Vše, co jsem prohrál...

Ležel jsem na trávě, upíjel pivo, bavil se s přáteli a cítil palčivost nutnosti blížícího se rozhodnutí. Slunce bylo schováno za mraky a přesto tak nějak podivně hřálo. Měl jsem pocit, že tam nepatřím; už ne. Jenže pochybnosti nikdy nemizí, nikdy a v ničem... A pak jsem Tě uviděl. Jen tak mimoděk; stála jsi na okraji záběru toho filmového obrazu, a řemeny Tě svázaly bezpečím. Pak jsi začala stoupat a ladně a nebojácně postupovat výš a výš po stěně, kterou tam pro nás vztyčili... Zastavilo se mi srdce, tak jako vždy v podobné situaci. Zase jsem to měl před očima: ty hebké nohy, které tolik voněly a které sis nemusela nikdy holit. Drobnost, na kterou nikdy nezapomenu. A všechno to ostatní, co se mi občas za krutých nocí vrací v podobě neuvěřitelně silných snů, a já se nad ránem v polospánku modlím, aby ten krásný sen nikdy neskončil, protože vím, že vystřízlivění do reality v zapoceném autobusu jedoucím do klimatizovaného openspacu bude tak moc trpké, jako pohled na to, jak si se spustila po laně, on přišel, a spolu jste odešli v láskyplné souhře uvědomění si společné budoucnosti...



Nemohl jsem ten klub najít; schován mezi silnicí a nábřežím, v podivném meziprostoru v hloubce pod zemí, kam jsem sestoupil probíjeje se tlačenicí ostatních nedočkavých... Vrátil jsem se na začátek, několik let nazpět, do doby, kdy jsem užasle objevoval nové hudební dimenze podivných instrumentálních koláží, jež si hrály s dynamikou a melodiemi tak ladně, jako baletky tančící na pódiu, jež po několika minutách tiché krásy smete orkán, po němž opět vysvitne slunce... Explosions in the Sky. Ještě máme pro co žít. Ještě ano. Ještě dnes. A zítra.



Nevěděl jsem, jestli mi budou rozumět, když jsem tam seděl a povídal. Když jsem odmítal neodmítnutelné a snažil se vysvětlit, že rozhodnutí někdy nemohou být založena na racionálním základě. Že nemůžu žít v přímce, že potřebuji křivku divokou jako záplavové vlny v kaňonech Zionu, že mám raději amplitudy svých sinusoid, nežli klidnou hladinu opakujících se dní, že musím odejít, abych nelitoval, že si chci dokázat, že na to mám, že vše v mém životě je postaveno na sebekázni a hrdosti, že potřebuji zmizet, vplout do dalšího oceánu, že chci naposledy stát nahoře s výhledem na Prahu, zapálit si cigaretu, o kterou Tě požádám, a říct Ti, že někdy ty nejzásadnějšího rozhodnutí vzniknou tak, že se člověk nerozhodne, a pak Ti říct, že bys měla jít, protože nás chci ušetřit pár posledních frází, a pak si zapálit, otočit se a vlhnoucíma očima se dívat na město, kam se za pár měsíců nepravidelně budu vracet tak, jak z něj nyní nepravidelně utíkám...

NP Ólafur Arnalds – 1953 (2007 – Eulogy for Evolution)