Gatsby se na mě strnule otočil:
„V jeho domě nemůžu nic říct, kamaráde.“
„Jí se všechno pozná na hlase,“ poznamenal jsem. „Má ho plný -“ zaváhal jsem.
„Má ho plný peněz,“ řekl najednou.
To bylo ono. Nikdy předtím jsem tomu nerozuměl. Byl plný peněz – to bylo to nevyčerpatelné kouzlo, které se v něm zvedalo a zase opadalo, cinkaly v něm, šelestily v něm jako činely... Vysoko v bílém paláci králova dcera, dívka ze zlata...
Zatáhlo se. Město se jen neochotně probouzí do středečního rána a nechce si přiznat, že léto pomalu odchází. Mraky jsou až příliš nízko a příliš šedivé, aby člověk věřil, že snad navečer vysvitne slunce, a spěchající do práce unaveně zívají, stojí krátké fronty na cokoliv a vnitřně, přestože už jsou několik hodin vzhůru, stále spí. Vnitřní spánek. Touha hermeticky se uzavřít před okolním světem a nedovolit mu, aby obtěžoval, něco chtěl, něco říkal či nutil nějak reagovat. Vnitřně spím. Spím.
Když jsem zase jednou po letech dočetl Velkého Gatsbyho, uvědomil jsem si nakonec tu paralelu – největší omyl, který člověk může udělat, je, když to, co bylo, obalí vrstvami snů, nadějí, vzpomínek a představ, a pak se to snaží za každou cenu získat zpět. A pak, až se mu to nakonec po všech bojích a šarvátkách povede, si uvědomí, že svůj sen a svoji představu nikdy získat nemůže. Realita je až příliš daleko a vystavěná očekávání vždy vedou k bolestnému procitnutí...
Když jsem se šel rozloučit, viděl jsem, že se na Gatsbyho tváři zase objevil výraz zmatku, jako kdyby ho při myšlence na ráz nynějšího štěstí zachvátila jakási mlhavá pochybnost. Skoro pět let! I toho odpoledne musely být okamžiky, kdy se Daisy nedokázala vyrovnat jeho snové představě – ne vlastní vinou, ale pro obrovskou životnost jeho iluzí. Bylo to nad její síly, nad jakékoliv síly. Vrhl se do věcí s vášní tvůrce, něco k ní neustále přidával, okrašloval ji každým pestrým pírkem, které k němu vánek donesl. Nic nemůže být tak ohnivé a tak svěží jako to, co člověk dokáže nahromadit v příšeří svého srdce.
Pomalu škrtám poslední čárky na hospodském lístku své plánovaně nabyté svobody. Posledních několik dnů; utíká to až příliš rychle. Nakonec ale, přes to všechno, cítím lhostejnost – nemůžu pořád utíkat a práce tu bude vždycky, jakkoli moc či málo mě bude bavit. „Najdi si svůj Detroit“, radí Jack Welch, ale já mám pocit, že můj Detroit, něco, o čem budu přesvědčen, když to budu dělat, neexistuje – protože ty věci, které mě baví, nechci a nikdy nehodlám pošpinit popelem vlastní parazitace. To
přeci nejde, kanibalizovat na tom, co má člověk rád...
Každý podezírá sám sebe alespoň z jedné základní ctnosti, a moje je: jsem jedním z mála počestných lidí, jaké jsem kdy znal.
Nádraží je prostoupené prachem a zvukem sbíječek. Staré prostory se zmítají v křečích automatických kladiv a omítka z nich opadává jako stará scvrklá kůže. Nové opravené části ukazují jásavou konzumní budoucnost. A někde mezi tím vším se odehrávají příběhy ztracených existencí, zoufalců žijících jen pro jeden den, zaprodanců vlastní slabosti a nešťastníků se špatnou karmou. Z podchodu stanice Muzeum lze vyjít i na druhou stranu magistrály směrem k I.P.Pavlova; na schodech vždy někdo sedí – nepřítomný pohled, vedle sebe injekční stříkačky, batůžek věcí. Odvrácená strana města přímo v jeho středu.
Vlak se rozjel a opatrně projíždí všemi možnými oklikami. Opouštím Prahu a cítím, že ještě není konec. Uprostřed týdne v poloprázdném vlaku, sám v kupé, snažím se třídit myšlenky. Lehkost psaní je stále vzácnější; už mi jde psát snad jen ve vlaku. Nikde jinde se mi nedaří aktuální pocit přetavovat v slůvka a věty; snad je to tím, že všude jinde chybí ten lehounký opar melancholie ztracené minulosti. Možná dospívám. Ztrácím sny a vyrovnávám se se skutečností, že to, co vlastně chci, ve skutečnosti vůbec neexistuje. Nevím. Nevím.
„Rozhodně ale pořádá velké večírky,“ řekla Jordan a změnila předmět rozhovoru s městskou nechutí ke konkrétnosti. „A já mám velké večírky ráda. Jsou tak intimní. Na malých večírcích není žádné soukromí.“
Včera jsem tam seděl a měl strach, bál se. Nevěděl jsem, jak to dopadne. Jak to vyzní. A jak bude působit. Jenže Sigur Rós jsou jedineční, nikdo není jako oni. To není bezhlavá adorace, to je konstatování skutečnosti, faktu, reality. Možná že jejich poslední věci, s nádechem nevinnosti a víry, na mě působí méně, než jejich bezejmenný masterpiece, ale to je nakonec úplně jedno – protože při tom reálném střetnutí, kdy jsem měl strach z anonymity obrovské haly a lidí, kteří nebudou rozumět, najednou okolí pomalu přestávalo existovat, rozplývalo se a bylo pohlcováno tou zvláštní koláží kytar, zvonků, piana, klávesových ploch, bicích a vokálu, který zpíval písně v podivném zapomenutém jazyce... A když se pak vrátili a zazněly první tóny poslední skladby z (), která na začátku ani náznakem nedává tušit, co přijde na jejím konci, věděl jsem, že mě to odvane pryč z tohohle světa, že v očích budu mít podivný lesk těch, co se podívali na druhou stranu a neví, jestli se ještě chtějí vrátit...
Mám dojem, že ani sám Gatsby nevěřil, že se telefon ozve, a snad mu to už bylo jedno. Jestli je tomu tak, musel asi cítit, že ten starý, hřejivý svět ztratil, že zaplatil vysokou cenu za to, že žil příliš dlouho s jediným snem.
...
Gatsby věřil v to zelené světlo, vzrušující budoucnost, která před námi rok od roku ustupuje. Dnes nám unikla, ale nevadí – zítra proběhneme rychleji, rozpřáhneme paže dále... A jednoho krásného rána –
A tak sebou zmítáme dál, lodě deroucí se proti proudu, bez přestání unášení zpátky do minulosti.
NP Niko Valkeapää - Stirdon (2003 - Niko Valkeapää)
(Photos by Eva Balaštíková, musicserver.cz)
