Mlčení nad zlato. Kdo mlčí o samotě, může přijít na ledacos, ticho pronikne pokožkou, ukonejší srdce, utiší bolest, naplní místnost, v níž se nacházíš, naplní dům a venku se pachtí současnost, která je jako běžec na krátké trati, jako závodní vůz, pes ženoucí se za vlastním ocasem, nikdy ho nedožene. Bohužel mlčení však působí na lidi jako strašák, v houfu nikdy dlouho nevydrží, prchne raz dva.
Je mi dobře, tak nějak zvláštně dobře. Piju červené, bude k jedenácté, můj čas, a občas neodolám a dám si plátek španělské šunky, co se nevešla do batohu směr Finsko. Stala se ze mě samostatná bojová jednotka, jen já a všechny mé já, sám v tomhle světě, voják v poli bezstarostné kariéry, nepotřebuju nikoho jiného, konečně osvobozen, bez touhy po lásce a souznění, bez snů a tužeb, bez melancholických propadů a nesplnitelných představ. Můžu si gratulovat; jemnými a přesnými tahy skalpelu jsem ze sebe odstranil všechny ty city, jež mi zůstaly. Teď už nic není; jen prázdno, mechanický život, ráno vstát a večer usnout, červené v noci a půlnoc jako znamení zavření očí. Konečně svoboda. Žádné povinnosti, žádné snažení se, žádné emoční výkyvy, žádné smutnění. Je podzim a já jsem prázdný jak alkoholik po měsíci na detoxu.
Slzy mají tvar loďky, smutek a žal vězí pod vesly. Ten, kdo pláče na pohřbu, oplakává i vlastní smrt a zároveň konec celého světa, protože všechno zemře a nakonec nezbude nic.
Chtělo by se mi napsat, že za to můžeš Ty, ale není tomu tak. To, že si mi řekla, že chceš být s ním a dát šanci tomu krásnému příběhu, bylo jasné a očekávatelné; přesto nás ta realita oba zasáhla, v prvním momentu možná více mně a v následném více Tebe. Mohl bych rozsekávat mě i Tebe a nechávat nás rozpadat na molekuly emocí, ale nedává to moc smysl. Řekl jsem dvakrát, co chci, a Ty jsi dvakrát odpověděla, jak to je. Knížky, které člověk nezačal číst, není možné zavřít, protože nikdy nebyly otevřené. Není vlastně ani po čem toužit: chybí Tvá vůně, Tvé rozevřené nohy, Tvé nahé já v matném světle, chybíš tu. Jsou tu jen Tvé obrysy, přísliby nesplnitelnosti, pár náznaků, Ty ležící v řece před návratem do sauny, to je vše, tak málo, tak nic...
Za noci jsme neručili a nikdy za ně ručit nebudeme, noc ručitele nemá, to vždy o pár centimetrů povyrosteme, nebo se o čtrnáct centimetrů zmenšíme a hnědé oči zežloutnou, myš se vrhá na kočku, ze psa se stává vrabec a my líbáme rty, které jsme nikdy líbat neměli.
Jsem jen lehce vyšinutý Taxi Driver, jezdím městem stejným směrem tam i zpět, každý den ráno i pak navečer, a možná je můj svět o něco širší, ale má své hranice vymezené stejně tvrdým způsobem, jako v tom silném filmu. Srovnávám nesrovnatelné a snažím ze sebe vydolovat vzpomínku na to, jak film působil: byl zneklidňující, tepající, smutný, zasahující, nekompromisní. To poslední je to správné slovo: film bez kompromisů.
Čas plyne, my žijeme, umíráme. Ale co je život? Život je Jónas uvažující o křivce křídel lučních ptáků, Jónas, kterého uspává Thorgrímův hluboký dech, to je jistě pravda, ale zdaleka ne celá. A jak veliká je vzdálenost mezi životem a smrtí, či je mezi nimi vůbec nějaká vzdálenost a jak se potom nazývá? Měříme ji v kilometrech, nebo v myšlenkách a dostane se někdo do meziprostoru – dopředu a potom zpět?
Knížka od Tebe byla krásná, takový zvláštní magický realismus severu: kdybych tam nebyl, nepohltila by mě, ale takto jsem podlehl po pár prvních stranách. Až moc znám tu severskou zemi, osamělé vesnice na břehu moře , vlny narážející na pobřeží, šedivé mraky, silná postarší auta, malý dřevěný kostel na kopci, krátké chladné léto a o to delší studené zbytky roku. Breiðavík. To je můj obraz té vesnice. Byl jsem tam. A nikdy na to nezapomenu...
Ve starých pověstech se praví, že člověk nesmí spatřit Boha, byla by to jeho smrt, něco podobného nepochybně platí o tom, co hledáme – hledání samo je cílem, nalezení by nás o něj připravilo. A právě hledání nás učí slovům, jimiž líčíme svit hvězd, mlčení ryb, úsměv a smutek, konec světa a letní světlo. Máme nějaké poslání kromě toho, že tiskneme rty na něčí ústa?
Co záleží na všech převratech, vzestupu nebo pádu civilizací, náhodě nebo prázdnotě, když člověk nemá rty, které by líbal, ňadra, která by hladil, dech, který by naplňoval jeho uši?
NP Zbigniew Preisner – The Seventh Day (2008 – It's All About Love (OST))
