Sobotní polední vlak byl poloprázdný. V jednotlivých kupé seděly vzpřímeně - tak jak jsou zvyklé - stárnoucí babičky, vracející se z návštěv dětí nebo za dětmi jedoucí; průvodním znakem jejich cesty byly napečené koláče, vzpomínky na vnoučata, plné tašky nepotřebných věcí, ale především slušnost, smířenost a láska.
Přišlo mi, že do vlaku ani nepatřím. Otevřel jsem notebook a psal pojednání hodnotící své podřízené, poté jsem prolistoval ekonomický týdeník, jen tak zběžně, rychle; prolétnout pár stálých rubrik, přečíst nadpis zoufale nezajímavého článku přeloženého z Business Weeku, zaznamenat názory a nálady plynoucí z CzechTeku (přesto však zůstat na danou akci zcela bez názoru) a nakonec časopis zase zavřít s pocitem, že nevím vůbec o nic víc, než jsem věděl před jeho otevřením.
Vlak projížděl krajinou, z otevřených oken proudil do uličky chladivý vzduch, nesoucí v sobě tu a tam pár dešťových kapek. Slunce bylo příliš daleko a mraky příliš blízko; obloha byla šedivá, ale přesto bylo ve vzduchu cítit léto - bylo zřejmé, že se mraky co nevidět roztrhají, že modrá nakonec opanuje oblohu a že na zemi se přeci jen začnou kreslit stíny.
Občanská výchova byl zvláštní film; trochu přitažený za vlasy, přišlo mi. Naivita a odhodlanost hlavních hrdinů byla těžko uvěřitelná, stejně tak jako jejich vlastně zcela zbytečný boj, který nemohl přinést žádný výsledek. A navíc – bojovat a nemuset pracovat (prázdné místo ve scénáři) je jednoduché a krásné. (Vzpomněl jsem si přitom na Šeptej).
Hardenberg: I admit that some of what you say is true, but I'm the wrong person to be blamed for. Yes, I've been playing the game but I didn't make up the rules.
Peter: It's not who invented the gun, man. It's who pulls the trigger.
Jenže přesto měl ten film něco v sobě. Snad to byl onen uvěřitelný příběh lásky, milování, zrady a opuštění, přátelství silnějšího než všechny problémy, to vše na pozadí (nebo v popředí) odvážných snů a snahy změnit a zachránit svět. Možná byl tím důvodem stárnoucí manažer Hardenberg, tak neobyčejně průměrný a zároveň tak nějak obyčejně jedinečný, obraz Petera a Jana ... a mě(!) za několik desetiletí. Stejně tak je možné, že tím hlavním důvodem byly závěrečné sekvence, střídající pohledy na hlavní hrdiny s pohledem na vše ostatní, co bylo třeba vysvětlit a říci; k tomu Jeff Buckley a neuvěřitelně krásná verze Hallelujah Leonarda Cohena (John Cale je třída, ale Buckleyho cover je lepší).
Nakonec jsem si uvědomil správnost svého počínání, které je na první pohled možná bez všech skrupulí, bez všech ideálů a bez všech těch krásných naivních věcí, které by měly být v mé mysli. Jenže já jsem spíš Clark Gable ze Severu proti Jihu (bez jeho charismatu, pochopitelně) než Matka Tereza; proplouvám časem, využívám okolnosti a stav společnosti, v níž žiji, využívám naplno svých vrozených schopností (které jsou a budou vždy rozhodující v čemkoliv, co je podstatné), jsem opájen svobodou, kterou mi dávají peníze. Podstatnější ale je, že jakkoliv jsem nevěřící a apatický, tak stejně tak moc jsem ve svém srdci idealistický, plný snů o dalekých cestách, plný nesplnitelných přání, plný touhy po lásce, plný odhodlanosti a přirozenosti dostát závazkům přátelství, plný touhy po životě, po všedních dnech, po ranním vstávání a večerním usínání, plný touhy po dešti, větru, ohni, slunci a noci, plný touhy po Tobě.
Hodil jsem Tě do vody bez schopnosti plavat. Věci, které mám rád, se na Tebe valí závratnou rychlostí, obklopují Tě, jsou všude kolem Tebe. Vše však zvládáš s přehledem, až neuvěřitelně, řekl bych; Tvé názory jsou smysluplné, byť jiné než moje (možná naštěstí), přijde mi, že chceš, že se Ti vše líbí, že jsi ráda... a já jsem za to rád.
Nejsem ale sám. Je tu s námi strašák minulosti, je tu strašák reálného života a všech těch nudných zbytečností, které jsou jeho součástí, je tu strašák mě, Tebe, nás... Zvládneme to?
NP Cranberries – Zombie (2002 - Stars - The Best Of 1992-2002)
