Tom Verde: I finished it.
Izzi: Is everything alright?
Tom Verde: Yes.
[kisses her]
Tom Verde: Everything's alright.
Začínám Tě mít rád, víš? Příboj příběhů, které jsou s každou další vlnou – každým dalším dnem či nocí – vyplavovány na břeh našeho života. Pobřeží je plné bílého písku jako tenkrát na severu, je večer, teplo a klid, a my jsme ty malé vlnky, které líně kloužou a lehce pění a jemně se vlní a vrní jako koťata v košíku, když se k sobě večer i ráno tulíme v okamžicích svátosti poznávání, a Ty máš v očích někdy tolik zranitelnosti, až mi to trhá srdce, a já vím, že někde uvnitř jsi tolik ztrápená nepovedenými příběhy, ale přesto máš sílu zůstat otevřená a šťastná a usměvavá a plná naděje, a zároveň jsi přitažlivě nebezpečná a nebezpečně přitažlivá v té správné míře dovedně namíchaného koktejlu, který je příjemný, když ho cítím na jazyku, a po němž se stýská, když najednou přestane být k dostání...
Jak se to všechno stalo? Jeden večer a pak druhý, Glinka rusky rozmáchlý, Sibelius romantický a Saint-Saëns zajímavě monumentálně varhanní, a pak bílé někde v pasáži těsně po půlnoci a těsně před zavřením, korporátní sleva na cestu nočním propletením, a potom další den a další večer, kdy jsme se potkali, a vše bylo vždy tak lehce nesmělé a najednou přestalo, Střelecký ostrov byl bez lidí, večer teplý, slunce zapadalo a stíny kreslily pohybující se obrazce na Vltavě, a potom přišel ten film, který okamžitě vytvořil novou kategorii, film – náš film! – a s ním jsem poslouchal Clinta jako předtím a znovu stejně se smyčci a znepokojivými kytarovými plochami v pozadí...
Není vůbec důležité, jestli to dává smysl, jestli je příběh kompletní a jak se vyloží či pochopí, to podstatné a jediné jsou emoce, těch pár minut, kdy jsem si říkal, že to je přesně ono, a teď vím, že nechápu a nechci o tom přemýšlet, protože daleko raději si uchovám ony pocity zvláštní krásy, které jsem viděl v obrazech, kdy kytky prorostly tělo a oči se naposledy zavřely a ...
V očích jsi měla strach, víš? Něčeho se bojíš, něco Ti brání – a nikdy, nikdy jsem Tě neviděl tak moc zranitelnou jako v momentě, kdy jsi přemýšlela, jestli si vše nezničila jen tím, že jsi mi vyhověla tenkrát v noci, kdy příroda byla proti a já vlastně ani tolik nechtěl, a Ty jsi tam pak ležela a přitulila se a já vlastně vůbec nevěděl, co říct a co dělat, a šeptal jsem Ti mezi vlasy neslyšitelná slova a hladil Tě a pak ráno, když jsi odjela, jsem najednou začal cítit, že Tě chci vidět zase...
A včera jsme už byli spolu od začátku a já byl v Tobě někdy nad ránem; a zase Tvoje oči, v nichž je směs toho, že si nevěříš nevím proč, a taky ještě něco, co neumím rozpoznat a určit a co Tě bolí už hodně dlouho a ještě teď je to někdy cítit, vím to – a taky vím, že potřebuješ pocit, že je někdo s Tebou, to je ta substance, která Ti ráno dává sílu vstát a jít a žít...
Isabel: Together we will live forever.
NP Clint Mansell – Death is the Road to Awe (2006 – The Fountain (OST))
