Rozedraný na kusy jako vždy, osamělý pokoj osamělého hotelu, šedivé ulice, unavené město – a já zde ležím a plením minibar, Ty jsi někde daleko, někde tak moc daleko, a já píšu a přemýšlím a hledám a je mi vše jedno zároveň, lampa svítí do očí a klimatizace hučí, Dunaj líně pluje a pivo teplá, život je krájen na kusy utíkajícími minutami, jež nemají smysl...
MONO... příběh života.
Jsi v mém životě najednou třikrát a já nevím, co s tím, co dělat, kam se pohnout – náznaky a možnosti, naděje a přísliby, otazníky otevřených příběhů... a k tomu samota a ulepené zmizelé dny prázdnoty a čehokoliv, co nemá smysl a cíl a účel a je pohozené někde na okraji lesa, kde se i v dubnu drží sníh ve věčném stínu chladu a umírající naděje...
Bojím se ranního probuzení... bojím se – toho snu, který bude utnut v tom nejkrásnějším okamžiku, a já budu mávat rukama a zavírat oči a chtít sen vrátit, chtít ho přetavit v realitu následujících minut, bojím se toho pocitu zmaru a beznaděje, bojím se nutnosti si přiznat, že sen zůstává snem a realita bolí osamělostí cizích měst i pokojů – a že realita bolí zaplněnou prázdnotou války pracovních dní...
(Už ne... prosím...)
NP Trio Mediaeval - Missa Lume de Lumine: Sanctus (2005 - Stella Maris)
