Silver Mt. Zion

„Proč jsme to spolu ještě nedělali?“ píšeš mi okolo půlnoci, opilá jako já. Hladina hormonů v mé krvi je až příliš vysoká na to, abych dokázal nezúčastněně mlčet a zapomenout, že tenkrát, kdy jsme seděli na té zahrádce uprostřed lesů a zvukem se nesly falešné tóny Sweet Child of Mine, jsem Tě chtěl. Tenkrát jsem Tě chtěl; jenže teď je teď a všechno je jinak. Ten pocit mě svazuje a spoutává – nemožnost cokoliv nabídnout. Co Ti můžu dát? Píšeš mi, jak mě chceš, a já odpovídám, jak chci Tebe, a přitom je mi na zvracení ze sebe sama, ráno se probouzím rozlámaný na kusy a v telefonu vidím stopy minulosti, usínal jsem opilý a vy jste byly dvě, a ráno jsem musel smazat své horší já, nemohl jsem to nechat, nechci znovu vidět vlastní slabost; a pak jsem šel ranním městem, bylo pod mrakem, a pod srdcem jsem měl nahořklou pachuť vlastního selhání…

---



Teď tu sedím, je večer, piju zelený čaj a strašně moc Tě chci. Neodpovídáš a já nevím proč; jsi telepat, který vytušil, že jsem na pár hodin nebyl s Tebou? Co se děje? Miluju Tě; vím to. Kdybych Tě teď ztratil, před tím vším, co zažijeme, neměl bych pro co žít. Všechny ty dny strávené tady, v městě zatuchlých bytů a předražených restaurací, by mizely do kanálu jako splašky, a víkend by zíval prázdnotou a zpitím se do němoty. Nemůžu o Tebe přijít. Nemůžu. Teď ne, nikdy, never, …

Jsme na stejné lodi, máme rádi stejné věci, rozumíme si, cítíme tu šanci… ale teď tu jsem sám, tak zoufale a ztraceně sám. Děje se něco? Ta nejistota, proklaté otázky vlastních pochybností; dívám se na sebe do zrcadla a nedivil bych se vůbec ničemu. Kdybys znala mou černou duši, musela bys utéct – bez ohledu na to, jak moc se snažím být lepší, jiný; Ty jsi má naděje a já o svou naději nechci a nemůžu přijít, to nejde, to bych nezvládl… Jsi bílá a já černý a já vím, že ve skutečnosti jsme oba šediví, jenže teď to tak cítím, když tu sedím, venku je tma, dům je ztichlý a mně je podivné smutno… Objev se tu; jen na chvíli. Na minutu. Budeme mlčet, Ty budeš stát a já si kleknu, přitisknu se Ti hlavou na břicho, a budu cítit Tvou přítomnost, teplo Tvého těla, Tvou blízkost, vůni; šedesát vteřin mi bude stačit, abych načerpal sílu přečkat tu v osamění další noc…



A vidím to jako před pár dny a stejně tak slyším, ty melodie prokládané nečekaně silnou distorzí smyčců, Microphones in the Trees a zbytek podivných písní, které z desek zní zvláštně a podivně krásně a naživo jsou krásně podivné a zvláštní. Stál jsem tam a rychle se opil, abych mohl nechat proklát své srdce šípy zvláštních melodií a teskných hlasů. Silver Mt. Zion; další kategorie, jiná země či světadíl. Neuchopitelná teskná křehkost, která člověka obstoupí jako bílá mlha v ranní inverzi, a ťukání slepecké hole na betonové dlažbě, pomalu se vzdalující…

…



Uprostřed života, jsem najednou strašně slabý, bez Tebe, víš? Já vím, co chci… Tebe… Objev se mi tu; na chvíli, to stačí…

NP Silver Mt. Zion - Microphones in the Trees (2004 - Pretty Little Lightening Paw)

(photos by k3r4m)