Otevřeš ústa, ale nevíš, co odpovědět. Máš pocit, že chceš rozhřešení, takže jí vyprávíš, co se toho dne stalo. Ale když ti dá rozhřešení, prohlásí, že jsi udělal, co jsi udělat musel, uvědomíš si, že o tohle vůbec nešlo. Nechtěl jsi, aby ti řekla, že jsi udělal správně, bylo ti fuk, jestli si myslí, že jsi udělal správně nebo ne, protože ty už jsi věděl, že to bylo správně, prostě jsi chtěl, aby řekla: „Já vím, jaké to je.“
Ale to ona samozřejmě říct nemůže, nikdy to neřekne. A kdyby to snad dokázala, pak už bys s ní nemohl být. Pak by vás to oba přestalo bavit. Pak by se z ní stala lepší přítelkyně, ale horší milenka.
Chtěl bys ji celou pozřít. Nemůžeš se nabažit její chuti ve svých ústech – její šíje, paží, břicha. Mohl bys jí lízat pekáč celé hodiny. Své přítelkyni jsi to vždycky dělal, abys byl fér. Ona ti ho kouřila, tak jsi ji vylízal, nebo jsi ji vylízal, protože jsi chtěl, aby ti ho kouřila.
Vracím se s pocitem, že už není žádné místo, kam bych se mohl vracet. Ze všech míst se vracím do jiných, ale nakonec vždy zjistím, že šlo pouze o dočasný přesun – nikoli o návrat. Nikde už není doma; starý domov neexistuje a nový ještě nevzniknul. Domov je cesta sama o sobě, přejíždění mezi městy všemi dopravními prostředky, cesty skrze časová pásma mezi místy vzdálenými sto kilometrů nebo tisíc mil… Za okny mrzne tající sníh; konec podzimu, podivné teploty okolo nuly – ani sníh sám o sobě neví, měl-li by roztát či začít mrznout.
Z jakéhosi důvodu je skutečnost, že tu věc vlastně spotřebuješ, představa, že už nikdy jiný nemůže mít přesně to, co jsi měl ty, neuvěřitelně vzrušující. Je to přesně týž pocit, který zažíváš, když o samotě vypiješ jedinečnou láhev vzácného vína. To všichni chápou, ne?
…
A jak běží čas, potěší tě, když si všimneš, že ke konci se situace zase změnila, že ke konci se holky tak soustředí jedna na druhou, tolik je zaujaly francouzské polibky, že se na tebe přestaly dívat docela. Ke konci si s uspokojením všimneš, že když jedna zasune té druhé stehno mezi nohy a pak je vytáhne, noha se zaleskne.
Ležíš a zíráš tam, kde by ve tmě byl strop, a uvědomíš si, že vedle tebe někdo je. Jenže nevíš, kdo to je. Nebyl jsi ani tak opilý. Jako vždycky bylo několik kandidátek – stážistky, neúspěšné herečky, mladší sestry. Nemohly se dočkat, až si s tebou popovídají, vyslechnou tě, zjistí, jak jsi okouzlující. A teď jedna z nich leží vedle tebe. S určitostí víš, že je o polovinu mladší než ty. Ale to je všechno, co víš. Její obličej, její jméno, její tělo zmizely.
A sám na sebe se zlobíš za svou slabost, za to, že sis tu drogu vzal znova, že jsi vykouřil cigaretu, kterou sis měl odříct. Přeješ si, aby tam nebyla, ať už je kdokoli.
Když jsem se dodíval na Ukrutně šťastní, zase mě přepadl ten podivný pocit pojídaní neplnohodnotných náhražek. Zalepuji prázdná místa ve svém životě vším, co se namane a co alespoň trochu dává smysl. Putuji mezi městy jen pro ten pocit cesty, jen pro tu možnost napsat pár řádků v podivném krasosmutném stavu mysli, který se mi dříve či později v hlavě vytvoří, vidím-li za okny pohybující se krajinu. V tom filmu byly podivné zasmušilé louky jihu Dánska a krásný kytarový motiv; za okny je teď vidět do podvečera se propadající zemdlelá krajina a v uších mi rezonují kytarové ornamenty September Malevolence. Všechno se dříve nebo později protne v podivném souznění a smíření. Obrazy a skutečnost, hudba a ticho, den s nocí – a možná, jednou, i já s Tebou…
Ale potom jich přišlo ještě daleko víc, daleko víc otázek, na které jsem nedokázal odpovědět, otázek, které jsi mi vždycky položila po milování, otázek, které zjevně otravovaly tvou mysl celé dny nebo týdny. Otázek jako například: „Kdybych si domů přivedla jinou holku, spal bys s ní?“ Otázek jako například: „Kdyby mě někdo unesl, jak dlouho bys čekal, než by ses vyspal s někým jiným?“ Otázek jako například: „Jak moc mě miluješ?“
Kde se jen ty otázky vzaly? Vyplynuly ze strachu nebo z očekávání nebo z obou nebo z něčeho úplně jiného? Proč jsi mi ty otázky kladla, když jsi nechtěla slyšet odpovědi? Proč jsi mě naučila, abych ti lhal?
