Potřeboval na ní přestat být závislý, jenže touha ho zrazovala. On po ní chtěl toužit. Jedné dusné noci ležel v posteli bez přikrývky a snažil se proonanovat ke svobodě. Štvalo ho, že si nevidí na pohlaví, pokud si hlavu nepodepře dvěma polštáři, a do jeho fantazií se neustále nabourával Tarpin, který se ustavičně objevoval na scéně jako nějaký neotesaný kulisák s žebříkem a kbelíkem v ruce. Byl v tom okamžiku na planetě kromě Bearda ještě nějaký jiný muž, který se snažil ukojit představou vlastní manželky vzdálené necelých deset metrů přes chodbu? Ta otázka ho připravila o soustředění. A bylo strašné horko.
Nestává se mi to příliš často; lépe řečeno, spíše vůbec. Takové věci se dějí ve filmech nebo možná knihách, ale reálně moc ne. Ale přesto se to stalo. Mně se to stalo. Měl to být takový obyčejný večer, oslava narozenin, pár kolegů a kolegyň v centru velkoměsta. Chtěl jsem jen pár piv, neopít se, uprostřed večera si dát čaj a pak možná single malt nebo rum, podle toho, co budou mít. A pak ještě jednou a pak jít. Jeden obyčejný podzimní večer.
Beard začal listovat stránkami svého projevu, aby dal najevo, že rozhovor považuje za skončený. Podstata vyšinutosti spočívá především v tom, že člověk uvěří, že veškeré světové problémy lze redukovat na jeden jediný, a ten vyřešit. A pak o tom pořád dokola žvanit.
Jenže... pak sis najednou přisedla – a vše bylo jinak. Vídali jsme se už předtím. Ty: krásná, mladá, naivní a neznalá, říkal jsem si. Já: bez iluzí, smířený se solitérstvím, se splněnými pracovními sny a opuštěnými sny životními. Šlo to rychle. Ruce na stehnech, zádech, blížila se půlnoc a my zůstali sami. A tak jsme tam seděli a pak stáli, líbali se, Ty jsi mluvila a já Ti říkal, že mě vůbec neznáš, čas plynul najednou pomalu; řekla si, že mě chceš už dlouho, a že jsi to věděla, že to dnes takto skončí. Já to ironizoval, vědom si nepravděpodobnosti celé té situace, a pak přijelo taxi a my jeli směrem k Tobě, kde jsi vystoupila, aby ses mohla vrátit do svého zkompromisovaného života. A já jel sám domů a říkal si, že tohle je celé takové... surrealistické. Byla to hra, ten večer. Ten večer ano.
Když vjížděli do Londýna, byly to radioaktivní síly a potom důvěrně známá litanie o zmenšujících se ledovcích, rozšiřujících se pouštích, rozpadajících se korálových útesech, narušeném oceánském proudění, zvedající se mořské hladině, o mizení toho a onoho, pořád dál a dál, až Beard upadl do depresivního nezájmu, ne snad kvůli tomu, že se planeta nachází v takovém nebezpečí – zase to imbecilní slovo –, ale protože mu o tom někdo vypráví s tak zjevným nadšením. Právě tohle nesnášel na lidech, kteří se aktivně zajímali o politiku – bezpráví a katastrofy je povzbuzovaly v činnosti, bylo to jejich mateřské mléko, životní míza, dělalo jim to radost.
Ale teď už není. Byla jsi tu u mě jen dva večery, ale to nějak stačí. Ty bez šatů a vše, co pak následovalo – bylo to hodně přirozené. Mohl jsem zapomenout myslet. A byla jsi jen Ty, Tvé krásné mladé tělo, žádné vady pokožky, žádná kila navíc, žádná pachuť z úst. A pak jsem pustil Mogwai a Ty jsi se zeptala, co to je. A když jsem odpověděl, tak jsi řekla, že znáš a víš...
