Tolik bílé barvy! Je všude kolem; na zemi i na obloze. Časový posun mi stále ještě nedovolil opustit údolí letargie a otupělosti, do kterého jsem zabloudil; možná je to ale tak, že se mi z komfortní zóny poloprobuzení vůbec nechce. Nechce se mi. Nic. Energie zmizela kamsi pryč, do jiného života někoho jiného, a já jsem tu zůstal ve svém životě sám, unavený, ospalý a podivně spokojený.
Takže zas a znovu. Half Time. Co taky jiného? Bylo to jen otázkou času, muselo to nastat dříve či později. Bylo to přeci tak jasné. Proč si to člověk nechce přiznat? Ze strachu ze samoty? Z možnosti přijít o blízkost toho druhého? Když se blíží konec, zůstávají už jen primitivní hodnoty, žádné nesmysly o souznění duší a těl. Teplo toho druhého. Možnost v podvečer usnout v místnosti, kde někdo je, kde není tma a bolestivé ticho samoty. Víra v zázrak. Že ten druhý konečně pochopí a prozře a uvěří a změní se. Že od rána vše bude jinak. Že se něco stane, něco, co zachrání zítřek a další dny a měsíce i roky a že vše, po čem člověk toužil a čeho se nedostávalo, se najednou objeví s naprostou samozřejmostí a svatozáří věčnosti.
Vlastně nebylo nic špatně. Nikdy nebývá nic špatně. Jen občas jsou některé věci jinak; jinak je to správné slovo. A moc jinak znamená divergenci budoucích dnů, to nevyhnutelné rozpojení, ke kterému musí dojít, protože cílové destinace jsou na zcela jiných planetách. Ve světle chyb toho druhého probleskují chyby a nedostatky vlastní; být s někým dokonalým znamená nemít sebereflexi. A tak jdeme dál, unaveně zklamaní i rezignovaní, se smutným povzdechem otáčíme kolikátý už to list knihy životních příběhů, lásek i jejich parodií, a tím, že jsme starší, nebortí se nám svět, neboť víme, že i tak jsme žili a budeme žít jen v jeho rozvalinách…
A ze všech těch společných momentů pak zůstanou v paměti ty, které nebyly společné. Protože tak se pozná špatný příběh: chybí mu nadčasové společné okamžiky. A proto to tak muselo být – na tom krásném nečekaném setkání v atmosféře přátelské pospolitosti jsem byl bez Tebe. A bylo to uchvacující a nadčasové – přívlastky jež nemůžeme ani při nejlepší vůli přiřadit našim společným zážitkům. Nadčasovost nikdy nebyla atributem našeho vzájemného bytí a ani nemohla být. Vyčítat lze jen sám sobě tu zaslepenost a touhu zvrátit nezvratitelné, posouvat hranice časoprostorů a převrátit všechny postuláty rovnic společného bytí.
Jakákoli hodnocení jsou zbytečná. Nejde o to, jestli se to povedlo a nepovedlo. Jestli to mohlo jít či nemohlo. Kde byly chyby. Co kdo dělal špatně. Či snad čí je to vina. Není to ničí vina. Je to laissez-faire jednoho osudového příběhu. Plovoucí v prostoru jsem viděl krásnou mimoběžící siluetu, kterou jsem chtěl přitáhnout do své roviny, a tak jsem skočil a držel ji v rukách a snažil se jí nikdy nepustit, a nešlo ani o to, mít snad hodně síly či něčeho takového, šlo jen o to, že mimoběžky vždy zůstanou mimoběžkami, a spatřit ji na chvíli či snad držet a dotýkat se jí je jen projev dočasné nedokonalosti tohoto světa, která umožňuje spojit nespojitelné příslibem zázraku, který se ale nikdy nemůže konat…
NP Radiohead – Nude (2008 – In Rainbows)
(Photos by Petr Klapper, musicserver.cz)
