S každým nadechnutím zaháníme smrt, jež nás neustále napadá… Smrt nakonec musí zvítězit, neboť je nám souzena zrozením, a než svou kořist pozře, jen si s ní chvilku pohrává. Přesto dál žijeme, samý zájem a plno ochoty, jak dlouho to jenom jde, jako když vyfukujeme mýdlovou bublinu, aby vydržela co nejdéle a byla co největší, i když víme s naprostou jistotou, že nakonec praskne.
A především tady byla Zarathustrova často opakovaná otázka, zda bychom byli ochotni do věčnosti znovu a znovu přesně opakovat život, který jsme žili. Nietzsche nám vzkazoval, že máme žít svůj život tak, abychom byli ochotni tentýž život navěky opakovat.
Extáze v aktu kopulace. A je po všem! To je pravá podstata a jádro všech věcí, cíl a účel veškeré existence.
Šťastný život není možný; maximum, čeho může člověk dosáhnout, je hrdinský život.
Kdybychom byli prozíraví, viděli bychom, že jsou údobí, kdy se děti mohou jevit jako nevinní vězni odsouzení nikoliv ke smrti, ale k životu, a dosud si vůbec neuvědomují, co jejich rozsudek znamená. Každý člověk si nicméně přeje dosáhnout stáří… toho stavu života, o němž lze prohlásit „dnešek je špatný a každý den se bude zhoršovat, až se stane to nejhorší ze všeho“.
Jenom proto, že děsivá podstata pohlavního systému teprve dřímá, zatímco mozek už čile naplno pracuje, je dětství časem nevinnosti a štěstí, rajskou zahradou života, oním ztraceným Rájem, za nímž se toužebně ohlížíme po celý zbytek života.
Ty noci nám nejdou. Končí večer a Tobě zvlhnou oči; já nevím proč. Blíží se půlnoc a já se vnitřně začínám lámat, znovu a znovu mě začíná děsit pomíjivost všeho kolem nás, začínám se bát dočasnosti nás samých. Včera jsem Tě chtěl doprovodit, ale Ty jsi byla proti. Cítil jsem z Tebe, jak moc si přeješ být sama – jak mi nechceš ublížit, ale musíš odejít. Poprvé jsem ještě vystoupil s Tebou; podruhé už jsem Tě musel nechat být. Když autobus odjížděl, zamával jsem Ti; dvě zprávy o pěti slovech, na více jsme neměli sílu. Seděl jsem pak na zastávce a čekal – půlhodina uběhla a teprve pak jsem s překvapením zjistil, že poslední autobus mi už dávno odjel. Nad ránem, když jsem se probudil, jsem Ti musel napsat, jaký mám strach: z toho, že Tě do něčeho nutím, že Tě k něčemu zavazuju, že něco očekávám. Nemáme víc, než pár společných dnů; ten náhrdelník zážitků je podivně a bolestně krásný; může zranit, ublížit… Nevím, co máme před sebou. Náš příběh není vyčpělou prázdnotou několika setkání – náš příběh je hledáním cesty k sobě navzájem i k sebe samému, náš příběh je zapomínáním minulosti a postupným uvědomováním si budoucnosti, naše setkání jsou odeznívající současností, v níž se skrývá podivný zármutek a melancholie…
Philip hovořil klidně, tlumeně, stále bez jakéhokoliv očního kontaktu. „Tvoje žena je jedním z těch lidí, o kterých platí zvlášť výrazně, že nedokážou žít v přítomnosti, protože nese tak těžký náklad minulosti. Je jako potápějící se loď. Jde ke dnu. Moje rada zní skočit přes palubu a začít plavat. Nechá za sebou pořádnou brázdu, až půjde ke dnu, takže tě nabádám, abys plaval pryč, jak můžeš nejrychleji a nejusilovněji.“
Ten, kdo chce být vším, nemůže být ničím.
Když se na konci života většina lidí ohlíží zpátky, zjistí, že po celou dobu žili prozatímně. Překvapí je zjištění, že právě to, co nechali projít, aniž to docenili a aniž si to užili, byl zkrátka jejich život. A tak člověk, podveden nadějí, vtančí do náručí smrti.
Velká utrpení způsobují, že jsme ta menší sotva s to pocítit, a naopak, v nepřítomnosti velkých utrpení nás trýzní i ty nejmenší mrzutosti a nepříjemnosti.
Skutečně krásná žena je tak často oslavována a odměňována výhradně za svůj vzhled, že zanedbává rozvíjení dalších částí sebe samé. Její sebevědomí a pocity úspěchu jsou jen na povrchu a jakmile se krása začne vytrácet, zjistí, že nemá mnoho co nabídnout: nevypracovala si umění být zajímavou osobou ani se zajímat o druhé.
Čím více má člověk sám v sobě, tím méně toho chce od druhých.
Láska je v tom, kdo miluje, nikoli v tom, kdo je milován.
Veselost a bezstarostnost našeho mládí částečně vyplývá z toho, že stoupáme po svahu života a nevidíme smrt, jež leží na úpatí druhé strany kopce.
Sex neváhá obtěžovat svými nesmysly a vměšovat se do ujednání státníků a bádání učenců. Dnes a denně ničí ty nejcennější vztahy. Vskutku oloupí o mravní zásady ty, kdož byli dříve čestní a poctiví.
