Vzpomínám na nedělní pozdní noc před pár měsíci. Byl jsem unaven, ráno jsem musel vstávat před šestou, ale přesto jsem v zšeřelém pokoji nechal poblikávat televizní obrazovku; dobře jsem udělal. Jeden z největších filmových zážitků: Himálaj: Karavana. Prostý příběh, ale plný emocí, plný chladné krásy hor a horského slunce, plný nezkažených lidí s zásadami, které u nás už dávno neplatí; chtěl jsem být jedním z nich, chtěl jsem tam být. Oči se mi klížily, ale nemohl jsem se od filmu odtrhnout, v hlavě mi stále zněly hlasy v onom podivném nářečí, pozvolna přecházející do smutné smyčcové melodie. Bruno Coulais ji složil skvěle, byla přesně taková, jaká měla být: ani bombastická, ani příliš jemná, ani příliš hlasitá, ani příliš tichá; jemně naznačovala emoce a nálady, přišla vždy v okamžiku, kdy přijít měla...
NP Bruno Coulais - Norbu (1999 - Himalaya - L’enfance d’un chef (OST))
