„Protože je noc. A třeba taky proto, že jsme jiskřičky v neznámém větru.“
„Raviku, proč je v noci všechno barevnější? Nic už člověku nepřipadá těžké. Věříme, že všechno svedeme, a to, čeho nemůžeme dosáhnout, vyplníme sny. Proč?“
Usmál se.
„Sny máme proto, že bez nich bychom nesnesli pravdu.“
„To je druhá noc,“ řekl. „Ta bývá nebezpečná. Kouzlo neznámého pominulo a kouzlo důvěry tu ještě není. My ji zvládneme.“
Joan položila skleničku. „Vypadá to, že o tom víš spoustu věcí.“
„Nevím vůbec nic. Jen mluvím. Člověk nikdy nic neví. Všechno je vždycky jinak. Teď taky. Nikdy není druhá noc. Je to pořád první noc. Druhá by znamenala konec.“
„Opustil tě už někdy někdo, koho jsi milovala?“
„Ano.“ Podívala se na něho. „Jeden přece vždycky opouští druhého. Občas je ten druhý rychlejší.“
Sklonil se nad ní. Cítil, jak se Joan chvěje. „Joan,“ řekl. „Nemysli na nic a neptej se na nic. Vidíš světla luceren a tisíc pestrých reklam tam venku? Žijeme v umírající době a toto město se otřásá životem. Jsme odtrženi od všeho a máme už jen svá srdce. Byl jsem kdesi v měsíční krajině a vrátil jsem se a ty jsi zde a jsi život. Už se na nic neptej. V tvých vlasech je víc tajemství než v tisíci otázkách. Tam před námi je noc, několik hodin a přitom věčnost, dokud ráno nezabuší na okno. Že se lidé milují, je všecko; zázrak a to nejsamozřejmější, co vůbec existuje, to jsem pocítil dnes, když se noc proměnila v rozkvetlý keř a vítr voněl po jahodách; bez lásky je člověk jen mrtvola na dovolené, nic než pár dat a náhodné jméno a člověk může právě tak dobře umřít...“
Opět ten samý příběh? Znovu další větrné osmileté mlýny? Byla jsi krásná, chytrá; ten večer jsem Tě chtěl...
„Ta trocha touhy po tom, koho opouštíme, nebo který opouští nás, se změní ve svatozář kolem hlavy toho, kdo přijde pak. Že člověk předtím něco ztratil, propůjčuje tomu novému jakousi romantickou zář. Ten starý, zbožný podvod...“
Nehýbala se na jeho rameni. „Co jsem teď?“
Usmál se. „Diana se smrtícím lukem. Nezranitelná a smrtící.“
„Říkej mi to častěji.“
Ravic mlčel. Nepochopila, co tím mínil. Nebylo to taky nutné. Brala si, co se jí hodilo a jak se jí to hodilo, a o další se nestarala. Ale nebylo to právě to, co jej přitahovalo? Kdo chtěl někoho, který je stejný jako on sám? A kdo se ptal po morálce v lásce? To byl vynález slabochů. A žalozpěv obětí.
„Jak může být láska dokonalá, když tě každou noc ve spánku ztrácím?“
Nejlepší způsob, jak ztratit ženu, je ukázat jí život, jaký jí mohl nabídnout jen na pár dní. Bude se pokoušet dostat jej znovu – ale s někým jiným, kdo by byl schopen zajistit jí ho natrvalo.
Upřeně se díval na oblohu plnou hvězd. Měl by být rád, že to takhle dopadlo. Ušetřil si spoustu zbytečných hovorů. Věděl to a Joan to věděla taky. Aspoň ke konci. Udělala tu jedině správnou věc. Žádné vysvětlování. Vysvětlování patřilo do druhé třídy. V citu neexistoval vysvětlení. Jen činy. Chválabohu, že u toho nebyla kolomaz morálky. Chválabohu, že o ní Joan nic nevěděla. Jednala. Hotovo. Konec. Žádné vláčení sem a tam. On taky jednal. Proč tu tedy ještě postává? Za to může ten vzduch. To měkké tkanivo májového večera v Paříži. A taky noc, samozřejmě. V noci bylo všechno jiné než ve dne.
