit. Prožitek.<br />
<br />
<i>Ještě při prostírání se Ines odmlčela a zírala na kuchyňský stůl. Zase jsme byly potichu. Jako u flirtování: každý čeká, že ten druhý udělá první krok, každé drobné zaváhání vnímá jako odmítnutí pozvánky ke společnému tanci.</i><br />
<i><br />
</i> <i>Flett junior potřásl hlavou. Protože co lidé odpověděli na otázku, jak si představují romantický okamžik? Jít do restaurace, najíst se doma a pak vypít u krbu láhev šampaňského, jít na procházku do Central Parku, projet se na kánoi, jet do Mexika, jít se projít po pláži. No a, opáčila jsem. No, odvětil, všechno jsou to činnosti, které přímo nebo nepřímo souvisí s konzumem. Kdybychom je roztřídili, dostaneme několik hlavních kategorií: gastronomickou, což je nákup jídla a jeho příprava doma nebo jídlo v restauraci, kulturní, jako návštěva kina nebo opery, a turistickou, což je návštěva nějakého letoviska nebo cesta do zahraničí.</i><br />
<i><br />
</i> <i>Víš, co doporučil Gwyneth Paltrow její dietolog? Rebečiny hnědé oči se na mě upřely. Neusmívala se, tenké rty se mastně leskly. Ne, nemám tušení. Měla by jíst nahá před zrcadlem, může tak lépe kontrolovat, jak jednotlivá sousta působí na její tělo.</i><br />
<i><br />
</i> <i>Koňak jsme vypili mlčky, zhasla jsem světlo, pojď sem, řekl Richard a stáhl mě k sobě, i přes obrovskou únavu jsme považovali za normální, že se spolu k definitivnímu vyřešení všech nedorozumění vyspíme. Ztratila jsem se v důvěrně známých pohybech. A přece – když jsem kolem něj měkce ovinula nohy, začala ve mně klíčit myšlenka, že souznění, které tady probíhá pod iluzorní ochranou noci, je souznění, které nemá začátek v radosti, ale v přání zapomenout, stejně jako Ines kdysi začala pít ne z radosti, ale aby zapomněla. Litovala jsem, že tento akt dnes v noci nemůže znamenat nic víc než pouhý kompromis, že je to slabá náhražka pro nás, kteří jsme nenašli ta správná slova a řekli si jen málo, že když už láska nebyla snadná, byla alespoň ochotná vydat se do krajnosti.</i><br />
<br />
Bylo to před pár týdny, kdy jsem v jedné z vesnic hluboko na Vysočině obdivoval tři stárnoucí pány, kteří bavili sebe i vděčné publikum. Ve tvářích i rukách historii stovek koncertů a hudebních prožitků. Všechny věci, co hráli, byly skvělé, ale jen jedna neuvěřitelná. Ty <a href="http://www.youtube.com/watch?v=ywNhYaTCRo0" target="_blank">slovanské harmonie</a> převtělené do akustické Andalusie. V těch chvílích jsem přestával dýchat.<br />
<br />
Jenže to všechno bylo před pár týdny, kdy stromy ještě byly oblečeny v listí a slunce občas vysvitlo déle, než jen na jednu krátkou ranní hodinu. Tenkrát ještě věci měly smysl, přišlo mi. Čas strávený prací, já, Ty – my. Teď sedívám v prosklených kancelářích, předstírám zájem, hraju, performer korporátního světa, usmívám se, občas něco řeknu, správné poselství ve správnou chvíli. Jak dlouho budu ještě takto hrát? Ztrácet čas? Nechávat život, aby se žil za mne? Ztrácel se, utíkal, mizel? Pět dalších let či deset či nekonečně mnoho? Hypotéka splacena, sny žádné, budoucnost prázdná, nezřetelná, neexistující. Ty přijdeš a asi si budeme nerozumět, jak tomu bývá v posledních večerech posledních týdnů. Budeme od sebe daleko jak přeživší stromy po orkánu, dvě ztracené duše sdílející stejný prostor. Vyhořel. Ve všem co dělal, nakonec vyhořel. To by mohla být věta mého erbu. A pod ní něco o (sebe)lítosti.<br />
<br />
<i>“I have no wish to paint the world in colors more somber than those it wears, but as the world gives way to darkness it becomes more and more difficult to dismiss the understanding that the world is in fact oneself. It is a thing which you have created, no more, no less. And when you cease to be so will the world. There will be other worlds. Of course. But they are the worlds of other men and your understanding of them was never more than an illusion anyway. Your world-- the only one that matters-- will be gone. And it will never come again.”</i><br />
<i>Cormac McCarthy, The Counselor</i><br />
<br />
<span style="color: #ffe599;"><a href="http://www.youtube.com/watch?v=ywNhYaTCRo0" target="_blank">NP Michal Prokop, Luboš Andršt, Jan Hrubý – Dobrú noc, má milá (2005 – Unplugged)</a></span></div>Unknownnoreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-9782500.post-14725195331211157392013-10-17T21:43:00.000+02:002013-10-18T15:52:18.519+02:00Hope is not Enough<div dir="ltr" style="text-align: left;" trbidi="on"><div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="http://3.bp.blogspot.com/-vNMjiMqkB7U/UmA6_wv3NMI/AAAAAAAABZA/6Q3tx2FaIls/s1600/argo.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" src="http://3.bp.blogspot.com/-vNMjiMqkB7U/UmA6_wv3NMI/AAAAAAAABZA/6Q3tx2FaIls/s320/argo.jpg" /></a></div><div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="http://3.bp.blogspot.com/-96YKbIw9yv4/UmA68owXDaI/AAAAAAAABYw/OFTteFpO3ws/s1600/beforemidnight.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" src="http://3.bp.blogspot.com/-96YKbIw9yv4/UmA68owXDaI/AAAAAAAABYw/OFTteFpO3ws/s320/beforemidnight.jpg" /></a></div><div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="http://3.bp.blogspot.com/-_Aa15xky5SY/UmA68lEuTEI/AAAAAAAABY0/k_CdjnNexMQ/s1600/bestoffer.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" src="http://3.bp.blogspot.com/-_Aa15xky5SY/UmA68lEuTEI/AAAAAAAABY0/k_CdjnNexMQ/s320/bestoffer.jpg" /></a></div><div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="http://3.bp.blogspot.com/-X9JX5RCxnzE/UmA7AOmoDxI/AAAAAAAABZE/kyr5cvNBWsU/s1600/blackrobe.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" src="http://3.bp.blogspot.com/-X9JX5RCxnzE/UmA7AOmoDxI/AAAAAAAABZE/kyr5cvNBWsU/s320/blackrobe.jpg" /></a></div><div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="http://3.bp.blogspot.com/-SqajPN28WPU/UmA6_yPL7oI/AAAAAAAABZM/zCBV3IWuEk0/s1600/bluejasmine.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" src="http://3.bp.blogspot.com/-SqajPN28WPU/UmA6_yPL7oI/AAAAAAAABZM/zCBV3IWuEk0/s320/bluejasmine.jpg" /></a></div><div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="http://1.bp.blogspot.com/-m4LZSLu_n9I/UmA7AuAH68I/AAAAAAAABZQ/01HI_mLIe0Y/s1600/ides+of+march.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" src="http://1.bp.blogspot.com/-m4LZSLu_n9I/UmA7AuAH68I/AAAAAAAABZQ/01HI_mLIe0Y/s320/ides+of+march.jpg" /></a></div><div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="http://4.bp.blogspot.com/-p8kOWsHkUSU/UmA7BeEcxbI/AAAAAAAABZg/koreCdl_6kI/s1600/interpreter.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" src="http://4.bp.blogspot.com/-p8kOWsHkUSU/UmA7BeEcxbI/AAAAAAAABZg/koreCdl_6kI/s320/interpreter.jpg" /></a></div><div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="http://1.bp.blogspot.com/-OFgFCYOBWhw/UmA7DdUkJxI/AAAAAAAABZo/xPJYPNugAGQ/s1600/princeavalanche.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" src="http://1.bp.blogspot.com/-OFgFCYOBWhw/UmA7DdUkJxI/AAAAAAAABZo/xPJYPNugAGQ/s320/princeavalanche.jpg" /></a></div><div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="http://2.bp.blogspot.com/-ublgcNM1qy4/UmA7Dux4H0I/AAAAAAAABZs/0Jbq8MZN1AE/s1600/rush.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" src="http://2.bp.blogspot.com/-ublgcNM1qy4/UmA7Dux4H0I/AAAAAAAABZs/0Jbq8MZN1AE/s320/rush.jpg" /></a></div><br />
-----<br />
<br />
<i>Černá:<br />
<br />
A nesmíme zapomínat, že nic nezačíná tak obtížně a nic nepřináší tak pramalou naději na úspěch, jako zavádění nového řádu. Tomu, kdo jej zavádí, jsou nepřáteli všichni, kteří se měli dobře. Jeho stoupenci ho hájí opatrně a vlažně, i když si v budoucnu od něj mnoho slibují.<br />
- Niccolò Machiavelli, Vladař<br />
<br />
„Podívej, Adame, dej se do pořádku. Já teď jsem opravdu šťastná, víš.“<br />
„No, štěstí je relativní –“<br />
„Kdyby ses slyšel! Ty jsi opravdu pořád stejný. S takovým člověkem já žít nechci, jasný?“<br />
Jasné to bylo – celá sadistická ironie mého života: můj fanatický výzkum vztahů zničil jediný vztah, na kterém mi skutečně záleželo. Svezl jsem se do prázdna. Došlo mi, kolikrát jsme si vyměnili ty stejné role: jeden dostupný, druhý ne, jeden šíleně zamilovaný, druhý prost potřeby. Milovali jsme se opravdově a hluboce, ale bohužel nikdy oba dva zároveň. Uvízli jsme v protikladech místo v harmonii.</i><br />
<br />
Dal jsem jedno lahvové ve voze s ubrusy a stoly a dívám se na zbarvený podzim v kopcích někde před Brnem; je čtvrteční podvečer a já jsem na cestě do Vídně, říjnové lesy kolem, zítra poslední pracovní jednání a pak už jen odlet na jih, do Středozemí, týden svobody, pití a hor, podzimního slunce a poloprázdných pláží. Poslouchám Heliose a dívám se ven, nemůžu se přestat dívat – tolik mám rád podzim; jeden jsem už letos zažil, před pár týdny ve Švédsku, teď jeden u nás a za týden poslední na jihu – potřebuju prožít podzim aspoň třikrát každý rok. Barvy, stíny, nízké slunce ještě občas hřející, nastupující chlad, to když slunce zakryjí mraky, ranní mlhy, první kabáty, občas déšť, kolony vozidel; má to zvláštní kouzlo, ta melancholicky krásná kombinace všech podzimních motivů.<br />
<br />
