Zápisky z cesty

Jiří nebyl zdaleka první. Já nebyla nána, která si myslí, že to s každým novým vydrží do konce života. Jde přece o to předsevzetí, o opravdovost, kterou já většinou uměla odhadnout. Že to prostě myslel se mnou vážně. A pak jsme to klidně mohli dělat při světle nebo před zrcadlem, na židli a tak. Tohle všechno jsem dovolila a i víc. Když pomalý doteky přešly do šeptání, laskání na krku a jinde a když já jsem cejtila, že si můžem ráno povídat, držet se za ruce a on necukne, když nás spolu někdo uvidí, bylo všechno možný. A já si plula jak víla v kočáru taženým labutěma někdo vysoko v mracích.

Holky vždycky zapluly do jeho pokoje, já je stěží znala jménem. Nocovaly jen výjimečně. Nezdálo se mi to vhodný a Jiřímu taky ne. Ale když nás Ondřej umlouval, tak jsme je nechali. Ráno byly pryč a já je často už nikdy neviděla. Nebylo mi to příjemný, ale těm představám se někdy nešlo vyhnout. Nahý tělo mýho syna a takovýhle holky. Zvlášť když dělali hluk, tak to bych tloukla hlavou do zdi. A když jsme se náhodou ráno potkaly, ty holky klopily oči a zdravily mě nahlas jak nahluchlou. Já věděla, ony věděly. Mezi pokojema nebylo víc než tenká stěna.

Brno zmizelo, blíží se Břeclav – podruhé za několik měsíců jsem na cestě do rakouské metropole, úsměvné to a zbytečné setkání nad jednoduchým tématem, jenž by se dal vyřešit krátkým telefonátem; přehlídka korporátní zbytečnosti, ohňostroj marnosti. Jedu vlakem a jedu sám, pochopitelně – jak bych mohl nevyužít těch pět hodin samoty, jeden z nejcennějších darů, jež může služební cesta, je-li dobře zorganizována, nabídnout? Dívám se z oken na zelená předjarní pole nížin u Břeclavi, v uších Ólafur Arnalds (snažím se proniknout do jeho poslední desky, která mě nechytla na první poslech), na sedačkách přes uličku tučnoucí Američanky a v polích občas moravské vesnice. Kontrastní pohledy, kontrastní den, kontrastní čas.

Zdá se mi, že se stále více vzdaluji od normálního žití, od toho nejobyčejnějšího, nejzákladnějšího, nejdůležitějšího a nejkrásnějšího, co naše planeta nabízí. Vzdaluji se od druhého pohlaví. Dívám se ještě občas kolem sebe a říkám si, tu bych chtěl poznat a tu bych chtěl možná někdy mít – ale pak si uvědomím, že ve skutečnosti nechci a že bych nemohl. Realita je už dávno jinde. Už bych nedokázal předstírat, že bych snad ještě mohl splnit všechna ta očekávání a udělat protistranu šťastnou. Milovat – fyzicky i duševně –, souznět, chápat, pomáhat a podpírat, rozumět, být opravdovým partnerem a milencem, dávat to všechno, o čem se píše v knihách a ukazuje ve filmových příbězích – a jak možná jeden z deseti párů i žije; jeden z deseti, jsem optimista. Tohle všechno mě drží zpět, rezignovaného i vyrovnaného zároveň. Chybí motivace. Na otázku „proč?“ chybí odpovědi. Viděl jsem až příliš mnoho začátků a konců, okolo sebe i se sebou v hlavní vedlejší roli.

A pak Ty – my. Náš příběh, náš život. Zastabilizováni v komfortní zóně, uháníme vstříc dovoleným; pracovní čas, kradoucí nám život, od sebe oddělujeme víkendy, co mizí rychleji než voda v jarní řece. Směřujeme k samotě uvnitř našeho vztahu. Já určitě; Tebou si nejsem jist. Míjíme se. Ubývá věcí ke sdílení. Chce se mi mlčet, když podruhé vidím Pod pískem a Ty poprvé, a Tobě se to vůbec nelíbí a mně naopak líbí o dost více, než tenkrát před pár lety. Mám pak chuť být sám, pít, cítit ticho půlnoci a dívat se do černé noci, když se blíží prvá ranní, otevřít přitom okno, polykat chladný vzduch odcházející zimy a přát si, aby vítr nepřestal nikdy foukat a já cítil volnost a oceán, jak v dokumentu o Shetlandách, který sis včera pustila k dopolednímu žehlení.

Tenkrát v Akropoli jsem měl pocit, že žiju – tak intenzivní to bylo, že všechna průměrnost a každodennost mizela z mé mysli a já se nechal vtáhnout do podmanivého světa efektovaných melodií, ozvěn a kontrastů. A Nils hrál, povídal a smál se, vrstvil melodie a plochy, byl to koncert člověka, jenž došel k dokonalosti v tom, co dělá; klavír se syntezátorem dohromady v symbióze, někdy impresionismus, jindy romantismus – všechny styly, všechna staletí, všechny žánry.

Vrátil jsem se k Petře Hůlové; mezilidská črta s několika silnými momenty. Budeme se asi nadále míjet – nedokážu se přiblížit a nechat zasáhnout. Dva paralelní příběhy ze současné Paříže byly mnohem silnější. Nedalo se v nich nevidět, nepoznávat; byly o nás – o tom, jak nám naše životy splašeně pádí pryč, bez možnosti je kontrolovat, udávat tempo a směr – naše životy se nám žijí sami, bez nás. Udiveně sledujeme, kam jsme se to vlastně dostali – tohle jsme přeci nikdy nechtěli, říkáme, a někdy si možná dáme závazek něco změnit a jindy doufáme v zázrak, příslib štěstí, osudové znamení. Jenže znamení nejsou, zázraky se nedějí a štěstí je jen náš pocit. Vnitřní pocit. A ten nemůžeme změnit, nezačneme-li opravdově žít. Aspoň jednou, jednou udělat rozhodnutí – přestat jen udržovat, začít rozhodovat. Uchopit vše a vzít kontrolu. Zastavit se a změnit směr. Přepřáhnout. O tom vše se v té knize píše a já měl pocit, že rozumím a chápu jeho i ji; znám ten svět, který nelze zastavit, tu zrychlující se planetu, která nás nechce nechat vydechnout a nedovolí vystoupit...

Nedávno jsem si dal tříhodinový filmový maratón – pověsti nelhaly, Hořící keř mrazí náznaky a nehodnotícím zobrazením reality dob minulých.
Z Ozona tentokrát příběh o jednom domě, kompromisech a snech, naději a rozhodnutích. Mám Ozona rád.
Gattacu jsem znal dříve z melodií Michaela Nymana než prostřednictvím filmových obrazů. Líbily se mi ty obrazy z budoucnosti – směřujeme tam, myslím. Jednou budeme vědět všechno a budeme zařazeni v momentu narození. Nebude možnost úniku. Možná to nebude jak v tom filmu, ale stane se to – dobrovolně se svazujeme čím dál víc.
Příběh z prostředí předávání myšlenek těm, co většinou nemají zájem. Adrien Brody nehrál, on takový byl. A já byl on – vyhořelý, nic nehledající, srozuměný s nicotou, bez jakýchkoliv tužeb a snů. Jak moc jsem mu rozuměl. A jak ho obdivoval – pro tu sílu, ještě něco někdy udělat. Něco málo. Něco podstatného. Něco možná rozhodujícího – ne pro sebe, pro někoho.
A pak Prodloužený víkend. Byl by to jen pokus plný klišé a amerických snů, kdyby v něm nehrála Kate Winslet. Dostalo mě to; rozsekalo, rozemlelo. Nebyl jsem sám, tenkrát v podvečer v kině na Smíchově. Film o tom, že zázraky se nakonec přeci jen mohou dít; popření toho, o čem tu všude a pořád dokola píšu a budu psát.

Slunce venku začalo svítit a pole mají pravidelnější tvary; více symetrie, zelená střídá hnědou, fasády jsou udržovanější a ulice čistější. Blíží se Vídeň a já se pomalu začnu vracet ze světa myšlenek zpět ke své hře, jež mě živí a dává možnost poznávat a přemýšlet; nemůžeme mít všechno, vím. Přesto bych ale tolik chtěl. Neztrácet a neplýtvat. Aspoň jednou. Jednou se rozhodnout...

Nemají ponětí, co je taková firma, ten svět sám o sobě, plný ubohostí, pomluv, nemají ponětí, jak drkotá nápojový automat nebo výtah, jak šedivý je koberec, úsměvy navenek a zespod zášť, otevřený boj a zákopová válka, tajemství kuloárů a služební hlášení.

Už zapomněl, že je tak zranitelný. Tenhle pocit křehkosti, to je láska? Ten strach, že každou chvílí o všechno přijde, kvůli jednomu chybnému kroku, jedné špatné odpovědi, jednomu nevhodnému slovíčku? Je to ono, tahle ztráta sebejistoty, ve čtyřiceti letech stejně jako ve dvaceti? Pokud ano, existuje něco politováníhodnějšího, marnějšího?

Dost brzy narazil. Narazil, to je přesný výraz. Dost brzy narazil na její odtažitost, na její odstup, na její nepřítomnost. Velmi rychle pochopil, že ho dokáže milovat pouze ve vodorovné poloze nebo když ji drží na stehna nad sebou. Potom se na ni díval, jak spí na opačném konci postele hlubokým, vzdáleným spánkem. Od počátku narážel na tohle lhostejné chování, jímž se obrnila proti veškerému jeho úsilí o projevy citu, další dny pak na její odměřenost, nevrlou náladu v závěru víkendu, na její neschopnost se jakkoliv normálně rozloučit.

