Z paměti vytahuji dávno viděné příběhy, které do mě zasekly háčky věčnosti. Nevím proč; možná v tom byl jen jeden záběr, jedna věta, jedna skladba – ale někdy i málo stačí. Vrátil jsem se a díval se, po letech ještě jednou; musel jsem. Ty obrazy jsou až příliš silné, snů je daleko více než skutečnosti, barvy jsou lehce rozmazány a v příběhu je všechna bolest nenaplněných pokusů a krása úvodních nadějí. Ten film není povrchní a stejně tak není ona i on; ani nemůžou. Je to jen film, rekonstrukce; ale stejně to bolí. Bije to do očí, přímo to křičí – ta evidentní skutečnost, že city jsou násobeny nemožností druhému zavolat a cíleně ho potkat...
Je to tu zase – století povrchnosti. Technologie nám umožňují mít všechny blízké okolo sebe, ale ve skutečnosti nás od sebe vzdalují. Nic nemá váhu, protože vše je jen otázkou několika vteřin či minut. A všeho je tolik. Nechceš? Nemusíš, jdu dál... Lovci vyhlížejí kusy zvěře z velké dálky, střídmost neexistuje – důležité je urvat si to nejlepší, a když to nevyjde, tak jen to o málo horší... Toulal jsem se a nahlížel do výkladních skříní a pozoroval unavené prodavačky pátečního večera – v pátek večer Praha umírá, je prázdná, odtažitá, mrtvá a děsivá. Přemýšlel jsem o Tobě, hlavní výhře v loterii těch nejvíce dotěrných; vypadáš spokojeně. Hodíte se k sobě. Krásní, úspěšní, chytří. A povrchní. Ale hlavně – šťastní...
Ten pocit prázdnoty, samoty a skutečnosti, že člověk nikam nepatří – je tak moc jednoduché ho zažít! Sobotní večerní vlak, poločas víkendu – všichni už odjeli a nikdo se ještě nevrací. Jen pár zoufalců, unavených chodců a opožděných cestujících dělá společnost nákupčím obtěžkaným taškami s artefakty marnivosti. Venku je temněji než kdykoliv předtím, světla ospale blikají, život je v komatu a čas je spoután svěrací kazajkou neexistence minulosti ani budoucnosti. Je tu jen přítomnost – krásný moment zastavení, ticha a světel za okny...
Nějak nevím, co dál. Jakékoliv rozhodnutí se mi jeví jako ukvapené; stojím a čekám na zázrak příštích dnů a přitom podvědomě chci, aby za mě rozhodnul někdo jiný. Nechci plýtvat energií na žití vlastního života – chci ji utrácet v přemýšlení a tázání se. I já jsem nákupčí – obtěžkán myšlenkami bez hlubší hodnoty, sny bez špetky reálnosti a pocity rozpouštěnými v kyselině minulosti. Stojím na křižovatce tisíce cest – a žádná z nich se mi nezdá dost dobrá. Stojím, dívám se, čekám... Nevím, kam jít. Nevím, jestli mám někam jít. A nevím, jestli mám vůbec chtít...
NP Sufjan Stevens - John Wayne Gacy, Jr. (2005 - Illinoise)
