„… My všichni, zdraví i nemocní, jsme jen nedokonalé lidské bytosti žijící v nedokonalém světě. V životě nemůžeš všechno přeměřovat podle pravítka a úhloměru ani čekat, že bude jasný jako bankovní účet.
Osobně mi připadá, že je ta Midori báječná holka. Z Tvých dopisů je mi jasné, že Tě přitahuje. Chápu taky, že máš zároveň rád Naoko. Na tom není vůbec nic špatného. To se na našem velikánském světe často stává. Jako by sis vyjel za nádherného dne na vyjížďku po krásném jezeře. Najednou nevíš, jestli je krásnější jezero, po kterém pluješ, nebo obloha nad tebou. Tak se už se tím netrap. Dej věcem volnost a ony si samy najdou cestu. …“
„Kdo chce být vším, nemůže být ničím.“ Tahle věta mě pronásleduje. Její pravda je nezpochybnitelná, nevyvratitelná a neuvěřitelně silná. Tohle je můj největší problém, to mě nejvíce drtí, nejvíce mi bere – tolik snů a tak málo dělám pro jejich realizaci. Tříštění sil, nedostatek vůle; někdy je mi až smutno z toho, že nedělám nic pro své sny, že jen přešlapuji na místě, zaplácávám čas drobnými dodělávkami čehokoliv… Sním svůj život, místo abych ho žil, žiju v zítřku či včerejšku namísto v dnešním dni, nechávám se pohlcovat prázdnotou, jejíž přítomnost ve svém životě si stále častěji a více uvědomuji...
Když umřel Kizuki, naučila mě jeho smrt jednu věc. Pravdu, která se stala – nebo to tak aspoň vypadalo – nedílnou součástí mne samého. Zněla takhle: „Smrt není opak života. Smrt už je v našem životě skrytá.“
Snad je to tak. Zatímco žijeme, narůstá v nás smrt. Ale to je jen jedna část pravdy, kterou si musíme osvojit. Naočina smrt mě naučila něco jiného. Že totiž žádná pravda nemůže vyléčit bolest ze ztráty milovaného člověka. Žádná pravda, žádná upřímnost, žádná síla ani laskavost nemůže takovou bolest vyhojit. Můžeme jí přetrpět a něco si z ní odnést. Ale ani to nás jinak neochrání před dalším utrpením, jež může přijít.
Najednou mám zase spoustu času – a nedokážu ho využít. Minuty a hodiny pomalu odtékají do výlevky mého života, jsou prázdné, beztvaré a bezbarvé; zůstat doma či někam jít? Jaký je v tom rozdíl? Snad jen ten teplotní… Pouze ten Bernard, co stojí na stolku po mé levé ruce, dělá tenhle večer zvláštním – ta přirozeně hořká chuť, poctivost namísto globální europivové nijakosti, vůně… zpověď alkoholika? Nebo jen toho, co už neví, co psát dál? Co dál dělat? Kam dál jít? Ano, ještě je tolik zemí světa, které chci vidět – ale kromě toho? Pro co ještě žít? Nedokážu nacházet ty drobné radosti, přestože vím, že právě v nich je tajemství života, esence štěstí a dar naplnění…
Zavolal jsem Midori. Musím s tebou mluvit. Musím ti říct spousty věcí. Nechci už na celém světe nic a nikoho, jen tebe. Chci tě vidět a mluvit s tebou. Chci s tebou všechno začít úplně od začátku. Takhle jsem jí to řekl.
Midori velice dlouho mlčela. Tak moc, jako kdyby všechny dešťové kapky světa dopadaly na všechny světové trávníky. Se zavřenýma očima jsem jako o život tiskl tvář na sklo. Pak Midori konečně promluvila. „Kde teď jsi?“ zeptala se tiše.
Seděl jsem na nábřeží v Essaouiře, pil marocké pivo a obracel stránky té krásné knihy, která vypráví obyčejný příběh, co chytne za srdce, která namísto exotiky nabízí přístupné pochopení, která se čte tak nějak sama, protože nenutí, na nic si nehraje, nepolemizuje, neptá se ani neodpovídá – jen vypráví, jeden příběh, který se mohl stát, který se někomu právě teď děje, který je reálný ve své barevnosti a tak silný ve své obyčejnosti...
NP Mogwai - Secret Pint (2001 – Rock Action)
