Vzala si kabelku a vstala. Bell sebral účet, znovu si urovnal klobouk a zvedl se z boxu. Uklidila si cigarety do kabelky a podívala se na něj. Něco vám řeknu, šerife. I v devatenácti už je člověk dost starej na to, aby věděl, že když má něco, co pro něj znamená úplně všechno, je tím pravděpodobnější, že o to příde. Vlastně už i v šestnácti, když to tak vezmu. O tomhle já přemejšlím.
Bell přikývl. Tydle myšlenky mně vůbec nejsou cizí, Carlo Jean. Tydle myšlenky já velice dobře znám.
Občas, když je volný večer, dívám se na film – obvykle vyberu jeden z kolekce těch ještě neviděných. Je to jak doplnění vzdělání, občas kořeněné luxusem nečekaného zážitku. Viděl jsem dva filmy sobě si podobné reálným zobrazením posledního vypětí a boje; Michael Clayton a Carlitova cesta. Ten první mě bral od začátku a ten druhý pohltil až ke konci. Dneska jsou to už klasické příběhy svého žánru; v té kulturní nadsklizni, která se rodí každým týdnem, jsou příjemné existencí nemizející hodnoty, jež obstála proti času. Jsou to jen fráze a prázdné věty, vím; jen mi oba ty filmy přišly dobré, před půlnocí jsem tu seděl, díval se do tmy, přemýšlel, nechal se kolébat jejich náladou, než se mi zavřely oči a mě pohltila noc...
Do toho já nemám co mluvit. Každej okamžik vašeho života je otočení mince a každej je nějaký rozhodnutí. Někde ste se rozhodla. Tohle všechno následovalo. Je to přesná matematika. Tvar je nakreslenej. Ani jediná linka se nedá vygumovat. Nevěřim, že byste dokázala vůlí ovlivnit minci. Jak byste mohla? Cesta člověka na tomhle světě zřídka změní směr a eště řidčejc ho změní prudce. A tvar vaší cesty byl viditelnej od samýho začátku.
A pak jsem taky četl. Každá druhá kniha je Cormac McCarthy. Sázka na jistotu, dalo by se říci – a přece je to tak paradoxní. V jeho knihách láska neexistuje a pokud snad ano, brzy umírá; pro mě je pak láska základem všeho. Ale přesto ho mám tolik rád. Je silný, nejsilnější, zasahuje kondenzovanou pravdou o těch nejkrutějších podobách našich existencí, v strohých řádcích jsou si narození a smrt rovny a zároveň jsou nejběžnějšími jevy, a život je jen cesta od smutného zrození a nešťastného dětství směrem k pokrouceně bolestné dospělosti končící jediným možným vykoupením. Tahle země není pro starý je archetyp McCarthyho stylu; snad proto, že jsem dříve viděl film, byla pro mě kniha jiná, než ty předchozí – tolik nezasahovala zrůdností překvapení, ale o to více bodala znalostí svého nekompromisně klenutého příběhu...
Bell vytáhl židli, posadil se a položil klobouk na stůl.
Chci se tě na něco zeptat, řekl.
Prosim.
Čeho v životě nejvíc lituješ.
Stařec se na něj podíval a zamyslel se. Nevim, řekl. Zas tolika věcí nelituju. Dokážu si představit spoustu věcí, vo kerejch by sis asi myslel, že díky nim bude člověk šťastnější. Jako třeba moct chodit. Takovej seznam si klidně můžeš sestavit sám. Možná už ňákej máš. Myslim, že jakmile člověk jednou dospěje, tak už nebude šťastnější, než je. Sou dobrý časy a sou zlý časy, ale nakonec seš dycky stejně šťastnej, jako si byl předtím. Nebo nešťastnej. Znal sem lidi, kerý todle nikdy nedokázali pochopit.
A Ty? Vzdaluješ se a přibližuješ jak měsíce Jupitera, někdy nás pohřbívám a o pár hodin později vzývám, milujeme se někdy nuceně a jindy žádostivě jako kdysi poprvé, rozumím Ti a jindy zcela nechápu, máš mě ráda a jindy opouštíš, vaříš mi nejneuvěřitelnější pokrmy a jindy Tě já zvu do míst, kam stojí za to jít a nechat se krmit. A to vše se děje v čase, kdy zima umírá a jaro ještě nepřišlo, kdy světlo začíná porážet tmu v pravidelném podvečerním souboji, a kdy březen signalizuje, že nadcházející dva měsíce bude čas dýchat čerstvý vzduch, než i ten roztaje horkem léta, jehož jedinou nadějí pak je jeho konec, konec sezóny, září, měsíc nejkrásnější, poslední teplé dny, poslední pohled zpět, chladná rána i noci, poslední pohlazení, poslední dech, rozloučení, poslední záchvěv minulosti zrazené současností...
NP Dustin O'Halloran - Opus #18 (2004 – Piano Solos)