Lila byla jeho prohra. Jeho trest. Za všechny ženy, které nedokázal milovat, s nimiž se setkal jen na pár nocí a které nakonec opustil – protože pokaždé něco nesedělo, co neuměl pojmenovat. Bylo to směšné, ale měl přesně tenhle pocit: přišel čas, aby zaplatil účet.
...
Tentokrát prohrál on.
Miluje ženu, která nemiluje jeho. Možná neexistuje žádné krutější zjištění než tahle bezmoc? Možná není horší trápení, horší nemoc?
Ne, ví, že tak to není. Je to směšné. Je to nesmysl.
Nešťastná láska není nic víc ani nic míň než kalkul, který se zabodl v podbřišku. Ať už je velký jako zrnko písku, hrášek, kulička nebo golfový míček, krystalizace chemických látek vyvolává velkou bolest, snad i nesnesitelnou. Ale nakonec vždycky pomine.

Doufá, že jí bude chybět, prostě tak, zničehonic. Že jí nutně dojde to propastné prázdno. Doufá, že ji za pár hodin přepadnou pochybnosti, že postupně zjistí, jak jí chybí. Chtěl by, aby si uvědomila, že ji nikdo nikdy nebude milovat tak, jako ji miluje on, daleko za hranice, které mu vnucuje, za hradbu té její hlubinné osamělosti, kterou Lila staví proti všem ve svém okolí, ale téměř se o ní nezmiňuje.
...
Usmála se. Jako by to čekala. Jako by měla spoustu času, aby se na to připravila.
Řekla děkuji. Děkuji za všechno.
Copak může být někdo tak slepý k zoufalství druhého?

Občas sní o nějakém muži, kterého by se zeptala: dokázal bys mě milovat? I s tou její únavou minulých let, sílou a slabostí? O muži, který by se uměl pobláznit, strachovat i radovat. Který by se nebál slz za jejím úsměvem ani jejího smíchu v slzách. O muži, který by to znal.
Jenomže zoufalci se neseznamují. Leda tak ve filmu. Ve skutečném životě se potkají, zavadí o sebe, narazí. A často se navzájem odpuzují jako shodné póly dvou magnetů. To už ví odedávna.

Unášen hustým neuspořádaným proudem, myslel na to, že město bude vždycky vnucovat svůj rytmus, svůj shon a dopravní špičky, že už nikde nebude vnímat ty miliony osamělých drah, v jejichž protnutí není nic, nic než prázdnota nebo jen jiskřička, která vzápětí pohasne.

NP Ólafur Arnalds – Words of Amber (2013 – For Now I Am Winter)

Hvězdy byly tak blízko

Díval jsem se tehdy na větrák hospody, ruku na půllitru a kouřil jsem jak zběsilý. Ladislav do mě hučel své rady, pozorování a co já vím ještě. Měl divoký přiopilý pohled, týdenní strniště, vlasy mu padaly do očí a z rozhalené vyšisované košile mu koukaly chlupy. Potkali jsme se v hospodě náhodou. S nikým už jsem se moc nestýkal. Prožíval jsem otřesnou krizi, naprosté zborcení vztahů k čemukoli, hodnot čehokoli. Veškeré víry, iluze, ideje se rozpadly v prach.
...
Mluvili jsme ještě dlouho. Hučelo mi v hlavě a začínal jsem být sťatý. Hovor pomalu sklouzával do pivních žvástů, Ladislav nevraživě mžoural do půllitru a slova mu padala pod stůl. Po další hodině jsem odešel. Chtěl jsem být sám a přemýšlet o tom, co mi řekl. Měl pravdu, ale co s tím? Nic jsem stejně nevymyslel, vypil jsem příliš piva a byl jsem unavený. Nevymyslel bych nic, i kdybych byl střízlivý. Doklopýtal jsem domů, snědl jsem nějaké jídlo, seděl u stolu a snažil se přemýšlet. Ale jen jsem koukal do tmavého okna, na čistý papír ve stroji, špínu na koberci, knihy, desky, samé podvody vůči sobě. Myslel jsem na jednu holku, s kterou jsem nedávno spal. Nic jsem necítil. Mohl jsem jí zavolat. Chvilkový nápad. Okamžitě v prachu. Až jsem se té myšlenky vyděsil. Kousal jsem si nehty, otevíral šuplata, pátral jsem po něčem, co by mne zaujalo, vytrhlo z dusné samoty, pocitu marnosti a naprosté opuštěnosti. Nic. Jen mi hlavou probíhala všechna svinstva, která jsem komu udělal, všechny pózy, do kterých jsem se zahaloval, podrazy, kterými jsem jizvil svou i cizí duši.

Viděl jsem hvězdy neuvěřitelně jasně – byly tak blízko – tenkrát na severu, když jsem se v noci vzbudil uprostřed údolí Nikkaluokta, začátek září barvil sytými barvami podzimu stromy i lány borůvčí a vřesu, dny byly ještě teplé, vysvitlo-li slunce, ale noc signalizovala, že pár dnů uplyne – a napadne první sníh. To bylo v září, loňský rok, a teď už krájíme další kus koláče jedenadvacátého století, já se vrátil z Essaouiry a Marrakéše, pár dnů v jiné civilizaci, jiném světě a možná i století, a teď přemýšlím o tom, co se děje na východě, kam jsem kdysi jezdil a naučil se to město nenávidět; teď, tady a teď, cítím ale lítost, soucit, sounáležitost – ne snad proto, že bych rozuměl všemu a dovedl rozpoznat bílé od černého, ale ještě mě dokáže pohnout lidská víra, vzdor, síla, schopnost neuhnout a neustoupit, nevzdat se, nesklonit hlavu – to už v sobě dávno nemáme...

Zima končí a já se cítím: unaveně, prázdně, melancholicky – nestíhám. Nestíhám nic, co bych chtěl, tak jako vždy. Svět toho tolik nabízí! Tolik míst, cest, knih, zvuků, obrazů, myšlenek... přehrabuji se náhodně vybranými vzorky naší planety, snažím se je třídit, vnímat, něco si z nich brát – ale je to marnost, marnost nad marnost, dny odkapávají do dřezu minulosti, bojím se otočit a pohlédnout zpět, abych neviděl tu rychlost, rychlost zapomnění a odcházení, ten mlhavý horizont minulosti, který se rozplývá pohledem krátkozrakého, načal jsem už druhou polovinu života? – ptám se s hříšnou a domýšlivou myšlenkou, že snad mám život pod kontrolou, že ho řídím a směřuji, sám, vlastní vůlí, svými skutky a přičiněními...

Někde na severu je naděje a ve mně stále doutná ta prokletá touha vše ztratit, vše opustit a od všeho se osvobodit – stát se poutníkem, začít se toulat – zítra, zítra začít, a nepřestat, dokud nenastane poslední den. Mé plány jsou přehlídkou marných náhražek: vidět kompletního Kim Ki-Duka, přečíst zbytek knihovny, který se rozšiřuje exponenciálně novými úlovky, prochodit všechny oblasti severu, které stojí za to navštívit, a najít možnost, jak žít jen v podzimu, jak z toho krásného měsíce, kdy barvy vládnou – měsíc je to možná u nás, na severu stěží polovina – udělat více, delší čas; jak dýchat, stát, nespěchat, pozorovat, užívat si: babí léto, poslední slunce, vítr, ranní mlhy, padající listí – jak loni v říjnu v Mionší a loukách pod Kamenitým.

V několika krátkých povídkách Filipa Topola jsou Střepy jak v jeho písních; minuli mě tenkrát jeho vojáci a už se k nim nikdy nevrátím, ale ta útlá kniha je jako stroj času – do minulého století i vlastního dospívání.
Chtěl jsem si přečíst dalšího Barnese – až příliš se mi líbil jeho oceňovaný příběh – a zvolil jsem zvláštní pojednání o našem konci, o tom, čeho se nejvíce bojíme – pokud jsme tedy schopni o tom nárazníku na konci železniční tratě našeho života přemýšlet a nezvolili jsme raději úkrok stranou a vytěsnění konečnosti sebe sama někam do podvědomí, jak se mi to povedlo někdy koncem století, v onom posledním pokusu o sebezáchranu vedoucímu k (vynucenému) poznání, že náš mozek je jen orgán, stroj, funkčnost – nic víc, nejsme to my, není to naše duše. A Barnes byl trochu jako Sebald, snad jen méně intelektuálně pyšný a zpychlý a více ironický, a předkládal různé varianty, názory, pohledy – bez rozuzlení, samozřejmě, to zůstává a zůstane na každém.

Viděl jsem starší Ozonův film, který mi kdysi unikl – byla v něm zase ta melancholická poetika, kterou mám tolik rád – a krásné kytarové melodie.
Chlapec ve mně se pak bavil remakem Verhoevenova opusu – originál je nepřekonatelný, ta ironie míchaná krví – a umným příběhem nejen o cestách časech.
A vrátil jsem se ke staršímu filmu Von Triera – chtěl jsem něco silnějšího než Nymfomanku, a byl to náraz, dlouhé, bolestné – ten příběh nezmizí z paměti.

