Harry Goldfarb: Marion, you are the most beautiful girl in the world. You are my dream.
Tolik úzkosti! Nevím proč… Možná je to tím, že sedím uprostřed největšího chrámu konzumu, který zkrášlil Prahu, v té podivně krásně přitažlivo-odpudivé kavárně, jejíž sestry se začínají plížit hlavním městem jak virus chřipky každý únor, a kolem jsou nakupující, procházející a jen tak existující – lidé, homo sapiens, živočišný druh, ke kterému patřím. Tohle přeci nechci! Takhle žít, utrácet hodiny bitvami za splnění třicetiprocentní marže, budovat sýpky získaných projektů, které se dříve či později stanou rozoraným polem nesplněných očekávání, trávit dvě hodiny denně cestou do místa za řekou a zpět – a cestou autobusem při pohledu z okna vidět, jak za oknem kromě krajiny utíká i můj život…
Role model. Moje poslední nálepka, kterou si nesu na čele, pro své zkušenosti, um a plat. Role model. Až se mě zeptají, co mám říct? Pravdu? Že tomu vůbec nevěřím? Že nemám dost síly, tenhle podivný svět opustit? Že jsem zajatcem svého vlastního životního stylu, kterého se nechci vzdát? Že mám na jedné noze řetěz, na kterém za sebou táhnu svou hypotéku, která zvoní při každém prudším pohybu či pokusu se alespoň na chvíli osvobodit? Že jim vlastně nemám co říct? Že už nemám ani tu energii, nějak vše vysvětlit, popsat a ukázat? Že moje hodnoty jsou tak moc podivně převrácené, že tím nejlepším, co mi únor přinesl, je Burial at Sea? Ten song… který mě vždycky odvane do paralelního světa, ze kterého se nechci nikdy vrátit?
Tváře přicházejí a odcházejí a já se přemůžu a hovořím a ptám se a odpovídám a ani náznakem nedám vědět, že vnitřně melu z posledního, že bych chtěl místo mluvení spát a místo spánku stát u nočního okna a vyhlížet první ranní autobus, který projede ztichlým městem, že chci odjet někam na jih a pít čaj, pročistit své tělo koňskou dávkou antioxidantů, předávkovat se kofeinem a pak tři dny i noci halucinovat a poslouchat, jak noc tiše šustí za okny a v dálce se neznatelně komíhají ztmavlé koruny stromů bez listí…
A tak tu sedím a vím, že to všechno, o čem teď přemýšlím a co jsem napsal, je jen slabošství, nedostatek síly a vůle normálně žít, schopnosti zahnat patogenní myšlenky a prázdné fráze; přestat se tak opíjet tím mámivým likérem sebelítosti, který ospravedlňuje solitérství, pohrdání, únavu, úzkost i melancholii…
There might be hope in the streets. Ale kde, kde je?
Requiem pro sen. Možná to všechno byl jen sen. Náš příběh, mé sny, to, co jsem si přál a chtěl, a stejně tak to, co jsem si nechtěl připustit a přiznat. My dva… stáli jsme tenkrát u okna a dívali se na tu velkou budovu, do níž každý večer přijíždějí sanitky s lidmi, jejichž oči si vytřeštěně nechtějí přiznat, že právě oni mají tu čest a možnost poznat, jaké to je, když srdce znaveně podlehne infarktu myokardu… a stáli jsme tam a někdo z nás řekl, že jestli spolu máme být, tak spolu budeme – a možná jsme tomu i věřili, v ten podivný moment, kdy se vše lámalo na prach minulosti. Sen.
Závislý na pocitu zamilovanosti, každý víkend jsem si do žíly vrážel injekci Tvé přítomnosti, a zapomněl si všímat, že ztrácím kontrolu, rovnováhu, zdravý rozum – že všechno své štěstí a existenci podmiňuji naším příběhem, který byl vratký jak provazochodec na laně během orkánu… Je to tak dávno. Je to vlastně už rok, co se to všechno stalo. Vloni. Před rokem. Za okny neustále taje sníh a neustále sněží – a já se snažím narovnat, ještě jednou, naposledy, zvednout hlavu a připravit se na to, co bude dál. 3:3, to je aktuální skóre. Tři jsem opustil – a tři opustily mne.
A pak, jednou to přijde – jako v tom filmu – kdy se ozveš a já se zeptám, co se děje, a Ty mi řekneš, proč by se mělo něco dít, a já Ti řeknu, že se něco určitě děje, něco se stalo nebo stane, jinak by ses neozvala, a Ty se zvláštně usměješ – a… nevím. Něco se stane. Něco. Nechci luštit budoucnost. Chybíš mi. Byla si mi tak blízko! Tak moc… ta Tvá přítomnost, ta mi chybí. Tvé já – a s ním možnost se ptát a odpovídat a diskutovat a argumentovat a smát se a mlčet a dívat se z oken do těch protějších a toulat se a ztrácet a těšit na jaro a opíjet se večer okolo půlnoci a svěřovat se – a spolu být…
Jenže… nějak to celé nedává smysl. Ty jsi někde pryč, s někým jiným – a to stačí. Stačí, že Tě mám pořád v hlavě. Nechci si už nic píchat do žíly. Nechci blouznit a trápit se pro to, co nemůžu mít. Kondicionál je patogenní a vzpomínky taky. Odešla si. Byl jsem jen pěšákem v té podivné hře, kterou jsi nevědomky hrála. Protichůdné pocity – je jich ve mně tolik…
Harry Goldfarb: [on the phone] Marion... I've been thinking about you so much... are you okay?
Marion: When are you coming home?
Harry Goldfarb: Soon.
Marion: When?
Harry Goldfarb: Soon... you holding out alright?
Marion: Harry... can you come today?
Harry Goldfarb: Yeah...
[starts to cry]
Harry Goldfarb: I'll come... I'll come today. You just wait for me, alright?
Marion: Harry...
Harry Goldfarb: I'm coming back, Marion.
Marion: Yeah.
Harry Goldfarb: I'm really sorry, Marion...
Marion: I know.
NP Mono – Pure as Snow (Trails of the Winter Storm) (2009 - Hymn to the Immortal Wind)
