Člověk nikdy nemůže vědět, co má chtít, protože žije jen jeden život a nemůže ho nijak porovnávat se svými předchozími životy, ani ho opravit v následujících životech.
Je lepší být s Terezou, anebo zůstat sám?
Neexistuje žádná možnost ověřit, které rozhodnutí je lepší, protože neexistuje žádné srovnání. Člověk žije všechno hned napoprvé a bez přípravy.
Toužil po nich, ale bál se jich. Musil si mezi strachem a touhou vytvořit jakýsi kompromis; nazýval ho slovy „erotické přátelství“. Tvrdil svým milenkám: jen nesentimentální vztah, kdy si jeden nedělá nárok na život a svobodu toho druhého, může přinést oběma štěstí.
Ve chvíli, která následovala po milování, měl nepřekonatelnou touhu zůstat sám; probouzet se uprostřed noci po boku cizí bytosti mu bylo nepříjemné; společné ranní vstávání ho odpuzovalo; netoužil, aby někdo slyšel, jak si v koupelně čistí zuby, a intimita snídaně ve dvou ho nelákala.
Kruh se uzavřel; poslední střípek do mozaiky pocitů a nálad ostrova ztraceného uprostřed Atlantiku. Jeden film, jedna kniha, jedna země a jedna cesta. Když jsem dnes projížděl večerním městem, měl jsem sváteční pocit uskutečněného rozhodnutí – jednou se tam vrátím. Na trvalo. Na pořád. Nevím kdy a nevím s kým, nevím, co budu dělat a kde budu žít, ale vím, že ten ostrov se do mě zaryl tak, jako žádná jiná země na světě, a já mám pocit, že i kdyby nic v mém životě nevyšlo, tak tam budu moci vždy zmizet a ztratit se: nebude to cesta k novému začátku, bude to putování k smysluplnému konci.
Tomáš si říkal: milovat se se ženou a spát se ženou jsou dvě vášně nejen rozdílné, ale téměř protikladné. Láska se neprojevuje touhou po milování (tato touha se vztahuje na nespočetné množství žen), ale touhou po společném spánku (tato touha se vztahuje jen k jediné ženě).
Nikoli nutnost, ale náhoda je plná kouzel. Má-li být láska nezapomenutelná, musí se k ní od první chvíle slétat náhody jak ptáci na ramena Františka z Assisi.
„Budu ti je svlékat, umyju ti je ve vaně a pak ti je přivedu...“ šeptala mu, když byli k sobě přitisknuti. Toužila, aby se stali jednou hermafroditní bytostí a těla jiných žen byla jejich společnou hračkou.
Ale právě ten slabý musí umět být silný a odejít, když ten silný je příliš slabý, než aby uměl slabému ublížit.
Otevřel jsem tu knihu a byl zaskočen – na každé stránce bylo něco, co jsem chtěl ukotvit ve své paměti, abych nikdy nezapomněl, a já nevěděl, jak to udělat, protože pak přišla další stránka a s ní další věta i odstavec, a poté další a další, znovu a znovu... Byl jsem ztracen. Tolik odpovědí! Tolik... putoval jsem tou podivnou zemí a někdy po půlnoci četl několik stran v bledém světle odcházejícího soumraku a nastávajícího svítání, upíjel přitom calvados, a pak se díval, procházel a snil...
Ale pak si najednou vzpomněla, že včera, chvíli poté, co se objevil ve dveřích bytu, bilo na kostele šest hodin. Když se poprvé setkali, služba jí končila v šest. Viděla ho sedět před sebou na žluté lavičce a slyšela znít zvony na věži.
Ne, to nebyla pověrčivost, to byl smysl pro krásu, který ji zbavil tísně a naplnil touhou žít. Ptáci náhod se jí znovu slétali na ramena. Měla slzy v očích a byla nesmírně šťastná, že ho slyší dýchat vedle sebe.
Proč tedy myslí každý den na to, že ho jeho milenka opustí? Nemohu to pochopit jinak, než že láska pro něho nebyla prodloužením jeho veřejného života, nýbrž jeho protipólem. Znamenala pro něho touhu odevzdat se milované ženě na milost a nemilost. Ten, kdo se odevzdá tomu druhému jako voják do zajetí, nemůže se ubránit tomu, aby se ptal, kdy ta rána přijde. Proto mohu říci: pro Franze znamenala láska ustavičné očekávání rány.
