Balmorhea byla fajn; lidí akorát, atmosféra klidného rozpoložení, krásní naslouchající. Jako tenkrát před rokem. Dělá mi radost, když můžu podpořit a poděkovat – a po koncertě odcházet s novým albem a kusem oděvu, co mi třeba ani nesedí, ale to už je pak jedno; jde o ty dvě hodiny a ten zážitek a dojmy i pocity a tak všechno spolu dohromady…
A Febiofest letos byl stejný jako vloni i kdykoliv jindy; koktejl dobrých, špatných i průměrných, filmů přístupných i těch druhých, přímočarých a na nic si nehrajících i stylizovaných a překombinovaných. 500 dní se Summer bylo moc fajn; milé a zábavné. Van Diemenova země byla silná; krutá, přímočará a pravdivá. Pár večerů, pár filmů, pár setkání; nadčasové zůstane, zbytek není podstatný.
A pak ještě jeden film; o lásce. Připomněl mi jiný dokument, který na mě působil stejně. Oko nad Prahou, film o nadání a touze a kreativitě, o naivitě a víře; o tom, že někdy udělat vše nestačí. Jednou jsem Jana potkal na pražském letišti, když jsem cestoval do Londýna; měl neuvěřitelné charisma. Lehce pomačkaný oblek, bílá košile, malé zavazadlo, hubená vysoká postava, bílé vlasy, opálená pleť. Vyzařovala z něho důvěryhodnost zvláštního typu – že žije jen takovým způsobem a jen pro to, čemu věří a o čem je přesvědčen, nic víc a nic míň, že cokoliv jiného by pro něj bylo jen ztrátou času. Člověk ze staré školy, který neumí dělat kompromisy, co by bolely. Jenže… to všechno už je pryč.
-----
A teď jsem zpět, zpátky doma z výletu na jinou hemisféru téhle planety, ze světa natolik jiného, že se mi z něj točila hlava, a já po těch čtyřech týdnech chtěl domů, zpět k Tobě, nám, našemu příběhu, jež je na svém začátku, pomalu se odvíjí a spřádá zážitky na cestě vzájemného poznávání. Jsem tak moc zvláštně a nečekaně vyrovnaný i klidný; mám pocit, že už jsem zažil vše, všechny možné kombinace, situace, zvraty, všechny prohry i výhry, utajené skutečnosti i přehnané upřímnosti, ztráty, rozchody a usmíření…
NP Daniel Lanois – Sonho Dourado (2004 – Friday Night Lights (OST))