A to bude vše. Žádné zásadní myšlenky, nápady, názory. Nic o nás – jsme a budeme. Noc je černá tady na Vysočině a Heliosova první deska právě dohrává. Pak přijde John Cage – jeho Dream a In a Landscape; nečekaně krásné skladby od inovátora a pokušitele forem, zvuků i nástrojů. A potom únava, sny, sychravé ráno, další den – šedé mraky a možná slunce vysvitne na pár chvil, dvanáct hodin svobody než přijde nedělní noc – a pak už jen začátek dalšího týdenního divadelního cyklu, nic dalšího, žádné zázraky či prozření, jen další dny, práce, zbytky času, jež lze tak lehce promrhat, ... není pointa, kde ji brát, z čeho? Další měsíc, únor bude pryč, tak pojďme dál, spolkněme další měsíc, jen dál a dál, dál...

V Boha nevěřím, ale schází mi. Přesně takhle odpovídám, když mi tu otázku někdo položí. Zeptal jsem se svého bratra, který učil filozofii na Oxfordu, v Ženevě a na Sorbonně, co si o takovém výroku myslí, aniž bych prozradil, že je vlastně můj. Odpověděl jediným slovem: „Selanka.“

Když jsem byl ještě nesmiřitelným puberťákem, považoval jsem otce za slabocha. Později mi připadal pouze povolný. A ještě později zcela autonomní ve svých názorech, ale neochotný kvůli nim jakkoli bojovat.

„Měli bychom o ní více přemýšlet,“ prohlásil Šostakovič, „a uvyknout myšlenkám na smrt. Nemůžeme si dovolit, aby nás strach ze smrti přepadl naprosto neočekávaně. Měli bychom se s tímto strachem důvěrně seznámit, třeba tak, že o něm budeme psát. Nedomnívám se, že psaní a přemýšlení o smrti je typické pouze pro starce. Mám za to, že když lidé začnou o smrti přemýšlet dřív, udělají méně hloupých chyb.“
Šostakovič rovněž prohlásil: „Strach ze smrti je možná vůbec tou nejsilnější emocí. Někdy si myslím, že není hlubšího pocitu.“

Možná, že ta důležitá dělící čára nevede ani tak mezi věřícími a nevěřícími, jako spíš mezi těmi, kdo se smrti bojí, a těmi, kdo se jí nebojí. Tímto se tedy rozčleňujeme do čtyř kategorií a je zcela zjevné, kterým z nás bude připadat, že mají navrch: těm, kdo se smrti nebojí, protože věří, a těm, kdo se jí nebojí, přestože nevěří. Tyto skupiny mají morální převahu. Na třetím místě jsou lidé, kteří se navzdory své víře nedokážou zbavit tradičního niterného racionálního strachu. A mimo medailové pozice, na nejméně čestném místě a v pěkné bryndě, končí ti z nás, kdo se smrti bojí a nejsou věřící.

Beyle/Stendhal nevěřil v Boha a stavěl na odiv, že jeho existenci logicky ignoruje: „Čekáme na to, až se nám zjeví Bůh, ale já se domnívám, že tomuto smutnému světu stejně tak dobře vládně jeho ministerská předsedkyně Náhoda.“ A dále prohlásil: „Mám pocit, že jsem poctivý člověk a že by to ani jinak nešlo, a to nikoli proto, že chci potěšit nejvyšší bytost, která neexistuje, ale kvůli sobě, neboť potřebuji žít v míru se svými zvyky a předsudky, dát svému životu účel a svým myšlenkám potravu.“

Existovala dvě Maughamova moudra, která mnou rezonovala celé roky, pravděpodobně proto, že jsem s nimi neustále polemizoval. První bylo tvrzení, že „krása je nuda“. To druhé pocházelo ze sedmasedmdesáté kapitoly knihy Shrnutí: „Velká tragédie života není v tom, že lidé umírají, nýbrž v tom, že přestávají milovat.“
...
Kdybych býval chtěl sepsat dodatek, možná by zněl takto: „Další tragédie života je v tom, že neumíráme v pravý čas.“

Teorie morální filozofie běžně praví, že velkým zlem je to, když člověka smrt skosí [v rozkvětu života]; zlo však podle mě spočívá v našem povědomí o tom, že k ní vůbec dojde. Kdyby k ní došlo, a my o ní předem nevěděli, vůbec by na tom nezáleželo.

Wilson se ke své ženě nechoval hezky před svatbou ani po ní a jeho žal zamořily oprávněné pocity viny. A právě to dává proudu truchlícího vědomí patřičnou sílu. Oživujícím paradoxem Wilsonova rozpoložení je to, že tyto city v něm uvolnila až smrt člověka, který ho obviňoval z nedostatku citu. A věta, jež mi nikdy nevymizela z paměti, zní takto: „Poté, co zemřela, jsem ji miloval.“

Měli bychom vzít v úvahu svědectví Arthura Koestlera. V Dialoge se smrtí zachytil svou zkušenost z frankistických věznic v Malaze a Seville během španělské občanské války. Mladí lidé, kteří bezprostředně čekají na to, až je jejich političtí protivníci popraví, jsou na tom nepochybně jinak, než starší muži a ženy, kteří už mají většinu života za sebou a rozjímají o poklidnějším zániku. Koestler však pozoroval celou řadu těch, kdo brzy měli umřít – včetně sebe samotného, jak byl přesvědčen –, a došel k následujícím závěrům. Zaprvé, že nikdo – dokonce ani v cele smrti, dokonce ani když slyší, jak střílejí jeho kamarády a soudruhy – nemůže opravdu uvěřit ve svou vlastní smrt; a Koestler se navíc domníval, že tuto skutečnost lze vyjádřit téměř matematicky: „Neschopnost uvěřit ve smrt roste přímo úměrně s tím, jak se blíží.“ Zadruhé, když se lidská mysl ocitne v přítomnosti smrti, uchyluje se k různým fíglům : vyrábí „milosrdná narkotika nebo látky vyvolávající extázi“, aby nás obelstila. Především, jak se domníval Koestler, je schopná rozdělit vědomí na dvě části, z nichž jedna zcela chladně zkoumá, co prožívá ta druhá. Tímto způsobem „vědomí dohlíží na to, aby nikdy nezažilo naprostý zánik“.

Kdesi mezi účelným a taktickým odvracením zraku a mým vyděšeným zíráním do temných jam se nachází – musí se nacházet – nějaké racionální, dospělé, vědecké, liberální kompromisní stanovisko. Zde tedy je. Vyslovil ho dr. Sherwin Nuland, americký thanatolog a autor knihy Jak umíráme: „Realistické očekávání rovněž vyžaduje, abychom se smířili s tím, že čas, jenž je nám na zemi přidělen, se musí omezovat pouze na povolené maximum, které je v souladu s kontinuitou našeho druhu... Umíráme, aby svět mohl i nadále žít. Dostalo se nám zázraku života, protože triliony a triliony živých věcí nám připravily cesty a zemřely – v jistém smyslu tedy zemřely pro nás. My na oplátku umíráme, aby zas mohli žít jiní. Tragédie jednotlivce se z hlediska rovnováhy věcí v přírodě stává triumfem pokračujícího života.“

S vítězoslavným pocitem si nárokujeme vlastnictví těch nejlepších dob – a s patřičnou sebelítostí taky těch nejhorších – a často zaměňujeme vědecký a technický pokrok za pokrok mravní a společenský. Až příliš snadno zapomínáme, že pokud evoluce dovedla náš druh do tak obdivuhodného stavu, je nanejvýš logické, že se od nás vydá ještě někam dál.

Přednedávnem požádali vědce z různých oborů, aby uvedli jednu jedinou myšlenku, kterou by podle nich lidé měli obecně přijmout za svou. Všechny jsem zapomněl, až na jednu – tak převratný účinek na mě mělo vyjádření královského astronoma a profesora kosmologie a astrofyziky v Cambridgi Martina Reese: „Rád bych rozšířil povědomí lidí o tom, jak obrovský časový interval ještě zbývá – jak naší planetě, tak samotnému životu. Nejvzdělanější lidé se uvědomují, že jsme výsledkem darwinistické selekce, která trvala čtyři miliardy let, ale mnozí z nás se jaksi domnívají, že lidé jsou jejím naprostým vyvrcholením. Naše Slunce je však přibližně v polovině doby své existence a rozhodně to nebudou lidé, kdo za dalších šest miliard let spatří jeho zánik. Ať už v té době budou existovat jakékoli bytosti, budou se od nás lišit stejně, jako my se lišíme od bakterií a měňavek.“

NP John Cage – Dream (2012 - As It Is (Alexei Lubimov))

Sun, snow, winter, me

Když byl pryč, měl hrůzu z návratu do mrtvolně nehybného uspořádání důvěrně známých věcí, děsil se, jak najde lenošky opět sedět ve stejném podřepu, bál se umaštěných talířů a starých novin odložených na zemi vedle nich. Patřilo ke vzdorovitě povaze předmětů – záchodového prkénka, pokrývek v ložnici, špíny na podlaze –, že zůstávaly přesně stejné, jak je opustil.

Myšlenka, že čím je společnost vzdělanější, tím připravenější je řešit své problémy, se tiše vytratila. K zániku obecnějších principů patřilo přesvědčení, že se život bude zlepšovat pro stále větší množství lidí a že je odpovědností vlády zrežírovat tento dramatický kus realizovaného potenciálu rozšiřujících se možností.

