Snaž se ten svět pochopit, Osewoudte!
A tak tu zase pololežím – můj oblíbený čas – a poslouchám Morriconeho. La Piovra. Vzpomínky a táhlé smutné melodie. Dopíjím whisky, víno došlo; je to trochu netradiční léto. Dnes odpoledne foukal vítr a mraky byly neuvěřitelně krásné – bylo to jak na pobřeží severního Dánska, někde tam v rovinaté krajině neposečené trávy, se slanou chutí větru...
Jsi mi blízko; ale teď jsi najednou až příliš daleko, cítím to a vím. Už jsem se rozhodl: chci Tě. Chci. Jenže... je tam až příliš mnoho ale. Musela by to být náhoda, abychom tu najednou leželi vedle sebe a Ty si se mě zeptala, co to hraje, a já bych řekl, že to jsou mollové melodie Corrada Cattaniho; osmdesátá léta, otevřené balkonové dveře z obývacích pokojů s blikavým televizorem a k tomu Morriconeho smyčce. Pár dobrých věcí v té dekádě vzniklo...
Chtěl bych teď vědět a znát víc, chápat Tě, vidět do Tebe – znát Tvé pocity. Co jsem. A co už ne. Jsme dvě planety, které okolo sebe navzájem obíhají po zvláštních nepokojných oběžných drahách. Jednou jsme blíže a cítíme vzájemné teplo a přitažlivost a díváme se na sebe a já mám chuť Tě líbat a Ty... nevím, co Ty. Nevím. A pak je zas zima; jsme daleko, nevidím Tě ani neslyším, nevím o Tobě, jsi někde jinde a já taky. Černobílou skutečnost si už ani nechci vysnít; pojďme radši zjistit, co jsme. Pro sebe. Já pro Tebe. Ty pro mne. Ona pro mě. On pro Tebe. Příliš mnoho herců v podprůměrném představení zklamaných nadějí a povadlých citů; nebo naopak, dva krásní herci v příběhu dokonalé červené knihovny: Ty a on. Pravda bude asi někde uprostřed. V kompromisech, množství nevyřčených ale, minulosti, nadcházejících dnech.
Viděl jsem Zbytečnou krutost a Jeremiah Johnson. Stylovou vybroušenost a silný příběh. Pollack a Redford ve formě, mrazilo mě v zádech, zbytečná krutost, realita dávno minulých dob. Obojí bylo dobré a v Pollackově filmu byla navíc pořádná dávka nostalgie a melancholie. A přečetl jsem knihu od Tebe, kterou jsem našel na stole s nevysloveným doporučením si ji přečíst. A tak jsem četl a pak Ti o ní psal. Psal jsem, že připomíná Sartra, že je zneklidňující, že odžitá realita se přeci jen nakonec může stát iluzí a klamem, že přeci někde musí být, aby to všechno dosvědčil, Dorbeck přeci nezemřel, někde tu je, mezi námi, přijde a všechno vysvětlí...
A soundtrack dohrává a já dám ještě sklenku calvadosu. Poslední a pak půjdu spát. Bude půlnoc a černá tma proudí otevřeným oknem dovnitř. Morriconeho smyčce krájí ticho ve zvláštní symbióze odcházejícího dne. Mám Tě rád, myslím. Jsi mi blízko.
NP Ennio Morricone – Mille echi (1990 – La Piovra (OST))