Opravdu mu chyběla? Když ji teď líbal, uvědomoval si, že mu chybět měla, protože byl vzrušený a šťastný. Jenže on nepostrádal nikoho už od onoho ponurého léta v roce 2000, kdy se trápil jako pes pro svou poslední, skutečně definitivně poslední manželku. Existovali lidé, na setkání s nimiž se neurčitě těšil, ale od té doby se už nesoužil něčí nepřítomností. Jakmile byl v současné době sám, četl, pil, jedl, telefonoval, trávil čas na internetu, díval se na televizi, cestoval na nějakou obchodní schůzku – nebo spal. Byl soběstačný, ponořený sám do sebe, a jeho duše představovala nepřehledný shluk chutí a snivých myšlenek. Jako většina chytrých lidí, kteří si cení objektivity, byl v jádru solipsista a v jeho srdci vězel ledový kvádr, který Melissa vycítila a snažila se, aby roztál.
Dva večery. Na tom se moc stavět nedá. Ale bylo v nich několik orgasmů a několik společně poslechnutých desek, a to není málo. Byli tam Mogwai a Tiersen a Helios a pak triphop od Tebe, který neznám, a nějak jsme se zvláštně protnuli, hudebně i jinak. A pak ses zeptala, co v životě chci, a já řekl, že vidět všechny země na téhle planetě, a pak jsme se líbali a znovu milovali a pili a hladili se a pak jsem Tě vezl na opačnou stranu Prahy... Mám pocit, že Tě začínám mít rád. Nevím, jestli je to dobře a jestli to chci, ale asi to tak je. Listopad. Všechny listy opadaly na zem a něco se možná bude dít. Láska. Nebo nepochopení. Nic jiného to nemůže být.
„Miluji tě,“ přerušila zničehonic své vyprávění o pohřbu a rozpustile ho kousla do paže.
Cítil k ní něhu, pravděpodobně stejnou jako vždycky, ale jednoho dne se možná bude muset z toho pouta vyprostit a bude to pro oba jen o to těžší, kdyby jí někdy řekl, že ji taky miluje. Ale to, jak se má od ní začít odpoutávat a kdy, bylo nad jeho schopnosti, a tak si ji přivinul těsněji k sobě. To, co jí pošeptal, znělo nepřesvědčivě, ale to muselo to stačit.
„Jsi nádherná, Melisso.“
A vzpomínám si, že jsme mluvili o Tiersenovi, na kterém jsem byl a bylo to fajn, rockové a úplně jiné, než ty krásně posmutnělé věci z Amélie, a Ty jsi říkala, že jsi neměla s kým jít, a pak jsme poslouchali Skyline, někdy okolo deváté, před koncem první lahve a před začátkem další; máš ráda bílé a já červené, ale to snad nemusí být na překážku. Uvnitř jsi jiná, než na povrch působíš. Tvoje já... to mě přitahuje. Čím dál víc.
A to je asi vše. Viděl jsem ten zvláštní americko-neamerický film, který byl silný v postupně budovaném napětí a nepřikrášlovaných scénách. A četl jsem poslední příběh Iana McEwana. Obé bylo dobré.
Ale stejně. Ty a já. To je ten pravý příběh pro sklonek podzimu a začátek zimy. Nemám větších očekávání; už vím, jak tyhle věci chodí. Někdy je pár měsíců víc, než několik smutných let. A tak tu ležím, bude jedenáct, piju červené a hraje Goldmund; můj standardní krásný večer. Venku je tma, možná mrzne, a sousedé určitě nebudou za zdí vyluzovat zvuky žádostivosti – rozvádí se. Jsem tichý svědek jejich marného boje, který možná kdysi začal láskou, ale končit bude majetkovým vypořádáním. Život je neuvěřitelně krásný a poctivý v tom, jak dokáže trestat kompromisy, jež jsme si sami dobrovolně a slabošsky zvolili...
NP Goldmund – Dane Street (2011 – Famous Places)
