Nevím, kde je smysl, ztratil jsem ho; vše začíná být stejné, tak moc stejné. Filmy se až příliš podobají těm předchozím, koncerty mě nedokáží znehybnět, jsem unaven z rychle odumírajících týdnů, kalendář rotuje zrychlující se rychlostí, přibývá otázek, ale ubývá chuti na ně vůbec odpovídat, dostavuje se apatie... a smíření; smíření s prázdnotou...
Beethoven byl podivně studený, krásný jen v některých okamžicích; po přestávce však bylo vše jinak, možná tím červeným vínem, možná tím okamžikem... Bylo to dojemně krásné a současně silné; klavírní sonáta byla živě náročná, měnící se v čase, hlasitá i tichá, překvapující... a Oldřich Korte pak přišel na pódium, díval se nám do očí, byl dojatý, určitě byl tak moc dojatý... (a já jsem cítil posvátnost tohoto okamžiku).
Pak přišel Smetana a jeho České tance: rychlé a náročné, vždy však melodické, výbušné a plné energie; byl jsem překvapen, nečekal jsem tolik klavírního umu a složité dokonalosti...
Garrick Ohlsson hrál mohutně, silně, bezchybně; jakoby bez emocí, ale přesto emočně, jakoby bez pocitů, ale přesto naléhavě... po všech těch opusech přišly přídavky a teprve pak, v momentě, kdy zazněl Rachmaninov a jeho Prelude op.3 no.2 in C sharp minor, jsem si uvědomil neopakovatelnou zvláštnost tohoto večera...
(A pak jsem vyšel ven, abych v telefonu objevil několik vět od Chytré; ... kam poplujeme? Skoro mi to je jedno; jste si podobné, každá jiná, ale přitom jste vlastně stejné - stejné v tom, že vám nikdy nebudu opravdu rozumět... (a já jsem jako vždy zamilován do lásky bez tváře)).
NP David Dorůžka - Tears (2004 - Hidden Paths)
