Chtěla jsi to tak? Máš to – můj standardní stav; beznaděj a padající dlaždice, zima a tma za okny, ráno, které nepřijde. Děkuji za nezdar, jenž naučí mě píli – děkuji...
Sam Peckinpah a já, James Coburn a Kris Kristofferson, příběh, kde černá a bílá nebyly mezi barvami spektra. Všichni byli na cestě do pekla, hnáni svými démony a přízraky noci, nikdo nemohl utéci a začít někde jinde a nějak jinak; byl to skutečný příběh přetavený v uvěřitelnou mozaiku filmových sekvencí, Bob Dylan hrál a někde za obzorem byla cítit nebeská brána...
Billy: Ol' Pat... Sheriff Pat Garrett. Sold out to the Santa Fe ring. How does it feel?
Garrett: It feels like... times have changed.
Billy: Times, maybe. Not me.
Noc už je na sklonku, nebo není? Přijela jsi a já se divil a nechápal a užíval si a nevěděl co říci a pak jsem vše bral jako hru a příběh, nerozvážně a bez rozmyslu jako vždy, a potom jsme se viděli podruhé a potřetí a znovu a zas, a já cítil a vnímal sílící přitažlivost a setkání začaly mít větší a větší smysl a já se najednou dostával dovnitř té holky, která mi přišla tak moc vzdálená vším, čím a pro co žila, a dny šly a setkání najednou byla pokusem vystoupit z rozjetého vlaku, který jsme našimi společnými hodinami stále zrychlovali, a někde se nečekaně vzaly city, které jsem si nechtěl připustit, a Ty jsi byla napřed se svou odvahou a překvapovala si mě iniciativou a já najednou začal cítit, že to je víc, než jen příběh opilé noci a jejího pokračování...
Nedovedl jsem si představit vůbec nic; že bych s Tebou mohl něco mít, že bys mě mohla vzrušovat, rozumět mi a chápat mě, že bys mi mohla někdy chybět. Byli jsme od sebe tak moc daleko, přestože a protože naše hřiště a jeho mantinely byly předem přesně vymezeny Tvým síťovým grafem – a pak jsme najednou leželi spolu a nic kromě nás neexistovalo, já jsem Ti roztahoval nohy a Ty jsi byla na mě a já v Tobě a pak jsi křičela a potom jsme unavení leželi a já usínal a Ty jsi chtěla povídat, mluvit, tulit se a já jsem byl spokojeně malátný - a na staré matraci blízko okna s topením, z něhož sálala zima a táhlo teplo, jsme tak byli opilí a šťastní a spokojení, jeden pro druhého bez postranních záměrů, jen proto, že jsme chtěli být spolu a sami a vedle sebe...
Nejsi můj typ a asi bych si Tě nikdy sám nevybral, a právě proto to dopadlo tak, jak muselo – zamiloval jsem se do Tvého chování a života a stylu a Tvých myšlenek, zamiloval jsem se do Tebe... A pak jsem najednou věděl, že bych s Tebou mohl poslouchat červené vrabce a sledovat exploze v oblacích a vidět všechny ty strašně umělecké i prázdné filmy, kde bychom vždy naopak a nečekaně měli rádi to, co vlastně měl mít rád ten druhý, a stejně tak bych Tě mohl vzít kamkoliv a Ty bys odzbrojila všechny svou bezprostředností tak, jako mě a ostatní tolikrát, a já bych s Tebou chtěl jet na sever i na jih, kam teď pojedu sám či s někým jiným, a chtěl bych se opíjet a milovat Tě a cítit Tě a vím, že někdy by to přišlo, ten večer, kdy bych Tě chtěl ochutnat a přestat se bát cizího těla, a potom bychom měli všechno na nekonečně dlouhou dobu, na večery, noci, rána i dny, neřešili bychom nic a všechno, nebylo by třeba nic plánovat, užívali bychom si přítomnosti a budoucnosti a poznávání a upřímnosti a všeho, co by přišlo...
A teď tu sedím a vím, že jsi skvělá a budeš šťastná, protože máš vše a budeš mít vše, a já jsem jen rozcestník, který ukazuje pouze zpět do Tvého světa, Tvé budoucnosti – šťastné a krásné a ... už mu to nikdy nedělej. Nikdy; nezaslouží si to. Víš to? ... a děkuju. Vždyť víš.
NP Karel Kryl – Děkuji (1993 – To nejlepší)
