Můj mozek je defektní. Když jsem Ti to psal a vztáhnul k Tobě, urazila jsi se. Nechápal jsem to a ani teď to nechápu; vždyť to přeci nejde, žít s pocitem vlastní dokonalosti. Dokonalí můžeme být jen na povrchu; neustále se o to snažíme, chceme vypadat, že žijeme v absolutním štěstí, a stejně tak se snažíme o dokonalost vnitřní – jenže té nikdy nemůžeme dosáhnout. Naštěstí: protože pak bychom zůstali sami, navždycky...
Mám pocit, že většina věcí, co člověk dělá, je jenom náhražka něčeho jiného, po čem touží. Problém ale je, že vlastně nevíme čeho, protože obvykle chceme něco jiného, než co máme. Nebo hledáme důvody, proč to, co máme, je nám málo. Asi je pohodlnější snít a litovat celý život, že nám něco uteklo, nežli se pořádně o to svoje štěstí snažit a umět si ten život užít...
Pro tohle jsem Tě vždycky chtěl, i když jsem Tě neznal a neznám. Protože to je to Tvé tajemství. Nevyčerpatelná studnice vět a názorů, schovaná někde hluboko za Tvýma očima, a k tomu ráznost a rozhodnost. Vždy mi píšeš, že jsi slabá, ale ve skutečnosti je právě v této Tvé slabosti neuvěřitelná síla. Tvé štěstí bude jednou postaveno právě na tom, že jsi slabá, to je a bude největší paradox Tvého života, který Ti dříve nebo později dojde, pokud se tak již nestalo...
Nikdo Ti nedá odpovědi, bohužel. Nebo možná bohudík. Stejně bychom jim nevěřili a zkoušeli bychom stále dokola objevovat to, co bylo objeveno už dávno, ve snaze zjistit něco převratného. Nietzsche říká, že každý si musí zvolit svůj život, musí ho žít, místo aby jím byl žit. Vzkazuje nám, že máme žít svůj život tak, abychom byli ochotni tentýž život navěky opakovat. Byl bys ochoten do věčnosti znovu a znovu přesně opakovat život, který žiješ? Zvláštní myšlenkový experiment...
Seděl jsem tam a propadal se do propasti skepse a bolesti. Chápal, poznával, díval se a rozuměl. Cítil tu bolest a nemožnost najít cestu ven. Pocity, které se vzájemně vylučují. Rozhodnutí, jež neplatí už v okamžiku, kdy jsou učiněna. Rozmazanost toho, co bylo, a bezbarvost všeho, co má přijít. Ten pocit, kdy člověk zjistí, že splněním svého snu se stane nešťastným...
Nikdy na lidech nepřestanu obdivovat schopnost nepřemýšlet. Neptat se a netázat. Nehledat. Neřešit smysl toho všeho. Čtyřicet hodin týdně pracujeme, abychom si mohli koupit pár hrstí svobody, a zavíráme oči nad tím, že naše práce ostatním vlastně nic nepřináší – jen zvětšuje sociální rozdíly a rozevírá nůžky. Čím nesplnitelnější jsou naše sny, tím jásavější a lákavější barvy mají. Chybí nám pokora, protože žijeme proto, abychom si užili, a ne proto, abychom přežili. Když lidé museli o život bojovat, když přežít bylo tak nesamozřejmé, když každý další den byl zázrak, když vše bylo naopak, než je teď... v těch dobách nebyla příležitost plýtvat život zbytečnými otázkami...
NP Sigur Rós – All Allright (2008 - Međ Suđ í Eyrum Viđ Spilum Endalaust)
