Co psát dál? Bylo to skvělé. Nečekané. Jiné, ale stejné. Teskné, ale živoucí. Hlasité i tiché. Melancholické i plné energie. Eric hrál svým virtuózním způsobem na trubku tak přirozeně, jako já otevírám večer láhev červeného. Už první skladba naznačila, jaký směrem se večer bude ubírat: teskné úvody a melancholické nálady, které postupně nabírají energii a přecházejí místy až k rockovému nářezu. Reverbovaná trubka, teskně se rozléhající ztichlým sálem, dynamické nástupy bicích, efektované klávesy a dynamická basa; vše do sebe zapadalo, vše k sobě patřilo, celek vycházel ze starých tradic, ale byl novátorský, jiný, byl přístupný i neočekávaný, byl skvělý.
Efektované nástroje, využití notebooku k vrstevní zvukových ploch (musím říci - úchvatné číslo basisty Michela Benitu), klávesy, naprosto věrně a dokonale připomínající elektrickou kytarou s distortion efektem (Patric Muller hrál naprosto démonicky), použití megafonu k procesování lidského hlasu (bubeník Philippe Garcia)... vše do sebe přesně zapadalo, vše k sobě sedělo a ladilo. Jazz s hip-hop rytmy, s nádechem drum'n'bass, jazz bez hranic, ale přitom stále jazzový...
I enjoyed it very much; thanks, men.
NP Ticho a šumění, klid a hluk, ...