Včera jsem viděl <a href="http://www.last.fm/event/3626385+Umakart-speci%C3%A1ln%C3%AD+host%C3%A9-S%C3%A1ra+Vondr%C3%A1%C5%A1kov%C3%A1-Never+Sol">Umakart i s hosty</a>, bylo to krásně připravené v Arše, poslední dva songy s Priessnitz nejsilnější; už vím, jak v tomhle podzemí fungovat, koupit pár piv na začátku, kdy nejsou fronty, a po předkapele strategicky postoupit do sálu a držet obranný val – včera si mi to povedlo, na <a href="http://www.last.fm/event/3591624+Bonobo+at+Divadlo+Archa+on+21+September+2013">Bonobo</a> před pár týdny dne, včera to byla moje srdcovka a před tím Tvoje, včera jsem byl sám, tenkrát s Tebou, stejně jako předtím na <a href="http://www.last.fm/event/3644241+Zrn%C3%AD+at+Lucerna+Music+Bar+on+25+September+2013">Zrní</a>, podruhé jsme je viděli po <a href="http://www.last.fm/festival/3337884+Colours+of+Ostrava+2013">barevné Ostravě</a>, mám je rád, ta silná poslední deska a naživo jsou neméně dobří, <a href="http://www.youtube.com/watch?v=O_MxNT4_RKo">Dva</a> je krásný song, <a href="http://www.youtube.com/watch?v=l1iDFFHO93w">Jabloně</a> mrazí v zádech, <a href="http://www.youtube.com/watch?v=ejsJQw_XgHU">Rychta</a> má gradaci a <a href="http://www.youtube.com/watch?v=F5k9ELPtcfU">Hýkal</a> si melodicky hraje se slovy. Viděl jsem poprvé naživo <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Symphony_No._9_%28Dvo%C5%99%C3%A1k%29">Dvořákovu devátou</a> a poslední – byl to závěrečný koncert jeho Prahy a trošku jsem se bál, když jsem zjistil, jaký má být dress code, ale nejsme v Anglii minulého století, takže to bylo bez faux pax, a když pak na konci všichni začali tleskat a vstávat, došlo mi, že ty standing ovations nebyly pro orchestr ani dirigenta, ale pro Dvořáka, protože jeho symfonie Nového světa má tolik energie a síly, melodické invence, bouří a je jemná zároveň, bublá, zrychluje i zpomaluje, graduje – je neuvěřitelná. Zázrak konce předminulého století.<br />
<br />
Brno. Slunce už je nízko nad obzorem a žlutí nástupiště tím krásným jasem zapadající energie. Žiju si krásně, vím to a nestěžuji si vůbec, úspěšně se mi podařilo nalhat, že mám vše, a zároveň se mi daří držet od těla strach, že jednou něco a nakonec pak všechno ztratím – dny plují, slunce svítí, je podzim, konec sezóny, pracovní týdny prokládám víkendovými i delšími úniky, jsem zajatcem své komfortní zóny, z které už nikdy nechci vystoupit, nesním o jiných životech a cestách, netrápím se otázkami v podmiňovacím způsobu, nehledám, nepřemýšlím, netoužím – jen žiju, užívám, krájím, a jen velmi omezeně sním.<br />
<br />
Četl jsem tu <a href="http://www.kosmas.cz/knihy/175327/hejno-bez-ptaku/">zvláštní knihu</a>, dvě v jedné, a někdy jsem nenáviděl ty filozofické pasáže, v nichž jsem se napůl ztrácel a napůl je osočil z prázdnoty, začal jsem černou a až poté vstřebával bílou, a když jsem byl tak ve třetině té druhé a delší, začalo mě to opravdu bavit, našel jsem s větami a odstavci společnou řeč, stejná vlnová délka myšlenek, četl jsem dál, přemýšlel, chápal i nechápavě kroutil hlavou, listoval a dočetl nakonec do poslední strany a říkal si pak, že bílá bílá je a černá opravdu černou, ty knihy na sebe zcela nelícují, jedna dává naději a je zalitá sluncem, druhá dává odpovědi a končí jinak, opravdověji, reálně.<br />
<br />
Viděl jsem <a href="http://www.youtube.com/watch?v=zS6bmm921G8">Černé roucho</a>, <a href="http://www.databazeknih.cz/autori/jachym-topol-759">doporučení</a> Jáchyma Topola ze sobotních Lidovek, a byl jsem vtažen do příběhu, který byl silný, přímočarý, s podzimní krajinou okolo severoamerických jezer, mlha, první sníh, zasévání víry v cizím prostředí, láska a vášeň, krásné melodie – trochu jiný Tanec s vlky, reálnější, jasnější, bez ideálů, uvěřitelnější – měl jsem o ně opravdu strach, v tom filmu se mohlo stát cokoliv a cokoliv by tam taky patřilo.<br />
<br />
Viděl jsem taky <a href="http://www.youtube.com/watch?v=QKAr42gxjhM">příběh Nikiho a Jamese</a> a bylo to neuvěřitelné řemeslo, tak dobře natočené a zvládnuté, tenkrát před třiceti lety v té sezóně poznamenané deštěm a ohněm to byl opravdový příběh, který se podařilo přenést na plátno – čím větší, tím lepší – moc se mi to líbilo. Viděl jsem posledního <a href="http://www.youtube.com/watch?v=FER3C394aI8">Woodyho Allena</a>; tentokrát naštěstí s hořkostí namísto vyprazdňujícího humoru. <a href="http://www.youtube.com/watch?v=w918Eh3fij0">Argo</a>; historická rekonstrukce, která nenechá v klidu. Sean Penn ve <a href="http://www.youtube.com/watch?v=uCuqGhfr5Ak">filmu o překladatelce</a> z afrického jazyka byl správně vyhořelý; třeba tak jednou budu já a bude to tak správně. Třetí <a href="http://www.youtube.com/watch?v=euOJkb0U8vE">půlnoční pokračování</a> – taky chci jet jednou na řecké ostrovy. Americký <a href="http://www.youtube.com/watch?v=pV-50ay79mk">příběh o stínech politiky</a> – naštěstí v něm chyběl happy end. Motivy a zvonivé kytary Explosions in the Sky ve <a href="http://www.youtube.com/watch?v=gJGEu268KvI">filmu</a>. A zvláštní, chameleónsky překvapující a zasahující <a href="http://www.youtube.com/watch?v=zJGleGyahC8">příběh ze světa velkých aukcí</a>, měnící svoji tvář a styl.<br />
<br />
Břeclav. Blíží se soumrak. Prázdné peróny, pár osamělých cestujících, měnící se vlakové čety. Nechce se mi nic, vůbec nic. Opravdu chci takhle žít? Co mě nejvíce naplňuje, nejvíce dává? Zdá se mi teď, že to je změna, poklus, množství vjemů, elektrické šoky zážitků, různé světy, příběhy knih, zšeřelé sály a světlo filmů, poznávání světa, blízcí lidé kolem mne. Život a jeho žití. A někde mezi tím vším poletuješ a levituješ Ty, můj stabilizátor, má brzda, co mě narovnává k normálnosti a nenechává snít navěky. Když mi bylo o pár let méně – je to tak dávno, přijde mi – láska byla spalující a omamná a já hořel jak papír v benzínovém nálevu, když jsem se nechával pálit vlastními rozhodnutími, kterým jsem tenkrát tolik věřil doufaje v zázraky, jež nemohly nikdy přijít. Ale teď jsme v druhém desetiletí třetího milénia, venku se smráká, podzim začne pomalu odcházet a já vím, že teď, právě teď jsem šťastný, právě teď mám vše, teď se to děje, teď žiju, teď jsem tu, teď dýchám, sním s otevřenými očima, dívám se na Měsíc, co svítí nesměle na fialovějící obloze...<br />
<br />
<i>Bílá:</i><br />
<i><br />
</i> <i>Lidová moudrost říká, že celek je víc než součet částí. Ale je-li tomu tak, jak zachytíme ten rozdíl? Co je hejno bez ptáků?</i><br />
<i><br />
</i> <i>Necítím se povinen věřit, že ten samý Bůh, co nás obdařil smysly, rozumem a myšlením, očekával, že je necháme ladem.</i><br />
<i>- Galileo Galilei</i><br />
<i><br />
</i> <i>Někdy příliš dlouho hledíme na dveře, které se zavírají, takže si pozdě povšimneme těch, které jsou otevřené.</i><br />
<i>- Alexander Graham Bell</i><br />
<i><br />
</i> <i>Žití je ta nejvzácnější věc na světě. Většina lidí jen je, nic víc.</i><br />
<i>- Oscar Wilde</i><br />
<i><br />
</i> <i>Nebývá zvykem, že by nový vědecký názor převládl proto, že ho odpůrci přijmou, nebo se sami prohlásí za přesvědčené, ale spíš proto, že odpůrci postupně vymřou a následující generace je s novou pravdou srozuměna už od počátku.</i><br />
<i>- Max Planck</i><br />
<i><br />
</i> <i>To podstatné je: být kdykoli schopni obětovat, kým jsme, za to, kým bychom mohli být.</i><br />
<i>- Charles DuBois</i><br />
<i><br />
</i> <i>Nezměníš-li směr, mohl bys skončit tam, kam máš namířeno.</i><br />
<i>- Lao-c‘</i><br />
<i><br />
</i> <i>Ideální graf životního úspěchu, takový, jaký by si sebejistý člověk mohl v mládí připíchnout nad postel, by byla stoupající exponenciála podepřená dobrými rozhodnutími. Jejich efekty by se nesčítaly jako u lineární křivky, ale násobily, jako složený úrok násobí všechny předchozí částky. Každé jedno rozhodnutí by bylo důležité nejen samo o sobě, ale též jako násobitel těch minulých i jako násobenec budoucích. Dobrá volba se úročí po zbytek života, špatná volba po zbytek života škodí.</i><br />
<i><br />
</i> <i>Lidová moudrost říká, že se protiklady přitahují. Lidová moudrost říká, že vrána k vráně sedá. Přísloví je rada bez kontextu, pointa bez příběhu. Nezodpovědný rádce. Huš, lidová moudrosti!</i><br />
<i><br />
</i> <i>Čas, zkušený mučitel. Vždy kráčí vpřed právě tou rychlostí, kterou působí největší bolest, což tentokrát znamenalo sotva znatelně se šourat.</i><br />
<i>Neurči si vlastní cíle, tvrdil, a určí ti je někdo jiný. Tvá matka, tvá žena, tvůj šéf. Snad je to normální a snad je to i nutné. Na lidech bez vlastního cíle ostatně korporátní svět stojí. Sežeň do houfu tisícovku uvědomělých seberealizátorů hledících ke hvězdám a pokus se z nich sestavit společnost, která bude ve výsledku tvořit cosi smysluplného. Nemáš šanci. Ve firmě o tisíci hlavách může mít právě a přesně tu práci, kterou si vysnili, snad dvacet vizionářů. Zbylých devět set osmdesát musí volky nevolky pomáhat roztáčet soukolí vymezené těmi dvaceti. Jejich povolání: lubrikant.</i><br />
<i><br />
</i> <i>Až v jednom z mezipater na schodech do jejího bytu pomalu vypadl z ochablého objetí přítomného okamžiku a tažen vzhůru jen stiskem její ruky spočítal šance na úspěšnou soulož: viděl kondom, proti kterému se bude muset postavit v tuhém zápase, svůj nahý zadek mezi jejími beztvarými stehny, Veroniku útrpně shlížející na tu Gomoru odkudsi z nebes, svoji dysfunkční mysl násilně překrucující prostou pohlavní reprodukci v existenciální koncept... dvacet procent. A to na schodech do jejího bytu, po všech už dosud překonaných překážkách. Impotentia inteligentis: kde jsou ty doby, kdy zachování rodu bylo ještě ohrožené počtem spermií a ne počtem neuronů!</i><br />
<i><br />
</i> <i>V samém jádru nic než vzpoura člověka sevřeného mezemi, srdnatý pokus vyrvat se z lidské situace a osvobodit se od svobody – jedinečné napnutí sil do skoku k nedosažitelnému, či dokonce neexistujícímu ideálu, skoku nad propast marnosti, který, ať dopadne jakkoliv, ať zláme údy a sedře maso pádem do hloubek, ať tvůrci zlomí vahou vaz, zůstane tím nejladnějším a nejvznešenějším vzepětím lidské mysli, marným, nelidským a svou nelidskostí paradoxně právě nejlidštějším počinem, skokem do slunce: rozhodnutím krásně a velkolepě selhat.</i><br />
<i><br />
</i> <i>Nepamatoval si jediné slovo, které by matka kdy řekla o smrti, o sexu nebo o Bohu vyjma „nevím“. Tři tabu jejich rodiny, tři voskem zapečetěné urny, do nichž je zapovězeno nahlížet, předávané z generace na generaci. Neposlušné dítě, které by se je odvážilo otevřít, by tak činilo navzdory varování, bez rady a podpory stařešinů a na vlastní riziko.</i><br />
<i><br />
</i> <i>Tlustým tělem zuřivě obrání společenský úzus, ten systém nepsaných pravidel, na němž nelpí z jakéhosi ušlechtilého principu, ale proto, že právě tímto systémem se vyšplhali vzhůru, že právě v něm jsou oni ti silní. Starý akademik bude bránit akademický systém opřený o publikování článků, protože jich má publikovaných nejvíc. Starý politik bude bránit parlamentní systém, protože je v parlamentu. Starý bankéř bude bránit finanční systém, protože ho vlastní.</i><br />