Na univerzitě bys nikdy neměl odvahu požádat tuhle holku o telefonní číslo. Teď, příštího dne ráno, když ví, že ten den odjíždíš, ti dá číslo dobrovolně – číslo na mobil, jak zdůrazní, to nejosobnější z jejích čísel. Musí tě požádat o tvoje. Dáš ji navštívenku, řekneš jí, že to je nejjednodušší způsob, jak tě sehnat.
Ale když o dva týdny později zavolá, a pak ještě jednou o další dva týdny později, nezvedneš telefon. Ztratíš zájem, když už jsi ji jednou ošoustal. Ta její neposkvrněná část byla tak malinká, že stála jen za jednu noc. Za víc ne.
Nakonec jsem na ten koncert šel bez Tebe; nešlo to jinak. Mráz mi běhal po zádech při Scotland’s Shame a ve vzduchu jsem cítil euforii po prvních tónech Hunted by a Freak. Bylo to více neobroušené než přede dvěma lety, bez kompromisů, bez snahy někomu vyhovět; poctivá dávka trýznivé syrovosti, v níž se jen těžko nacházely stíny naděje… Tenhle koncert mi udělal radost; jen málokdy se člověk setká s takovou vyzrálostí…
A spíš tak tvrdě, že se toho rána neprobudíš, když se vzbudí tvá přítelkyně. Spíš, když se na tebe usměje a políbí tě lehce na čelo a vstane, aby si došla na záchod. Spíš, když přistihne Claye, jak stojí v koupelně nahý a myje si obličej, psa u nohou. Spíš, když se na sebe podívají a stydlivě se usmějí. Spíš, když ona neodolá a podívá se mu mezi nohy, když zase vzhlédne a zjistí, že se na ni Clay zase dívá, ovšem už ne stydlivě. Spíš, když vyžene psa, který se nechce hnout, z koupelny, když si dělá místo, aby si klekla. Spíš, když, přestože tvé sperma vždycky vyplivla a vždycky je bude vyplivovat, vždycky si je nechá stéct po bradě, aby ti to vynahradila, teď nejen polkne, ale ještě zavrní, když se ten pták v její puse přestane škubat. A pořád ještě budeš spát, když vstane a tiše zaprosí: „Neříkej mu o tom, jo?“
Nikdy s nimi nemluvíš o práci, nikdy nemluvíš o tom, na co myslíš nejvíc a nejčastěji, ne proto, že by to nepochopily, ne proto, že by je to nudilo, ne proto, že by ti ve své naivitě vynadaly za tvé zvyky, za tvá vítězství, za to, že jsi shromáždil bohatství, jehož si právě v tu chvíli užívají, ale proto, že by je to zkazilo, pošpinilo, zrovna jako to zkazilo tu první, tu, kolem které ses motal nejdéle, tu, kterou jsi omylem považoval za lásku.
Když jsem tu knihu četl, měl jsem pocit, že konečně někdo dokázal beze strachu a výčitek popsat, co někdy opravdu chceme. Že láska je fajn, ale někdy se nehodí do tohoto světa. Že všechnu tu bolest a únavu, kterou dobrovolně neseme jako přívažek našeho úspěchu, musíme občas směnit za opojení poskytnuté lehkostí plynoucí z moci a bohatství. Že dobré vychování je někdy na překážku a stejně tak snaha o empatii. Že nerozumět někdy znamená chápat a neptat se tázat. Těch pár vět je z černých stránek našich duší; máme to v sobě, my dobývači ztracených bitev, každý to někde v sobě máme… Já taky; jen nevím, nakolik je moje sebekázeň silná…
A dokonce i ty nejhezčí holky, s nimiž spíme, ty, které nám připadají nejvíce okouzlující, ty, na které se nás ptají naše rodiny, jako třeba: „Co se stalo s Jenni – ta byla úžasná, ne?“, dokonce i tyhle holky jsou rády, když je v posteli zneužíváme. Ano, zneužíváme. Dokonce i ony se nás ptávají: „Jsem coura? Tvoje děvka? Tvoje špinavá kurva?“ a pak se otřesou, když řekneš: „Jo… jo.“ Dokonce i ony po nás chtějí, abychom je svázali, zavázali jim oči, použili je.
A když se jim to nelíbí, když ta slova vyslovíš a ony se přestanou hýbat, zakryjí si pusu rukou, řeknou: „To neříkej – to slovo neříkej – to se mi nelíbí,“ když říkají, že nechtějí zkoušet, jaké to je, být připoutaná želízky k věšáku na ručníky v koupelně, pak v posteli za nic nestojí. Možná jsou inteligentní. Možná jsou milé. Možná jsou pohotové, okouzlující, atd., atd. Možná podnikají cosi za osvobození žen (od čeho? od koho?), ale v posteli nikdy za nic nestojí.
Dobrý sex nemá s rovnoprávností nic společného.
Musím někam odjet. Na jih, za teplem, za zvuky arabských bubnů, za stíny mešit a vůní koření. Potřebuju to; vše mě až příliš svazuje – a já musím pryč, abych zase mohl začít dýchat…
NP September Malevolence – Exxon Valdez (2008 – After This Darkness, There's a Next)
