Byli bychom se začali milovat, kdybychom se viděli nejprve tak, jak se vidíme po řadě let? Ale také: dokázali bychom se rozejít, kdybychom se zase viděli tak, jak jsme se viděli poprvé?
Potřebuju si stříknout do žíly trochu vyrovnanosti. Vrávorám a plápolám městem v brzkém odpoledni, utíkám z ničeho do ještě větší prázdnoty nicnedělání, hledám smysl toho všeho zabíjení času, krutého to zlozvyku pracovních dnů… Mám jednu nohu krátkou a jednu ruku dlouhou nebo naopak, a snažím se to všechno nějak kompenzovat, vyrovnat, zvrátit. Ještě musím pozvat asistentku na oběd a tu druhou možná taky. Ještě budu chtít, aby mě chtěly. Mladé maso; krásné, voňavé, vyholené, plné nadějí stejně jako touhy chutnat zakázané ovoce. Čím více získám, tím více ztratím – nesmím překročit tu jednu hranici, kterou si nejdříve musím stanovit. Všechny výhry generují prohry, a já už nechci, už nechci halucinovat nad ránem a říkat si, to máš za to, zasloužil sis to, podívej se na sebe, jak se chováš, co děláš, nemůžeš se vlastně vůbec divit, to ti patří, jsi stejný, jsi ještě horší…
Mohla by to být – Flaubertova – definice lásky: zvědavost. Být najednou na někoho zvědavý. Objevovat druhého, objevit, zjevit se na světě s ním, jen o tohle jde. Věta nejvíc vzdálená od lásky by nezněla „nenávidím tě“, ale „nechci o tobě nic vědět“.
Ubírá náhoda na lásce tajemnosti, nebo naopak přidává? Anebo se páry utvářejí nikoliv náhodně, nýbrž z nezbytí – z jakési záhadné a hlubinné nezbytnosti, skryté příčinnosti?
Proto paralelní příběhy; dávají vyrovnanost. Trvalo mi nějaký čas, než jsem se s touhle pravdou smířil – ale je to pravda pravdoucí, není jiné cesty. Čím méně je možností, tím více na nich záleží, a ta tíha možnosti jejich ztráty je svazující – a je cítit. Je cítit na sto metrů, jak neholené podpaží, jak hermelín za předkožkou, jak naftalínové kuličky v kabátu starého důchodce; devalvuju se tím, že chci a dávám to najevo, devalvuju se zranitelností, touhou, chtěním, láskou… Zbytečně. Vždyť to přeci vím. Stačí hrát, vsadit na více koní, nic neřešit – a sebrat sázky.
Podle vévody La Rochefoucalda odpouštíme tolik, kolik milujeme.
V žárlivosti je více sebelásky, než lásky. (La Rochefoucauld, maxima 324)
„Já jsem ti, Yvesi, nenamlouvala, že tě miluju: já jsem tě milovala. A promiň, že už nejsem ta někdejší holčička – člověk se mění, co ti mám na to říct?“
Kousal se do rtů, aby neplakal, odvrátila jsem oči – na stesk je hrozný pohled, je v tom smrt.
Posuzujeme-li lásku podle většiny jejích skutků, připomíná spíše nenávist než přátelství. (La Rochefoucauld, maxima 72)
Bylo to jako náhlé odhalení: láska je volba, můžete se rozhodnout milovat nebo nemilovat, můžete to chtít, stačí to chtít. La Rochefoucauld tvrdí opak, že je to horečka, kterou neovládáme, ani pokud jde o její vznik, ani pokud jde o její trvání: „Nikdy nezáleží na naší svobodné vůli, zda milujeme nebo zda přestaneme milovat.“ Je to jinak: je to svoboda, kterou máme, láska, svoboda slova: máme volbu milovat, protože máme volbu slov.
Kdybych věděl, co vlastně hledám, bylo by to ještě o dost složitější. Přijde mi, že ta nirvána, ten svatý grál, to naplnění, je vlastně strašné – společně mlčet a pochopit, že to jediné, co ještě přijde – je ztráta. Že vše skončí, umře, změní se, přestane existovat. To vědomí dočasnosti čehokoliv dokáže uhranout jak medúza, dokáže zkamenět… jediné, co je věčné, jsou vzpomínky. Vzpomínky na to, co už není a nebude…
Vyšla jsem ven, Jacques se díval skrz skleněnou stěnu, jak odcházím, stačilo, abych se otočila, abych dala znamení – vrátit se, vrátit, jít zpátky, obejmi mě, Jacquesi, obejmi mě ještě, vrátíme se k tomu příběhu, kde jsme přestali, přečti mi znovu tu pasáž, je to má nejoblíbenější, chci ji slyšet ještě jednou -, zahnula jsem za roh ulice, hlavu vzhůru jako královna jdoucí na popraviště – statečnost moudrých spočívá pouze v umění skrýt své pohnutí a city.
„Vrozená povaha ženy,“ píše Edith Whartonová, „připomíná velký dům s mnoha místnostmi (…), v tom nejposlednějším, nejsvětlejším pokoji se nachází osamělá duše čekající na zvuk kroku, který se nikdy neozve.“
Chtěl bych mít více životů, jako ve videohře na automatech na pouti, kde jsem každý červen prohrával své roční kapesné. Two extra lives! Jeden z nich byl žil jako Stephan Micus – cestoval a hrál, učil se a poslouchal, snažil se… Mám teď na disku všechny jeho ECM alba a začínám od posledního – 1977, Implosions. Hned první track mě odvává na jinou planetu… tři sitáry, akustická kytara, hlas. Je to nepopsatelně nádherné…
Je těžké se rozcházet, když už se nemilujeme. (La Rochefoucauld, maxima 351)
Paul odpověděl: „Víte, nemám rád knihy pro to, co mi dávají, ale pro to, co mi berou.“ Pomyslela jsem si, že to bylo přesné a také jedinečné: že četba je skutečně jediná věc na světě, která náš činí šťastnými tím, co nám odnímá – tu mlhu, kterou máme před očima, tu clonu, která se staví jako zeď mezi námi a ostatním světem -, zatímco skoro všechno to obyčejné štěstí lásky je naopak založeno na iluzi, na zběsilé touze získat to, co nemáme, jako by to ten druhý měl, a tedy že milovat by se mělo tak, jako se čte, chtít přitom nebýt klamán a být, v případě potřeby, vyveden z klamu – že patrně tohle je vlastnost společná dobré literatuře a opravdové lásce: nebát se nahoty pod maskou, kterou jsme si sňali, nebát se ani hada, kterého vidíme tancovat za dveřmi, jež jsme otevřeli.
Ta kniha o lásce, kterou jsem četl střídavě v Kyjevě a v Praze, je bolestná ve své smutné pravdivosti. Zase je to tu – vědomí dočasnosti. Ale to poznání – láska je volba, je to svoboda; svoboda slova…
NP Stephan Micus - As I Crossed a Bridge of Dreams (1977 - Implosions (ECM 3617))