<i><br />
</i> <i>„Miluješ mě?“ ptala se Nina Adama kolikrát. Chtěla slyšet jasnou odpověď: ano, nebo ne. A Adam se mlčky potil urputným bojem. Ta holka koukala až na dno očí a on věděl, co potřebuje slyšet. Jenže ani jedna odpověď nevystihovala, co cítil. Potřeboval jí říct, že jednoduchá matematická logika se k debatě o lásce nehodí. Že zatímco matematik zná jen prostý logický důkaz, každý normální člověk ovládá také důkaz pamětí, když je pravda to, co si pamatuje, důkaz květnatou řečí, důkaz silou, důkaz ňadrem (když by slíbil cokoliv) a důkaz stádem, když je pravdou ta blbost, co si myslí většina. Ovšem to se v takovou chvíli vysvětluje těžko.</i><br />
<i><br />
</i> <i>Ale cosi je fundamentálně špatně, když popisujeme, kam směřujeme, dvěma směry, kterými nesměřujeme. Pro Adamovu dobu jsou příznačné války, v nichž lidé opovrhují oběma stranami. Nechtějí ideál a nechtějí žít bez ideálu. Nechtějí být svázaní jen jedinou možností a nevědí, jak volit z mnoha. Nevěří v Boha a děsí se smrti. Nemají rádi kárání církve a nemají rádi představu, že by si každý mohl dělat, co se mu zlíbí. Nechtějí policejní stát a zlobí se, když jim zloděj vykrade byt. Považují za nesmyslnou myšlenku absolutního díla, ale postmoderní umění na ně nedělá dojem. Nestačí jim jeden partner, ale nevěru nesnesou. Absolutismus jim smrdí příkazem, relativismus zase bezvýchodností. Levicové utopie je zklamávají, pravicové jim nestačí.</i><br />
<br />
<span style="color: #ffe599;"><a href="http://www.youtube.com/watch?v=WmCxJRnny8c">NP I Like Trains – Hope Is Not Enough (2010 – He Who Saw the Deep)</a></span></div>Unknownnoreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-9782500.post-41157039953069242022013-07-28T21:55:00.000+02:002013-07-28T22:13:05.861+02:00Soumrak<div dir="ltr" style="text-align: left;" trbidi="on"><br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="http://3.bp.blogspot.com/-aMjbProqM1E/UfVyiEDYfdI/AAAAAAAABV0/1glogbZZTOI/s1600/Dabba.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" src="http://3.bp.blogspot.com/-aMjbProqM1E/UfVyiEDYfdI/AAAAAAAABV0/1glogbZZTOI/s320/Dabba.jpg" /></a></div><div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="http://3.bp.blogspot.com/-LqT4KF2cx6c/UfVyioXvOpI/AAAAAAAABWE/QiuhF4xX_es/s1600/hastalavista.jpeg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" src="http://3.bp.blogspot.com/-LqT4KF2cx6c/UfVyioXvOpI/AAAAAAAABWE/QiuhF4xX_es/s320/hastalavista.jpeg" /></a></div><div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="http://3.bp.blogspot.com/-CzXRVoth8CM/UfVyieLpziI/AAAAAAAABV4/umC79Vr2w5c/s1600/royal+affair.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" src="http://3.bp.blogspot.com/-CzXRVoth8CM/UfVyieLpziI/AAAAAAAABV4/umC79Vr2w5c/s320/royal+affair.jpg" /></a></div><div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="http://2.bp.blogspot.com/-txTCv9BPprM/UfVyi56WqtI/AAAAAAAABWM/6LBJJt-f2lg/s1600/savingprivateryan.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" src="http://2.bp.blogspot.com/-txTCv9BPprM/UfVyi56WqtI/AAAAAAAABWM/6LBJJt-f2lg/s320/savingprivateryan.jpg" /></a></div><div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="http://1.bp.blogspot.com/-EDc3QkJTQmU/UfVyjNdAw7I/AAAAAAAABWI/4j2usLjB4VQ/s1600/thecrow.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" src="http://1.bp.blogspot.com/-EDc3QkJTQmU/UfVyjNdAw7I/AAAAAAAABWI/4j2usLjB4VQ/s320/thecrow.jpg" /></a></div><div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="http://2.bp.blogspot.com/-lqQmpftyMQ8/UfVyj5Dig9I/AAAAAAAABWQ/asuxQzStA6A/s1600/trueromance.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" src="http://2.bp.blogspot.com/-lqQmpftyMQ8/UfVyj5Dig9I/AAAAAAAABWQ/asuxQzStA6A/s320/trueromance.jpg" /></a></div><br />
<i>Ale to už jsi se zase dostal do toho věčného malování budoucnosti. Ona by od tebe nechtěla peníze, živila by tě, chodí do práce, vydělává sama dost. Už bys chtěl spát, ale je vždycky lepší, když ženská usne dřív, to je vždycky lepší. Víš, že už nic nechce, že tě nepozoruje, když ti spánek otevře třeba ústa a když ti vzduch z plic začne chrčet v krku.<br />
<br />
Tohle byl ale ještě život a naprosto ne absurdní. Jestliže je člověk mladý a schopen přijmout do sebe cokoliv, nemůže mít pocit absurdity. Jenom ti, kdo už měli pevnou a neměnnou představu života, společnosti, svého stáří v něm a svého postavení v ní, nacházeli chvíle nesmyslnosti. Pro mě mělo všechno ještě smysl. Ano, život byl ohromný a rozložitý a rozhodně v něm nemuselo být po mém. Byla to moje pravda, pravda mého stále ještě rostoucího těla, protékající krve, mladých žil.</i><br />
<br />
<a href="http://www.kosmas.cz/knihy/172354/povidky/">To čtení</a> bylo trhané a složité, stejně tak jako jeho obsah – návrat do padesátých let, černobílé obrazy jak z tehdejších filmových večerníků, továrny, závozníci a řidiči, práce šest dnů v týdnu, staré tramvaje, nedostatek čehokoliv, pár let od války a ještě méně od převratu, měnová reforma, hranaté oděvy z těžkých látek, naftalín v dřevěných rozvrzaných skříních, ráno do továrny někam na Smíchov a odpoledne někam na plovárnu, řeka byla tenkrát ještě ke koupání, to jediné je snad to pozitivní, co z oněch klidných a přece těžkých příběhů utíkajícího času plyne. Jinak to je šedivé, složité a dusivé, padesátá léta, ztracený čas – člověku je z toho smutno...<br />
<br />
Přečetl jsem taky <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/The_Orchard_Keeper">Strážce sadu</a>, páteční cestou do Beskyd a tou nedělní zpět, jeden z mých posledních dluhů k McCarthymu – jeho klasický strohý a úderný styl, odstavce o pár větách popisující tolik věcí najednou, přímá řeč se někam ztratila už v jeho prvních knihách, propletené příběhy, které není lehké rozklíčovat, a nádherná líčení té svobodné krajiny, která se tolik liší od Evropy svým bezbřehým a neomezeným prostorem...<br />
<br />
A teď je uprostřed léta, červenec se láme do srpna, nepršelo už týdny a vzduch je horký navečer tak, jak býval před pár týdny jen po obědě – ještě týden musím vydržet, než se vrátím zpět na sever a budu putovat stejnou zemí jako vloni, stupňů bude hluboko pod dvacet a jen lehce jich bude nad nulou, mraky budou občas i šedivé a viset nízko, vítr bude foukat a podzim se bude blížit zřetelně a jasně, úplně jinak, než tady...<br />
<br />
Vše se neustále zrychluje, tak moc, přespříliš – vyskočím jednou z toho životního rychlovlaku? Chtěl bych se toulat severem a psát a pak se vracet domů a pak zas odcházet, nic více nežádám a s méně se nespokojím, jen bych chtěl mít tu sílu, někdy to udělat, vdechnout snům život, být svobodný a svobodným zůstat... přeci takhle nemůžu žít věčně, prodávat se a předstírat, bojovat a vítězit, ale přitom ztrácet čas, tolik času, jen jeden život máme a ten nám protéká mezi prsty, čím jsme starší tím rychleji mizí, dávno nedohlédneme na jeho začátky, i zákruty z před pár let jsou najednou nezřetelné, nereálné, stalo se to všechno vůbec, nebo jsme se dnes ráno narodili s neuměle implantovanou pamětí?<br />
<br />
Viděl jsem Tarantinovy <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/True_romance">scénáristické začátky</a>, kdy příběh byl ještě stavěný lineárně a ne mimoběžkami, a nezůstalo mi z toho moc v hlavě, přiznám se, a pak jsem viděl <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/The_Crow_%28film%29">Vránu</a>, která mě minula ve stejné době let devadesátých, a kdybych ji viděl už tenkrát, byl by to asi jeden z příběhů, co mi zůstanou uvnitř navždy a nikdy nevysublimují. Viděl jsem řemeslně i jinak dokonalého <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Saving_private_ryan">vojína Ryana</a> (spielbergovsky dokonalého, dalo by se vlastně říci, se všemi klady i zápory, co k Spielbergovi patří) a viděl jsem mnohovrstevnatý <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Come_as_You_Are_%28film%29">příběh</a> o tom, jaké to je žít, když hlava a srdce chce, jen tělo nemůže. <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Royal_Affair">Královská aféra</a>; to byl zásah, opravdový, úplný, celistvý. Je to pár století, ale nejsme vůbec jiní a už vůbec ne lepší, než ti před námi, někdy spíše naopak; těch, kteří věří, bojují a neskloní se, je čím dál méně. Nechci končit melancholicky, takže tak skončím jen částečně; <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Dabba_%28film%29">Cizí oběd</a> jsem si vybral v pravidelném pražském filmovém dozvuku Karlových Varů a líbilo se mi to, moc, indické, opravdové, obyčejné, s nadějí...<br />
<br />
Padá soumrak a teplo je stejné, jak před pár hodinami; chtěl bych spát venku, mohl-li bych, a zítra vstát před šestou a dívat se, jak do sedmi už bude horko, a pak posnídat tři točené tady v <a href="http://lokal-uzavadilu.ambi.cz/cz/">Lokále</a>, kdyby snad otevřeli tak brzo, a pak jít spát, spát a znovu spát, do pátečního poledne jen spát, potom už konec týdne, pár dnů svobody, a pak pryč, konečně, pryč od toho všeho, útěk, na sever...<br />
<span style="color: #ffe599;"><br />
</span> <span style="color: #ffe599;"><a href="http://www.youtube.com/watch?v=phR37pGJUA4">NP Rokia Traoré – Sarama (2013 – Beautiful Africa)</a></span><br />
<br />
<br />
