Měsíc

„Rudolfe, jsi rád, že máš kabát?“
„Moc rád, teto. A děkuju.“
Stál jsem znovu na ulici. Rychle za sebou zavřela dveře, bylo slyšet, jak zevnitř zapadl v zámku klíč. Zůstal jsem za dveřmi, poslouchal její vzdalující se kroky a měl jsem přesně týž pocit, jako bych byl doposud v domě. Viděl jsem tetu, jak otevírá dveře do kuchyně, jak si sedá, bere šití, jak nástěnné hodiny odměřeně a kovově tikají do ticha. Za chvíli se teta podívá na mé sestry a řekne: A o matce se ani nezmínil. Sestry začnou plakat, teta si utře několik slz a všechny tři dohromady budou šťastné.

„Líbilo se ti to? Ano, nebo ne?“
„Ne zas tolik, abych to chtěl zkusit znovu.“
Ztuhl se štětkou v ruce.
„Proboha proč? Byla odporná?“
„To ne.“
„Smrděla?“
„Ne.“
„Tak mluv! Nebyla snad hezká?“
„Byla..., snad byla.“
„Snad,“ smál se Schrader.
A pokračoval:
„Tak vám to teda neklaplo?“
Po chvilce ticha opakoval:
„Tak mluv! Řekni něco!“
„No,“ řekl jsem s rozpaky, „musel jsem s ní celou tu dobu mluvit. Unavovalo mě to.“

„Langu,“ řekl, „vy jste nebezpečný člověk.“
Vrchní dozorce se obrátil a přísně na mě pohlédl.
„A víte, proč jste nebezpečný člověk?“
„Nevím, pane řediteli.“
„Protože jste čestný.“
Zlaté brýle zajiskřily a ředitel pokračoval:
„Všichni čestní lidé jsou nebezpeční. Jenom darebáci jsou neškodní. A víte proč, vrchní dozorce?“
„Protože darebáci jednají jen z osobního zájmu, to je nízké.“

„Tak to tedy vysvětli, Elso.“
Odpověděla:
„Není to ani v tom, že nemluvíš, Rudolfe...“
Zarazila se, slyšel jsem její těžký dech, a pak řekla rozhodně:
„Jsi tak vzdálený, Rudolfe. Někdy, když sedíš u stolu a díváš se do prázdna těma svýma chladnýma očima, mám pocit, jako bych tu vůbec nebyla.“
Chladnýma očima. Schrader mi také připomínal chladné oči. Přinutil jsem se k odpovědi:
„Mám už takovou povahu.“

„Nedalo by se užívat pro zplynování dvou aut místo jednoho? Šlo by to přece rychleji.“
„Ne,“ odpověděl Schmolde, „mám deset plynových komor, do každé se vejdou dvě stovky lidí, ale nikdy nemám víc než čtyři auta schopná provozu. Když dám ke každé komoře jeden kamion, zplynuji za půl hodiny 800 osob. Kdybych dal ke každé komoře dvě auta, zplynoval bych – snad! – 400 osob za čtvrt hodiny. Ve skutečnosti bych tím nic nezískal. Protože by mi pořád ještě zbývaly čtyři stovky na zplynování.“

„Je to rozkaz.“
„Rozkaz,“ posmívala se Elsa.
A rychle skryla svou hlavu do dlaní. Po chvilce jsem k ní přistoupil a chytil ji za ramena. Prudce se roztřásla, vší silou mě odstrčila a řekla prázdným hlasem:
„Nedotýkej se mne!“
Začaly se mi chvět nohy a vykřikl jsem:
„Nemáš právo se mnou takhle jednat. Všechno, co v táboře dělám, dělám na rozkaz! Nejsem za to odpovědný!“

