(Ležím na obstarožní karimatce, páteční slunce pomalu uvadá, je chladno i teplo zároveň, jsem opřen o srolovaná spací vlákna a roky schnoucí dřevěnou kulatinu, piju Budvar, koukám na nebe, čekám na ostatní a zároveň si přeji, aby vůbec nepřijeli a já měl ten rychle utíkající čas pro sebe, pro své sny, hledání i tužby.)
Proč to bylo tak jednoduché? A proč pak najednou tak složité? Nedokážu si to zodpovědět, zdůvodnit... tak moc mě to bolí a trápí; měl jsem vše, opravdu vše, vše, co jsem tak dlouho hledal... a namísto toho jsem nyní ztracen v minulosti a snech a mám pocit, že se to už nikdy nebude opakovat, nevím, jak toho docílit, nevím, kde Tě najít, nevím, jak Tě poznat, nevím, jak Ti říci, že jsem to JÁ a že Ty jsi TY...
(A hrají Doors; charakteristická nepřítomnost basy, píseň za písní, až k závěrečné The End... (This is the end, my beautiful friend...))
Proč vždy něco chybí? Vlastně to vidím jasně: měla jsi všechno, ale chyběla Ti jedna věc: schopnost mít mě ráda, zamilovat se do mě, milovat mě tak, jako jsem já miloval Tebe; našel jsem vše až na tu jednu věc, to nejdůležitější jsi mi nedokázala dát...
Chybíš mi tu, přestože jsem zapřísahal sama sebe tolikrát, že už je vše pryč, přestože jsem Ti to řekl, psal... chybíš mi tu. Kdybys tu teď byla, věděl bych ale, že jen prodlužuji agonii umírání; nešlo to... proč? Proč? Proč?
Včera jsem tam seděl, v podivných křeslech, v podivném sálu, mezi podivnými lidmi, tak cizími, ale přitom tak známými, a tiše poslouchal. Vlastně to byl návrat; návrat do města, procházel jsem nábřeží, viděl neexistující domy, stál na břehu staré známé řeky a šel cestou, kterou před deseti lety nešlo jít. Těch osm let, ten čas strávený vstáváním do mrazivé tmy, čas utopený povinnostmi, vzdorem, snadnou lehkostí, dospíváním... vrátil jsem se do toho města, kde jsem strávil kolik času, tolik se toho dozvěděl, ale přesto nedovedl zařadit a utřídit, přidat mezi souvislosti, převrátit v pravdy života...
A Jaromír hrál tak, jak hrát měl, čišela z něj radost i pokora, strašně moc dával, byl si vědom své síly; cítil jsem tu atmosféru, kdy během dvou hodin bylo tak moc jednoduché zapomenout na všechny bolesti našich duší i bolesti našeho umírajícího světa, kdy... kdy bylo všechno převtěleno do několika desítek minut, kdy svět přestal existovat, kdy existoval jen On, já a my - tiše naslouchající, pokorně přijímající, smějící se... bylo to krásné.
Co mi utkvělo v paměti? Vím to naprosto přesně: dokonalá harmonie, krásná melodie, smutností prosycený text, dechberoucí provedení... Sarajevo bylo tím, čím večer získal punc jedinečnosti, po této písni už bylo vše dokonalé...
(Je tak moc krásných věcí, tolik příležitostí, tolik okamžiků... tak moc je chci vnímat s Tebou; tou, na kterou čekám, v kterou doufám, v kterou věřím, která mi ukáže cestu, která přijde a bude vědět, která mi bude rozumět, která mě bude milovat, která si mě bude vážit, která mě bude obdivovat, která bude... moje... a já budu Tvůj, jen Tvůj... budu mít vše a dám Ti vše...)
NS (Now shining) Friday sun over spring meadows and old trees...