Přeplněnou podzemní dráhou se dopravil na nádraží Victoria. Vlak se odtud vydal s rachotem přes bělostnou oblohu odrážející se v široké řece. Prošel všemi vagóny, aby si našel nejodloučenější místo. Rušivá menšina lidstva pokládala cestování, dokonce i na krátké vzdálenosti, za výbornou příležitost k milým setkáním. Existovali jedinci připravení vyklopit své intimity cizím lidem. Takovým cestujícím bylo nutné se vyhnout, pokud jste patřili k většině, pro niž je cestování příležitostí k tichému zadumání a dennímu snění. Požadavky byly prosté: nikým necloněný výhled na měnící se krajinu, jakkoli fádní, a být ušetřen dechu jiných pasažérů, jejich tělesného tepla, sendvičů a údů.

.....

Sníh... tolik sněhu za okny, jak nepatřičné a nečekané na konci ledna. Jsem někde u Klánovic, krajina za okny utíká o mnoho rychleji, než před pár týdny ta ceylonská, barevné kompozice s černobílým spektrem – zasněžené pole, černé kmeny stromů, bílá oblaka. Komíny a bílý kouř, ráno je třeba zatopit – tak moc rád bych měl krb či kamna – jsem na cestě do kopců, poprvé tuto zimu kolejemi a ne asfaltem, je krásné, tiché a prázdné sobotní dopoledne.

Včera jsem pil – pomalu vysychající zásoba francouzského a italského červeného, kterým mě před Vánoci častovali dodavatelé – a nad ránem pak poslouchal různé cover verze Exit Music (for a Film), a chtěl umět opravdově hrát, opravdu, kreslit obrazce a koláže, rozebrat píseň na harmonická prvočísla a pak ji znovu skládat dohromady... Slunce jemně vysvitlo, je jen lehce nad obzorem, jak uprostřed dne během léta na severu – není třeba žádat více.

Na pozadí notebooku mi rotují krajiny, které jsem zvěčnil vloni či před roky, a každá z nich vyvolává asociace a vzpomínky, skoro cítím vůni toho okamžiku, chlad či vítr, hřejivé paprsky slunce – nemůžu zůstat na jednom místě, potřebuji se hýbat, objevovat, poznávat, potřebuji se vracet, letadlo roluje po letištní ploše hodinu po půlnoci, projít halou, vyzvednout zavazadlo, koupit lístek na autobus do centra, pak otevřít dveře a vyjít jen tak nalehko a ucítit: svobodu, chladnou noc, lehký vítr... to je neuvěřitelný pocit, nepopsatelný, silný, magický; když jsem potřetí opouštěl letištní budovu KEF a pak pozoroval zeleným mechem porostlé lávové pole při cestě do nočního města, přál jsem si, aby ty okamžiky nikdy neskončily, aby první noc a cesta trvala tak dlouho, až mě pocity z té už ne tolik neznámé země znovu úplně omámí.

Po pár letech jsem znovu viděl Bertolucciho příběh příběhů a zasvěcení jednoho léta – krásný film; emoce, otázky a srpnová nálada italského venkova.
V Modřanech jsem čekal, jestli se vůbec bude promítat – a bylo nás pak šest, co jsme sledovali Robertův boj s nepřízní osudu, mořem a bouřemi; mrazilo z toho v zádech, ten příběh a řetězce smutných náhod – a pak hlavně on, stárnoucí a znavený, ale pořád ještě schopný bojovat, ještě jednou, naposled – jak Eastwood v Unforgiven či Gran Torinu.
Válečný příběh, co se stal, vyprávěný bez příkras – občas se tajil dech. Rozhovor s tím, kdo přežil, pak ještě o něco silnější – moderátorka říká, že se rozhodli správně – a on nemůže nereagovat...
Sean Penn v Eastwoodově silném a poctivém vyprávění – dluh z minulosti, co jsem měl a chtěl odmazat.
Návrat na trávou zarostlé náhrobky srílanského pobřeží – takhle to asi opravdu bylo. Když jsem tam před pár týdny byl, četl jsem o vlaku, co tenkrát po pobřeží jel. Spojilo se to všechno dohromady.
Příběh s Benem Stillerem, co by asi vyšuměl – nebýt těch obrazů z Grónska.
Von Trierův opus. Spousta ale - ale přesto stojí za časové investici.
Příběh o lásce a víně. Nelze zhlédnout bez dobrého červeného.
Film o ztrátě svobody. Srdce se místy svíralo; reálný příběh, žádný Hollywood.
A pak první, opravdový, neopakovatelný, neuvěřitelný Tarantino. Opravdu jsem ho viděl až teď. A hned jsem pochopil, co to v té době muselo být. Jaká pecka, rána, nářez, jiný filmový vesmír.

Při cestě do asijského světa jsem se vrátil k Ianu McEwanovi; mám rád jeho neemotivní styl, kdy to nejsilnější bývá nevyřčeno, něco, co si člověk musí – a nebo nemusí – uvědomit. Kniha, co jsem četl, byla přesně té kategorie – a možná netypicky a překvapivě se na konci objevila naděje, tak to přeci nebývá, říkal jsem si, McEwan nám toto nedělá, ale přál jsem jim to, bylo mi o něco lépe, duše zklidněná, možnost v klidu zavřít stránky, podívat se z okna, možná se trochu usmát a jít pomalu spát.

Zpět, když jsem cestoval, střetnul jsem se pak se svým prvním Haklem – a líbil se mi, moc. Obyčejné lidské psaní na první pohled, jeden by řekl, a hrdina, jakým možná budu za dvacet let či spíše deset – ale znovu, bylo to hlubší, než by se mohlo zdát, a některé momenty byly nadčasové a otázky nezodpověditelné.

Propřemýšlel jsem se do nedělního odpoledne – a venku stále sníh, jen slunce už zmizelo a bílá začíná znovu opanovat oblaka i obzor. Přemýšlím o tom, jak nás čas odstřihává od minulosti – stačí nicnedělat a z hlubokých zážitků se stanou matné vzpomínky, a co hůř, z přátel a blízkých pak kamarádi a známí, co se možná ještě někdy potkají – a nebo taky ne. Čas nás vane daleko od sebe, pouze ta opravdová přátelství přetrvají – nemluvím teď o lásce – tolik lidí, kterým dlužím setkání, chtěl bych je vidět, mluvit s nimi, sdílet – ale znovu, čas, není čas – ale ne, jen priority jsou jiné. Priority a čas, a kdybych se měl teď se všemi potkat, po pár upřímných větách a radosti ze shledání přijdou prázdnější odstavce a fráze, potom pomlky, pohledy z oken, telefon, dopovídat, už bez kafe na závěr, rozloučit se, jít – s pocitem, že tohle mohlo být poslední setkání či jedno před ním.

A pak je tu láska a vášeň, jejich zbytky, to, co zbylo na stole z kdysi opulentních hodů. Zbyl nám kompromis, vzpomínky, pár nezapomenutelných momentů – a hluboko v nás pak ta nepříjemná otázka, kterou odháníme, kdykoliv se objeví – nebyl to vlastně kompromis už na začátku? Opravdu jsme do toho chtěli jít, neměla to být jen zkouška na pár dní či povyražení na pár týdnů? Máme vůbec na čem stavět? Prokompromisujeme se až do konce, do posledního dne, do stáří, slaboty a nemohoucnosti? Pekli jsme dort jak pejsek s kočičkou? Nemnoho sexu, hodně alkoholu, trochu porozumění; pluli jsme po povrchu a báli se hlubinných vrtů do našich niter, protože jsme věděli, že nálezy nebudou kompatibilní – Ty mi nebudeš rozumět a já Ti nebudu dávat to, co potřebuješ. A tak to asi opravdu je, kompromis, není to přeci tak špatné, říkáme si, lepší(ho) už nepotkám, tak co, už se nám nechce rozcházet, poznávat, dávat se s někým dohromady – nebo jinak, Tobě možná ještě ano, ale mně už ne. Už nemám sílu. Už bych nemohl. Už bych nevěřil. Už bych nemohl nabídnout vše. Už bych nesnil. Nehledal. Netrápil se. Jen existoval. Nechal bych svůj život, aby se žil sám. Byl bych jeho účastníkem, nikoliv hlavním hrdinou. Byl bych indiferentní ke všem scénářům a koncům. Žil bych pro život samý, ne jeho formu, ne pro štěstí a naplnění. Možná by to tak bylo, možná. Ale třeba bych v sobě ještě někdy sebral sílu. Snad. Možné možnosti.

Já jsem ale jinde, v realitě. Žiju, jsme spolu, náš kompromis... je to vůbec kompromis? Jsme spolu přeci tak dlouho, dvě zimy za námi a v té třetí jsme, to přeci nemůže být jen nudný kompromis šedivé barvy. To přeci musí být něco víc, co nás drží dohromady. Nebude to vášeň ani souznění, ale nemůže to být jen kompromis. Láska. Že by to byla láska? Jak to poznat? A je to vůbec důležité? Co je vlastně důležité? Kam jdeme, kdo jsme, odkud pocházíme? Proč Gauguin pojmenoval ten obraz takto? Proč mě z poslední desky Mogwai odvála Blues Hour do jiného světa? Proč jsem ještě neodešel z práce? Proč začalo mrznout až teď? Jaký bude dnešní večer? Co si řekneme? Budeme se milovat? Budu pít? Budu unavený? Ve stresu z práce?

Vlak vyjel z kopců a pomalu se blíží ke svému poslednímu zastavení. Je konec ledna, zima, barevné spektrum krajiny za okny je znovu černobílé – jak včera ráno. There is no choosing, there is only accepting, psal jsem před dvěma měsíci. Myslím, že to tak opravdu je. Teď a tady. Teď. Tady.

