A zase Tě ztrácím. Nepíšeš mi, nelíbáš mě, nechybím Ti. Žiješ svůj druhý život a já tu sedím, píšu, piju a chce se mi spát. Kdy to přijde? Kdy se přestaneme vzájemně okouzlovat a staneme se pro sebe pouhou rutinou? Kdy začneš mít pocit, že jsi měla zůstat s ním, a ne se mnou? Kdy si uvědomíš, že uvnitř sebe jsem povrchní a zkažený? Kdy Ti dojde, že mé jednání je motivováno snahou neztratit, co mám? Kdy pochopíš, že jsem získal vše, co jsem kdy měl, a teď jsem spoután nesnesitelnou možností ztráty? Kdy Ti začne vadit, že nejsem schopen ztratit své povrchní já? Kdy Ti začne být nepříjemné, že máme společnou minulost, s kterou se stále potkáváme? Kdy Tě pohltí představa, že život se mnou Ti už nic nepřináší, že je na čase odejít? Kdy začneš cítit, že už nesneseš, abych obětovával tolik a tolik věcem, v něž nevěřím a jimiž pohrdám? Kdy začneš chtít, abych přestal toužit po všem, co život nabízí, a začal víc dávat, než brát? Kdy Tě poprvé napadne, že nechápeš, proč potřebuju vítězit? Kdy mi poprvé přes den nenapíšeš? Kdy mi poprvé nezavoláš a neodpovíš? Kdy mi řekneš, že dnes ne, že musíš domů? Kdy najednou přijde, že odjedeš pryč a vůbec se Ti nebude stýskat? Kdy si znovu uvědomíš, že ta křivka je vždy stejná, že po euforii přijde zklamání a po vítězství porážky? Kdy se přestaneš činit krásnou, krásnou pro mě? Kdy dovolíš, aby nám každodennost vzala výjimečnost společných okamžiků? Kdy mi konečně řekneš, že si přestáváme rozumět? A kdy mi povíš, že je možná čas, abychom se na chvíli přestali vídat? A kdy mi pak napíšeš, že už nemůžeš dál? A kdy mi potom do očí řekneš, že odcházíš? A pak, nakonec, kdy se mi ozveš s tím, že jsi šťastná? Svobodná? Zamilovaná? Svá? Kdy? Kdy to přijde? Ještě letos? Příští rok? Další desetiletí? Století?
Seděl jsem ve svém bytě na Baseinaya, pil druhý Bernard koupený v nedalekém supermarketu a trápil se přemýšlením; měl jsem vše – a mohl jsem o vše přijít. Teď nemám nic – a jsem znovu svobodný. Byl to vlastně zázrak: jen několik málo hodin, během kterých jsme o vše přišli. Přišli jsme o nás. Už nejsme my; už ne. Ráno jsi ležela na posteli, krásná v černých kalhotkách, a já stál u okna a díval se do mlhy, která pokrývala město. Když jsi vyšla ven z koupelny, čekala jsi tázavě, zda-li se ještě usměju a dám Ti pusu, tak jako vždy; už jsem nemohl. A pak venku, když jsme seděli v Tvém autě, jsem Ti to musel říct: že ve mně během noci něco umřelo. Že jsem ztratil Tebe – část svého já. Že jsem utopen v prázdnotě. Že nevím, co budu dělat. Naposledy jsem Tě přitiskl k sobě a políbil; ta chuť Tvých slz na jazyku, ta mě bude pronásledovat, stejně jako ten poslední pohled do Tvých modrých očí. Odvrátil jsem hlavu, rychle otevřel dveře a odešel; bylo páteční ráno, já šel ulicemi ponořenými do ranní mlhy, srdce mi divně bušilo, červené oči se leskly, a rozum nechápal, stejně jako srdce. Proč? PROČ?
Protože jsme byli tři. Protože Tvůj příběh s ním ještě neskončil – a možná ani neskončí. Protože já stál na zemi a Ty na rozhoupané loďce. Protože na Tebe z břehu pořád někdo volal. Protože jsi mi nemohla dát vše. Protože jsem Tě začal spoutávat nevyřčenými očekáváními. Protože… Mohl bych jmenovat sto důvodů, proč ne, a tisíce, proč ano. Ještě jsme neskončili; vím to. Přeju si to. Doufám v to. Nemohli jsme skončit, když jsme měli všechno…
Dotkli jsme se bolesti a tmy, stejně jako dne a radosti. Teď tu sedím a za okny se zase pohybuje krajina; ten druhý film, který v nás zanechal spoušť, mám pořád před očima. Nikdy na to nezapomenu; tu sílu, kdy jsem si zakrýval oči, a přál si a modlil, aby to už skončilo. Jenže ono to tam muselo být. Muselo. Protože ve skutečnosti to bylo ještě tisíckrát horší. Po tom druhém filmu ten první jakoby už neexistoval. Nemohl. Hravost, optimismus, Paříž, láska, život… nic neexistovalo. Nebo možná ano – ale dávno, v jiném paralelním světě, v jiném vesmíru…
Za pár hodin tam budu stát, opilý, a budu chtít vidět světla věčnosti skrze hlukové stěny, které mě obklopí a pohltí. A pak pojedu domů, nočními tramvajemi a autobusy, a když nakonec vystoupím, budu muset jít ještě kus cesty do kopce; venku bude zima, mlha i tma, a já budu myslet na páteční ráno, kdy jsem o Tebe přišel, kdy jsi mi odjela, kdy skončilo to, co nikdy skončit nemělo…
NP Mogwai – Cody (2005 - Government Commissions)
