Tak moc jsem chtěl, tak moc... Tě změnit, lásko. Dal jsem si před sebe nepřekonatelnou překážku, vytvořil jsem si své Záhořovo lože, chtěl jsem Tě unést z Tvého nedobrého a zmateného světa, v němž je projev lásky hříchem, sobeckost standardem, vyhřeznutí citů projevem slabosti a nedokonalosti, v němž je zvykem, že vztah je Potěmkinovou vesnicí – krásný na pohled, ale prázdný uvnitř...
Neodpovídáš... proč? Nemám sílu, opravdu jí nemám, nedokážu přistoupit na Tvůj standard paralelních životů, kdy míjení se je základem bytí, kdy smutnost mé duše je pro Tebe tím, co Ti nemohu ukázat, protože bych tak projevil svou neexistující sílu, kdy mé city k Tobě snižují mou přitažlivost v Tvých očích... Jsme tak moc stejní, tolik a tolik, naše světy jsou ale od sebe vzdáleny tisíce světelných let, každý žijeme pro něco jiného, každý věříme v jiné, každý vyznáváme svoji pravdu pravdoucí, každý si ubližujeme svými chybami, jež jsou tak moc stejné svými důsledky...
Nakonec jsem z celé nabízené Asie viděl pouze Bittersweet Life; byl to vlastně symbol, symbol všech těch příběhů tragických hrdinů s hrdostí i strachem, kteří se chtějí obětovat pro jeden okamžik, kteří neváhají ztratit vše pro několik vteřin naslouchání zvuku violoncella, kteří stejně jako já věří více snovým příslibům než reálné skutečnosti, kteří v poloprázdných bytech nad ránem usínají a za pár hodin vstávají, kteří jsou tak moc silní, že doufají v nesmrtelnost, která je ale svou neexistencí zradí a zničí...
Sun-woo: One late autumn night, the disciple awoke crying. So the master asked the disciple, "Did you have a nightmare?" "No." "Did you have a sad dream?" "No," said the disciple. "I had a sweet dream." "Then why are you crying so sadly?" The disciple wiped his tears away and quietly answered, "Because the dream I had can't come true."
Hořkosladký život je i můj příběh, náš příběh, Tvůj příběh; pár měsíců, tužby a sny, doufání v nemožné... nemohu, sám nemohu nic, sám nic nedokážu, musela bys chtít i Ty; jenže Ty věříš v jinou karmu, máš svůj vlastní sen, který se s tím mým protnul jen na pár chvil, což byl vlastně zázrak několika málo dní, protože mimoběžky se v reálném životě neprotínají, to se nestává...
Byl jsem jako Sun-woo – i já jsem tak moc vsadil na svojí prohru, i já jsem neváhal pro zastavení času a dotknutí se lásky obětovat vše, co jsem mohl nabídnout, i já jsem více snil a věřil, než si reálně uvědomoval, i já jsem jinde bral, abych tady mohl dávat, i já jsem se ztratil v iluzích a záhybech teskných snů, abych našel své naplnění v bolesti neuskutečněného...
NP Vangelis – Memories of Green (1982 – Blader Runner (OST – Jesper Edition, Bootleg))