Milovali se jako nikdy předtím: pro obscénní hry nebylo místa, protože jejich setkání nebylo pokračováním erotických schůzek, kdy pokaždé vymýšleli nějakou novou malou neřest, ale rekapitulací času, zpěvem o jejich společné minulosti, sentimentálním resumé nesentimentálního příběhu, který se ztrácel v dálce.
A dnes jsem naslouchal mužskému sboru, který doprovázel příběh plný tajemství, a kamera, jen tak mimochodem, ukazovala neuvěřitelné scenérie, jež jsem sám viděl loňské léto: zasněžené hory, bouřící moře, déšť a sníh, domy vzdorující chladu a větru, kostely na břehu moře, polámané kříže, zablácená auta, silnice vedoucí pustinou. Island. Neuvěřitelný film. Syrový, drsný a citlivý. Melancholický. A silný; jako to nejsilnější kafe s pořádnou porcí rumu.
Dokud jsou lidé ještě mladí a hudební skladba jejich života je teprve u svých prvních taktů, mohou ji psát společně a vyměňovat si motivy (tak jako si Tomáš a Sabina vyměnili motiv buřinky), ale když se setkají a jsou už starší, jejich hudební skladba je více méně uzavřena a každé slovo, každý předmět znamená něco jiného ve skladbě jednoho i druhého.
Vstal, aby ji přivítal, a ona ho objala a pokryla polibky. Měla strašnou touhu mu říci jako nejbanálnější ze všech žen: Nepouštěj mne, drž mne u sebe, zkroť mne, zotroč mne, buď silný! Ale to byla slova, která nemohla a neuměla vyslovit.
Když ho pustila z objetí, řekla jenom: „Jsem strašně ráda, že jsem s tebou.“ Při její zdrženlivé povaze to bylo nejvíc, co uměla říci.
Franz je silný, ale jeho síla se obrací jen navenek. Vůči lidem, s nimiž žije, které má rád, je slabý. Franzova slabost se jmenuje dobrota. Franz by Sabině nikdy nic neporučil. Nenařídil by jí, jako kdysi Tomáš, aby položila na zem zrcadlo a chodila po něm nahá. Ne že by mu chyběla smyslnost, ale chybí mu síla poručit. Jsou věci, které se dají uskutečnit jen násilím. Tělesná láska není myslitelná bez násilí.
Co na nich hledal? Co ho k nim táhlo? Copak milování není než vděčné opakování téhož?
Není. Vždycky zůstává malé procento nepředstavitelného. Když viděl ženu v šatech, uměl si ovšem přibližně představit, jak bude vypadat nahá (zde jeho zkušenost lékaře doplňovala ještě zkušenost milence), ale mezi přibližností představy a přesností skutečnosti zůstávala malá mezera nepředstavitelného, a ta ho nenechávala v klidu. Pronásledování nepředstavitelného však nekončí objevem nahoty, ale pokračuje dál: jak se bude chovat, až ji svlékne? co bude říkat, až ji bude milovat? v jakých tónech budou znít její vzdechy? jakou grimasu bude mít vepsánu v tváři v chvíli rozkoše?
...
Byla to tedy nikoli touha po požitku (požitek přicházel jako jakási prémie navíc), ale touha zmocnit se světa (otevřít skalpelem ležící tělo světa), co ho hnalo za ženami.
Tomáš otočil klíčem a rozsvítil lustr. Viděla dvě postole přitisknuté k sobě, u jedné z nich noční stolek s lampou, z jejíhož stínidla, vyplašen světlem, se zvedl velký noční motýl a kroužil pokojem. Zezdola slabounce zazníval zvuk klavíru a houslí.
Největší omyl je jen jeden: myslet a přemýšlet, jestli Terezu nebo Sabinu, a mlčky a automaticky u toho předpokládat, že je člověk Tomáš. Jenže ve skutečnosti je člověk Franz – Sabina mu utekla a on na ní přesto pořád myslí, Terezu nikdy nepotkal a to jediné, mezi čím se lze rozhodnout, je duševně rachitická Marie-Claude a mladá naivní obrýlená studentka. Realita není nikdy moc veselá; chybějí v ní sny. A sny jsou zbytečné; chybí v nich realita.
Martin Heidegger prý jednou napsal: „Odříkáváním neztrácíme, odříkáváním získáváme nevyčerpatelné kouzlo prostoty.“
NP Michael Nyman - Candlefire (The Diary of Anne Frank) (2006 – The Piano Sings)
