Dívek, které vás okouzlí tím, jak se svlékají, běhají po světě hejna, těch, co to dokážou při oblékání, je mnohem a mnohem míň. Když měla na sobě všechno oblečení a hřbetem ruky si shrnula své dlouhé vlasy z čela dozadu, pokojem jako by naráz zavanul čerstvý a svěží vzduch.
Jakékoliv věty jsou zbytečné; není o čem psát. Maličkosti všedních dnů; vychlazené bílé víno navečer, zaběhat si a zacvičit, dát čaj, chvíli hrát, podívat se, co se stáhlo v P2P světě, unaveně zapadnout do pohovky a přemýšlet o tom, jak strávit poslední dvě hodiny první květnové neděle. Jednou z nejzajímavějších skutečností, které koření změnu zaměstnání, je možnost zmizet z jednoho světa, v němž existujeme; vrátit mobilní telefon znamená přestat existovat – žádná zpráva už nebude nikdy doručena a schránka signalizuje permanentní nepřítomnost. Když se mi to stalo poprvé, byl jsem ten víkend bez telefonu podrážděný, nervózní, s pocitem neurčitého strachu; teď, podruhé, jsem měl šibalský pocit svobody, indiferentní ke všem nesnázím, které s touto mobilní komplikací souvisejí. To, co je pro mě podstatné, jsem zvládl řešit i bez telefonu; k čemu ten zbytek? Vlastně není vůbec důležitý…
Čistý, tichý bar, po ruce nějaké ty oříšky, z reproduktoru hraje Modern Jazz Quartet svůj Vendome a whisky je dvojitá a s ledem. Postavím sklenku na pult a chvilku ji tiše pozoruji, aniž bych se jí dotkl. Whisky si totiž nejdříve ze všeho musíte vychutnat především pohledem. A až když se nabažíte pohledu, můžete se napít. Stejný princip jako s hezkými dívkami.
Jsou to paralelní světy, které si sami vytváříme svou aktivitou. Sociální sítě pro různé sociální skupiny, do nichž patříme. V každé pavučině něco zanecháme, něco ukážeme a něco řekneme. Obnažujeme části svých já pichlavému slunci věčné internetové přítomnosti a zapomínáme používat ochranný krém s vysokým faktorem, který je nezbytnou samozřejmostí. Dobrovolně se stáváme zranitelnými v domnění, že nám to snad může i pomoci; ve skutečnosti ale o tom nepřemýšlíme, jsme jako ostatní, jejichž vzorce chování bez uvážení kopírujeme. A pak se třeba i stane, že přestaneme existovat, jako ten, který seděl naproti mně a jednou jel příliš rychle, a přestože už nedýcháme a naše srdce dávno netepe, v profilech stále svítí naše fotografie, které se snaží vzbudit pocit, že tu snad budeme navždy. Memento mori, chtělo by se připomenout; když už nemáme možnost po sobě uklidit, neměli bychom ten svinčík, který nikdo jiný uklidit nedokáže, vůbec dělat.
„Jenže když člověk nemá nikoho rád, celý svět kolem něj jako by nebyl,“ usoudila tlustá dívka. „Svět , kde není nikdo, koho by měl člověk rád, je jako vítr, co fouká za oknem. Nemůžete si na něj sáhnout, nemůžete ho ucítit. Ať si pak ten člověk koupí za peníze slečen, co se mu líbí, ať se náhodně vyspí s kolika dívkami chce, nic z toho není opravdové. Nikdo vás neobejme, co má síly.“
V tom filmu bylo to, co se s našimi západními sousedy táhne od poslední války; touha zachránit svět, něco změnit, narovnat, přinést spravedlnost. Tenhle příběh byl realita a tamten, který jsem viděl tenkrát před lety, fikce; přesto měly tolik společného. Takovéhle filmy mají smysl; člověk přemýšlí, studuje, čte, snaží se pochopit nepochopitelné. Proč? Proč to lidi baví, bojovat s větrnými mlýny? Kde se bere motivace a síla? Jde o pocit naplnění a sebeuspokojení? Reakci na nevědomý strach z prázdnoty?
Osobně jsem ale neměl dojem, že je taková věc možná. Jim Morrison už byl po smrti rozhodně víc než deset let, a stejně jsem ještě v životě nejel taxíkem, ve kterém by vyhrávali Doors. Na světe se některé věci mění a jiné zůstávají stejné. A co zůstává stejné, je takové už napořád. Jako třeba hudba v taxících. V těch nikde nebude znít nic jiného, než popové hitparády, pitomé talkshow nebo baseball.
A Murakami byl ještě více nejednoznačnější, než tenhle film. Říká: přemýšlej, putuj, zvol si svou cestu, a pokud se rozhodneš prohrát, stane se i prohra a ztráta tvojí výhrou. Ale někde mezi řádky jsou další poselství, která tuhle vyslovenou pravdu vyvracejí, a v rozích jednorožců je vše, jen ne rozuzlení. Mám Murakamiho rád. Hlavně proto, že jeho hrdinové by mohli bydlet ve vedlejším vchodě. Že jim rozumím. Znám je. Jsem jedním z nich. Ani úspěšný, ani neúspěšný. Ani šťastný, ani nešťastný. Ani smutný, ani veselý. Jen žijící. Tiše žijící.
Chtělo si mi dát nahlas do pláče, ale to jsem nemohl. Na to jsem už byl trochu moc starý, na to už jsem toho v životě viděl trochu moc.
Některé smutky jsou totiž takového druhu, že se nad nimi brečet nedá. Takového druhu, že je v životě nikomu nevysvětlíte, takového druhu, že je nikdo nepochopí. Jsou to smutky, které se nedají převést už v nic jiného a jen se lidem tiše hromadí v duších jako sníh za bezvětrné noci.
NP Anouar Brahem – Sebika (2003 – Vague)
