pondělí, března 30, 2009

Obloha je černá, nebo šedivá

Všechno si sedá. Jak prach na mé piano, jak částečky písku na dno potoka, jak nouzově přistávající letadlo s jedním fungujícím motorem; neklid mizí a je nahrazován sloučeninou apatie, vyrovnanosti a střízlivé melancholie. Má diagnóza: vyhořel. Jak použité palivo jaderného reaktoru, které je třeba zakopat kilometr pod zemský povrch.



Vše se stále opakuje, pořád dokola, stále to samé. Dohromady to přestává dávat smysl. Všude okolo je příliš mnoho zápletek a až příliš málo rozuzlení. Přestávám mít chuť o všem psát; v lednu jsem překročil svůj Rubikon, který jsem se zavázal nikdy nepřekročit, a nedošlo mi v ten moment, že to byl podivný zlom, který změní způsob mého přemýšlení a mé autoterapie.



Dvakrát jsme se viděli a dvakrát to bylo fajn. Ale já vím, někde hluboko v sobě, že Ti nikdy nemůžu odpustit, nikdy to neudělám, i kdybys sebevíc chtěla. Naše „my“ je jak nešťastně meliorovaná louka, umírající a bez života, na níž už nemůže nic vyrůst. Já už jsem přece nic zásadního nechtěl. Nechtěl jsem probudit se u Tebe doma. Nechtěl jsem vracet čas. Nechtěl jsem otevírat zapečetěné dveře. Nechtěl jsem nic dobývat, získat, o nic usilovat. Chtěl jsem jen – možná – zjistit, jestli ještě pro sebe můžeme něco být. Jestli nám ještě může na sobě vzájemně záležet.



Jenže na hnojnících ztrouchnivělé pseudolásky už nikdy nemůže nic vyrůst, i kdybych sebevíc chtěl. A to není Tvoje vina – to je moje vina. Nikdy Ti neodpustím, nikdy nevezmu na vědomí Tvé pravé já, nikdy se nesmířím s tím, jak to skončilo. Koktejl lhostejnosti a pohrdání. Jdeš špatným směrem, víš to? Copak to nechápeš? Děláš všechno proto, abys zůstala sama, v lepším případě, nebo se rozsekala epizodami bezvýchodných příběhů plných přetvářky a vzájemného využívání.



Mohl bych ještě napsat pár silných slov a vět, ještě jednou vše shrnout, vytyčit, uzavřít. Už nechci. Chci zavřít oči a spát. Jsme bývalí milenci. Naše diagnóza: vzájemně vyhořeli.

3:19 už nikdy nebude. Jsi Tamao se sklonem k masochismu, který jsem v Tobě nestihl probudit; kdybych to udělal, tak bychom zůstali spolu, v trýznivém sebezničujícím vztahu, který by stál jen na vratkých základech vzájemné sexuální přitažlivosti. Nedošlo mi tenkrát, co potřebuješ. A co chceš, přitom se to neuvědomujíc.



Filmové příběhy jsou jen placebem naplnění. Ten první byl skrze bolest plný radosti. Ten druhý plaval v trpkosti sycené naivitou.

Ráno jsem poslouchal Exxon Valdez, když se autobus coural ke Smíchovskému nádraží. Obloha je buď černá, nebo šedivá. Má duše jen šedivá.

NP Jan A.P. Kaczmarek - Preludium Milosne (2006 - Kto Nigdy Nie Zyl (OST))