To se snadno brečí, když si uvědomíte, že všichni, koho máte rádi, vás buď zavrhnou, nebo umřou. Když se tomu dá dost času, klesne u každého šance na přežití k nule.
Je jedenáct, můj čas. Kolikrát jsem už psal tuhle větu, kolikrát jsem se už přesně takhle cítil. Je jedenáct, po levé ruce mám červené z Tasmánie, hraje Dustin O’Halloran a do jeho klavírních melodií tiše přede myčka naplněná pozůstatky naší nedělní večeře. Za okny se leskne černá barva a jindy rozsvícené pokoje jsou již dávno zhasnuty; lidem se chce spát, asi únavou ze zimy, mně se chce spát, sousedi už neexistují, nebo už dávno spí. Je to ten magický čas, kdybych s Tebou chtěl mlčet, nic neříkat, dívat se z okna do tmy, poslouchat klavír na pozadí ticha – a doufat, že to cítíš podobně.
Drobná ženská kostřička jménem Chloe, které na zadku smutně a prázdně visí kalhoty, tahle Chloe mi povídá, že na těch jejích mozkových parazitech je nejhorší, jak s ní nikdo nechce mít sex. Tak se na ni podívejte, je tak blízko smrti, že jí vyplatili životní pojistku sedmdesát pět tisíc babek, a Chloe nechce nic jiného, než si naposledy vrznout. Nechce něhu, chce sex.
Jenže Ty to podobně necítíš – a já to vím. Jsi normální a máš ráda život. Jsme jiní. Nenacházíš krásu ve ztrátě a melancholii, nechápeš magičnost posledních okamžiků, nespaluje Tě západ slunce a rudé mraky, nevěříš v ranní vstávání dávno před úsvitem, nemáš ráda čtyřkové knajpy a horské louky, nevěříš ve vítězství prohry, osvobození ztrátou, nežiješ předstíráním, nejsi performer prázdných meetingů a vylhaných prezentací, ještě jsi nepřestala věřit, že tvoříš hodnoty, jsi živočišná a vášnivá – a já jen unavený, stárnoucí, smířený s konci a ztrátami, letargický, ironizující, pesimista flegmatik, hledač ojedinělých momentů štěstí, které se objevují mezi šedivými dny utíkající zimy...
Otec vždycky říkával: „Ožeň se dřív, než tě sex začne nudit, anebo se neoženíš nikdy.“
Matka říkala: „Nikdy nekupuj nic, co má nylonový zip.“
Naši nikdy neříkali nic, co byste si chtěli ozdobně vyšít na polštářek.
Viděl jsem Po svatbě, ne celý, tak do poloviny – a pak jsme odešli vstříc těm prazvláštním chvílím zabíjení lásky a partnerské intimnosti, popření všeho toho, v co bychom měli věřit a jak se chovat. Byli jsme tři, Ty, já a ona, bylo to jako zhmotněný sen z pornofilmu, splnění všech mužských představ a fantazií, byl jsem pseudokrálem jedné noci, já a vy dvě, nešlo snad o vzrušení nebo něco takového, šlo jen o ten pocit, zažít to, vědět jaké to je, odškrtnout si další položku z nekonečného seznamu, další zážitek, když už byla ta možnost, chtěl jsem to udělat, a proto se tak stalo, já, Ty a ona, tři orgasmy, 2:1:0, výsledek lze vždy jednoduše napsat, užíval jsem si ten pocit, že můžu vše (a taky jsem nad tím pošmourným ránem mohl), zneužíval jsem všeho, čeho šlo zneužít, na city jsem prohrával, ale drtil vás lhostejností, byla to jedna noc, pár hodin, zážitek vrytý do paměti navždy, v domově důchodců, až mi bude osmdesát a někdo se zeptá, co rok 2012, tak řeknu, jo tenkrát jsem měl dvě, budu mhouřit slepnoucí oči a na okamžik zapomenu na to, že jsem ten život promrhal a rychle proběhl, že jsem se udávil náhražkami, místo abych žil, že jsem chtěl všechno a nezískal nic, že jsem neztratil sám sebe, své špatné já, a tak všem ublížil, všechny opustil a vynechal, ztratil se, utekl, odešel, zmizel a už (se) nenašel...
-----
„Otevři oči,“ povídá Tyler a obličej se mu leskne slzami. „Gratuluju,“ říká Tyler. „Jsi o krok blíž k dopadu na dno.“
Mysli na zvířata používaná při testování výrobků.
Mysli na opice vystřelené do kosmu.
