V kině OKO se sešla zvláštní společnost; tolik lidí jsem popravdě ani nečekal. Kopie filmu byla unaveně poničená putováním po klubových kinech, přesto bylo tak strašně jednoduché nechat se polapit zvláštním příběhem plovoucích rybářských chatek, osaměle krásné převoznice a utíkajícího vyděděnce.
Hee-Jin s sebou vlekla obrovské balviny viny, hříchu a pokání, chtěla zapomenout a jít dál. Dokázala si sama sebe nevážit a být tak moc hrdá zároveň, chtěla žít naplno, toužila po cestě k odpuštění, ale přitom ji neváhala bezmyšlenkovitě pošlapávat.
Hyun-Shik byl ztracencem bez možnosti odčinění svých skutků, tak moc chtěl zapomenout a očistit se, prchal před sebou samým, hledal konec, který by se mu stal opětovným začátkem.
Hladinu jezera skrápěl hustý déšť a kruté scény vyvolávaly mrazení, nutily k přemýšlení o nás samotných, o tom, jak žijeme, jak bereme vše kolem nás a jak jsme přízemní svými měnícími se touhami.
Je utrpení onou cestou? Není... nemůže být. Nebo vlastně - naše chyby jsou naším utrpením, to je naše cesta, náš osud a boj. Tolik moc paralel jsem nacházel, tak moc jsem rozuměl, tak moc jsem v duchu souhlasil...
Pak se zatáhla opona a já se vydal chladným listopadovým večerem domů; blížila se jedenáctá a já cítil onu zvláštní posmutnělou náladu osamocení, kdy jsem šťasten svojí svobodou, ale tolik pln touhy po Tobě, po Tvé vůni, teplu, blízkosti, vlasech...
NP Ghazal (Shujaat Husain Khan, Kayhan Kalhor) - Dawn (2003 - The Rain)