....

Ke mně se mají jen obvyklí staří emigranti. Světoběžníci s pohaslým pohledem. Osmašedesátníci. Vane z nich specifický smutek, zvláštní vysušený klid. Táhne z nich bílé víno, samota, nenaplněnost. Prosí, abych jim popsal, jak moc to teď u nás doma stojí za hovno.
Říkám, co chtějí slyšet – rezignace, stagnace, rozklad, nulové etické mantinely, volný exekuční lov. Sítem prošla desetina obyvatel.
Třesou se štěstím, dětinsky se radují. Hehé! Hó! Křivda z nich čiší jako smrt. Vyměňujeme si kontakty.

Nic o ní nevím. Přesto mezi námi drnčí mnohonásobně zrychlený, maximálně zjednodušený, zazipovaný vztah. Dálkový záchvat přízně. Zbavený dětí, hádek, splátek. Trápení se vyleje do kláves jako žluklý terpentýn. Pak už většinou není jak navázat.
Druhá možnost je jít na kafe. Vidět proti sobě sedět nijak zvlášť přitažlivého dvojníka, jemuž žití vytetovalo na hubu archiv průserů, křivd, křiváren, zklamání, planých vášní. Bytost, která ode mě chce to samé, co já od ní – vysvobození. Což je z podstaty nemožné.

Objímám ji, nejklidnější z klidných.
„Já mám pro tebe, člověče, v míše nebo kde tolik lásky,“ říká oznamovacím tónem bytu za mými zády. „Zkusim tě s ní vobčas zásobovat, aby ses necejtil bejt na suchu.“
„Na suchu jsem byl, než jsem tě poznal. Nepotřebuju doplňovat pohonný hmoty, připadám si spíš jako tanker.“
„Tanker rovná se frajer?“
„Ne, to je zařízení, který doplní palivo a pak se vodpoutá.“
„Paliva jsem plná, takže se prosimtě nevodpoutávej.“
„Problém je v tom, že jsem si zvyk bejt sám.“
„Nebyls v životě sám ani čtvrt roku.“
„Sám nebo s někym, kdo mě má na háku.“
...

NP Mogwai - Blues Hour (2014 - Rave Tapes)

Konzultant

„You continue to deny the reality of the world you’re in. There is no choosing, there is only accepting. The choosing was done a long time ago… There is no rule of exchange here, you see. Grief transcends every value. A man would give whole nations to lift it from his heart. And yet with it you can buy nothing.“
Cormac McCarthy, The Counselor

Je večer, prosinec, tma spadla z oblohy na zpola zmrzlé trávníky ve vnitroblocích této nové čtvrti, podzim odchází, venku auta opouštějící hlavní město, je polovina týdne, rok pomalu končí. Poslouchám Abela Korzeniowského a začínám se propadat vrstvou vzpomínek uplynulých týdnů a měsíců někam na úplné dno mé mysli, kde leží pár nezapomenutelných momentů, vět, obrazů či zvuků; jistě, jednou zapomenu i je, tak jako všechno, co mi protéká životem.

Je to více film Cormaca McCarthyho než Ridleyho Scotta; i ti, kteří nikdy nečetli byť jen některé z jeho příběhů, musí tušit, že ty dlouhé věty a monology jsou něčím víc, než jen pár odstavci ve scénáři. V tom filmu se zobrazují a rozehrávají věčné autorovy motivy, to, o čem píše vždy a v každé knize, jeho přesvědčení a pravdy. Je to jiný film. Někde na pomezí všech žánrů. Ani art, ani blockbuster, ani neuvěřitelně povedený, ani propadák. Po poslední scéně se objeví temné plátno a po předlouhé ztichlé vteřině titulky. Ta vteřina je zasahující. Tak nějak si vždy přejeme, aby na závěr vysvitlo slunce a bylo proč dál žít. Jenže, jak Cormac píše a jedna postava říká, there is no choosing, there is only accepting. The choosing was done a long time ago…

Viděl jsem nový film François Ozona; mám ho rád od té doby, kdy jsem s ním prožil Pod pískem a 5x2. V těch dobách jsem povlával nocí z temných kin do prázdného bytu a v duchu se trápil všemi těmi nezodpověditelnými otázkami roztřesené a rozbolavělé duše. Topil jsem se ve své melancholii, o kterou jsem zároveň nikdy nechtěl přijít. V paměti mi zůstaly křehké klavírní melodie Philippe Rombiho, který nechyběl ani tentokrát. Byl to krásný a zvláštní příběh. Ty časy zrání, hledání, chybějícího nadhledu. Člověk přísahá na lásku, nebo se cítí úplně prázdný. Ale jen málokdy něco mezi tím. Teď, po deseti letech, je tomu naopak: láska neexistuje a stejně tak ani prázdnota. Je jen život, něco mezi tím. Něco me-zi. Kompromis. Naše štěstí i neštěstí, výhra i porážka, záchrana i utrpení.

Vznášel jsem se s Gravitací někde mezi hvězdami, planetami a vesmírnými stanicemi. Chtěl jsem tenhle příběh vidět s třetím rozměrem; přišlo mi a četl jsem, že ve vesmíru to dává smysl. Komorní etuda pro dva herce, hvězdy a naši planetu. Tak obyčejné, působivé, silné i zasahující.

Norský příběh, o kterém jsem četl někde v letadle při návratu ze severu; příliš dobrý na to, aby se dal odbýt jako hipsterská záležitost.

Spousta dalších filmů a dvě knihy. Součet posledních týdnů. Selský příběh z jihu, stejně dobrý jako Rybí krev. Poctivý, čistý, upřímný. Chtěl bych ji nakonec? Nebo by zvítězila poctivost a mravnost? Ta nečernobílost kladoucí otázky, to je nakonec to, co zůstane v hlavě. U druhé knihy je tomu naopak: pár vypsaných odstavců a vět, pochopení – ano, život je těžký. Ale něco chybí. Opravdovost. Cit. Prožitek.

Ještě při prostírání se Ines odmlčela a zírala na kuchyňský stůl. Zase jsme byly potichu. Jako u flirtování: každý čeká, že ten druhý udělá první krok, každé drobné zaváhání vnímá jako odmítnutí pozvánky ke společnému tanci.

Flett junior potřásl hlavou. Protože co lidé odpověděli na otázku, jak si představují romantický okamžik? Jít do restaurace, najíst se doma a pak vypít u krbu láhev šampaňského, jít na procházku do Central Parku, projet se na kánoi, jet do Mexika, jít se projít po pláži. No a, opáčila jsem. No, odvětil, všechno jsou to činnosti, které přímo nebo nepřímo souvisí s konzumem. Kdybychom je roztřídili, dostaneme několik hlavních kategorií: gastronomickou, což je nákup jídla a jeho příprava doma nebo jídlo v restauraci, kulturní, jako návštěva kina nebo opery, a turistickou, což je návštěva nějakého letoviska nebo cesta do zahraničí.

Víš, co doporučil Gwyneth Paltrow její dietolog? Rebečiny hnědé oči se na mě upřely. Neusmívala se, tenké rty se mastně leskly. Ne, nemám tušení. Měla by jíst nahá před zrcadlem, může tak lépe kontrolovat, jak jednotlivá sousta působí na její tělo.

Koňak jsme vypili mlčky, zhasla jsem světlo, pojď sem, řekl Richard a stáhl mě k sobě, i přes obrovskou únavu jsme považovali za normální, že se spolu k definitivnímu vyřešení všech nedorozumění vyspíme. Ztratila jsem se v důvěrně známých pohybech. A přece – když jsem kolem něj měkce ovinula nohy, začala ve mně klíčit myšlenka, že souznění, které tady probíhá pod iluzorní ochranou noci, je souznění, které nemá začátek v radosti, ale v přání zapomenout, stejně jako Ines kdysi začala pít ne z radosti, ale aby zapomněla. Litovala jsem, že tento akt dnes v noci nemůže znamenat nic víc než pouhý kompromis, že je to slabá náhražka pro nás, kteří jsme nenašli ta správná slova a řekli si jen málo, že když už láska nebyla snadná, byla alespoň ochotná vydat se do krajnosti.

Bylo to před pár týdny, kdy jsem v jedné z vesnic hluboko na Vysočině obdivoval tři stárnoucí pány, kteří bavili sebe i vděčné publikum. Ve tvářích i rukách historii stovek koncertů a hudebních prožitků. Všechny věci, co hráli, byly skvělé, ale jen jedna neuvěřitelná. Ty slovanské harmonie převtělené do akustické Andalusie. V těch chvílích jsem přestával dýchat.

Jenže to všechno bylo před pár týdny, kdy stromy ještě byly oblečeny v listí a slunce občas vysvitlo déle, než jen na jednu krátkou ranní hodinu. Tenkrát ještě věci měly smysl, přišlo mi. Čas strávený prací, já, Ty – my. Teď sedívám v prosklených kancelářích, předstírám zájem, hraju, performer korporátního světa, usmívám se, občas něco řeknu, správné poselství ve správnou chvíli. Jak dlouho budu ještě takto hrát? Ztrácet čas? Nechávat život, aby se žil za mne? Ztrácel se, utíkal, mizel? Pět dalších let či deset či nekonečně mnoho? Hypotéka splacena, sny žádné, budoucnost prázdná, nezřetelná, neexistující. Ty přijdeš a asi si budeme nerozumět, jak tomu bývá v posledních večerech posledních týdnů. Budeme od sebe daleko jak přeživší stromy po orkánu, dvě ztracené duše sdílející stejný prostor. Vyhořel. Ve všem co dělal, nakonec vyhořel. To by mohla být věta mého erbu. A pod ní něco o (sebe)lítosti.

