V něčem jsme naprosto stejní – a v něčem naprosto rozdílní. Tahle skutečnost, to přiznání jednolitosti a totální odlišnosti zároveň, mě neustále fascinuje. Jsi jakoby z jiného světa, ale přece na stejné lodi. Máš v sobě něco, co já mít nikdy nebudu – a to mě nikdy nepřestane přitahovat...
Proč ale? Někde v hluboko v podvědomí leží axiom mých posledních let; jenom Ty mě můžeš zachránit a ukázat mi dát to, co hledám. Axiomy se nedokazují; proto má mysl nechává ležet stranou všechny přímé i nepřímé důkazy, všechny zkoušky a rozbory. Jsem komickou figurkou skákající kolem omamného světla marnosti, oslněnou můrou třepotající se v mřížce předního xenonu a stejně tak zůstávám obtloustlým zpoceným bookmakerem, mistrem špatných sázek.
Žárlím. Nechápu to, ale je to tak. Na tu samozřejmost. Na to, jak si bereš, co chceš. ‘Co kdyby...‘; to bych si měl nechat vytesat do náhrobku a předtím vytetovat na půlku zad. Mantra vlastní slabosti. Je to jako ve všem jiném; nerad se pouštím na neznámý led, cítím se příjemně ve vydýchaném vzduchu místnosti plné známých obrysů, mám rád svůj nevětraný svět s několika málo jistotami, o kterých si vnitřně myslím, že nemohou nikdy zmizet a nikdo mi je nemůže vzít.
Všechno je o pořadí. O pořadí a nálepkách. Máme dvě možnosti. Buď na sebe nalepíme nálepky, které budou říkat a ukazovat, co pro sebe vlastně jsme, a podle těchto nálepek stanovíme pravidla, kterými se budeme občas řídit s pocitem správnosti našeho konání a jindy je s pocitem trhání zakázaného ovoce budeme porušovat, nebo budeme žít tak, jak chceme a bez ohledu na cokoliv, a podle toho, jaké to naše konání ve své neomezené svobodě vlastně bude, na sebe nakonec nalepíme patřičnou nálepku, abychom svému okolí ukázali, kam vlastně patříme či chceme patřit.
Čím má člověk menší odvahu, tím otřepanější nálepku si zvolí. Bojí se, nechce vybočovat z davu, polepí se raději tak, jako všichni sousedé. Zapadne do zástupu, je rád za své místo, hraje a předstírá; neopomine při tom uštěpačně opovrhovat odvážnými, kteří se opovážili zvolit jinou nálepku, bližší jejich srdci. Je to zvláštní; naše nálepky se podobají těm, které nosí naši rodiče. Buď chceme být jako oni, nebo naopak bytostně nechceme – ale právě touhou stát se jiným se jim zase přibližujeme, protože se nevědomky pohybujeme v kruhu; jen jdeme na druhou stranu, ale opět směrem k hraniční kružnici.
Některé věci vyniknou až s odstupem času; jako tenhle film. Ta oslepující zář slunce. Ta síla. Nevyhnutelnost. Vzpomněl jsem si právě teď, možná proto, že venku jsou stromy obaleny mrazem, slunce neexistuje a země je promrzlá jako Tvé srdce. Nechápeš to. Tím, jak žiješ, se vzdaluješ od toho, co chceš, a hlavně od toho, co bys mohla chtít. Nepřemýšlíš o věcech, které jsou Ti nepříjemné a z kterých bys mohla mít strach, ale ve skutečnosti tím jen zvyšuješ šanci, že právě tyto věci nastanou. Motivace Tvého jednání a Tvých rozhodnutí je řízena primárně strachem. Nenechat si ublížit. Nic neztratit. Nedostat se do nepříjemné situace. Svítí Ti šťastná hvězda; tohle je dar. Opravdu.
NP Mogwai – Time And A Half (2006 - Zidane: A 21st Century Portrait (OST))