</div>Unknownnoreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-9782500.post-49220727063842429392013-05-12T01:27:00.001+02:002013-05-12T02:31:13.837+02:00There is still some hope there, in the streets...<div dir="ltr" style="text-align: left;" trbidi="on"><div style="text-align: center;"><a href="http://3.bp.blogspot.com/-FwV9lCO1p-M/UY7KjlZSLcI/AAAAAAAABS0/SCeuwKhtvN8/s1600/300px-Sti%CC%81n_kapradiny-poster.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://3.bp.blogspot.com/-FwV9lCO1p-M/UY7KjlZSLcI/AAAAAAAABS0/SCeuwKhtvN8/s320/300px-Sti%CC%81n_kapradiny-poster.jpg" /></a><a href="http://3.bp.blogspot.com/-9Bdzq53GaSg/UY7KqWQ7roI/AAAAAAAABS8/iq0zPNUMPKs/s1600/KonTiki.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://3.bp.blogspot.com/-9Bdzq53GaSg/UY7KqWQ7roI/AAAAAAAABS8/iq0zPNUMPKs/s320/KonTiki.jpg" /></a><a href="http://3.bp.blogspot.com/-n5akBkNnSTA/UY7LDCnvXXI/AAAAAAAABTE/LLAgRY7lLJk/s1600/bitter+moon.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://3.bp.blogspot.com/-n5akBkNnSTA/UY7LDCnvXXI/AAAAAAAABTE/LLAgRY7lLJk/s320/bitter+moon.jpg" /></a><a href="http://1.bp.blogspot.com/-oW27kmTX_yk/UY7LVJV11mI/AAAAAAAABTM/Pzvh9omS37k/s1600/blooddiamond.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://1.bp.blogspot.com/-oW27kmTX_yk/UY7LVJV11mI/AAAAAAAABTM/Pzvh9omS37k/s320/blooddiamond.jpg" /></a><a href="http://3.bp.blogspot.com/-fIQniDjtbQ0/UY7LyK6GpLI/AAAAAAAABTU/9994bKftL8o/s1600/californiasolo.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://3.bp.blogspot.com/-fIQniDjtbQ0/UY7LyK6GpLI/AAAAAAAABTU/9994bKftL8o/s320/californiasolo.jpg" /></a><a href="http://1.bp.blogspot.com/-f1oPR7Y9LTU/UY7MCQokEaI/AAAAAAAABTk/giW0XvsmYsE/s1600/companyyoukeep.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://1.bp.blogspot.com/-f1oPR7Y9LTU/UY7MCQokEaI/AAAAAAAABTk/giW0XvsmYsE/s320/companyyoukeep.jpg" /></a><a href="http://2.bp.blogspot.com/-Ce9cD1bSUjs/UY7OVN_BD9I/AAAAAAAABTw/_ATOpa7Fk0k/s1600/darkknightrises.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://2.bp.blogspot.com/-Ce9cD1bSUjs/UY7OVN_BD9I/AAAAAAAABTw/_ATOpa7Fk0k/s320/darkknightrises.jpg" /></a><a href="http://2.bp.blogspot.com/-93VBVmDdDk0/UY7LzAEDlYI/AAAAAAAABTc/PVWCTPgArpQ/s1600/festen.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://2.bp.blogspot.com/-93VBVmDdDk0/UY7LzAEDlYI/AAAAAAAABTc/PVWCTPgArpQ/s320/festen.jpg" /></a><a href="http://3.bp.blogspot.com/-qvScee2C8a0/UY7OWQ9BJsI/AAAAAAAABT4/hlJd-9SDlrc/s1600/gonebabygone.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://3.bp.blogspot.com/-qvScee2C8a0/UY7OWQ9BJsI/AAAAAAAABT4/hlJd-9SDlrc/s320/gonebabygone.jpg" /></a><a href="http://3.bp.blogspot.com/-LQ50dxvgb-g/UY7OcWAS3HI/AAAAAAAABUA/L-oAPGBjUcQ/s1600/kingdomofheaven.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://3.bp.blogspot.com/-LQ50dxvgb-g/UY7OcWAS3HI/AAAAAAAABUA/L-oAPGBjUcQ/s320/kingdomofheaven.jpg" /></a><a href="http://2.bp.blogspot.com/-5L00A-0_hMA/UY7OsNsCWZI/AAAAAAAABUI/f6-FI9FngiA/s1600/lore.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://2.bp.blogspot.com/-5L00A-0_hMA/UY7OsNsCWZI/AAAAAAAABUI/f6-FI9FngiA/s320/lore.jpg" /></a><a href="http://1.bp.blogspot.com/-OAOu-n6uyvI/UY7Ot8_0GzI/AAAAAAAABUQ/fFHZjV9Qeww/s1600/loveactually.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://1.bp.blogspot.com/-OAOu-n6uyvI/UY7Ot8_0GzI/AAAAAAAABUQ/fFHZjV9Qeww/s320/loveactually.jpg" /></a><a href="http://3.bp.blogspot.com/-e2zw54LR8lQ/UY7O52HdOuI/AAAAAAAABUY/oOW9vSJ2eNY/s1600/openhearts.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://3.bp.blogspot.com/-e2zw54LR8lQ/UY7O52HdOuI/AAAAAAAABUY/oOW9vSJ2eNY/s320/openhearts.jpg" /></a><a href="http://4.bp.blogspot.com/-RUeqkDRm_yk/UY7PYh7Jo5I/AAAAAAAABUg/biALlb49B1c/s1600/pinetrees.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://4.bp.blogspot.com/-RUeqkDRm_yk/UY7PYh7Jo5I/AAAAAAAABUg/biALlb49B1c/s320/pinetrees.jpg" /></a><a href="http://4.bp.blogspot.com/-pzgQoV65EtA/UY7QAYbwWnI/AAAAAAAABUo/aQZf0qtzPgk/s1600/rustandbones.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://4.bp.blogspot.com/-pzgQoV65EtA/UY7QAYbwWnI/AAAAAAAABUo/aQZf0qtzPgk/s320/rustandbones.jpg" /></a><a href="http://1.bp.blogspot.com/-4_pFIPyqdxQ/UY7QqGPQKbI/AAAAAAAABUw/1U87DOvtaBU/s1600/the-deep.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://1.bp.blogspot.com/-4_pFIPyqdxQ/UY7QqGPQKbI/AAAAAAAABUw/1U87DOvtaBU/s320/the-deep.jpg" /></a><a href="http://2.bp.blogspot.com/-xDJlcJ0e9XI/UY7RQYAuwRI/AAAAAAAABU4/fEzsn4xW8FU/s1600/vuosaari.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://2.bp.blogspot.com/-xDJlcJ0e9XI/UY7RQYAuwRI/AAAAAAAABU4/fEzsn4xW8FU/s320/vuosaari.jpg" /></a></div><br />
Ležím tu, za okny upršená chladnoucí noc; mraky byly navečer šedivé, když jsem byl běhat, a teď dávám přestárlé červené, co jsem našel ve sklepě, a poslouchám střídavě <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Dead_combo">Dead Combo</a> a <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Carlos_Paredes">Carlose Paredese</a> – vrátil jsem se z Portugalska. Přistáli jsme včera, já se ještě narychlo vytrýznil letmým průzkumem pracovního mailu a poté užíval noční dálnice kořeněné možnostmi aquaplaningu mezi kamiony. Můj život se znovu zrychlil. Tepe rychlostí, jež nejde dlouhodobě zvládat, a já bych chtěl nějak a někam vyskočit, jenže nemám, tak jako asi nikdy nebudu mít, odvahu. Nejde o nic jiného, než se jen přestat bát. Odhodit opatrnost, zábrany, konvence, strach.<br />
<br />
<a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Algarve">Algarve</a> bylo poloprázdné, snad jen stárnoucí páry z Británie a Francie doháněly promarněný čas svých předchozích desetiletí; moře lákalo, krásně vonělo a písek hřál příjemně, ne rozpáleným horkem. Západní pobřeží pak bylo prázdné téměř celé; snad jen těch pár surfařských pláží, kde jsem si říkal, že jeden den svého života bych chtěl umět tančit na vlnách, ale nikdy bych se to nechtěl učit, a ve vodách Atlantiku mi pak došlo, že člověk necítí chlad květnového oceánu, když se pere s metrovými vlnami a cítí tu neměřitelnou sílu nekonečné zvlněné vodní plochy.<br />
<br />
Nemám, nač si stěžovat. Mám všechno, co jsem kdy chtěl. Jen jediného se mi nedostává – času. Vše užít, prožít, vše nastudovat, vše se naučit, dozvědět, pochopit, a pak vysdílet. Tak tu ležím a vím, že zítra mě čeká příprava na gril na představenstvu, oblíbená kratochvíle pondělního dopoledne, a mně se nebude chtít, přestože si budu uvědomovat, že mám nejlepší práci, jakou jsem kdy měl. A dokonce jí, v rámci možností, i věřím. Jenže to stejně nestačí – náklady obětované příležitosti jsou příliš velké. Kdysi jsem (si) říkal, že žiju svůj život dvakrát – jenže teď mám pocit, že ten zajímavý a obohacující život se nějak zmenšuje, krátí, scvrkává. A to tu ještě nejsou ta malá pokračování našich životů, která vyžadují i si zaslouží naši plnou pozornost. Co pak? <a href="http://www.youtube.com/watch?v=R9j3Vfrd1_U">Co bude dál, co bude dál</a>, jak Hana Hegerová recituje na hudbu Petra Hapky?<br />
<br />
Viděl jsem tolik filmů, tolik příběhů, a přesto nejsilnější zážitek byl několikrát viděný <a href="http://stilltalkingtomyself.blogspot.cz/2008/08/tenkrt-na-zpad.html">film mého srdce</a>, který se vrátil do velkých kinosálů v zrestaurované podobě – a já seděl v <a href="http://www.kinoaero.cz/cz/">Aeru</a>, bylo nás víc, a hltal jsem tu dokonalost obrazu, hudby, jejich kombinace, emocemi nabité scény, mráz po zádech na maximu, můj barometr...<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><iframe allowfullscreen='allowfullscreen' webkitallowfullscreen='webkitallowfullscreen' mozallowfullscreen='mozallowfullscreen' width='320' height='266' src='https://www.blogger.com/video.g?token=AD6v5dzIutw42Old0I0KQ7E1gg4W1iHvxTYtY8YTPUtU89Ch5hI_HUHCanRWFBD-ef9VYZ1RfjkCTsJT_-I' class='b-hbp-video b-uploaded' frameborder='0'></iframe></div><br />
A pak, filmy ze severu. Nějak je mám rád. Jsou upřímné, silné, mají obyčejné hrdiny, na nic si nehrají, nepředstírají, je mi s nimi fajn. Viděl jsem <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/The_Deep_%282012_film%29">Hluboko</a>, po <a href="http://stilltalkingtomyself.blogspot.cz/2008/03/kruh-se-uzavel.html">Severních blatech</a> další silný film <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Baltasar_Korm%C3%A1kur">Baltasara Kormákura</a>; Island už pro mě není neobjevenou zemí, letos to bude potřetí, kdy budu přistávat v <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Keflav%C3%ADk_International_Airport">Keflavíku</a>, a pojedu nad ránem lávovým polem pokrytým zeleným mechem do hlavního města. Viděl jsem <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Kon-Tiki_%282012_film%29">Kon-Tiki</a>, realistické ztvárnění dobrodružství, jež hltali otcové našich otců. <a href="http://www.imdb.com/title/tt1787767/?ref_=fn_al_tt_1">Odhalený přístav</a>, vtahující koláž příběhů současného Finska. <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Open_Hearts">Otevřená srdce</a>, dluh z minulosti od <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Susanne_Bier">Susanne Bier</a> s <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Mads_Mikkelsen">Madsem Mikkelsenem</a>. A konečně <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Festen">Rodinnou oslavu</a> <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Thomas_Vinterberg">Thomase Vinterberga</a>, kterou jsou taky nestihnul, když běžela v <a href="http://www.evald.cz/">Evaldu</a>; jeden z nejsilnějších filmů, co jsem letos viděl.<br />
<br />
Letošní Febiofest: <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/The_Place_Beyond_the_Pines">Za borovicovým hájem</a>; neamericky vystavěný příběh, který se proplétá z minulosti do dnešních dnů, není postavený na stereotypech a klišé, je silný a zůstává v mysli podobně jako <a href="http://stilltalkingtomyself.blogspot.cz/2011/11/listopad.html">Drive</a>. Z <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/The_Company_You_Keep_%28film%29">Pravidel mlčení</a> se zvrásnělým <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Robert_Redford">Robertem Redfordem</a> vyčnívá hudba <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Cliff_Martinez">Cliffa Martineze</a> – možná ještě lepší, než jeho soundtrack právě k Drive. <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/California_Solo">California Solo</a>, herecké sólo <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Robert_Carlyle">Roberta Carlyle</a>, a jeden životní příběh o koncích, které vyrovnávají nezasloužené vzlety. (Myslím, že takhle bych jednou mohl skončit. Nepřijde mi to úplně nepravděpodobné.)<br />
<br />
