Jsem doma. Ze všech cest, výletů i útěků. Oslava narozenin skončila a já se dívám na Tenkrát na Západě; film, který se mi nikdy nepřestane líbit koncentrací emocí, které v něm jsou, nečernobílostí, hudbou, okázalostí, vyhraněností, krásou a silou. Dabing je strašný; na YouTube pak hledám nejsilnější scény, které v originále mají ještě mnohem více devastující účinek... Skály Monument Valley jsou pozadím obrazů a já vzpomínám na ten čas, kdy jsem tam byl. Přijde mi, že svět se mění. Právě teď. Alespoň pro mě. Jsem na cestě; na útěku před konzumem. To je to, čeho se tolik bojím a z čeho mám takový strach. Z konzumu. Z věčného zatracení, zaprodání se pohodlnosti. Nechci to...
---
Ten kraj je zvláštní; je plný kontrastů. To první, co mě napadlo. Kontrasty. Povrchnost, neupřímnost, hraná srdečnost. A k tomu... koktejl neuvěřitelných setkání a míst.
Jeli jsme south-west loop, protože bylo teprve jaro a severozápad byl stále přikrytý sněhem. Pouštní slunce mě pálilo a spálilo, vzduch se tetelil nad nekonečně rovnými silnicemi, na obzoru zbytky sněhu pokrývaly vrcholy pohoří a při tom všem, při té neuvěřitelně krásně rozlehlé scenérii, jsem cítil omamnou svobodu, svobodu přes to všechno, co jsem musel vytrpět ve velkých městech.
Arches. Canyonlands. Capitol Reef. Zion. Bryce. Každý park měl něco a každý byl něčím unikátní. Nespěchal jsem; nechtěl jsem sedět každý den v autě a ukusovat nekonečné míle namísto oběda. V každém parku alespoň jeden celodenní trek. Viděl jsem většinu oblouků Arches a nechal se přitom sežehnout pouštním sluncem pod jasnou oblohou. V Canyonlands jsem při západu slunce obdivoval nekonečnost prostoru a stejně tak jsem bloudil a hledal věčnost v oblasti Needles; Peak-a-Boo byl název, který mě provedl trekem zde i v Bryce Canyon, místem neuvěřitelné nepředstavitelnosti. A poté Zion. Přežil jsem Angels Landing. A nenechal se spláchnout flash floods v Subway.
Civilizace, která je na křižovatce, která se musí změnit. Musí – a ví o tom. Přílišná závislost na pohonných hmotách, která je trojským koněm, jehož si dříve všichni tak rádi osedlali. Levý pruh čtyřproudé dálnice vyhrazen těm autům, v nichž sedí alespoň dva lidé; jeli jsme v něm sami. Ale mění se to; off-roady a SUV jsou na ústupu a hybridní Toyota Prius je vidět až nečekaně často.
Civilizace na jedno použití. Papírové či plastové tácky, kelímky, příbory. Historie převtělená do současnosti; led na benzínových pumpách a svázané balíky dřeva na oheň pro večerní steaky. Svoboda svázaná pravidly, ale o to větší tím, že pravidla si nikdo nedovolí porušit; jeden z paradoxů, který jsem tam pochopil. A nad tím vším podivná hraná soudržnost a pospolitost oděná v hávu zpocené otylosti, která je všudypřítomná, standardní, normální. „Jak je možné, že na Tvé svatbě jsou všichni tak hubení?“, ptali se kamarádky v Salt Lake City její kolegové. Na té svatbě nebyli všichni hubení. Ale proti tomu, co je zvykem a normou tam, byli štíhlí úplně všichni...
Japonští turisté patří ke Grand Canyonu stejně jako ke Staroměstkému náměstí; nikdo neumí zkombinovat trekové boty s GoreTexem s kalhoty od obleku tak, jako oni. Las Vegas je neony osvětlená oživlá poušť, kde člověk nerozumí, proč to tu všechno je, ale nemá sílu o tom přemýšlet. V Death Valley je venku jako v sauně – a vítr, který jinde chladí, tady připomíná fén na vlasy puštěný na maximum. Sekvoje jsou obrovské tak, že si to nikdo nedovede představit, dokud je neuvidí na vlastní oči – a u nich jsem potkal medvědí rodinku na vzdálenost třiceti metrů. Je to až komické – to, co se u nás radí při setkání s medvědem, platí v USA pouze pro medvěda grizzlyho – pro medvěda hnědého všichni radí „fight back“.
Blížil se večer a my stále stoupali a klesali serpentinami Sierry Nevady; poslední pumpa před národním parkem, plná nádrž, v přehrávači Hana Hegerová, sentiment a nostalgie v duši. Pak se silnice stočila doprava, začala klesat, objevil se tunel, kterým jsme projeli – a pak se nám zastavil dech i srdce. Na něco takového není nikdo nikdy dostatečně připraven. Ten pohled na Yosemitské údolí je neuvěřitelný, naprosto neuvěřitelný. El Capitan. V dálce Half Dome. A na pravé straně Bridalveil Fall. Stáli jsme tam v okouzlení snad hodinu, neschopni slov, a jen se dívali a mlčeli; co taky dělat jiného na takovém místě?
Cesta končila v San Franciscu; když jsme pak přejeli Golden Gate a dostali se na osamělou pláž u Pacifiku, od oceánu vanul silný vítr, byl chlad, vlny omývaly pláž do hladka a slunce pomalu zapadalo. Poprvé u Tichého oceánu. Horizont ztracený v moři.
Jednou se tam vrátím. Je tam až příliš mnoho míst, která chci ještě vidět, zažít, vstřebat a pochopit. Jednou...
NP Ennio Morricone - L'uomo dell'armonica (1968 - Once Upon a Time in the West (OST))
