Sherry: I'm like your mistress, except you're not even married.
Jim Jarmusch je králem veselo-smutnosti, jeho příběhy jsou takové. Stejné byly i Zlomené květiny - odlehčené i závažné, melancholické se současným úsměvem na rtech, příjemně plynoucí s okamžiky tesknosti, byly jak poslední večery měsíce září. Ukazovaly a napovídaly, ale nikdy neřekly všechno, ptaly se a odpovídaly, ale vždy jen částečně. Bill Murray nehrál; on jednoduše byl, mluvil a pohyboval se s takovou přirozeností, že mu nebylo možné neuvěřit...
Don Johnston: Wanna get a drink?
Carmen: No, I don't drink.
Don Johnston: Later, get something to eat?
Carmen: I don't... eat.
Můžu si dovolit říci, že jsem to čekal? Čekal jsem, že taková budeš. Chytrá, zvídavá, hezká, ale... jiná, nebyla jsi pro mne a já nebyl pro Tebe. Neměla jsi v sobě onu převzácnou esenci ženskosti, které tolik nerozumím, tolik mě přitahuje, tolik mi dává i tolik mě zraňuje; tu hledám, po té toužím, té se kořím, tu se snažím uchopit... Byla jsi... Hledající, hledala si mě, jenže já jsem hledal ji, kterou jsi nemohla být.
[last lines]
Don Johnston: Hold on a second. Wait. I know you think that I'm your father, don't you?
The Kid: What?
Don Johnston: Just tell me. You can talk to me, chief.
The Kid: Man, you're fucked up!
Don Johnston: Wait a second. Wait a second. Wait!
Čím více Jarmuschových filmů jsem viděl, tím více se mi líbí jeho království příjemných krasosmutnění, které je mu vlastní; je jiné a neopakovatelné svojí podmanivou atmosférou. Jako bych byl jeho součástí - jenže mně chybí elegance přijímání proher, já je neumím neprožívat, já se jimi vždy raději nechám ovládnout tak, že se reálno pro mě stane snem a mé sny reálným životem... proč? Kdo ví...
Vkročím příští týden do stejné řeky?
NP Enrico Rava - The Man I Love (2005 - Tati)