V kinech toho moc není; a když už snad, zajímavě věci zmizí pár týdnů po premiéře, přijde mi. Zas ta mantra plynoucího času, který je o tolik rychlejší, než bych si přál. Viděl jsem <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Lore_%28film%29">Lore</a>; byl to silný příběh, který naštěstí nesklouznul do prázdnoty kategorie evropského festivalového art filmu, a nekončil slepeně, ale realisticky. A pak <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Rust_and_Bone">Na dřeň</a>, nesentimentální vyprávění o životních propadech a lásce, která může být někdy zvláštní, ale přesto opravdová.<br />
<br />
A pak resty; koktejl nesourodých záležitostí. <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Bitter_Moon">Hořký měsíc</a> – zvláštní, osobitý, zneklidňující. <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Gone_baby_gone">Gone, Baby, Gone</a>, který měl vše, co dobrý thriller potřebuje. <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Love_actually">Láska nebeská</a>; ano, dívali jsme se na to ve dvou. <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Blood_Diamond_%28film%29">Krvavý diamant</a>; jednou chci do Afriky, té opravdové. <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Kingdom_of_Heaven_%28film%29">Království nebeské</a>; mám rád epického <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Ridley_Scott">Ridleyho Scotta</a>. <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Dark_Knight_Rises">Dark Knight Rises</a>; poslední z <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Batman_in_film#Christopher_Nolan_series">nových Batmanů</a>. <a href="http://www.imdb.com/title/tt0176198/?ref_=fn_al_tt_9">Stín kapradiny</a>; chci projít celého <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Frantisek_Vlacil">Vláčila</a> – i poslední příběhy unaveného génia, kde jsou jen unavené záblesky předchozí tvůrčí síly.<br />
<br />
A to je vše; nic dalšího se neděje. Nerozcházíme se, ani nemnožíme. Jsme spolu, rok a půl, můj rekord. Bojím se nálepky „láska“; city přeci nejvíce prožíváme, když jsme nešťastní, a štěstí naopak bereme za samozřejmé – nejsem zajatcem svých pocitů, mám vše pevně v rukách. Šťastný třicátník, který zakotvil v příjemném přístavu, kde je mu dobře, a ztratil ambice něco dál měnit, o něco usilovat, hledat více, chtít vše, toužit po nemožném a trápit se tím, že něco chybí. Je to vlastně kompromis, v tom nejlepším smyslu tohoto utrápeného slova, je to štěstí, něco jako láska, je to to nejlepší, co jsem kdy měl; nikdy nebudu mít vše, protože ani já nemám a nedávám vše, a s vědomím vlastní pokřivenosti jsem osekal svá očekávání a nároky, a jsem tak raději příjemně překvapován, než abych vyčítal, otevřeně i uvnitř sebe sama. Žijeme, jsme spolu, je nám dobře, prožité dny odpadávají z kalendáře, neřešíme svoji nestřídmost, dny odplouvají zaplněné prací a večerními pár hodinami čehosi mimo ni, pak víkend, sobota zmizí a s nedělí přichází vědomí pondělního rána, a pak znovu to samé, další týden stejnosti, dny sobě podobné jak obloha konce listopadu, stárneme, vrásky v zrcadle, první šedivé vlasy, břicha s tukovými záhyby, kůže ztrácí elasticitu, mozek je dávno za zenitem časů státních zkoušek, teď už jen užíváme, žijeme, plyneme, chceme dojet co nejdále, s co nejmenším úsilím, nejjednodušeji, v co nejlepším stylu...<br />
<br />
<span style="color: #ffe599;"><a href="http://www.youtube.com/watch?v=HMKENsUK4ck">NP Dead Combo – Mr. Eastwood (2006 – Vol. II - Quando a Alma não é Pequena)</a></span><br />
<br />
<br />
</div>Unknownnoreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-9782500.post-22463919481166508122013-03-03T15:53:00.000+01:002013-03-03T15:59:19.613+01:00Březen<div dir="ltr" style="text-align: left;" trbidi="on"><div style="text-align: center;"><a href="http://2.bp.blogspot.com/-OtyARK1KcoU/UTNiWXcEP2I/AAAAAAAABQY/4i7_XVt_rtQ/s1600/casinoroyale.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://2.bp.blogspot.com/-OtyARK1KcoU/UTNiWXcEP2I/AAAAAAAABQY/4i7_XVt_rtQ/s320/casinoroyale.jpg" /></a><a href="http://3.bp.blogspot.com/-V33lAeILdnY/UTNiXptC-cI/AAAAAAAABQg/XR2BiF1t3ts/s1600/django.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://3.bp.blogspot.com/-V33lAeILdnY/UTNiXptC-cI/AAAAAAAABQg/XR2BiF1t3ts/s320/django.jpg" /></a><a href="http://4.bp.blogspot.com/-qX2Bb-oC1OE/UTNiX8O7XaI/AAAAAAAABQk/Pz63jrL5IGs/s1600/The+Road.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://4.bp.blogspot.com/-qX2Bb-oC1OE/UTNiX8O7XaI/AAAAAAAABQk/Pz63jrL5IGs/s320/The+Road.jpg" /></a><a href="http://3.bp.blogspot.com/-MTg8pEpibRk/UTNiZ1NEaaI/AAAAAAAABQw/0FL8QiCqxiY/s1600/killbill1.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://3.bp.blogspot.com/-MTg8pEpibRk/UTNiZ1NEaaI/AAAAAAAABQw/0FL8QiCqxiY/s320/killbill1.jpg" /></a><a href="http://3.bp.blogspot.com/-oJV-nZM-zso/UTNiZcCkGkI/AAAAAAAABQ0/Di0FZoJYNT4/s1600/fightclub.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://3.bp.blogspot.com/-oJV-nZM-zso/UTNiZcCkGkI/AAAAAAAABQ0/Di0FZoJYNT4/s320/fightclub.jpg" /></a><a href="http://4.bp.blogspot.com/-E2lUmIyAweI/UTNibb-YT4I/AAAAAAAABRA/M408KsllaUo/s1600/quietamerican.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://4.bp.blogspot.com/-E2lUmIyAweI/UTNibb-YT4I/AAAAAAAABRA/M408KsllaUo/s320/quietamerican.jpg" /></a><a href="http://3.bp.blogspot.com/-PIxeSQ201z4/UTNidbqq-qI/AAAAAAAABRI/Qv0jWU8-bcA/s1600/killbill2.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://3.bp.blogspot.com/-PIxeSQ201z4/UTNidbqq-qI/AAAAAAAABRI/Qv0jWU8-bcA/s320/killbill2.jpg" /></a><a href="http://2.bp.blogspot.com/-v61SUS9MI1E/UTNigHvm75I/AAAAAAAABRU/i7IPa8Nsv-8/s1600/quantumofsolace.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://2.bp.blogspot.com/-v61SUS9MI1E/UTNigHvm75I/AAAAAAAABRU/i7IPa8Nsv-8/s320/quantumofsolace.jpg" /></a><a href="http://2.bp.blogspot.com/-vxuv24gaewA/UTNig7frmtI/AAAAAAAABRY/YPzeFCMbJFw/s1600/yuma.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://2.bp.blogspot.com/-vxuv24gaewA/UTNig7frmtI/AAAAAAAABRY/YPzeFCMbJFw/s320/yuma.jpg" /></a><a href="http://1.bp.blogspot.com/-x2Y93XpazB8/UTNihXGBHlI/AAAAAAAABRg/kri519cKiR4/s1600/the-thin-red-line.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://1.bp.blogspot.com/-x2Y93XpazB8/UTNihXGBHlI/AAAAAAAABRg/kri519cKiR4/s320/the-thin-red-line.jpg" /></a><a href="http://3.bp.blogspot.com/-QEDUeelaZsk/UTNiiy_xuaI/AAAAAAAABRs/y6Lq_xdlC-I/s1600/zerodarkthirty.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://3.bp.blogspot.com/-QEDUeelaZsk/UTNiiy_xuaI/AAAAAAAABRs/y6Lq_xdlC-I/s320/zerodarkthirty.jpg" /></a><a href="http://4.bp.blogspot.com/-_r6fpASqeYg/UTNikFO5mVI/AAAAAAAABR0/Bdz3paiG7Mg/s1600/zodiac.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://4.bp.blogspot.com/-_r6fpASqeYg/UTNikFO5mVI/AAAAAAAABR0/Bdz3paiG7Mg/s320/zodiac.jpg" /></a></div><br />
Barvy měsíce března nebývají výrazné. Zelená, která přichází s jarem, tu ještě není, podzim dávno odkvetl, bílé koberce sněhu tají, půda je hnědá a stejně tak i tráva, a větve listnatých stromů bez listí tiše a trpělivě čekají, až přijde slunce a začne hřát. Dívám se z oken poledního prázdného rychlíku, který pomalu opouští Vysočinu vstříc hlavnímu městu, a je mi dobře a fajn, hezky i pěkně. Všechno je, jak má být. Rovnováha nalezena. Práce, zdraví, já, Ty, smysl toho všeho. Žádné propady ani vzlety, žádná zář či temnota, amplituda mé životní sinusoidy až podivně poklesla a já stojím zaklesnut ve všech svých jistotách, proud života kolem mne pluje bez překvapení a dávných zápolení. Mám vše, nebo jsem si alespoň úspěšně nalhal, že tomu tak je. To asi spíš; stejně to je ale krásné.<br />
<br />
Z kin, <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Pirate_bay">pirátské zátoky</a> a jiných sítí čerpám náplň zimních večerů; doháním, co jsem dříve nestihl. Filmy, které jsem chtěl vidět, ale nebylo kdy, a pak už nebyla možnost ani chuť. Teď je oboje. Je toho tolik, z čeho je možné vybírat! A tak jsem viděl <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Zero_dark_thirty">30 minut po půlnoci</a> – skvěle vyprávěné i stvořené, vtahující, silné a asi pravdivé. Žádný heroismus, nic takového; jen jeden v podstatě smutný příběh o válečnících třetího tisíciletí. A pak jsem se vrátil k <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/The_Thin_Red_Line_%281998_film%29">Tenké červené linii</a>; v tom filmu bylo kouzlo, <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Terrence_Malick">Malickovy</a> obrazy zpomalovaly tempo příběhu a vše mělo jakoby magický závoj, nejednoznačné postavy defilovaly příběhem a nikdo nemohl tak úplně a stoprocentně vyhrát, snad jen čas, ten mohl zvítězit, a nakonec zvítězil.<br />
<br />
A bavil jsem se příběhy <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Quentin_tarantino">Quentina Tarantina</a>, který dotáhl svůj makabrózní styl do dokonalosti, odkazy na filmy 60. let, kdy western kvetl více v Itálii, než svém rodišti, <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Ennio_morricone">Morriconeho</a> melodie, člověk si přeje, aby příběh nikdy neskončil, jak moc se jím baví. A <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Django_Unchained">Django</a> je tak skvělý a stejně tak i <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Kill_bill">Kill Bill</a>, ke kterému jsem se vrátil a dal mu jeden dlouhý večer. A v něm Tarantino zas skládal obrazy z jiných (ne)zapomenutých příběhů, overal <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Bruce_Lee">Bruce Leeho</a>, <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/David_Carradine">David Carradine</a>, 60. léta a současnost v divokém nezastavitelném koktejlu. Myslím, že Tarantino je nejoriginálnějším filmařem současnosti.<br />
<br />
A samozřejmě, chtěl jsem se vrátit k <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/David_fincher">Davidu Fincherovi</a>, měl jsem u něj pár restů. A tak jsem viděl <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Zodiac_%28film%29">Zodiac</a>, film, který vlastně nemá konec, protože odpověď není známa, a film je tak spíš jen úvodem do dalšího hledání a pátrání, chce-li v něm někdo pokračovat. <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Fight_Club">Klub rváčů</a>; nedivím, že to byl (a je) kult. Je v něm až příliš moc vzdoru proti naší společnosti, než aby tomu mohlo být jinak. Četl jsem dříve <a href="http://stilltalkingtomyself.blogspot.cz/2012/03/fyrsta.html">knihu</a> a tak jsem dopředu znal obrysy předkládaného příběhu, ale stejně to bylo silné, jiné, znepokojující. Pokud je Tarantino nejoriginálnější, je Fincher nejatmosféričtější. <br />
