středa, října 08, 2008

Uprostřed běhu

Ten kouzelný moment. Jeden kratičký okamžik. Zlomek vteřiny. Vše se změní a je jinak, najednou, nečekaně, bez varování. Střízliví odešli a opilí zůstali. Zatahovaná břicha se najednou derou z triček a tanga vyrostlá z padajících kalhot popírají fyzikální zákony. Ve vzduchu je cítit pach spálených snů a neklidné těkající oči nalézají stohy kompromisů. Na mém účtu zůstalo nespočet čárek a jedna věta. „Já nehledám otce pro svoje dítě.“ Musel jsem si to napsat. Nic nevykreslilo atmosféru toho večera lépe, než tato věta. Seděla vedle mne, afektovaně koketovala; byla mi odporná. Prázdná, stárnoucí, zlomená, opilá. Mlčel jsem. A pil.

Sraz ze základní školy. Oceány a propasti, které nelze překlenout. Lze jen pít, opít se co nejrychleji, ztratit se v sám sobě, nezúčastněně pozorovat. Všichni si dělají nárok na lásku, ale nechápou a nechtějí si připustit, že láska není v základní verzi života. Nikdo na ní nemá automatický nárok. Rozmazleni tím, že nemusíme usilovat o holý život, rýpeme se ve vlastních emocích, do jednoho slůvka vkládáme všechny své naděje i sny a doufáme a věříme, že jednou přijde. Láska. Ten radioaktivní spad v mém srdci, poločas rozpadu milion let…



Vidím Tě před očima. Sedíš na posteli, zabalená do peřiny, a jen nahá záda máš odkrytá. Voníš, tak moc. Mám chuť se k Tobě přitulit, usnout s Tebou, hladit Tě a vdechovat, toužím Tě ochránit a přitom mám neuvěřitelný strach z toho, že Tě rozmačkám. Jsi křehká, hubená, krásná. Vnitřně neuvěřitelně bohatá a s tolika zákoutími, že se v nich ztrácím. Nedokážu Tě přečíst. Jsi ode mne tisíc kilometrů a ta vzdálenost násobí mou chuť Tě znovu vidět, obejmout, pohladit, dát pusu. Přestalo tu pršet a zítra bude možná svítit slunce a já si dnes koupil maliny v podchodu; listí padá na zem i tady a podzim má v sobě smutnou krásu minulosti, i když teprve přichází…

Podzimní koncerty. Dva kostely, dva příběhy, dvě setkání a dvojí příval emocí. Křehkost akustických zvuků, akordeon znějící jako varhany, chvějící se tóny piana poletující pod kamennou klenbou, jemný saxofon a táhlé zvuky violoncella. Hudba zabalená v mlze, tóny padající na kamennou zem jako podzimní listí, třetí hodina ráno někde na venkově, stromová alej, spadlé kaštany, jinovatka a někde vysoko měsíc v úplňku, který není vidět… Zvláštní kvartet.



O tři dny později jsem viděl nekonečnou pláň s černým pískem, kamením, mechem a lišejníkem. Pár ledovcových řek, vítr ženoucí oblaka prachu, slunce schované za mraky. Léto trvající týden, které je tak vzácné, že když přijde, všichni lidé se zastaví, podívají se na modré nebe a vystaví tváře slunci. Kruh se uzavřel. Když jsem si Jóhanna v Reykjavíku kupoval, nemohl jsem tušit, že ho někdy uvidím a uslyším. Když jsem tenkrát projížděl tou zemí a éterický vokodér se smyčci kreslil pomalu klesající melancholickou melodii, cítil jsem neuvěřitelný pocit splynutí, souznění, věčnosti. Když jsem v pátek otevřel oči, viděl jsem pokoru, krásu, nostalgii; cítil jsem vděčnost, oboustrannou vděčnost…



Napsala jsi mi. Chceš mě vidět. Před minutou jsem byl nešťastný a na dně; teď jsem v euforii. Zamilovanost. Vlny propadů a vzestupů, život nemá smysl a pak je najednou neuvěřitelně krásný. Jsi mi blízko; jako kdybys byla ve vedlejším pokoji, já mohl zaťukat, vejít, obejmout Tě, mlčet a rozumět. Jsi tak blízko! Jen dvě hodiny letu… Mám Tě rád. Víš? Musíš to vědět…



NP Jóhann Jóhannsson - Odi Et Amo (2002 - Englabörn)