Paul: I don't have a name.
...
Jeanne: You're crazy!
...
Paul: You and I are gonna meet here without knowing anything that goes on outside here. OK?
Jeanne: But why?
Paul: Because... Because we don't need names here.
Všechny mé city a emoce jsou najednou pryč; srdce by i nadále chtělo, doufá a věří, nalhává si, ale mozek už je jinde; chce jít dál, objevovat i plenit, dobývat a milovat. Nakonec Ti vše lehce a rychle propluje mezi prsty, ani si toho nevšimneš. Začneš chtít přesně v momentě, kdy já chtít přestanu, začneš mě milovat v okamžiku, kdy už nebudu moci milovat já Tebe, začneš se snažit... ne, to bys nebyla Ty; nezačneš, vím to, přestože uvnitř budeš tak moc chtít...
Paul: Even if a husband lives 200 hundred fucking years, he'll never discover his wife's true nature. I may be able to understand the secrets of the universe, but... I'll never understand the truth about you. Never.
Některé filmy jsou tak dokonalé, že o nich vlastně ani nejde psát. Mají magickou moc; dokáží ovládnout, přikovat neuvěřitelnou silou, umějí uhranout a omámit, dokáží donutit přemýšlet, tolik dávají i berou zároveň, nelze se jim bránit. Ještě dlouho po jejich shlédnutí je mysl zmatená, snaží se pochopit vše, co se událo, vnímá krásu a sílu, přemýšlí o příbězích života a hledá paralely s tím vlastním, který jen tak mimochodem pádí narychlo prožitými dny ke svému prázdnému naplnění.
Jeanne: Why do you hate women?
Paul: Either they always pretend to know who I am, or they pretend I don't know who they are, and that's very boring.
Krása bývá vždy tragická, neodvratitelná, patetická... a silná. Tak jako můj vztah k Tobě. Tak jako Poslední tango v Paříži. Tak jako Marlon Brando, kdy - hraje sám sebe - skládá účty, rekapituluje, ubližuje i miluje, hledá sílu a především odpovědi na všechno, co zůstalo otevřeno i co před lety nenávratně odešlo.
Paul: Really, Marcello, I wonder what she ever saw in you.
Vlastně se začínám těšit; těším se na všechny ty, které přijdou, těším se na to, až je budu poznávat a ony budou poznávat mě, těším se na společné okamžiky, těším se na okouzlení i bolest, těším se z přicházející budoucnosti, byť stále vnímám hořkou minulost s nádechem přítomnosti.
Jeanne: I don't know who he is. He followed me in the street. He tried to rape me. He's a lunatic. I don't know what he's called. I don't know his name. I don't know who he is. He tried to rape me. I don't know. I don't know him. I don't know who he is. He's a lunatic. I don't know his name.
NP Einojuhani Rautavaara - Symphony No. 8 'The Journey' (2001 - Helsinki Philharmonic Orchestra, Leif Segerstam)