Byla jsi upřímná, zvídavá i otevřená; ten večer jsme si byli nečekaně blízko...
„Co si o mně myslíš, Joan?“ řekl. „Podívej se ven. Ta červeň a zlato a modř. Ptají se, jestli včera pršelo? Jestli byla válka v Číně nebo ve Španělsku? Jestli v tomto okamžiku umírají tisíce lidí anebo se tisíce lidí rodí? Jsou tu, vznášejí se vzhůru, a to je všecko. A ty chceš, abych se ptal? Tvoje ramena jsou v tom světle z bronzu a já se mám ptát? Tvoje oči jsou v tom rudém odlesku jako moře starých Řeků, fialové a vínové, a já mám chtít vědět něco, co už je pryč? Ty jsi tady a já se mám chovat jako blázen a prohrabávat se ve zvadlém listí minulosti? Co si o mně myslíš, Joan?“
Slzy jí oschly. „To už jsem dlouho neslyšela,“ řekla.
„Tak to jsi byla mezi tupohlavci. Ženy máme zbožňovat nebo opustit. Nic mezi tím.“
Ten večer mi dal sílu; nevíš o tom, ale Ty jsi mi ji předala, já jsem najednou mnohem silnější, mám na sobě brnění odvahy, vidím strašně daleko, nebojím se žít...
Vzal ji za ruce. „Jdu, Joan. Navždycky. Ty žiješ s někým jiným. Ženy, které miluji, nesdílím s nikým jiným.“
Okamžik mlčel. Věděl, že by byl ztracen, kdyby s ní spal. Bylo to jako podepsat směnku, která už není ničím kryta. Přicházela by znovu a znovu a odvolávala by se na to, čeho dosáhla předešle, a pokaždé by žádala o něco víc, aniž by se sama něčeho vzdala, až by byl zcela v jejích rukou, a pak by ho nakonec znuděně opustila, slabého, zkorumpovaného vůči sobě samému, oběť své vlastní slabosti a své zlomené žádosti.
„Ty mě miluješ, Raviku - “ řekla Joan a byla to otázka jen napůl.
„Ano. Ale dělám všecko, abych se od tebe osvobodil.“
Ravic odložil skleničku. „Víš, že bys zase odešla – zítra, pozítří, jednou - “ řekl.
Joan sklonila hlavu. „Ano.“
„A kdyby ses vrátila – víš přece, že bys zase znovu odešla?“
„Ano.“ Zdvihla obličej. Byl zalitý slzami. „Čím to je, Raviku? Čím to je?“
„Já taky nevím.“ Slabě se usmál. „Láska není někdy moc veselá, viď?“
„Ne.“ Podívala se na něho. „Co to jen s námi je, Raviku?“
„Nerozumím ti. Mohli bychom přece - “
„Ne,“ přerušil ji kvapně. „Jenom to ne. Fráze o přátelství. Malá zelinářská zahrádka na lávě vyhaslých citů. Ne, to my nemůžeme. My ne. To je možné při malých aférách. I pak je to nechutné. Láska se nemá pošpinit přátelstvím. Konec je konec.“
A pak najednou... jsem byl opět ve své minulosti, bezbranný, čekaje na nůž, jenž mě pohladí v ledvinách... Proč? Tohle Ti nikdy neodpustím, tu zbabělost, která vše zničila...
Na okamžik přestala dýchat. Oči byly úplně ve stínu. Otevřela je. Zorničky byly nepřirozeně velké. Ravic nevěděl, jestli ho vidí. „Ti amo,“ řekla.
Promluvila řečí svého dětství. Pro tu druhou byla příliš unavená. Ravic vzal její mrtvé ruce. Něco se v něm zlomilo.
„Udělalas ze mne živého člověka. Byl jsem předtím jen kámen. Ty jsi způsobila, že žiju - “
Jednou... budu v Paříži… a calvadosem si večer připijeme na Vítězný oblouk...
NP This Is Your Captain Speaking - A Wave To Bridget Fondy (2005 – Storyboard)