A Tata bojs hráli naprosto neuvěřitelně a Ahn Trio možná ještě více. To neskloubitelné spojení fungovalo nečekaně dobře; a ve vzduchu byla cítit radost a nadšení. To nebyly sladkobolné smyčce a piano slévané s okleštěným rockovým zvukem; to byl rovný souboj nečekaně složitých orchestrací s úderně působícími harmoniemi. Akustické nástroje pulzovaly energií a slova se blýskala hravostí, optimismus a hravost byla nezměrná stejně jako touha užít si ten neopakovatelný večer; tohle člověk musí brát, ocenit a uznat. Jednoznačně.
Pro ženu je omezení na jednoho muže během tak krátkého období rozkvětu nepřirozené. Očekává se od ní, že si uchová pro jednoho to, co on nemůže využít a co po ní toužebně chtějí mnozí další. A muž má v jednom okamžiku příliš mnoho a dlouhodobě příliš málo… půlku života jsou muži kurevníci, půlku paroháči.
Jednoho chladného zimního dne se několik dikobrazů namačkalo dost blízko k sobě, aby se navzájem zahřáli a nezmrzli. Brzy ale začali navzájem cítit účinky svých ostnů, a tak šli znovu od sebe. Když je pak potřeba tepla znovu přiměla jít blíž, opakovala se nevýhoda ostnů, a tak se zmítali mezi dvěma zly, dokud nenašli správnou vzdálenost, na niž dokázali jeden druhého nejlépe snášet. Stejně tak potřeba společnosti, vyvěrající z prázdnoty a jednotvárnosti života, svádí lidi dohromady, jejich mnohé nepříjemné a odpudivé vlastnosti je však znovu a znovu od sebe oddalují.
„Neříkejte příteli, co nemá vědět váš nepřítel.“
„Jediný způsob, jak získat převahu při jednání s lidmi, je dát jim najevo, že jste na nich nezávislí.“
„Nevšímat si znamená získat pozornost.“
„Je lepší nechat lidi takové, jací jsou, než je mít za něco, čím nejsou.“
Měli bychom stanovit hranici svých přání, držet na uzdě své touhy a potlačovat svůj hněv, vždy dbalí skutečnost, že jedinec může získat jen nekonečně malou část věcí, které stojí za to mít…
Není růže bez trní. Ale je mnoho trní bez růží.
A teď tu sedím, v kanceláři s klimatizací, s výhledem do zčernalé ulice s tušeným večerním provozem. Měl bych pracovat, ale píšu; plýtvám slovy, abych plýtval časem. Musím plýtvat; nemůžu přemýšlet. Nedokážu to, nemám sílu. Myslet na Tebe, na nás… přemýšlet nad tím, jak všechno visí na vlásku, jak můžeme vše ztratit, jak se tu můžu utopit v prázdnotě oceněné dietami a zpátečními letenkami. Tělo mi koroduje, piju přespříliš, málo spím, kazím si oči; užívám života. Jsem tu a plaším myšlenky i smyšlenky, pojídám krajíce namazané pomalu plynoucím časem, těším se na pátek a mám z něj strach, děsím se večerní prázdnoty nicnedělání; jsem tu – pořád tu jsem…
Život se dá přirovnat ke kousku vyšívané látky, z níž každý v první polovině svého času vidí lícovou stranu, avšak v druhé polovině stranu rubovou. Ta druhá není tak krásná, je ale poučnější, protože dává možnost vidět, jak jsou nitě vzájemně propojeny.
Z pohledu mládí je život nekonečně dlouhá budoucnost: z pohledu stáří připomíná velmi krátkou minulost. Když odplouváme, objekty na břehu se stále zmenšují a je čím dál obtížnější je rozpoznat a rozlišit, a stejné je to s našimi uplynulými roky, se všemi jejich událostmi a činnostmi.
Jediný způsob, jak zachránit manželství, je být ochotný (a schopný) z něj odejít.
Jsme odsouzeni točit se donekonečna na kole vůle: po něčem toužíme, dosáhneme toho, užijeme si krátký okamžik nasycení, který rychle přejde do nudy, po níž bez výjimky následuje další „já chci“. Neexistuje cesta ven přes ukonejšení touhy – člověk musí z kola úplně vyskočit.
Každý, kdo je zamilovaný, prožije mimořádné rozčarování, poté co bude potěšení konečně naplněno; a bude udiven, že co si přál s takovou touhou, nepřináší nic víc, než co přináší každé jiné sexuální uspokojení, takže si nepřipadá nijak zvlášť obohacen.
Především platí, že člověk není nikdy šťastný, stráví ale celý život usilováním o cosi, o čem se domnívá, že ho takovým učiní; jen zřídka dosáhne svého cíle, a pokud ano, vede to jen ke zklamání: nakonec zpravidla ztroskotá a dorazí do přístavu bez stěžně a plachtoví. A potom vyjde nastejno, jestli byl šťastný, nebo nešťastný; protože jeho život nebyl nikdy víc než přítomný okamžik, který neustále mizí; a teď je pryč.
Když jsem tu knihu četl, došlo mi, jak výjimečná je její síla: tolik citátů, pravdivých vět a slov, jež otevírají oči! A občas, jen tak mimoděk, silná věta, se kterou si nikdy v životě neztotožním, nikdy… Protože kdybych souhlasil, neměl bych už pro co žít. Veškeré paprsky naděje, které občas ozáří tmavá místa mého života, by najednou pohasly, a tmavá noc by začala ujídat mých snů…
NP Port-Royal - Jeka (2005 - Flares)
