To, co nevidíme...

Nakonec se narovnám; věřím tomu. Vždycky to tak dělám, musím-li, jsou-li argumenty dostatečně pádné a jiná cesta prakticky neexistuje. Můj alkoholicko-cestovatelský životní lifestyle získal několik trhlin, a já se chci soustředit na to podstatné a nadčasové a omezit to příjemné, ale zbytečné. Začínám rozumět ostatním, kteří jsou stejní jako já, ale v něčem daleko dále než já. Vždycky si připomenu tu jednu Kurtovu větu: tenhle život je nejzajímavější ze všech životů, které budeme žít. Nemá cenu si ho ničit. Dělám si radost nákladnými maličkostmi. Protože on to je dobrý nápad, naslouchat na prvotřídní aparatuře čemukoliv uloženému na terrabytových discích v jiné místnosti, za použití bezdrátové technologie. Protože ono má smysl, konečně si koupit piano a navečer, když člověk přijde z práce, jen tak začít hrát. Stejně tak má smysl pračka se sušičkou. A myčka. A trouba s varnou deskou. Gauč. Několik kytar. Postel. Skříně. Baví mě to. Obyčejný život je daleko více, než blouznění a sny.



Jsem už takový; nedokážu si kupovat obyčejné věci. Nebavily by mne. To je moje prokletí: alergie na obyčejnost. Nemůžu ji vystát, vidět, žít s ní, každodenně ji potkávat, dusit se v ní. Tohle neumím – a asi nikdy nebudu. A další překvapivé zjištění: blahosklonně a lehce ironicky se usmívám nad těmi, kteří se chtějí jen tak bavit bez čehokoliv hlubšího, ale sám dělám to samé, jen možná někde jinde a trochu jinak, přičemž své jednání kořením pocitem odlišnosti od ostatních. Další zbytečná vnitřní touha, která můj život ovlivňuje více, než by měla; tahle snaha o jinakost je exponenciální křivkou, která končí někde v nedohlednu v něčem hodně podivném, čemu bych se neuvěřitelně rád vyhnul, ale pokud se to nepovede, nebude mě to mrzet. Nebo jinak: teď, při pohledu do budoucnosti, si myslím, že mě to nebude mrzet. Pak, v budoucnosti a s pohledem do minulosti, mě to bude mrzet a pálit strašně moc.



Čeho všeho se máme vzdát? Jak moc velký koláč své sobeckosti a vlastního štěstí je třeba ukrojit a rozdělit někde jinde, aby člověk získal vnitřní pocit rovnováhy? Vnitřní rovnováha vytváří tu vnější; jenže my jen bereme, nikde nic nevracíme. Moc dlouho jsme žili ve stínu a o hladu a teď, když je konečně dost světla a pulty pomalu přetékají čímkoliv, co je alespoň trochu zpeněžitelné, v sobě stále máme zakódovanou vnitřní obavu, že vše může okamžitě skončit a staré pořádky se mohou vrátit, a proto konzumujeme a závodíme v tomhle novodobém sportu se všemi, které známe, a chceme si dopřát vrchovatě všeho, co nám bylo odpíráno a někdy i utajeno. Nikdy nebudeme mít dost, dokud kolem nás bude někdo bohatší, úspěšnější a spokojenější. Dokud bude komu závidět, kým se inspirovat, koho obdivovat a koho následovat, budeme neustále tvrdošíjně válčit se světem za svoji dávku konzumně-rodinného štěstí, již si vrazíme do žíly, a přitom budeme snít o lepších zítřcích, jež nikdy nepřijdou, a budeme odsouvat do budoucnosti vše, co se netýká našeho sobeckého štěstí, ale přesahuje někam dále.



Ten film byl výjimečný – nikdy jsem neviděl nic podobného. Na plátně bylo všechno to, o čem podvědomě víme, že existuje, ale nad čím raději zavíráme oči a nechceme o tom nic vědět, abychom se nemuseli trápit a řešit to. Snažíme se posunout náš mozek zpátky do nevědomosti, abychom mohli klidně spát a bezstarostně žít; jenže vždycky, jednou za čas, vytanou na mysl ty stejné otázky. Proč se to děje? Mohu to nějak ovlivnit? Můžu nějak pomoci? A odpověď? Jen to prokleté Já nevím...

NP Jaromír Nohavica – Sloní hřbitovy (2008 – Ikarus)