Zní to jako… volání ztracené lodi z moře s plovoucími ledovými krami, jako nedávno v Baltu, když mrzlo a zastavil se čas do té doby, než přijely ledoborce jako deus ex machina; osvobodit, vyprostit, zachránit, ukončit ten promrzlý příběh. A tak nějak to zní, když Erik začne hrát a táhlé rozmazané tóny trubky se začnou linout prostorem podobně, jako malá dětská ruka kreslící prstem na zamžené okno, na jehož druhé straně mráz právě črtá zmrzlé obrazce; a Erik hrál a bylo to jiné, než poprvé i poté, a snad i něco chybělo, možná – ale i tak, v těch prostorem se linoucích melodiích bylo ukryté něco z šera polárního dne, přišlo mi to tak, …
A o pár dní později, pod vysokou klenbou kostela uprostřed pražského Starého Města, ve zvláštním prostředí plném hledačů pravdy, kteří ověšeni korálky a v duších tápajících vesmírem východních náboženství přicházeli k Stephanovi ze zcela jiného směru, než já, poutník nadčasovými harmoniemi s poznávajícím znamením ECM, tak tehdy se v některých momentech tajil dech, protože to byla dokonalost sama, třicet let studia a poznání, a Stephan vždy na začátek řekl, odkud nástroj je a jak se jmenuje, a pak hrál a někdy zpíval melodie ve svém vlastním jazyce, a bylo zcela jedno, jestli to zrovna byla japonská flétna či bavorský sitar, a když pak na íránský bubínek vykouzlil zvuk větru vanoucího pouštním pískem a na konci pak neuvěřitelně hrál na dvě íránské flétny zároveň, bylo to symbolické loučení s nečekaně přístupným večerem, kdy jsem v duchu cestoval Asií bez bližšího určení cíle a smyslu cesty…
A tak nějak to je, krásné zážitky se prolínají dny, jejichž jediným světlým bodem je večerní drink, a polední slunce střídá odpolední sníh padající z šedivých mračen, a vítr nad pankráckou plání se opírá do výškových budov a jemně hýbe jejich konstrukcí, železobeton sténá podivnými zvuky neživé konstrukce a jaro je vzdálené neurčitý počet dní, možná jeden a možná sto, není možné cokoliv odhadnout a říci. A někdy mám chuť si pořád dokola pouštět River Traffic, ten chytlavý opus s postupnou gradací, který mě v Akropoli přiměl zavřít oči a plout proti proudu Río Beni, vstříc času a pryč ze zimní reality…
Jsou to střípky odžitých dnů, z nichž možná pár minut zůstane v paměti déle, než jen do zítřejšího rána; ty scény z Bagdádu a okolí, umně natočené a plné napětí, a ten film o posledním dnu v roce, kdy nikdo nechce být sám, a dějí se podivné věci, které možná povedou ke katarzi a prozření; je to fajn, když je možné takhle něco získat a nic přitom neztratit…
A nic dalšího není. Prostě není; nebo možná ano, ale nestojí za zmínku. Momenty, které přestaly existovat v okamžiku jejich zrození. Věty beze smyslu, vyřčené s cílem nemlčet. Účty plné čárek, placené někdy v pozdní noci, dávno po večeru a stejně tak dost daleko od zavírací doby. Noční MHD, plná mlčenlivých unavených, kteří obtěžkáni aktovkami a igelitkami s nákupy míří v nastalé noci vstříc rannímu vstávání. A tady teď praská dřevo v krbu a já poslouchám Kaki King, na bílém gauči, s rozlámanými zády, s chlazeným svátečním, unavený, ztracený, spokojený, vyrovnaný, žijící, … to stačí. Občas není nic víc.
NP Kaki King - Pull Me Out Alive (2008 - Dreaming Of Revenge)
