Mohl bych Ti vyčítat těch pár věcí, které mě mrzely a mrzí, Tvoji neschopnost říct mi vše, dotáhnout vše do konce, ublížit mi a tím vše urychlit. Téměř vše v našem příběhu má podivnou visačku s nápisem „kdyby“; v tom všem, co jsme zažili, je tolik kdyby, až to bolí. Kdybys měla více síly ještě chvíli pokračovat a kdybych já měl více síly ještě chvíli neztratit rovnováhu, mohlo vše být jinak – ale není. Utekla jsi od hořícího ohně a vrátila ses v momentě, kdy už dávno nehořel, mi říct, že už nechceš pokračovat. Provedla si nám potrat po dvou měsících, abys mohla pokračovat tam, kde jsi kdysi skončila. Nezazlívám Ti nic; i ten zbytek hořkosti, který ve mně je, dříve nebo později odezní.
Všechno jsem to vlastně věděl a tušil dopředu, a proto jsem měl tolik strachu, proto jsem ztratil sílu i rovnováhu, proto jsem přišel o možnost kormidlovat v tom našem krátkém příběhu, který si to z volného moře namířil přímo na ostrá skaliska. Nedala si mi nikdy prostor všechno Ti říct a všechno vyslechnout, nedovolila si mi nikdy, abych Ti to udělal tak, jako nikdo přede mnou, nedala si nám více času na poznání, zda to vlastně má všechno vůbec smysl – a na základě pár indicií rozhoduješ jako jasnovidec, předpověď budoucnosti, to jediné, co jsem slyšel – a bylo to lepší než nic, i když jsem stejně nechápal a nerozuměl. Já bych totiž nedovolil, aby to skončilo – prostě bych to nedovolil. Říkala si mi jednou, že Tě děsí plánování budoucnosti, žes to tak nikdy neměla a vždy se tomu vyhýbala – jenže ve skutečnosti je to právě to, co hledáš, byť si to možná nechceš přiznat. Někde zakotvit, změnit život, priority. Děti a rodina. Začít žít nějak jinak a někde jinde. Pro něco jiného. Dedukuji na základě vnitřních pocitů – mám pocit, že jsem k Tobě měl blíž, než sis myslela. Ta moje lví namyšlenost a sebezahleděnost, ten pocit, že vím vše a mohu vše soudit – nevím a nemohu, já vím. Ale stejně tak dělám – svoji podstatu člověk nikdy nezmění. Řekli jsme si toho až moc málo – a lásku dělají slova; získaná pravda, která mne omráčila svoji silou.
Oplatil jsem Ti vlastně stejnou mincí – jasnovidectvím. Není v tom nic tajemného: vždy mi přišlo, že si vybíráš příběhy, kde jsou rozdíly a nerovnováha, které budeš moci řešit a překonávat. Že máš radši úzké horské silničky se strmými stoupáními a prudkými zákrutami, než širokou, dlouhou a rovnou dálnici. Že toužíš po něčem novém a jiném, přestože z toho máš strach. Že chceš udělat něco, co možná úplně změní Tvůj život – a nebo taky ne a Ty pochopíš zase pár nových věcí a aktuálních pravd.
Všechno má svůj čas – a já nevím, co pro sebe v životě budeme. Teď cítím jediné – lhostejnost. Přirozená obrana mého vlastního já, kterému na Tobě přestalo záležet a Ty jsi pro něj přestala existovat. Zkratkovitá vysvětlení a rozuzlení: dal jsem Ti vše, co jsem mohl, a bylo to málo – je čas obrátit list a jít dál. Čím více budu starší, tím nižší amplitudu bude moje emoční sinusoida mít – a pak přijde čas, kdy i já prostě jen tak někde budu, vědět o ní a ona o mně, a čas pomalu poplyne směrem k řešení a rozuzlení, a někde jinde bude někdo jiný bláznit a přesvědčovat, ptát se a nabízet, strachovat se – a ztrácet. Je to jen hra…
Měla si tam se mnou být – já si to přál. Na Silver Mt. Zion, na Mogwai, na Gregor Samsa. Když jsem tam v neděli stál a začaly se ozývat tóny Even Numbers a Young and Old, bylo to silné jak zvuk lodního zvonu někde na severu, na cestě Norským mořem prosincovým denním soumrakem, kdy na lanech na palubě rostou rampouchy před očima a horizontálně prší sníh. Stačilo zavřít oči a nechat před očima běžet ty krajiny, které znám a které mi tolik chybí, a hudba mi pomáhala střihem se posunovat v životě k okamžikům, které nechci nikdy zapomenout, a s distorzí přišel mráz po zádech a euforie z té tryskající síly. Oni tam seděli naproti sobě a zpívali a hráli a já potom zjistil, že jsou to manželé – a znovu mi došlo, co vlastně hledám a po čem toužím.
O pár dnů později vplouvala loď do přístavu za zvuků dokonale zvazbené akordové harmonie, která plula prostorem jako onen černý škuner, a já i teď mám pocit, že bez Petrovy kytary by ten film byl poloviční; s ní to byl naprosto jedinečný zážitek, výlet do začátku minulého století a zpět, pochopení toho, jak vznikal film, a uvědomění si, jak vypadaly jeho kořeny.
Venku umírá odpoledne a taje sníh; je lehce nad nulou, stromy jsou zčernalé padající tmou a vlak pomalu zastavuje. Golčův Jeníkov. Jsi všechno, jen ne křehká; vím. Chtěl jsem to jinak – ale nešlo to. Nedal jsem to a nezvládl. Lampa na nástupišti svítí oranžovým světlem neonu a větve se pohybují ve větru – bude večer. Něco jsem ztratil a něco získal. Takhle jsem to ale nechtěl – takhle ne. To asi nikdo. Jsme jen jiskřičky v neznámém větru, já vím…
NP Stephan Micus - For Nobuko (1985 - East of the Night (ECM 3641))
(Photos by Kryštofotí, Freemusic.cz)
