Nejsem překvapen, jednou to muselo přijít – výčitky za to všechno, co se nestalo. Že jsem Tě nemiloval tak, abych bez Tebe nebyl schopen existovat. Že jsem si dovolil kráčet jinými příběhy. Že jsem nebyl uhranut tím vším, na čem si tolik zakládáš. Že jsem si před Tebou nekleknul na kolena a neděkoval bohům za to, že mi Tě seslali do mého světa. Namísto toho jsem byl pro Tebe tím, čím pro mne kdysi ona, ve smyslu nepolapitelné a nezískatelné substance, která nás ničí a živí zároveň. Náš příběh byl jak příjemné mravenčení v prstech strčených do elektrické zásuvky, kde je místo 220 jen 24 voltů; jenže dole u jističů stojí pán s nářadím a je připraven opravit závadu takovým způsobem, že vše – až na nás – bude zase fungovat.
Jako malé děti – tak jsme se chovali. Přesně tak. Ty jsi byla ona a já on a naopak, existovali jsme v obou rolích, zažili jsme to všechno - vzestup a pád, štěstí i smutek, naději a její ztrátu, začátek i konec. Takhle přesně žijeme: hledáme a věříme ve štěstí, ale pak se nedokážeme vzepřít osudu. Jeden chce vždycky víc, jeden vždy miluje víc, dává a nabízí víc, riskuje a ztrácí více. Jeden vždy táhne a druhý se veze. Vždy je někdo první, kdo začne přemýšlet a řešit, a vždy je někdo, kdo si uvědomí, že vlastně nechce jít dál; že je načase vrátit se domů. Do tepla důvěrně známých místností, osahaných klik u dveří, plné ledničky a sady povlečení v ložnici, auta s dětskou sedačkou a velkým kufrem na víkendový výlet.
Místo lehkosti a smíchu mi budeš vyčítat všechno, co se stalo, a přitom dávat najevo, jak mi přeješ štěstí ve všem, co přijde; je to jako přát popeláři, aby kontejnery málo smrděly, dát mu na cestu nové rukavice, které si zašpiní první vysypanou popelnicí, a do kapsy svačinu s prošlým ementálem. O tohle fakt nestojím, fakt ne; stojím a stál jsem o to, abychom si mohli i nadále rozumět a svěřovat, být si blízko... Nevím, proč to nejde, nechápu to. (Samozřejmě to vím; jsem hrubý a bez empatie. Jako vždycky. Ublížil jsem Ti ve chvíli, kdy jsi to nejméně čekala. Zapomněl jsem, že Tvůj cynismus je jen šátek uzlíku zranitelnosti. Mé rady Tě hladily jako zahradní kultivátor mlže v ranní trávě. Tohle fakt neumím.)
Takto jsem si to nepřál. Tohle jsi chtěla Ty, víš to? Povedlo se Ti to. Chceš po mně nemožné, a když to udělám, začneš mi to hystericky vyčítat. Namísto naděje, kterou jsem měl, mám jen další pocit zmaru; to, co může přijít, mi najednou připadá jako otevřené pivo z předvčerejšího večera (platí pro Tebe i pro ni). Namísto maloměšťáckých snů o štěstí u domácího kina je tu uvědomění si skutečnosti, že nic netrvá věčně (platí pro ni i pro Tebe). Je mi to jedno; nemám city, nic, všude je jen prázdno a nekonečná tma bílé barvy.
(Ale... možná, někde v dálce, plápolá černý plamen, který je možné obarvit na jakoukoliv barvu a držet při životě neomezeně dlouho, budou-li oba chtít...)
(Takhle jsem to nechtěl. Jsem idiot - tohle se moc nepovedlo, opravdu ne.)
May McGorvey: You're a miracle, Ronnie. We're all miracles. Know why? Because as humans, every day we go about our business, and all that time we know... we all know... that the things we love... the people we love, at any time now can all be taken away. We live knowing that and we keep going anyway. Animals don't do that.
Francis Lai - Madame Claude 2 (1996 - 30 Ans de Musique de Cinema)