<br />
Vždycky jsem chtěl vidět <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/The_Quiet_American_%282002_film%29">Tichého Američana</a>, potom, co jsem se vrátil z Vietnamu a tu <a href="http://stilltalkingtomyself.blogspot.cz/2011/02/vlastne-se-nic-nedeje-jen-taham-za.html">knihu</a>, dávno vydanou a koupenou z antikvariátu, přečetl se zatajeným dechem; ta symbolika jedné odcházející epochy a jedné končící nevyrovnané lásky ve mně pořád zůstává. Film se knize nevyrovná, ani nemůže; přesto je v něm něco z té nostalgie pomalu končících koloniálních časů a bolestných asijských zkušeností mocných států z poloviny minulého století. <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/The_Road_%282009_film%29">Cesta</a> je podobnou adaptací; ani ta se nemůže rovnat knize. Přesto je silná, není to heroický post-apokalyptický příběh, je to cesta k naději a záchraně, která asi nemůže přijít, je to příběh o oddalování konce, který je čím dál více pravděpodobnější.<br />
<br />
Už budu končit; kulturní servis pro hledače dobrodružství a jiných světů. <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Casino_Royale_%282006_film%29">První</a> <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Quantum_of_Solace">dva</a> filmy poslední reinkarnace <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/James_bond">chrabrého agenta Jejího Veličenstva</a> baví a čistí hlavu, tempo je správné zvolené a s ním i míra realističnosti scén a obrazů. Mám <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Daniel_Craig">Daniela Craiga</a> rád v této roli, a přestože jsem <a href="http://stilltalkingtomyself.blogspot.cz/2012/11/kyss-mig.html">Skyfall</a> viděl dříve, než první dva příběhy, byly to další dva hezké filmové večery. A pak jsem zkompletoval westernové zážitky o jeden, který ještě chyběl; vlak do <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/3:10_to_Yuma_%282007_film%29">Yumy</a> nepatří do ligy <a href="http://stilltalkingtomyself.blogspot.cz/2006/06/tma-i-svtlo-jinak-przdn-frze.html">Nesmiřitelných</a>, ale drží naživu jinak chřadnoucí žánr.<br />
<br />
Čáslav. Cihlová budova nádraží je uvnitř přetopená, kiosek s občerstvením zavřený a lidé na peróně zachumlaní do zimního peří. Vysočina je pryč a venku už nejsou ani zbytky sněhu; zima umírá, ale jaro je ještě příliš daleko. Přemýšlím o tom, proč se mi <a href="http://stilltalkingtomyself.blogspot.cz/2008/11/o-ns.html">příběh o Schopenhauerovi</a> líbil více, než <a href="http://www.kosmas.cz/knihy/174827/problem-spinoza/">ten Spinozův</a>; možná je to tím, že druhé setkání s originálním stylem nemůže být tak silné, jak bylo to první, a možná mi Schopenhauerovy myšlenky byly bližší.<br />
<br />
Stejné pocity jsem měl z <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/John_Cale">Johna Calea</a>; asi jsem do <a href="http://kultura.idnes.cz/recenze-koncertu-johna-calea-dg6-/hudba.aspx?c=A130301_104252_hudba_ob">publika</a> moc nepatřil. Nebyl jsem stárnoucí hipík a nikdy jsem neposlouchal <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/The_Velvet_Underground">Velvet Underground</a>. Nikdy jsem nebyl uchvácen Caleovými art-rockovými deskami. Jen jsem měl strašně rád akustické <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Fragments_of_a_Rainy_Season">Fragments of a Rainy Season</a>, a vždycky jsem se chtěl <a href="http://www.youtube.com/watch?v=dTADU0iMnF4">naučit hrát</a> <a href="http://www.allmusic.com/song/dying-on-the-vine-mt0010744522">Dying on the Vine</a> a v hlavě mám <a href="http://www.allmusic.com/song/i-keep-a-close-watch-mt0010744931">navždy uložené</a> <a href="http://www.youtube.com/watch?v=yjhEMGMf5_Y">Never win and never lose / There's nothing much to choose / Between the right and wrong...</a><br />
<br />
Kutná Hora. Vlak na chvíli zastaví a nastoupí několik těch, kteří si zvolili březen jako návštěvu naší vlasti, a z těch několika krátkých dnů věnovali jeden Kutné Hoře, přesně dle rady <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Lonely_planet">Lonely Planet</a>. Dohrává <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Nils_Frahm">Nils Frahm</a> a já bych chtěl otevřít láhev argentinského <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Malbec">malbecu</a> a začít se pomalu propadat závojem melancholie...<br />
<br />
<i>Spinoza se obrátí a promluví laskavě, jako učitel k mladému studentovi: „Povězte mi, Jacobe, věříte, že je Bůh všemohoucí?“<br />
Jacob přikyvuje.<br />
„Že je Bůh dokonalý? Úplný sám o sobě?“<br />
Jacob znovu souhlasí.<br />
„Potom budete jistě souhlasit, že ze své podstaty dokonalá a úplná bytost nemá žádných potřeb, žádných nedostatků, žádných požadavků, žádných přání. Není tomu tak?“<br />
Jacob přemýšlí, váhá, potom obezřetně přikyvuje. Spinoza si všímá náznaku úsměvu na Frankových ústech.<br />
„Potom tedy,“ pokračuje Spinoza, „tvrdím, že Bůh nemá žádná přání ohledně toho, jak, nebo dokonce zda ho velebíme. Dovolte mi tedy, Jacobe, milovat Boha mým vlastním způsobem.“<br />
Frankovy oči se rozšíří. Obrací se k Jacobovi, jako by chtěl říci: „Vidíš, vidíš? Tohle je muž, kterého hledám.“<br />
<br />
„Dovolte mi povědět vám některé z myšlenek Epikura, moudrého starověkého řeckého myslitele. Věřil, stejně jako musí věřit každý rozumný člověk, že neexistuje žádný onen svět a že bychom měli svůj jediný život strávit co možná nejklidněji a nejradostněji. Co je smyslem života? Jeho odpověď zněla, že bychom měli usilovat o ataraxii, což lze přeložit jako ‚klid‘ nebo jako ‚osvobození od emočního strádání‘. Domníval se, že potřeby moudrého člověka jsou nemnohé a že je lze snadno uspokojit, zatímco lidé s neukojitelnou touhou po moci nebo bohatství, možná jako váš strýc, nikdy nedosáhnout ataraxie, protože tužby se množí. Čím víc toho člověk vlastní, tím víc to vlastní jeho samého.“<br />
<br />
„V tom spočívá náš dnešní velký objev. Myslím, že mě opravdu máš rád, a hlavní důvod je, že se o tebe zajímám. Vybavuji si tvou dřívější poznámku, že se zřejmě nezajímáš o druhé. A lidé přitom mají rádi ty, kdo se o ně zajímají. To je nejdůležitější sdělení, které pro tebe dneska mám. Řeknu to ještě jednou: Lidé mají rádi ty, kdo se o ně zajímají.“<br />
<br />
„Epikuros byl přesvědčen, že hlavním narušitelem ataraxie je náš strach ze smrti, a učil své studenty, jak ho oslabit.“<br />
„Například?“<br />
„Jeho výchozím bodem je přesvědčení, že neexistuje posmrtný život a že od bohů se po smrti nemáme čeho obávat. Potom řekl, že smrt a život nemohou nikdy existovat vedle sebe. Jinými slovy: kde je život, tam není smrt, a kde je smrt, tam není život.“<br />
„To zní logicky, ale pochybuji, že by to člověka mohlo uklidnit, když se probudí uprostřed noci ze zlého snu o umírání.“<br />
„Epikuros má ještě další argument, argument symetrie, který je možná ještě silnější. Předpokládá, že stav nebytí po smrti je totožný se stavem nebytí před narozením. A přestože smrti se bojíme, když uvažujeme o tom dřívějším, totožném stavu, žádná hrůza nás nejímá. Proto nemáme žádný důvod bát se ani smrti.“</i><br />
<br />
<span style="color: #ffe599;"><a href="http://www.youtube.com/watch?v=wkbf1-cVUuY">NP Nils Frahm – Ambre (2009 – Wintermusik)</a></span> </div>Unknownnoreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-9782500.post-64811665517027253942013-01-16T00:32:00.000+01:002013-01-16T00:32:58.454+01:00Hon<div dir="ltr" style="text-align: left;" trbidi="on"><br />
<div style="text-align: left;"><a href="http://4.bp.blogspot.com/-uDH7ant14Fw/UPK4Znj1mpI/AAAAAAAABPc/ThvFhGkrXHk/s1600/thehunt-poster.jpg" imageanchor="1"><img border="0" height="400" src="http://4.bp.blogspot.com/-uDH7ant14Fw/UPK4Znj1mpI/AAAAAAAABPc/ThvFhGkrXHk/s400/thehunt-poster.jpg" width="280" /></a></div><br />
Je to vždy jen jeden okamžik, jeden krátký moment, kdy je v kině úplná tma – když končí poslední záběr a trvá vteřinu nebo její polovinu, než naskočí titulky, bílé písmo na černém pozadí, a začne hrát hudba. Byl jsem vnitřně zaskočený, rozebraný, zranitelný, trochu zničený a pocitově polámaný. Bylo to strašně moc silné. Neuvěřitelně. A pak hrála poslední skladba s akustickou kytarou <a href="http://nikolajegelund.com/">Nikolaje Egelunda</a> a já jsem v sobě těžko hledal slova, a vůbec se mi nechtělo, nic, jít ven mezi lidi a potkat se s přáteli, říkat banality a smát se zbytečnostem, ale přesto jsme šli, zimním večerem hlavního města, tiše, spíše mlčky, Národní, Příkopy, Náměstí Republiky a degustační výlet do Itálie. Tam jsem se vzpamatoval a pak jsme pili do času za půlnoc a všechno bylo najednou pryč, ale teď, když jsou za okny hnědá pole s jemným popraškem zimní běloby a mně v uších zní ty posmutnělé melodie, které jsem včera ráno narychlo ukládal do přehrávače, jsem zase zpátky v Dánsku na konci podzimu, nízké slunce svítí do sychravých lesů se spadaným červeným listím, je brzy ráno nebo naopak před večerem, mezi stromy lze zahlédnout jeleny, je-li člověk opatrný – začíná <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/The_Hunt_%282012_film%29">Hon</a>. <br />
<br />
<br />
<a href="http://1.bp.blogspot.com/-4ek8TC_bXdE/UPK4YsRiorI/AAAAAAAABPQ/vPlMnkJGf_M/s1600/haba-bi.jpg" imageanchor="1"><img border="0" height="400" src="http://1.bp.blogspot.com/-4ek8TC_bXdE/UPK4YsRiorI/AAAAAAAABPQ/vPlMnkJGf_M/s400/haba-bi.jpg" width="300" /></a><br />
<br />
