Lavina průměrnosti. Je všude kolem, jsme v ní uvězněni, nejde se z ní dostat pryč, je všudypřítomná. Jsme její součástí. Fráze průměrnosti sypané z unaveného mozku. Průměrné filmy; kolik jich bylo, kterých jsem viděl a o kterých je škoda zmínit slova. Průměrné knihy. Průměrné dny, žité od zhltnuté snídaně k hodinovému obědu, na který vždy jezdím jednu stanici metra pryč, abych mohl být sám: jen já, oběd, někdy pivo či dvojka červeného, předražená italská kuchyně; ale hlavně, být aspoň na chvíli sám. Nic zázračného, vím; jen krásný průměrný den, okořeněný milou samotou v jeho polovině.
Nějak moc není o čem psát, čím se dojímat a pro co se nadchnout. Režisérské ikony nabízející pseudoumělecké opusy, které nudí. Těch pár filmů, které jsem viděl v poslední době, nebylo dobrých. Možná s jedinou výjimkou: Peklo v Pacifiku. Syrové, překvapující, zvláštní, jiné, staré, nadčasové; v České televizi v originálním znění – neuvěřitelné. (Vždy jsem si myslel, že cílem této veřejnoprávní služby je převést do češtiny vše, co jde, nakonec včetně slovenštiny, moravských a jiných dialektů.)
A taky jsem přečetl HHhH. Až překvapivě vtahující, obohacující; nezvyklý upřímný popis pátrání po detailech jedné historické události, která navždy zůstane symbolem odvahy a odhodlání. A pak taky Obyčejné lásky: měl bych pár povídek ze svého života, které bych mohl přidat. Tragikomické partnerské situace někde na pokraji rozchodu nebo těsně po něm, nezvykle přesná míra vzájemného neporozumění a odcizení; život bez příkras. (A za zdí, tak metr od mé hlavy, právě symbolicky skončilo extatické cvičení).
A pak, samozřejmě, náš vztah. Průměrný. Obyčejný, milý, hezký; a taky průměrně perspektivní. Kdy poprvé podvedeme toho druhého? Sám sebe se ptám a zajímá mě to a co je paradoxní, zajímá mě to vědecky; ne citově, ne lítostivě či bolestivě, ne žárlivě. Zajímá mě to, protože bych to chtěl vědět a chtěl tomu rozumět. Všechny ty ostatní pocity, implikující otevřené oči nad úsvitem a strašnou touhu konečně usnout v momentě nutnosti vstávat, to vše teprve přijde. Teď mě to jen zajímá; kdy přijde konec a jak bude vypadat? Stejný jako minule, nebo jen o trochu horší, o něco průměrnější?
Náš vztah je... zvláštním kompromisem; asi oba vnitřně chceme něco jiného, ale zároveň to je přeci ještě dobré; alespoň průměrné. Může být něco lepšího? A pokud snad ano, lze s tím dlouhodobě žít a udržet si to? Status quo, průměrný vztah, průměrné dny, vídáme se průměrně často a stejně tak často spolu spíme, a pokud bych snad místo průměrnosti byl nucen použít jiné slovo, řekl bych podprůměrné, a tak vystihl naši realitu...
Naučila si mě žít bez Tebe a já byl tak silný, že jsem to zvládl. Žijeme společné samostatné životy, které jsou spojeny jen podivným lektvarem pohodlnosti a vědomí, že jsme spolu. Možná to jen ten důvod: jsme spolu, protože jsme spolu. Perpetuum mobile partnerského soužití. Vztah udržuje vztah. Žádná energie se neztrácí a žádná nová nevzniká; přeci ale, vše se jakoby zpomaluje, je slabší, vše je více a více průměrnější. Kdy se uvidíme? Za týden? Za měsíc? Rok? Záleží na tom? Jsme tak moc stejní – žijeme s kopií sebe sama. A není to dobré. Je to průměrné. Průměrné.
A tak tu ležím a piju a pálí mě oči a hraje Caesura a venku je černo a občas na obloze blikající světlo přistávajícího letadla; co dál, co dělat dál? Všechny náhražky mají už jen průměrnou sílu; z čeho ale brát energii? Není moc z čeho, protože vše je průměrné, průměrné síly a trvanlivosti, věci začínají končit v momentě, kdy vzniknou, a my máme už dávno prošlou záruční lhůtu. My. Objev se tu a řekni, že mě miluješ nebo alespoň máš ráda; zkus to jen říct. A když nebudeš moct, tak alespoň zašeptat. Nebo napsat. Nebo se na mě jen zamilovaně podívat. To by stačilo; jednou, aspoň jednou to s Tebou zažít...
Ilana mu jednou řekla, že s Wladkem měla okamžitě orgasmus. Nenáviděla Wladka, každopádně ho nenáviděla na konci, protože zpočátku ho přece nemohla nenávidět. Nenáviděla toho idiota, ale jakmile do ní pronikl, tak se udělala. „Se mnou,“ řekl jí Uri, „potřebuješ mnohem dýl a někdy vůbec nevyvrcholíš. Jak to?“ „Protože tě miluju,“ řekla Ilana, a Uri dodnes nevěděl, jak to myslela.
NP Helios - Hope Valley Hill (2008 - Caesura)