“I have no wish to paint the world in colors more somber than those it wears, but as the world gives way to darkness it becomes more and more difficult to dismiss the understanding that the world is in fact oneself. It is a thing which you have created, no more, no less. And when you cease to be so will the world. There will be other worlds. Of course. But they are the worlds of other men and your understanding of them was never more than an illusion anyway. Your world-- the only one that matters-- will be gone. And it will never come again.”
Cormac McCarthy, The Counselor

NP Michal Prokop, Luboš Andršt, Jan Hrubý – Dobrú noc, má milá (2005 – Unplugged)

Hope is not Enough

-----

Černá:

A nesmíme zapomínat, že nic nezačíná tak obtížně a nic nepřináší tak pramalou naději na úspěch, jako zavádění nového řádu. Tomu, kdo jej zavádí, jsou nepřáteli všichni, kteří se měli dobře. Jeho stoupenci ho hájí opatrně a vlažně, i když si v budoucnu od něj mnoho slibují.
- Niccolò Machiavelli, Vladař

„Podívej, Adame, dej se do pořádku. Já teď jsem opravdu šťastná, víš.“
„No, štěstí je relativní –“
„Kdyby ses slyšel! Ty jsi opravdu pořád stejný. S takovým člověkem já žít nechci, jasný?“
Jasné to bylo – celá sadistická ironie mého života: můj fanatický výzkum vztahů zničil jediný vztah, na kterém mi skutečně záleželo. Svezl jsem se do prázdna. Došlo mi, kolikrát jsme si vyměnili ty stejné role: jeden dostupný, druhý ne, jeden šíleně zamilovaný, druhý prost potřeby. Milovali jsme se opravdově a hluboce, ale bohužel nikdy oba dva zároveň. Uvízli jsme v protikladech místo v harmonii.

Dal jsem jedno lahvové ve voze s ubrusy a stoly a dívám se na zbarvený podzim v kopcích někde před Brnem; je čtvrteční podvečer a já jsem na cestě do Vídně, říjnové lesy kolem, zítra poslední pracovní jednání a pak už jen odlet na jih, do Středozemí, týden svobody, pití a hor, podzimního slunce a poloprázdných pláží. Poslouchám Heliose a dívám se ven, nemůžu se přestat dívat – tolik mám rád podzim; jeden jsem už letos zažil, před pár týdny ve Švédsku, teď jeden u nás a za týden poslední na jihu – potřebuju prožít podzim aspoň třikrát každý rok. Barvy, stíny, nízké slunce ještě občas hřející, nastupující chlad, to když slunce zakryjí mraky, ranní mlhy, první kabáty, občas déšť, kolony vozidel; má to zvláštní kouzlo, ta melancholicky krásná kombinace všech podzimních motivů.

Včera jsem viděl Umakart i s hosty, bylo to krásně připravené v Arše, poslední dva songy s Priessnitz nejsilnější; už vím, jak v tomhle podzemí fungovat, koupit pár piv na začátku, kdy nejsou fronty, a po předkapele strategicky postoupit do sálu a držet obranný val – včera si mi to povedlo, na Bonobo před pár týdny dne, včera to byla moje srdcovka a před tím Tvoje, včera jsem byl sám, tenkrát s Tebou, stejně jako předtím na Zrní, podruhé jsme je viděli po barevné Ostravě, mám je rád, ta silná poslední deska a naživo jsou neméně dobří, Dva je krásný song, Jabloně mrazí v zádech, Rychta má gradaci a Hýkal si melodicky hraje se slovy. Viděl jsem poprvé naživo Dvořákovu devátou a poslední – byl to závěrečný koncert jeho Prahy a trošku jsem se bál, když jsem zjistil, jaký má být dress code, ale nejsme v Anglii minulého století, takže to bylo bez faux pax, a když pak na konci všichni začali tleskat a vstávat, došlo mi, že ty standing ovations nebyly pro orchestr ani dirigenta, ale pro Dvořáka, protože jeho symfonie Nového světa má tolik energie a síly, melodické invence, bouří a je jemná zároveň, bublá, zrychluje i zpomaluje, graduje – je neuvěřitelná. Zázrak konce předminulého století.

Brno. Slunce už je nízko nad obzorem a žlutí nástupiště tím krásným jasem zapadající energie. Žiju si krásně, vím to a nestěžuji si vůbec, úspěšně se mi podařilo nalhat, že mám vše, a zároveň se mi daří držet od těla strach, že jednou něco a nakonec pak všechno ztratím – dny plují, slunce svítí, je podzim, konec sezóny, pracovní týdny prokládám víkendovými i delšími úniky, jsem zajatcem své komfortní zóny, z které už nikdy nechci vystoupit, nesním o jiných životech a cestách, netrápím se otázkami v podmiňovacím způsobu, nehledám, nepřemýšlím, netoužím – jen žiju, užívám, krájím, a jen velmi omezeně sním.

Četl jsem tu zvláštní knihu, dvě v jedné, a někdy jsem nenáviděl ty filozofické pasáže, v nichž jsem se napůl ztrácel a napůl je osočil z prázdnoty, začal jsem černou a až poté vstřebával bílou, a když jsem byl tak ve třetině té druhé a delší, začalo mě to opravdu bavit, našel jsem s větami a odstavci společnou řeč, stejná vlnová délka myšlenek, četl jsem dál, přemýšlel, chápal i nechápavě kroutil hlavou, listoval a dočetl nakonec do poslední strany a říkal si pak, že bílá bílá je a černá opravdu černou, ty knihy na sebe zcela nelícují, jedna dává naději a je zalitá sluncem, druhá dává odpovědi a končí jinak, opravdověji, reálně.

Viděl jsem Černé roucho, doporučení Jáchyma Topola ze sobotních Lidovek, a byl jsem vtažen do příběhu, který byl silný, přímočarý, s podzimní krajinou okolo severoamerických jezer, mlha, první sníh, zasévání víry v cizím prostředí, láska a vášeň, krásné melodie – trochu jiný Tanec s vlky, reálnější, jasnější, bez ideálů, uvěřitelnější – měl jsem o ně opravdu strach, v tom filmu se mohlo stát cokoliv a cokoliv by tam taky patřilo.

Viděl jsem taky příběh Nikiho a Jamese a bylo to neuvěřitelné řemeslo, tak dobře natočené a zvládnuté, tenkrát před třiceti lety v té sezóně poznamenané deštěm a ohněm to byl opravdový příběh, který se podařilo přenést na plátno – čím větší, tím lepší – moc se mi to líbilo. Viděl jsem posledního Woodyho Allena; tentokrát naštěstí s hořkostí namísto vyprazdňujícího humoru. Argo; historická rekonstrukce, která nenechá v klidu. Sean Penn ve filmu o překladatelce z afrického jazyka byl správně vyhořelý; třeba tak jednou budu já a bude to tak správně. Třetí půlnoční pokračování – taky chci jet jednou na řecké ostrovy. Americký příběh o stínech politiky – naštěstí v něm chyběl happy end. Motivy a zvonivé kytary Explosions in the Sky ve filmu. A zvláštní, chameleónsky překvapující a zasahující příběh ze světa velkých aukcí, měnící svoji tvář a styl.

Břeclav. Blíží se soumrak. Prázdné peróny, pár osamělých cestujících, měnící se vlakové čety. Nechce se mi nic, vůbec nic. Opravdu chci takhle žít? Co mě nejvíce naplňuje, nejvíce dává? Zdá se mi teď, že to je změna, poklus, množství vjemů, elektrické šoky zážitků, různé světy, příběhy knih, zšeřelé sály a světlo filmů, poznávání světa, blízcí lidé kolem mne. Život a jeho žití. A někde mezi tím vším poletuješ a levituješ Ty, můj stabilizátor, má brzda, co mě narovnává k normálnosti a nenechává snít navěky. Když mi bylo o pár let méně – je to tak dávno, přijde mi – láska byla spalující a omamná a já hořel jak papír v benzínovém nálevu, když jsem se nechával pálit vlastními rozhodnutími, kterým jsem tenkrát tolik věřil doufaje v zázraky, jež nemohly nikdy přijít. Ale teď jsme v druhém desetiletí třetího milénia, venku se smráká, podzim začne pomalu odcházet a já vím, že teď, právě teď jsem šťastný, právě teď mám vše, teď se to děje, teď žiju, teď jsem tu, teď dýchám, sním s otevřenými očima, dívám se na Měsíc, co svítí nesměle na fialovějící obloze...

Bílá:

Lidová moudrost říká, že celek je víc než součet částí. Ale je-li tomu tak, jak zachytíme ten rozdíl? Co je hejno bez ptáků?