Vracím se do minulosti různými směry i cestami; filmy, které jsem nestihl vidět a nyní mám možnost. <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Hana-bi">Ohňostroj</a>; esence <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Takeshi_Kitano">Kitanova</a> stylu, zas je tam vše, drama i smích, smutek a radost, bláznivé scény a záchvaty krutosti, příběh o hrdosti a poslední cestě, kdy už nelze nic víc ztratit. <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Before_sunrise">Před úsvitem</a> a <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Before_Sunset">Před soumrakem</a>; časosběrná fikce, která ve své první části působí až neuvěřitelně, ale má pravdu, když nám mimo záběry po skončení filmu říká, že dříve bychom strašně chtěli něco tak bláznivě krásného prožít, ale těžko bychom získávali odvahu, a teď, kdy už odvahu máme, jsme ale dávno přestali toužit – protože jsme přestali věřit i snít a namísto toho začali jsme (reálně) žít.<br />
<br />
<a href="http://2.bp.blogspot.com/-SmNQdG01Y_o/UPK4XrF7GRI/AAAAAAAABPE/QR14hTsC0fU/s1600/BeforeSunrise.jpg" imageanchor="1"><img border="0" height="400" src="http://2.bp.blogspot.com/-SmNQdG01Y_o/UPK4XrF7GRI/AAAAAAAABPE/QR14hTsC0fU/s400/BeforeSunrise.jpg" width="277" /></a><br />
<br />
<a href="http://4.bp.blogspot.com/-7uUgFo1_IMY/UPK4XHWjG9I/AAAAAAAABO4/B2oLYYLXYHA/s1600/before%2Bsunset.jpg" imageanchor="1"><img border="0" height="400" src="http://4.bp.blogspot.com/-7uUgFo1_IMY/UPK4XHWjG9I/AAAAAAAABO4/B2oLYYLXYHA/s400/before%2Bsunset.jpg" width="271" /></a><br />
<br />
-----<br />
<br />
Trvalo mi nějaký čas, než jsem si spojil německý název knihy se <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Moonlight_sonata">skladbou</a>, kterou jsem kdysi uměl hrát; myslel jsem si nejdříve, že <a href="http://www.kosmas.cz/knihy/174463/mondschein/">Mondschein</a> je název Města. Byly to dva krásné a silné dny, strávené nad umně vystavěným příběhem; přišlo mi, že po delší době je to kniha, která nemá hluchá místa – snad proto, že ve větách nejsou nadčasové odpovědi ani pravdy, tužka na podtrhání odpočívá, protože odstavce raději vyprávějí příběh, než aby se zaobíraly vysvětlováním, generalizací, předkládáním poselství. A ten příběh, svět, prostředí, postavy – vše je skvělé. A taky jiné, zajímavé, vtahující, ohromující. A jistě, každý v tom najde něco z literárního i jiného okolí, byla by to hezká mindmapa – <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Cormac_McCarthy">McCarthy</a>, <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Mad_max">Mad Max</a>, <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Ray_bradbury">Bradbury</a>, <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/The_Road_%282009_film%29">filmová Cesta</a>, a možná taky trochu <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Moon_%28film%29">Měsíc</a> a <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Inception">Počátek</a>, a určitě spousta dalších věcí. Ale to není podstatné, spíše naopak – vykreslený svět není úplně neznámý a tudíž neuvěřitelný, je hmatatelný, realistický, mohl by existovat. A k tomu ta interpretace. Jak příběh končí? Dobře, či špatně? A pak, co je dobře, a co je špatně?<br />
<br />
Čtu. Asi více než kdy jindy. Baví mě to, chci optimalizovat frontu nakupených spisů. A taky je zima, mraky dost často nízko a duši nevadí se netoulat a zůstat mezi čtyřmi stěnami. Vrátil jsem se k <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Maxim_Biller">Maximu Billerovi</a>. Po <a href="http://www.kosmas.cz/knihy/154148/obycejne-lasky/">Obyčejných láskách</a> další <a href="http://www.kosmas.cz/knihy/165742/zeme-otcu-a-zradcu/">porce zvláštních příběhů</a> rozpadu, konců, nevyřízených účtů a smutných setkání. Je to někdy těžké čtení: chybí v tom opravdový cit. Zlo i dobro prostupují příběhy, ale chybí láska. Autor vyhořel, jako já. Ale počkat: tohle byl jeho začátek a Obyčejné lásky konec. Byla v nich naděje, když jsem je <a href="http://stilltalkingtomyself.blogspot.cz/2011/04/jen-tak.html">tenkrát</a> četl? Spíše ne, jak se teď dívám: <i>Opravdu, je to vždycky stejné. Nakonec na nich vyčerpaně ležím, bez chuti je líbám na krk a tisknu v objetí, ačkoliv to nemám rád, a pak se jdu umýt, a když se chtějí umýt ony, jsem trochu dotčený. Potom usneme s hlavami u sebe, probudíme se, je ráno, jdu zase do koupelny, a když se vrátím, je vzduch v ložnici cítit tak, že další noc musím bezpodmínečně strávit sám, je to vždycky stejné.</i><br />
<br />
Ani tentokráte tomu tak nebylo.<br />
<br />
<i>Jak Lev jednoho dne pochopil, žije člověk jen a jen proto, aby mohl zpětně přezkoumat, jestli mělo všechno nějaký smysl, a budoucnost je vždy jen součástí minulosti.<br />
<br />
Čím více se Meyer zabýval historií své rodiny, tím více si uvědomoval něco jiného – že se chystá postihnout základní problém dějepisectví, a tím všech vědních oborů. Uvažoval, jak je možné, že věci, které se v určitém okamžiku stanou a zažije je více svědků současně, jsou v historické retrospektivě líčeny jen zlomkovitě a většinou velmi rozdílně. Tento moment zatemnění se kupodivu ještě prohluboval, když se někdo rozhodl, že minulost osvětlí. Muselo uplynout mnoho času a bylo třeba vykonat spoustu práce, než bylo možné na základě pramenů, dokumentů a zpráv očitých svědků přeci jen prohlásit: Ano, tak se to stalo – každopádně tak nějak.<br />
<br />
Otec mlčel a já taky nic neříkal, cítil jsem smutek a zároveň uspokojení. Už jsem znal odpověď téměř na všechno, a přemýšlel jsem, jestli mám přesto pokračovat, jestli se ho mám ještě zeptat na tu věc v Chustu, na banderovce a na Plwno. Ale najednou mi to bylo úplně jedno, bylo mi to jedno, protože jsem pochopil, že nejstrašnější dobu všech dob můžou přežít jen ti, co vždy cítí a myslí správně, ale nikdy nejednají statečně.</i><br />
<br />
-----<br />
<br />
A k tomu ten <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/The_Rings_of_Saturn">zvláštní příběh</a> na rozhraní mezi všemi žánry, vyčetl bych mu intelektuální přebubřelost, tu pýchu vlastního vědění, která někdy odkapává z odstavců, ale stejně, je to jak pohlednice jednoho kraje a jedné doby, slavobrány jsou dávno odstraněny, odlesky slávy minulosti je čím dál těžší spatřit a příběh se někdy větví a mutuje neuvěřitelným způsobem, mezi staletími, světadíly, společenskými vrstvami, odstavce a věty plují tímhle zvláštním časoprostorem <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/W._G._Sebald">jedné podivuhodné mysli</a>, která dokázala vstřebat neuvěřitelné množství vědění.<br />
<br />
<i>Browne sám podal ve svém proslulém, zčásti archeologickém, zčásti metafyzickém traktátu o praxi kremací a urnových pohřbů Urn Burial k pozdějšímu bloudění své vlastní lebky nejvýstižnější komentář, když napsal, že být takto vyškrábán z hrobu je tragédie a ohavnost. Ale kdo zná osud svých kostí a ví, připojuje Brown, kolikrát budou pohřbeny?<br />
<br />
A přece, říká Browne, je každý poznatek obestřen neproniknutelnou tmou. Co vnímáme, jsou ojedinělá světélka v propasti nevědění, ve stavbě světa prostoupené hlubokými stíny. Studujeme řád věcí, ale jeho podstatu nechápeme. Proto můžeme naši filozofii psát jen malými písmeny, ve stenografických zkratkách a těsnopisných záznamech pomíjející přírody, na nichž spočívá pouze odlesk věčnosti.<br />
<br />
Na konci chodby vedoucí do pokoje, v němž jsme tenkrát seděli, pokračuje dál autor, viselo oválné, napůl už slepé zrcadlo, které nás znepokojovalo. Zdálo se nám, že nás jako němý svědek sleduje, a přišli jsme na to – za hluboké noci jsou taková odhalení téměř nevyhnutelná –, že zrcadla v sobě mají cosi nestvůrného. Bioy Casares si v tu chvíli vzpomněl, že jeden z jeho uqbarských bludařů kdysi prohlásil, že zrcadla a pohlavní spojení jsou ohavnosti, protože rozmnožují počet lidí.<br />
<br />
Před návratem do Bruselu jsem ještě zašel do jednoho z hostinců, abych se trochu zahřál. Na druhé straně místnosti, v kalném světle vyboulených tabulek belgických oken, seděla jakási shrbená stařena. Měla na sobě vlněný čepec, zimní kabát ze silného nopu a rukavice bez prstů. Číšnice jí donesla talíř s velkou porcí masa. Žena na ni chvíli zírala, pak z kabelky vylovila ostrý nožík s dřevěnou střenkou a pustila se do krájení. Datum jejího narození, říkám si teď, mohlo přibližně souhlasit s datem dokončení stavby konžské dráhy.<br />
<br />
Kolem třetí hodiny nastal konec. Oděna už do šatu nebožky nadiktovala své rozloučení s říší, která za jejího bezmála padesátiletého panování dospěla na pokraj rozkladu. Když se ohlédne zpět, řekla, vidí, že dějiny jsou jen věčným sledem neštěstí a utrpení, jež se na nás valí jedno za druhým jako vlny na mořský břeh, takže nakonec neprožijeme během svých pozemských dní jediný okamžik, který by byl opravdu prostý strachu.<br />
<br />
Vrátím-li se dnes, kdy už náš pohled nedokáže proniknout bledým odrazem světla rozlévajícím se nad našimi městy a jejich okolím, ve vzpomínkách do osmnáctého století, pokaždé mě přemůže údiv, jak velké množství lidí žilo přinejmenším v některých místech po celá desetiletí už v předindustriálním věku přikurtováno k dřevěným tkalcovským stavům složeným z bezpočtu rámů a lišt, ověšeným nejrůznějšími závažími a připomínajícími mučicí stolice nebo klece. Tahle zvláštní symbióza ozřejmuje možná právě díky své relativní primitivnosti lépe než jakákoli pozdější průmyslová aktivita, že se na zemi dokážeme udržet už jen jako sluhové strojů, které jsme sami vynalezli.</i><br />
<br />
-----<br />
<br />
Byl čtvrteční večer a já se po delší době viděl s <a href="http://stilltalkingtomyself.blogspot.cz/search/label/Chytr%C3%A1">Tebou</a>, vrátila si se ze země větrných mlýnů a tulipánů, z města úzkých domů a vodních kanálů, a byli jsme v <a href="http://www.tripadvisor.com/Restaurant_Review-g274707-d1095895-Reviews-Luka_Lu-Prague_Bohemia.html">balkánské</a> a povídali si a pili a bylo to fajn; budeš se vdávat a jsi šťastná, a já Ti to přál – těch pár myšlenek, které jsem snad kdysi o nás měl, mi připadalo zcela nesmyslných a nemožných, a nedovedl jsem si představit vůbec nic, jak bychom snad někdy, v jiném prostoru a galaxii, mohli jít dál – nedokázal jsem Tě vidět bez šatů, jak mladší sestra, které bude letos třicet a v létě odpoví ano plná víry a přesvědčení.<br />
<br />