„Bez jejich smrti, jejich bolesti, bez jejich oběti,“ říká Tyler, „bysme neměli nic.“
Sebelítost je moje mantra a můj erb, ta mi jde; jinak je to už slabší. Končí únor, blíží se jaro, a teď zrovna hraje Ólafur; jeho Living Room Songs je nádherné album. Viděl jsem Antichrista, se zpožděním pár let – nikdy ho už nebudu chtít vidět znovu a nikdy na něj nezapomenu. A viděl jsem taky Fincherovu adaptaci severského příběhu – bylo to fajn, dobré, překvapivé, porušení hollywoodských klišé hollywoodskou formou; tam kde von Trier překračuje vše, co lze překročit, činí tak Fincher uhlazeně, společensky, snesitelně, filmově. A konečně jsem přečetl kultovní předlohu jiného Fincherova filmu; Palahniuk nikdy zcela nebude moje krevní skupina, už mi bylo třicet a i v jiných věcech se míjíme, ale vždy v sobě má něco zasahujícího a odlišujícího.
Právě proto mám podpůrné skupiny tak děsně rád: když si lidi myslí, že umíráte, věnují vám plnou pozornost.
Pokud by to mohlo být naposledy, co vás vidí, tak vás vidí doopravdy. Všechno ostatní, stav na kontě a písničky v rádiu a neupravené vlasy, všechno ostatní letí oknem ven.
Máte jejich plnou pozornost.
Lidé poslouchají, místo aby jen čekali, kdy dojde řada s mluvením na ně.
A když promluví, nevyprávějí vám žádnou historku. Když spolu mluvíte, něco budujete, a potom jste oba jiní, než jste byli předtím.
-----
A tak si žiju, od víkendu k víkendu, zima utíká a včera byl první jarní den – byl ve vzduchu, cítil jsem ho, v nohách několik kilometrů prvního jarního běhu, slunce svítilo a já se cítil konečně po pár týdnech svobodný a ničím nesvázaný. Odjela si už v pátek a vrátíš se až zítra; a já si dal Železnou lady – v těch mnoha různých rovinách a vyzněních mi přišla nejsilnější ta o umění vést a rozhodovat – a Jeden musí z kola ven, kde Gary Oldman gradoval příběh mlčením a pak několika jednoduchými větami občas všechno rozsekal na kusy, protože ve špionážním příběhu je nejzásadnější nejvíce vědět, a on tak nějak vždy nejvíce věděl.
Jak Tyler vykládá o tom, že jsme sračky a otroci dějin, tak přesně to jsem cítil. Chtěl jsem zničit všechno krásné, co jsem nikdy neměl. Vypálit amazonské deštné pralesy. Napumpovat freony rovnou nahoru, aby sežraly ozón. Otevřít výpustě supertankerů a odšpuntovat ropné vrty v příbřežních vodách. Nejradši bych pobil všechny ryby, které nikdy nebudu moci jíst, zasypal francouzské pláže, které nikdy neuvidím.
Chtěl jsem, aby na dno dopadl celý svět.
Když jsem mlátil toho kluka, vážně bych nejradši vpálil kulku mezi oči všem ohroženým pandám, co nechtějí šukat, aby zachránily svůj druh, a všem velrybám a delfínům, co to sbalili a uvízli schválně na mělčině.
Neberte to jako vyhubení. Berte to jako zeštíhlování.
Tisíce let to lidé posírali a házeli na planetu bordel a sajrajt – a teď ode mě dějiny chtějí, abych po všech uklízel. Abych vyplachoval a lisoval všechny plechovky od polívek. Abych se zodpovídal za každou kapku vyjetého motorového oleje.
A musím platit za jaderný odpad a nádrže s benzinem zakopané do země a za toxický sliz na skládce, který naházeli generaci před tím, než já se narodil.
Uvidíme se zítra a možná si řekneme, že už nemá cenu dál pokračovat, že je to prohraný příběh, dávno ukončený pokus o vztah, že jsme možná chtěli, ale ve skutečnosti nic nedokázali. Možná mi řekneš, že Ti nedávám, co chceš, a já budu vědět, že je to pravda, že to tak je, protože nevím, co chceš a kdy a jak, protože nerozumím Tvému vnitřnímu já, protože jsem ho ještě nestihl poznat. Budeme se bavit o Tobě, nikoliv o mně – o mě už dávno nejde, jsem nekonečně smířený se samotou a prázdnotou jako základní variantou našeho žití, s níž celý svůj život neustále bojujeme, aby nás jednou nakonec stejně přemohla, ve stáří či dávno před ním, těsně před smrtí nebo desítky roků do okamžiku, kdy naposledy otevřeme oči a podíváme se na nebe...
NP Ólafur Arnalds - Fyrsta (2011 - Living Room Songs)
