Vše se stále opakuje, pořád dokola, stále to samé. Dohromady to přestává dávat smysl. Všude okolo je příliš mnoho zápletek a až příliš málo rozuzlení. Přestávám mít chuť o všem psát; v lednu jsem překročil svůj Rubikon, který jsem se zavázal nikdy nepřekročit, a nedošlo mi v ten moment, že to byl podivný zlom, který změní způsob mého přemýšlení a mé autoterapie.
Dvakrát jsme se viděli a dvakrát to bylo fajn. Ale já vím, někde hluboko v sobě, že Ti nikdy nemůžu odpustit, nikdy to neudělám, i kdybys sebevíc chtěla. Naše „my“ je jak nešťastně meliorovaná louka, umírající a bez života, na níž už nemůže nic vyrůst. Já už jsem přece nic zásadního nechtěl. Nechtěl jsem probudit se u Tebe doma. Nechtěl jsem vracet čas. Nechtěl jsem otevírat zapečetěné dveře. Nechtěl jsem nic dobývat, získat, o nic usilovat. Chtěl jsem jen – možná – zjistit, jestli ještě pro sebe můžeme něco být. Jestli nám ještě může na sobě vzájemně záležet.
Jenže na hnojnících ztrouchnivělé pseudolásky už nikdy nemůže nic vyrůst, i kdybych sebevíc chtěl. A to není Tvoje vina – to je moje vina. Nikdy Ti neodpustím, nikdy nevezmu na vědomí Tvé pravé já, nikdy se nesmířím s tím, jak to skončilo. Koktejl lhostejnosti a pohrdání. Jdeš špatným směrem, víš to? Copak to nechápeš? Děláš všechno proto, abys zůstala sama, v lepším případě, nebo se rozsekala epizodami bezvýchodných příběhů plných přetvářky a vzájemného využívání.
Mohl bych ještě napsat pár silných slov a vět, ještě jednou vše shrnout, vytyčit, uzavřít. Už nechci. Chci zavřít oči a spát. Jsme bývalí milenci. Naše diagnóza: vzájemně vyhořeli.
3:19 už nikdy nebude. Jsi Tamao se sklonem k masochismu, který jsem v Tobě nestihl probudit; kdybych to udělal, tak bychom zůstali spolu, v trýznivém sebezničujícím vztahu, který by stál jen na vratkých základech vzájemné sexuální přitažlivosti. Nedošlo mi tenkrát, co potřebuješ. A co chceš, přitom se to neuvědomujíc.
Filmové příběhy jsou jen placebem naplnění. Ten první byl skrze bolest plný radosti. Ten druhý plaval v trpkosti sycené naivitou.
Ráno jsem poslouchal Exxon Valdez, když se autobus coural ke Smíchovskému nádraží. Obloha je buď černá, nebo šedivá. Má duše jen šedivá.
NP Jan A.P. Kaczmarek - Preludium Milosne (2006 - Kto Nigdy Nie Zyl (OST))