Měsíc svítí zsinalým světlem a je schován za částečky mlhy vznášejícími se někde vysoko ve stratosféře. Je tma, mrzne, a světla oken jsou rozmazána padajícím mrazivým oparem. Mojí duši opanoval zvláštní pocit: uvědomění si, že nejsem na správné cestě. Že se můj život neubírá tak, jak by měl. Že jen zavírám oči před zřejmou skutečností, že má práce neposunuje nikam nikoho dál, nikomu nic nepřináší, nezmenšuje bolest a nespravedlivost tohoto světa ani o píď – namísto toho jen zvětšuje rozdíly a tlačí neuvěřitelnou silou na stále více se rozevírající nůžky. Uzavírám se přede všemi do svého světa objevování stopových množství emocí v čemkoliv, co je neživé, a vyhýbám se všemu živoucímu, co by emoce mohlo vyvolat, ať už ve mně nebo v komkoliv jiném. Občas dělám věci jen proto, že vím, že je správné a žádoucí je dělat, než abych je dělal samozřejmě či z vnitřního přesvědčení. Stále mám pocit, že je na všechno spoustu času a že se nejprve musím vše naučit. Že jednou bude čas se zastavit, vydechnout a být s těmi, které mám rád. Žiju sám a dělám vše proto, aby to tak bylo i nadále. Sblížení s kýmkoliv je pro mě v tuto chvíli neatraktivní stejně, jako návrat kamkoliv do minulosti. Přeji svým láskám štěstí s kradmým pocitem touhy, abych jim někdy chyběl a já mohl alespoň na okamžik cítit pocit zadostiučinění. Jsem jako malý kluk, který si tvrdošíjně hraje na svém pískovišti v době, kdy ostatní už dávno vyrostli, ale on je rád za své pískové hrady, které staví bez ohledu na to, že brzy přijde déšť a ony se přirozeně sesunou k zemi. Nemám rád, když mi někdo něco nařizuje či vytýká; ale ještě více se mi nelíbí, když někdo jen tak mlčí a svým tichem mi dává najevo, že ví, že i já vím o nesprávnosti svého počínání. Chci vymazat všechny své příběhy jako zprávy z telefonu, chci zapomenout na všechna zklamání a zmařené naděje stejně jako na nepřijaté hovory, chci přestat vidět ta těla měnící se postupem času, chci smazat všechny obrazy jako rozmazané fotky v galerii obrázků, chci upgradovat svůj firmware a obnovit defaultní nastavení, chci vymazat všechny své customizace, chci přestat zběsile klikat po domnělých cennostech této planety, chci se zastavit, zklidnit, vyrovnat, vydechnout, pokleknout, rozhlédnout se, sklonit hlavu a říci: jednou se to povede. Ještě máš šanci – být lepším člověkem.

Ty knihy byly nezapomenutelné. Skutečně. První proto, že v ní nebyla naděje. A ta druhá, protože v ní byla.

„Stále se scházíme,“ řekla.
„Ano,“ kývl krejčí. „Každý si odpyká svou odměnu.“
Nepadlo už ani písmeno, a to ani z jedné, ani z druhé strany. Pan Vaksman se díval vytrvale do země. Ale ne, aby si připomněl jeden z nápisů na starých židovských hřbitovech „prach jsi a v prach se obrátíš“, ale proto, že v té chvíli pochopil, proč rasu a příslušnost neurčuje rasa a příslušnost o sobě, nýbrž ti, kteří z obou záležitostí učinili nezbytnost, podmínku; obvinění a zakryli tím sami u sebe to první, totiž rasu, nebo směs ras, a potom svou naprostou nepříslušnost; jinak by to ani nemělo smysl, který to právě takhle mělo.

Ale potom mu už pan Brenske zásadně odpíral pozornost. Jeho pohled už také nebyl upřený, spíše zasněný. Cítil, že už lze udělat všechno; odsouzenec si ještě sám nasadí provaz na krk, protože i pod oprátkou je ochoten věřit, když mu to někdo vhodně namluví, že síra a oheň je cukr a smetana a že si pochutná, až ho pošlou někam, kde ho nikdo nezná. Je samozřejmé, že se klidně odpraví, protože mrtvý už nemůže svědčit proti sobě, že se mýlil. Nanejvýš si ještě zaživa zapláče s provazem pod bradou nebo s prvním douškem plynu v prsou, že to tak nemělo být.

NP John Williams – Theme from Schindler’s List (1994 - Schindler's List (OST))