Je to přesně takové, přesně jedna povídka, jeden příběh; jen nevím, kam ho zařadit: zda na začátek, konec či snad někam do ztraceného mezičasu... To jsme přesně my, jen namísto 5x2 je to 5x(2+1)... jak skončíme? Začátkem? Máme vůbec na to? Dokážeš se změnit? Dokážu Tě změnit? Dokážeme se změnit?
(Už jsou tu zase... prázdné fráze, sebemrskačské věty narychlo sesmolené tak, aby mi dávaly pocit důležitého porozumění sama sobě; přitom ale nic neřeší, přitom je vše takové, jak bylo už tolikrát – rozlámané jak střepy starého zaprášeného skla...)
Tenkrát jsem rozuměl, díval se, pozoroval a chápal... byly to pravdy, zkušenosti, příběhy i zážitky, přesně takhle končí ta nejlepší předsevzetí, přesně takhle začínají silné příběhy, které se nám vryjí do všech smyslů, ovládnou chuť i hmat, zatemní oči, zpřeráží všechny zásady a závazky, voní tak moc silně a hlas je zvonem bolesti... Je to vždycky tak? Jen pouhé odvracení konce? Boj, který nelze vyhrát? Kde je potom pravda?
(... asi v Departure od September Malevolance ...)
Hořkost na jazyku, poslední dotyky, urputnost a násilnost, snaha zmizet i zemřít, ale především touha v zázrak obživnutí... a když už ne znovuzrození, tak alespoň pochopení, najití odpovědi... Tak začal ten filmový příběh a já věděl, že François má stejné oči...
Oni končili svým začátkem na pláži za soumraku slunce, my zhasínali v dešti na mostech do ztracena; byli jsme šťastní, líbali se, točila se nám hlava z hloubky pod námi a díky emocím v nás, zastavovali jsme čas, byli jsme zase posledními žijícími lidmi...
Jen jedno nevím: kam těch několik hodin zařadit? Zase nám vítr čechral vlasy, zase jsme cítili slunce, zase jsme byli spolu... jenže jen na pár hodin; obloha se zatáhla a pochybnosti zaplavily naše nitra... Začátek? Konec? Začátek konce? Konec začátku? Bezvýznamná epizoda nekonečného příběhu?
(Už (si) nechci ubližovat...)
5x2 je pravdivě bolestný, je hořký a přitom bezbarvý jak neslazený dekagram tisíckrát vylouhovaného zahnědlého čaje; ukazuje cestu: cestu života, které se s cestou naděje potkává vždy jen na pár chvil (těch několik okamžiků, kdy je možné ze silnice mávat vedle jedoucímu vlaku...).
NP Nothing; jen zářivky mi proudí do uší svojí vysokou frekvencí...