A někde před koncem první lahve se od jednoho stolu zvedla silueta a pak pohled z očí do očí, tiché pozdravení a plachý úsměv, a já jsem v ten okamžik ztratil řeč; nečekané setkání s minulostí, která vyvanula před pár lety, prošla si kolem mne, slušelo <a href="http://stilltalkingtomyself.blogspot.cz/search/label/V%C3%A1%C5%A1niv%C3%A1">Ti</a> to jako vždy, jsi krásná, měla jsi zase vše, čím si mě kdysi okouzlila, a hned v ten moment jsem si uvědomil, že jsem Ti nikdy nemohl dát, cos potřebovala, a pak ses vrátila a za chvíli jste odešli, poslední pohled, tiché rozloučení, minulost prošla kolem mne a já chvíli mlčel, napil se a díval se skrz okno do tmavé ulice, jedoucí tramvaje, lidé na chodnících, uvědomil jsem si, že jsem se měl kdysi ozvat a neozval, že já jsem ten, kdo neodpověděl a my tak pro sebe přestali existovat, a teď když píšu a přemýšlím o tom všem, vím, že ani teď nic nenapíšu, žádnou frázi, nic, to krátké setkání se stane vzpomínkou, ze vzpomínky snem, ze sna pak přeludem, zmizí, ztratí se, přestane existovat.<br />
<br />
A o dvě rána později jsem si sedl na volné místo u uličky a snídal, ranní vlak do mých kopců, v kupé starší pár a jejich stárnoucí syn s pohledem a myslí, co zůstala v předškolním věku. Chtěl jsem číst a poslouchat, vrátit se v myšlenkách k Honu, a pak se to stalo – přišla si a sedla naproti mě, a já se smál, moc, protože tohle nelze naplánovat, ve věku automobilů je vlak anachronismem, zvlášť u nás produktivních a flexibilních, nikdo už přeci nejezdí vlakem, jen já, myslel jsem si, ale bylo to tak, prostě bylo, byla jsi to zase <a href="http://stilltalkingtomyself.blogspot.cz/search/label/Pracuj%C3%ADc%C3%AD">Ty</a>, stejná a krásná jako vždy, jednoduchá elegance, džíny na štíhlé postavě, černý svetr a pod ním pružné a hladké tělo, které si dodnes pamatuju. A povídali jsme si o tom všem, čím žijeme, už jsi zpátky a do Prahy jen dojíždíš, už jsi dospělá a žiješ bez jediného rodiče, kterého si kdy měla, a máš krásný byt nad křižovatkou, velká okna a vysoké stropy, pracuješ jako vždy a daří se Ti, a bylo to zase tak stejné, Tvůj telefon a zprávy přicházely a odcházely, chtěla bys více věcí stíhat, ale nejde to, chtěli jste někam jet, ale snad příště, a pak jsme si řekli, že bychom se snad mohli všichni potkat, staří známí z osmiletky devadesátých let, někdy v únoru nebo březnu, vlak už zastavoval a Ty si odcházela, zapomněla si telefon, podal jsem Ti ho, a pak šálu, a to už jsem na Tebe musel volat, poslední úsměv, vystoupit, sedl jsem si zpět na místo, vytáhl sluchátka, usmál se, podíval se z okna na prázdný perón a pustil Nikolaje Egelunda.<br />
<br />
Nadcházející hodiny jsem pak četl <a href="http://www.kosmas.cz/knihy/167537/rybi-krev/">Rybí krev</a> a bylo to tak moc symbolické, ty moje dvě setkání s minulostí a ta krásná kniha, vše do sebe zapadalo, to podstatné a hlavní z minulosti nikdy nezmizí, zůstane navždy v nás, a pokud jsme to skončili opravdově a správně, nic nás už netáhne zpět, je uklizeno, čisto, vysvětleno, konec. Jen je-li to jako v knize, zůstanou-li otázky a dlužná vysvětlení, člověk se dříve nebo později vrátí, musí, tyhle dluhy minulosti ho doženou a opanují mu volné chvíle, prostory k přemýšlení a uvažování, a on ví, že se musí ještě jednou vypravit zpět, na něco se zeptat, něco říct, něco uzavřít a něco dalšího začít.<br />
<br />
<span style="color: #ffe599;"><a href="http://www.uloz.to/x1u5BLg/nikolaj-egelund-the-hunt-original-soundtrack-jagten-2012-zip">NP Nikolaj Egelund – The End (2012 – The Hunt (Jagten) (OST))</a></span></div>Unknownnoreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-9782500.post-46627623300154271432013-01-01T23:14:00.000+01:002013-01-01T23:14:12.228+01:00Ráno to není dobrý<div dir="ltr" style="text-align: left;" trbidi="on"><i>Půl osmý ráno. Přijíždím do Prahy. Počasí jako na jaře. Konec podzimu, ale počasí jako na jaře. Bezdomovci se dělej s metařema o snídani a cigára. Nikdo neví, kdo bude mít reflexní vestu zítra.<br />
<br />
Moje kamarádka říká, že jsme si posrali život. Posrali jsme si život, říká. Moje kamarádka má pravdu. Sedíme v baru. Pijeme. Kouříme. Posrali jsme si život. Vybrali jsme si špatnou školu, vybrali jsme si obory k ničemu. Nemáme nárok na uplatnění, nemáme šanci dostat někdy práci, za kterou bysme měli tolik peněz, abysme mohli zaplatit sny, který nás od mala učili snít. Ještě nám není třicet, ale všechno už je rozhodnutý. Moje kamarádka říká, že jsme si posrali život, a má pravdu.<br />
<br />
Všechno to nějak půjde, říkám si a říkám to Adě. Věř mi, Ado, říkám. Spolu to všechno nějak zvládneme, Ado. Ada pije a kouří a je jí jedno, co říkám, protože všichni říkaj stejný věci a já nejsem jinej, říkám stejný věci, jako jí říkali všichni kluci, říkám věci, jaký se říkaj, když začíná vztah, když se dva lidi potkaj a chtěj bejt spolu, a to už zažila asi stokrát.</i><br />
<br />
<div style="text-align: center;"><a href="http://1.bp.blogspot.com/-JUPnlMTLCDo/UNeU1BCbggI/AAAAAAAABN4/-bXpQEmm8Is/s1600/diagnoza-smrti.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://1.bp.blogspot.com/-JUPnlMTLCDo/UNeU1BCbggI/AAAAAAAABN4/-bXpQEmm8Is/s400/diagnoza-smrti.jpg" width="300" /></a></div><br />
Budou Vánoce. Venku prší do zbytků sněhu, slunce už nikdo neviděl týdny a před chvílí vypadnul elektrický proud; tohle jednou způsobí konec věků, nic jiného. Poslouchám <a href="http://cs.wikipedia.org/wiki/David_Dor%C5%AF%C5%BEka">Davida Dorůžku</a>, jeho <a href="http://www.discogs.com/David-Dor%C5%AF%C5%BEka-Hidden-Paths/release/1646501">první desku</a>, v níž je ještě možné se neztratit, a ve sklepě jsem našel <a href="http://www.templarske-sklepy.cz/">láhev z Čejkovic</a>; mohlo by být i hůře. Za okny se příroda nedokáže rozhodnout, jestli je ještě podzim, nebo už zima, já si dávám červené namísto slunce, a kdyby za zdmi nebyli sousedé, ale zčernalé kopce a vrcholky stromů, a já tu měl krb, nemohlo by být lépe. Ale i tak je to fajn; rok končí a já si začínám připadat jako pozdní sběr, jehož obsah si vpravuju do žil. Zůstal venku na vinici příliš dlouho; konečná diagnóza.<br />
<br />
<div style="text-align: center;"><a href="http://2.bp.blogspot.com/-UD1P4t9Dy_Q/UNeU00-9BjI/AAAAAAAABNs/5pXjD9BZpbQ/s1600/cloud%2Batlas.jpg" imageanchor="1"><img border="0" src="http://2.bp.blogspot.com/-UD1P4t9Dy_Q/UNeU00-9BjI/AAAAAAAABNs/5pXjD9BZpbQ/s400/cloud%2Batlas.jpg" width="300" /></a></div><br />
Končí sezóna a v té nadcházející se nic podstatného a zásadního nerýsuje; co by také mělo. Viděl jsem <a href="http://www.csfd.cz/film/8189-diagnoza-smrti/">poslední z dílů</a> české tri/pentalogie kriminálních příběhů, který byl lehce a podivně filozoficky laděný a nejednoznačně stavěný; předchozí příběhy byly silnější, myslím. A taky jsem viděl <a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Cloud_Atlas_%28film%29">Atlas mraků</a>; nebyl to ztracený čas – je to příběh z kategorie filmů, jež jsou profesionálně zvládnuté natolik, že přestože neukradnou srdce a nerozčeří hladinu duše, stejně zaujmou a baví.<br />
<br />
(Takže vše v pořádku. Století průměrnosti. Je dobré mít v životě jistoty.)<br />
<br />
Asi jako většina návštěvníků koncertu <a href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Umakart_%28hudebn%C3%AD_skupina%29">Umakartu</a>, prvně jsem se setkal s <a href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_T%C4%9Bsnohl%C3%ADdek">autorem</a> literárního úvodu a závěru jejich druhého alba; teď, když jsem dočetl <a href="http://www.kosmas.cz/knihy/176446/ada/">polský příběh</a> i <a href="http://www.kosmas.cz/knihy/163991/rakovina/">poslední básně</a>, mám chuť s ním někdy zajít na pivo. Myslím, že bychom našli něco společného. Jako všichni ztracenci, kteří věří více svým snům než šedivé realitě a jejím možnostem. Jako všichni zaklínači lásky, kteří si přejí, aby to byl poslední pokus, poslední souboj, po něm už nic dalšího nepřišlo, aby to bylo všechno nebo nic – a přestože člověk chce ono nehmatatelné všechno a dělá pro něj, co může, nakonec přichází nic, se kterým ale podvědomě dopředu počítal. Oddalování konců, větrné mlýny lákající na souboj, nepochopení jako základní stavební kámen a rezignace jako jediné možné řešení. Tohle nám jde; kluci z Vysočiny.<br />
<br />
<a href="http://en.wikipedia.org/wiki/Priessnitz_%28band%29">Priessnitz</a> se loučili s podzimem a byl to v mnohém výjimečný koncert; zvuk byl krásný a prostor i lidé a atmosféra a tak všechno. Jen jsem je možná viděl až příliš častokrát; staří známí. Co taky člověk může dělat, když tu kromě nich v podstatě nikdo jiný není? <i>Ráno to není dobrý</i>, cinkalo mi cestou domů v uších, kdy jsem poslední tramvaj měnil za poslední metro a pak bus, <i>civím do zrcadla, počítám vrásky...</i><br />
<br />
Venku ještě stále nepřestalo pršet a na horách padají sněhové vločky. V předsíni se chladí bramborový salát a zítra bude někdo někde zachraňovat kapra; oddalování konce dobrým úmyslem. Končí prosinec, další rok, a někdo možná bude bilancovat. Všechno je s nálepkou možná, i rok příští. Potichu dohrává deska Davida Dorůžky a v polici je stoh knih k přečtení. Ty jsi v jiném státě a já na Vysočině, kde kopce jsou vlnky v moři polí a lesy plovoucí ostrůvky zelených řas. Není moc co říct či psát; vše je, jak má být. A když nepřestane pršet, možná to tak bude i zítra...<br />
<br />
<i><b>zabitý lidi<br />
<br />
-----------</b><br />
<br />
dost možná se už všechno důležitý stalo –<br />
<br />
v tomhle bytě zůstaneš<br />
v tý práci budeš až do důchodu<br />
<br />
tuhle holku si za pár let vezmeš a<br />
zůstaneš s ní –<br />
<br />
je dost možný že se všechno důležitý už stalo<br />
<br />
že všechno dál bude jen<br />
zapomínání<br />
dělání velkejch i z těch malejch problémů aby se bylo o čem bavit<br />
omlouvání špatnejch rozhodnutí<br />
ospravedlňování brzkýho vstávání<br />
hledání odpovědí na nesmyslný otázky<br />
<br />
nic víc</i><br />
<br />
<br />
<span style="color: #ffe599;"><a href="https://itunes.apple.com/cz/album/id180503769?i=180507921&affId=2027151&ign-mpt=uo%3D5">NP David Dorůžka – Nature’s Song (2004 – Hidden Paths)</a></span></div>Unknownnoreply@blogger.com