Necítím se povinen věřit, že ten samý Bůh, co nás obdařil smysly, rozumem a myšlením, očekával, že je necháme ladem.
- Galileo Galilei

Někdy příliš dlouho hledíme na dveře, které se zavírají, takže si pozdě povšimneme těch, které jsou otevřené.
- Alexander Graham Bell

Žití je ta nejvzácnější věc na světě. Většina lidí jen je, nic víc.
- Oscar Wilde

Nebývá zvykem, že by nový vědecký názor převládl proto, že ho odpůrci přijmou, nebo se sami prohlásí za přesvědčené, ale spíš proto, že odpůrci postupně vymřou a následující generace je s novou pravdou srozuměna už od počátku.
- Max Planck

To podstatné je: být kdykoli schopni obětovat, kým jsme, za to, kým bychom mohli být.
- Charles DuBois

Nezměníš-li směr, mohl bys skončit tam, kam máš namířeno.
- Lao-c‘

Ideální graf životního úspěchu, takový, jaký by si sebejistý člověk mohl v mládí připíchnout nad postel, by byla stoupající exponenciála podepřená dobrými rozhodnutími. Jejich efekty by se nesčítaly jako u lineární křivky, ale násobily, jako složený úrok násobí všechny předchozí částky. Každé jedno rozhodnutí by bylo důležité nejen samo o sobě, ale též jako násobitel těch minulých i jako násobenec budoucích. Dobrá volba se úročí po zbytek života, špatná volba po zbytek života škodí.

Lidová moudrost říká, že se protiklady přitahují. Lidová moudrost říká, že vrána k vráně sedá. Přísloví je rada bez kontextu, pointa bez příběhu. Nezodpovědný rádce. Huš, lidová moudrosti!

Čas, zkušený mučitel. Vždy kráčí vpřed právě tou rychlostí, kterou působí největší bolest, což tentokrát znamenalo sotva znatelně se šourat.
Neurči si vlastní cíle, tvrdil, a určí ti je někdo jiný. Tvá matka, tvá žena, tvůj šéf. Snad je to normální a snad je to i nutné. Na lidech bez vlastního cíle ostatně korporátní svět stojí. Sežeň do houfu tisícovku uvědomělých seberealizátorů hledících ke hvězdám a pokus se z nich sestavit společnost, která bude ve výsledku tvořit cosi smysluplného. Nemáš šanci. Ve firmě o tisíci hlavách může mít právě a přesně tu práci, kterou si vysnili, snad dvacet vizionářů. Zbylých devět set osmdesát musí volky nevolky pomáhat roztáčet soukolí vymezené těmi dvaceti. Jejich povolání: lubrikant.

Až v jednom z mezipater na schodech do jejího bytu pomalu vypadl z ochablého objetí přítomného okamžiku a tažen vzhůru jen stiskem její ruky spočítal šance na úspěšnou soulož: viděl kondom, proti kterému se bude muset postavit v tuhém zápase, svůj nahý zadek mezi jejími beztvarými stehny, Veroniku útrpně shlížející na tu Gomoru odkudsi z nebes, svoji dysfunkční mysl násilně překrucující prostou pohlavní reprodukci v existenciální koncept... dvacet procent. A to na schodech do jejího bytu, po všech už dosud překonaných překážkách. Impotentia inteligentis: kde jsou ty doby, kdy zachování rodu bylo ještě ohrožené počtem spermií a ne počtem neuronů!

V samém jádru nic než vzpoura člověka sevřeného mezemi, srdnatý pokus vyrvat se z lidské situace a osvobodit se od svobody – jedinečné napnutí sil do skoku k nedosažitelnému, či dokonce neexistujícímu ideálu, skoku nad propast marnosti, který, ať dopadne jakkoliv, ať zláme údy a sedře maso pádem do hloubek, ať tvůrci zlomí vahou vaz, zůstane tím nejladnějším a nejvznešenějším vzepětím lidské mysli, marným, nelidským a svou nelidskostí paradoxně právě nejlidštějším počinem, skokem do slunce: rozhodnutím krásně a velkolepě selhat.

Nepamatoval si jediné slovo, které by matka kdy řekla o smrti, o sexu nebo o Bohu vyjma „nevím“. Tři tabu jejich rodiny, tři voskem zapečetěné urny, do nichž je zapovězeno nahlížet, předávané z generace na generaci. Neposlušné dítě, které by se je odvážilo otevřít, by tak činilo navzdory varování, bez rady a podpory stařešinů a na vlastní riziko.

Tlustým tělem zuřivě obrání společenský úzus, ten systém nepsaných pravidel, na němž nelpí z jakéhosi ušlechtilého principu, ale proto, že právě tímto systémem se vyšplhali vzhůru, že právě v něm jsou oni ti silní. Starý akademik bude bránit akademický systém opřený o publikování článků, protože jich má publikovaných nejvíc. Starý politik bude bránit parlamentní systém, protože je v parlamentu. Starý bankéř bude bránit finanční systém, protože ho vlastní.

„Miluješ mě?“ ptala se Nina Adama kolikrát. Chtěla slyšet jasnou odpověď: ano, nebo ne. A Adam se mlčky potil urputným bojem. Ta holka koukala až na dno očí a on věděl, co potřebuje slyšet. Jenže ani jedna odpověď nevystihovala, co cítil. Potřeboval jí říct, že jednoduchá matematická logika se k debatě o lásce nehodí. Že zatímco matematik zná jen prostý logický důkaz, každý normální člověk ovládá také důkaz pamětí, když je pravda to, co si pamatuje, důkaz květnatou řečí, důkaz silou, důkaz ňadrem (když by slíbil cokoliv) a důkaz stádem, když je pravdou ta blbost, co si myslí většina. Ovšem to se v takovou chvíli vysvětluje těžko.

Ale cosi je fundamentálně špatně, když popisujeme, kam směřujeme, dvěma směry, kterými nesměřujeme. Pro Adamovu dobu jsou příznačné války, v nichž lidé opovrhují oběma stranami. Nechtějí ideál a nechtějí žít bez ideálu. Nechtějí být svázaní jen jedinou možností a nevědí, jak volit z mnoha. Nevěří v Boha a děsí se smrti. Nemají rádi kárání církve a nemají rádi představu, že by si každý mohl dělat, co se mu zlíbí. Nechtějí policejní stát a zlobí se, když jim zloděj vykrade byt. Považují za nesmyslnou myšlenku absolutního díla, ale postmoderní umění na ně nedělá dojem. Nestačí jim jeden partner, ale nevěru nesnesou. Absolutismus jim smrdí příkazem, relativismus zase bezvýchodností. Levicové utopie je zklamávají, pravicové jim nestačí.

NP I Like Trains – Hope Is Not Enough (2010 – He Who Saw the Deep)

Soumrak

Ale to už jsi se zase dostal do toho věčného malování budoucnosti. Ona by od tebe nechtěla peníze, živila by tě, chodí do práce, vydělává sama dost. Už bys chtěl spát, ale je vždycky lepší, když ženská usne dřív, to je vždycky lepší. Víš, že už nic nechce, že tě nepozoruje, když ti spánek otevře třeba ústa a když ti vzduch z plic začne chrčet v krku.

Tohle byl ale ještě život a naprosto ne absurdní. Jestliže je člověk mladý a schopen přijmout do sebe cokoliv, nemůže mít pocit absurdity. Jenom ti, kdo už měli pevnou a neměnnou představu života, společnosti, svého stáří v něm a svého postavení v ní, nacházeli chvíle nesmyslnosti. Pro mě mělo všechno ještě smysl. Ano, život byl ohromný a rozložitý a rozhodně v něm nemuselo být po mém. Byla to moje pravda, pravda mého stále ještě rostoucího těla, protékající krve, mladých žil.

To čtení bylo trhané a složité, stejně tak jako jeho obsah – návrat do padesátých let, černobílé obrazy jak z tehdejších filmových večerníků, továrny, závozníci a řidiči, práce šest dnů v týdnu, staré tramvaje, nedostatek čehokoliv, pár let od války a ještě méně od převratu, měnová reforma, hranaté oděvy z těžkých látek, naftalín v dřevěných rozvrzaných skříních, ráno do továrny někam na Smíchov a odpoledne někam na plovárnu, řeka byla tenkrát ještě ke koupání, to jediné je snad to pozitivní, co z oněch klidných a přece těžkých příběhů utíkajícího času plyne. Jinak to je šedivé, složité a dusivé, padesátá léta, ztracený čas – člověku je z toho smutno...

Přečetl jsem taky Strážce sadu, páteční cestou do Beskyd a tou nedělní zpět, jeden z mých posledních dluhů k McCarthymu – jeho klasický strohý a úderný styl, odstavce o pár větách popisující tolik věcí najednou, přímá řeč se někam ztratila už v jeho prvních knihách, propletené příběhy, které není lehké rozklíčovat, a nádherná líčení té svobodné krajiny, která se tolik liší od Evropy svým bezbřehým a neomezeným prostorem...

A teď je uprostřed léta, červenec se láme do srpna, nepršelo už týdny a vzduch je horký navečer tak, jak býval před pár týdny jen po obědě – ještě týden musím vydržet, než se vrátím zpět na sever a budu putovat stejnou zemí jako vloni, stupňů bude hluboko pod dvacet a jen lehce jich bude nad nulou, mraky budou občas i šedivé a viset nízko, vítr bude foukat a podzim se bude blížit zřetelně a jasně, úplně jinak, než tady...

Vše se neustále zrychluje, tak moc, přespříliš – vyskočím jednou z toho životního rychlovlaku? Chtěl bych se toulat severem a psát a pak se vracet domů a pak zas odcházet, nic více nežádám a s méně se nespokojím, jen bych chtěl mít tu sílu, někdy to udělat, vdechnout snům život, být svobodný a svobodným zůstat... přeci takhle nemůžu žít věčně, prodávat se a předstírat, bojovat a vítězit, ale přitom ztrácet čas, tolik času, jen jeden život máme a ten nám protéká mezi prsty, čím jsme starší tím rychleji mizí, dávno nedohlédneme na jeho začátky, i zákruty z před pár let jsou najednou nezřetelné, nereálné, stalo se to všechno vůbec, nebo jsme se dnes ráno narodili s neuměle implantovanou pamětí?

