„Co ode mě chceš? Abych přestal pracovat? Abych nechal všeho, čeho jsme tak obtížně dosáhli, a abychom podnikli okružní plavbu po karibských ostrovech? Nechápeš, že mám svou práci rád a vůbec nehodlám svůj život měnit?“
„Ve svých knihách mluvíš o důležitosti lásky, o potřebě dobrodružství, o radostném boji za své sny. A koho teď mám před sebou? Někoho, kdo nečte, co napíše. Někoho, kdo si plete lásku s konvencemi, dobrodružství se zbytečným rizikem, radost s povinností. Kde je muž, kterého jsem si vzala a který věnoval pozornost tomu, co říkám?“
Všechno však bylo složitější, než jsem si myslel: čas od času jsem miloval Esther až k zbláznění, ale stačilo přejít přes ulici, a na druhé straně už jsem se cítil spoutaný, vadilo mi, že mám nějaký závazek, a nejraději bych zase vyrazil za nějakým dobrodružstvím.
Ze stínu nelze utéct; lze nad ním ale získat kontrolu. Stačí začít stoupat vzhůru, přestat stát a začít se vznášet, letět do oblak jako papírový drak – a pak se podívat z výšky zpět dolů. Krajina je plná stínů i míst zalitých sluncem a mezi nimi teče řeka našeho života. Z nadhledu vypadá vše vzdálenější, jasnější a snesitelnější – jsou vidět konce a začátky. Je to paradox; máme vše, co jsme kdy chtěli, ale to nejdůležitější nám uniká. Ale pohled shůry má magickou moc; stíny později či dříve zmizí a všem prohrám je najednou možné se usmívat s jemnou ironií na rtech – to pachtění, ty chyby a špatná rozhodnutí, spálené mosty, zpustošené naděje... hrajeme největší hru svého života. Je to krásná hra. Náš život.
Co je to svoboda? Vidět, že se váš manžel ani trochu nezajímá o to, co děláte? Cítit se sama a nemít, s kým se podělit o nejintimnější pocity, protože ve skutečnosti osoba, kterou jste si vzali, se cele soustřeďuje na svoji práci, na svou významnou, skvělou, nesnadnou kariéru?
Další dva rozvody. Opět svoboda, ale je to jen pouhý pocit; svoboda není neexistence závazků, nýbrž schopnost zvolit si to, co je pro mě nejlepší – a tento závazek přijmout.
Viděl jsem, jak lidé mluví ve jménu svobody, a čím víc lidí hájí toto jedinečné právo, tím většími otroky se stávají, pokud jde o přání rodičů, o manželství, v němž slibují, že setrvají s tím druhým „až do konce života“, otroky své váhy, svých diet, svých plánů přerušených v půli, lásek, jimž nebylo možné říci „ne“ nebo „stačí“, nedělí, v nichž se musí jíst s někým jen z povinnosti. Stávali se otroky luxusu, který si nezvolili, ale jejž se rozhodli žít, protože někdo je nakonec přesvědčil, že to pro ně bude lepší.
Katedrála jsem já, je to každý z nás. Rosteme, měníme tvar, objevujeme některé slabosti, které musí být napraveny, ne vždy zvolíme nejlepší řešení, ale vzdor tomu trváme dál a snažíme se držet vzpřímeně, vztyčeně, abychom dělali čest nikoli zdem, nikoli dveřím nebo oknům, ale prázdnému prostoru, jenž je uvnitř, prostoru, v němž uctíváme a oslavujeme to, co je nám drahé a má pro nás význam.
Láska je divoká síla. Když se ji pokoušíme zkrotit, tak nás zničí. Když se ji pokoušíme zajmout, tak nás zotročí. Když se ji pokoušíme pochopit, zanechá nás bezradné a zmatené.
Chtěl bych, aby tam vytesali: „Zemřel, když byl ještě živ.“
„Před mnoha staletími vylíčil jeden básník putování muže jménem Odysseus. Vrací se na ostrov Ithaku, kde jej očekává milovaná žena. Musí čelit mnoha nebezpečenstvím, bouřím i pokušení pohodlného života. V jedné jeskyni se setká s obrem, který má uprostřed čela jediné oko. Obr se ho zeptá, jak se jmenuje. ‘Nikdo’, odpoví Odysseus. Bojují a jemu se podaří vrazit obrovi do jediného oka kyj. Východ ze sluje je zavalen balvanem, a když obrovi bratři uslyší jeho řev, běží mu na pomoc a ptají se zvenčí, kdo je tam s ním. ‘Nikdo! Nikdo!’ odpoví nestvůra. Oni tedy odejdou, neboť jim nic nehrozí, a Odysseus pak může pokračovat v cestě za ženou, jež ho očekává.“
„Tvé jméno je Odysseus?“
„Moje jméno je Nikdo.“
Dárek od Tebe - vrátil jsem se k vypravěči, k němuž bych se jinak po alchymistické zkušenosti nikdy nevrátil. Byl to smysluplný návrat; ta kniha je krásná.
NP This Is Your Captain Speaking - A Wave To Bridget Fondly (2005 - Storyboard)
