(Už o Tobě nebudu psát. Nechci plýtvat slovy; spletl jsem se v Tobě, nedokážeš udělat ten poslední krok, nedokážeš přeskočit potok průměrnosti - najednou je vše tak jasné a zřejmé, mozek racionálně uvažuje, vnímám objektivní pravdu, získávám odstup, uvědomuji si zbytečnost ztracených týdnů, jsi mi najednou zcela lhostejná (do té doby, než Tě opět uvidím)).
V každém Kim Ki-Dukově filmu, jež dohromady tvoří kruh posmutněle krásných příběhů, je alespoň jeden obraz, jeden shluk nekonečně krásných vteřin, které mi vženou slzy do očí, kdy plně rozumím, chápu podstatu, cítím pravdu, je mi líto, uvědomuju si, vidím, dýchám, ztrácím se...
Co to bylo teď? Ten jeden moment... kdy napjaté lano spojovalo nespojitelné, kdy smrt byla tak moc blízko, kdy síla po životě byla tak moc ohromná, kdy touha po lásce volala po sebezničení, kdy se nešlo jen tak rozejít, kdy pracující motory zápasily s ochabujícím dechem, kdy se ve stejnou vteřinu objevilo rozuzlení dlouhých let...
(V ten moment měl film skončit; cítil jsem vlhké oči a najednou jsem nevěděl, zda chci zemřít, nebo žít navždy...)
Teď tu sedím, akordy se opakují a já vím... budu žít pro své sny, jen pro ně... Luk byl krásný; čekal jsem to, věděl, už dopředu znal...
NP The Seven Mile Journey - The Murderer_Victim Monologues (2006 - The Journey Studies)