Viděl jsem Tarantinovy scénáristické začátky, kdy příběh byl ještě stavěný lineárně a ne mimoběžkami, a nezůstalo mi z toho moc v hlavě, přiznám se, a pak jsem viděl Vránu, která mě minula ve stejné době let devadesátých, a kdybych ji viděl už tenkrát, byl by to asi jeden z příběhů, co mi zůstanou uvnitř navždy a nikdy nevysublimují. Viděl jsem řemeslně i jinak dokonalého vojína Ryana (spielbergovsky dokonalého, dalo by se vlastně říci, se všemi klady i zápory, co k Spielbergovi patří) a viděl jsem mnohovrstevnatý příběh o tom, jaké to je žít, když hlava a srdce chce, jen tělo nemůže. Královská aféra; to byl zásah, opravdový, úplný, celistvý. Je to pár století, ale nejsme vůbec jiní a už vůbec ne lepší, než ti před námi, někdy spíše naopak; těch, kteří věří, bojují a neskloní se, je čím dál méně. Nechci končit melancholicky, takže tak skončím jen částečně; Cizí oběd jsem si vybral v pravidelném pražském filmovém dozvuku Karlových Varů a líbilo se mi to, moc, indické, opravdové, obyčejné, s nadějí...

Padá soumrak a teplo je stejné, jak před pár hodinami; chtěl bych spát venku, mohl-li bych, a zítra vstát před šestou a dívat se, jak do sedmi už bude horko, a pak posnídat tři točené tady v Lokále, kdyby snad otevřeli tak brzo, a pak jít spát, spát a znovu spát, do pátečního poledne jen spát, potom už konec týdne, pár dnů svobody, a pak pryč, konečně, pryč od toho všeho, útěk, na sever...

NP Rokia Traoré – Sarama (2013 – Beautiful Africa)

There is still some hope there, in the streets...

Ležím tu, za okny upršená chladnoucí noc; mraky byly navečer šedivé, když jsem byl běhat, a teď dávám přestárlé červené, co jsem našel ve sklepě, a poslouchám střídavě Dead Combo a Carlose Paredese – vrátil jsem se z Portugalska. Přistáli jsme včera, já se ještě narychlo vytrýznil letmým průzkumem pracovního mailu a poté užíval noční dálnice kořeněné možnostmi aquaplaningu mezi kamiony. Můj život se znovu zrychlil. Tepe rychlostí, jež nejde dlouhodobě zvládat, a já bych chtěl nějak a někam vyskočit, jenže nemám, tak jako asi nikdy nebudu mít, odvahu. Nejde o nic jiného, než se jen přestat bát. Odhodit opatrnost, zábrany, konvence, strach.

Algarve bylo poloprázdné, snad jen stárnoucí páry z Británie a Francie doháněly promarněný čas svých předchozích desetiletí; moře lákalo, krásně vonělo a písek hřál příjemně, ne rozpáleným horkem. Západní pobřeží pak bylo prázdné téměř celé; snad jen těch pár surfařských pláží, kde jsem si říkal, že jeden den svého života bych chtěl umět tančit na vlnách, ale nikdy bych se to nechtěl učit, a ve vodách Atlantiku mi pak došlo, že člověk necítí chlad květnového oceánu, když se pere s metrovými vlnami a cítí tu neměřitelnou sílu nekonečné zvlněné vodní plochy.

Nemám, nač si stěžovat. Mám všechno, co jsem kdy chtěl. Jen jediného se mi nedostává – času. Vše užít, prožít, vše nastudovat, vše se naučit, dozvědět, pochopit, a pak vysdílet. Tak tu ležím a vím, že zítra mě čeká příprava na gril na představenstvu, oblíbená kratochvíle pondělního dopoledne, a mně se nebude chtít, přestože si budu uvědomovat, že mám nejlepší práci, jakou jsem kdy měl. A dokonce jí, v rámci možností, i věřím. Jenže to stejně nestačí – náklady obětované příležitosti jsou příliš velké. Kdysi jsem (si) říkal, že žiju svůj život dvakrát – jenže teď mám pocit, že ten zajímavý a obohacující život se nějak zmenšuje, krátí, scvrkává. A to tu ještě nejsou ta malá pokračování našich životů, která vyžadují i si zaslouží naši plnou pozornost. Co pak? Co bude dál, co bude dál, jak Hana Hegerová recituje na hudbu Petra Hapky?

Viděl jsem tolik filmů, tolik příběhů, a přesto nejsilnější zážitek byl několikrát viděný film mého srdce, který se vrátil do velkých kinosálů v zrestaurované podobě – a já seděl v Aeru, bylo nás víc, a hltal jsem tu dokonalost obrazu, hudby, jejich kombinace, emocemi nabité scény, mráz po zádech na maximu, můj barometr...

A pak, filmy ze severu. Nějak je mám rád. Jsou upřímné, silné, mají obyčejné hrdiny, na nic si nehrají, nepředstírají, je mi s nimi fajn. Viděl jsem Hluboko, po Severních blatech další silný film Baltasara Kormákura; Island už pro mě není neobjevenou zemí, letos to bude potřetí, kdy budu přistávat v Keflavíku, a pojedu nad ránem lávovým polem pokrytým zeleným mechem do hlavního města. Viděl jsem Kon-Tiki, realistické ztvárnění dobrodružství, jež hltali otcové našich otců. Odhalený přístav, vtahující koláž příběhů současného Finska. Otevřená srdce, dluh z minulosti od Susanne Bier s Madsem Mikkelsenem. A konečně Rodinnou oslavu Thomase Vinterberga, kterou jsou taky nestihnul, když běžela v Evaldu; jeden z nejsilnějších filmů, co jsem letos viděl.

Letošní Febiofest: Za borovicovým hájem; neamericky vystavěný příběh, který se proplétá z minulosti do dnešních dnů, není postavený na stereotypech a klišé, je silný a zůstává v mysli podobně jako Drive. Z Pravidel mlčení se zvrásnělým Robertem Redfordem vyčnívá hudba Cliffa Martineze – možná ještě lepší, než jeho soundtrack právě k Drive. California Solo, herecké sólo Roberta Carlyle, a jeden životní příběh o koncích, které vyrovnávají nezasloužené vzlety. (Myslím, že takhle bych jednou mohl skončit. Nepřijde mi to úplně nepravděpodobné.)

V kinech toho moc není; a když už snad, zajímavě věci zmizí pár týdnů po premiéře, přijde mi. Zas ta mantra plynoucího času, který je o tolik rychlejší, než bych si přál. Viděl jsem Lore; byl to silný příběh, který naštěstí nesklouznul do prázdnoty kategorie evropského festivalového art filmu, a nekončil slepeně, ale realisticky. A pak Na dřeň, nesentimentální vyprávění o životních propadech a lásce, která může být někdy zvláštní, ale přesto opravdová.

A pak resty; koktejl nesourodých záležitostí. Hořký měsíc – zvláštní, osobitý, zneklidňující. Gone, Baby, Gone, který měl vše, co dobrý thriller potřebuje. Láska nebeská; ano, dívali jsme se na to ve dvou. Krvavý diamant; jednou chci do Afriky, té opravdové. Království nebeské; mám rád epického Ridleyho Scotta. Dark Knight Rises; poslední z nových Batmanů. Stín kapradiny; chci projít celého Vláčila – i poslední příběhy unaveného génia, kde jsou jen unavené záblesky předchozí tvůrčí síly.

A to je vše; nic dalšího se neděje. Nerozcházíme se, ani nemnožíme. Jsme spolu, rok a půl, můj rekord. Bojím se nálepky „láska“; city přeci nejvíce prožíváme, když jsme nešťastní, a štěstí naopak bereme za samozřejmé – nejsem zajatcem svých pocitů, mám vše pevně v rukách. Šťastný třicátník, který zakotvil v příjemném přístavu, kde je mu dobře, a ztratil ambice něco dál měnit, o něco usilovat, hledat více, chtít vše, toužit po nemožném a trápit se tím, že něco chybí. Je to vlastně kompromis, v tom nejlepším smyslu tohoto utrápeného slova, je to štěstí, něco jako láska, je to to nejlepší, co jsem kdy měl; nikdy nebudu mít vše, protože ani já nemám a nedávám vše, a s vědomím vlastní pokřivenosti jsem osekal svá očekávání a nároky, a jsem tak raději příjemně překvapován, než abych vyčítal, otevřeně i uvnitř sebe sama. Žijeme, jsme spolu, je nám dobře, prožité dny odpadávají z kalendáře, neřešíme svoji nestřídmost, dny odplouvají zaplněné prací a večerními pár hodinami čehosi mimo ni, pak víkend, sobota zmizí a s nedělí přichází vědomí pondělního rána, a pak znovu to samé, další týden stejnosti, dny sobě podobné jak obloha konce listopadu, stárneme, vrásky v zrcadle, první šedivé vlasy, břicha s tukovými záhyby, kůže ztrácí elasticitu, mozek je dávno za zenitem časů státních zkoušek, teď už jen užíváme, žijeme, plyneme, chceme dojet co nejdále, s co nejmenším úsilím, nejjednodušeji, v co nejlepším stylu...

NP Dead Combo – Mr. Eastwood (2006 – Vol. II - Quando a Alma não é Pequena)