Stál jsem na ošlehané přídi staré plachetnice, jež byla unášena proudem tónů, a díval se do dáli, vnímal obzor, cítil blížící se pevninu – a pak, najednou, se jako ostrovy v mlze začaly vynořovat známé částečky a motivy, nesmělé melodie tiše rozezvučely abstraktní plochy, začal jsem poznávat a procitat, začal jsem nalézat, vnímat a chápat... A teď vím, že to bylo nepřekonatelné, neopakovatelné, neuvěřitelné, nemožné i neskutečné – ty okamžiky, kdy jsem pochopil i našel, kdy se v dáli začal rýsovat Paranoid Android, kdy jsem v té změti zvukových kaskád a melodických vodopádů uslyšel Exit Music (for a Film), kdy jsem poznal Resignation... A Brad Mehldau hrál dál a dál, odcházel a znovu přicházel, byl nadšený jako my, kteří jsme si uvědomovali tu krásu mizejících okamžiků; nelze už jít dál, to byl konec světa i naší galaxie, všechna století hudby se zračila v těch dvou hodinách, jež tiše a pozvolna mizely v nenávratnu jako kapky toho nejdražšího vína tvořící červené obrazce na partituře času, po níž byly pomalu rozlévány...
Byl to náš začátek? Nedokážu žít bez výzev; a tuto přijímám – bude to běh na dlouhou trať, vím. A vyčerpá – mě i Tebe. A možná bude bolet. Nebude! Vím to... vím... teď a tady...
NP Arvo Pärt – Spiegel im Spiegel (ECM New Series 1591 - Spiegel im Spiegel, Für Alina)
