Jsem jako harvester na Měsíci, do kterého právě narazil jediný člověk obývající těžební stanici, řidič planetárního povrchového vozidla, ztracenec svého vlastního života; jako v tom filmu, který sám sebe postupně rozkrýval, v té podivné zasmušilé atmosféře bezútěšného rozkladu, kdy jedinou pozitivní věcí v životě je vzpomínka na dávno minulé, co se už nemůže nikdy vrátit. Jeden film a jedna kniha. Měly tolik společného…
S nadějí je to složité; někdy je až beznadějné ji někde najít. Někde přeci ale vždycky je; na konci, když se vše vysvětlí a definitivně zakryje závojem minulosti, se objeví ještě jedna možnost, která se stane nutností – možnost jít dál. Jako v tom jiném příběhu, smutně palčivém a bolestně pravdivém. Odjet, zavřít bránu, opustit město, zmizet; tak jednoduché a tak nemožné zároveň. Hledající si zakrývají oči a schválně se dívají na svět špatnými směry, brýlemi špatné barvy, ve špatném světle; je to tak jednoduché, ta zaslepenost přílišných nároků, nesmyslných snů, nesplnitelných přání; touha nalézt neexistují řešení a kráčet po ztrácející se cestě…
Návraty v sobě mají patogenní kouzlo. Nejsou stresující, ale ani obyčejné. Jsou zvráceně plné krásných vzpomínek, vytěsňujících to zlé a nefunkční. Mají kouzelnou moc popřít realitu a objektivní pravdu; na pár chvil, do dalšího rána. Těla k sobě mají blízko; znají se, voní si, umějí si vyhovět. Hormony plující krví zaplavují mozek zhmotnělými sny. V noci se černé duše lépe schovají; je jim dobře, souzní si a rozumí; s rozbřeskem popraskají a pokryjí se popelem erupce pochybnosti.
Život nelze žít bez života. Proto všechny ty kompromisy a zbytečnosti. Život je složen i z nich. Především z nich.
NP Arms and Sleepers – Matador (2009 – Matador)
